Březen 2008

Sarkozyho nápad

Jaroslav Formánek

Prezident Sarkozy chce vystavět most, jenž by bezpečně propojil severní Afriku, Evropu i Blízký východ. O co mu přesně jde? Ptají se nejen budoucí členové tzv. Středozemní unie.

Maročan Lahsen Lamtouel chtěl vždycky pěstovat rajčata a pomeranče. Dnes je mu přes padesát a více než dvě dekády se v Paříži živí jako malíř pokojů. Vydělá něco okolo 1300 eur měsíčně a část platu pravidelně posílá domů. „Ještě pár let a koupím si v Maroku půdu, rozhodně je to lepší než se ohánět válečkem ve městě, kde je skoro pořád zima,“ řekne a z hlavy sundá barvami zacákanou baseballovou čepici. Zkoumavě si ji prohlédne a dodá: „Možná, že vnuci už budou mít konečně šanci a vydělají si ty samé peníze i u nás. Třeba to v Africe jednou bude možné, ta Sarkozyho Středozemní unie není špatný nápad.“ Jeho pomocník, třicetiletý černoch z Čadu Désiré Sakassou, ale skepticky prohodí: „No jo, třeba se to podaří, ale třeba taky jen někomu, jak zase rozhodnou Francouzi.“

Důležité vztahy na bezpečném mostě

Rozmluva zaznamenaná před pár týdny v Paříži výstižně popisuje stávající podobu francouzské zahraniční politiky vůči severní Africe. Neboli vůči části kontinentu, který ještě před půl stoletím Francie více než z poloviny ovládala a dodnes tam má silný vliv. I díky tomu, že v bývalých koloniích žije a pracuje na 300 000 občanů země galského kohouta. Navíc právě sem francouzské společnosti investují nemalé částky, neboť frankofonní území tohoto světadílu patří k hlavním dodavatelům strategicky důležitých surovin, jakými jsou například plyn, ropa, lehké i drahé kovy. Současně odtud do někdejšího centra impéria ročně přicházejí tisíce většinou nelegálních imigrantů. Vztahy s maghrebskou i černou Afrikou jsou pro Francii zkrátka daleko důležitější než dejme tomu se zeměmi střední Evropy.

Dnešní koncepce této politiky oproti minulosti vskutku vykazuje změnu, kterou nový prezident Nicolas Sarkozy slíbil a provádí. Zároveň však jde o paradoxní snahu uchovat status quo. Na první pohled schizofrenní situaci proto deník Le Monde nazval „pařížská optika dvou severních Afrik“. Tedy ne všechny severoafrické státy Francie bere jako sobě rovného partnera. Oč přesně běží, lze přiblížit prezidentovým návrhem na vytvoření Středomořské unie, jeho projevy v senegalském Dakaru a marockém Tangeru, ale i událostmi z minulého týdne v Čadu.

Vytvořit Union méditerranéenne, společenství států z okolí Středozemního moře, Sarkozy přislíbil už při své volební kampani a měsíc po zvolení do nejvyšší funkce, v červnu 2007, s projektem seznámil veřejnost. Dle jeho představ by měla být tato unie jakýmsi mostem mezi Evropou, severní Afrikou a Blízkým východem, ale i alternativou pro Turecko usilující o členství v EU, což si právě pařížská vláda moc nepřeje. Členské státy tohoto společenství, vyjma zemí bývalé Jugoslávie, by měly fungovat po vzoru EU a spolupracovat v otázkách energetiky, obchodu, kultury, bezpečnosti, imigrace a v boji s terorismem. Pomoci rozvinout africké ekonomiky pak bude úkolem Středomořské investiční banky. Ustavující schůzi společenství energický prezident naplánoval na červenec 2008. I z tohoto důvodu Sarkozy za pár měsíců pobytu v Elysejském paláci objel už všechny maghrebské státy, jeho emisaři pak zavítali na Blízký východ i do Turecka.

Ne všichni ovšem ambiciózní projekt přijímají s nadějí jako malíř pokojů Lamtouel. Třeba francouzský týdeník L’Express napsal: „Těžko si lze představit otevřená jednání mezi demokratickými státy a Izraelem na jedné straně a Sýrií, libanonským Hizballáhem či zástupci palestinského Hamásu.“ Anebo podle jakého klíče se sladí boj proti korupci, terorismu a pašeráctví, odlišně praktikovaný okolo břehů Středozemního moře? Naopak alžírská vláda, která se k této iniciativě staví negativně, tvrdí, že Francii nejde o nic jiného než si v této části světa opět vydobýt někdejší silnou pozici. Což dokládá nabízenými francouzskými znalostmi v oblasti atomové technologie, jež Paříž v rámci budoucího společenství podmiňuje výměnou za volný přístup k zásobám ropy a plynu v severní Africe.

Prezident Sarkozy proto chtěl pochybující hlasy uklidnit svým projevem v Tangeru, kde mimo jiné označil „politickou, ekonomickou a kulturní Středomořskou unii za vzájemně propojené dílo, věrné historickým tradicím Středomoří, jež bude důležitým způsobem ovlivňovat i budoucnost lidstva“. K tomu dodává kamerunský historik Achille Mbembe: „Jasně tak naznačil dvojí vizi francouzské politiky v Africe. Neboť maghrebským zemím nabídl podíl na tvorbě světových dějin, z nichž v Dakaru naopak černou Afriku vyloučil.“ Co se v hlavním senegalském městě událo?

Ach, to africké mládí...

První muž Francie tam zavítal v červenci 2007 a při projevu k „africkému mládí“ pronesl věty, jež pobouřily celý černý kontinent: „Váš hlavní problém je ten, že jste nedostatečně vstoupili do historie. Afrika příliš žije přítomností založenou na neustálé nostalgii po ztraceném ráji dětství. V této představě, kde vše pořád začíná, pak neexistuje místo pro dobrodružství lidského pokroku, ale ani myšlenky na něj...“

Doudu Diène, senegalský zpravodaj OSN o současných podobách rasové diskriminace, xenofobie a netolerance, sdělení prezidenta země, jež tuto část Afriky dlouho kolonizovala, okomentoval: „Prohlásit, že černí Afričané ještě dostatečně nevstoupili do historie, jinými slovy znamená, že nejsou na stejné úrovni jako ostatní, lépe řečeno ti, co to prohlašují. Jde o obratně maskovanou myšlenku černošské nedozrálosti, neschopnosti, která byla základem všech rasistických projevů od 17. do 19. století. Dnes to lze interpretovat tak, že někdo pořád může svévolně zasahovat do vašeho osudu, byť jste nezávislí. K obyvatelům Maghrebu by si něco podobného nikdy nedovolil.“

Tento dvojí metr francouzské severoafrické politiky se projevil a nevyplatil v Čadu, kde si tím Paříž zkomplikovala svoji záslužnou snahu o řešení občanské války v Dárfúru i napětí mezi Čadskou republikou a Súdánem. Neboli rozmístění evropských vojenských sil EUFOR mezi znepřátelenými stranami a vytvoření humanitárních koridorů, což Francie prosadila na půdě OSN rezolucí Rady bezpečnosti z loňského září. Jde o první 4000 vojáků, (konečné číslo by mělo dosáhnout až 20 000 vojáků), převážně z Francie, ale i z Irska a Rakouska. Francouzi jsou přitom v Čadu vojensky přítomní už od roku 1983, čímž zachránili tehdejší autoritářský režim Hissèna Habrého, obdobně jako v roce 2006 při ofenzivě rebelů i současného prezidenta země Irisse Débyho.

Loni na podzim v období relativního klidu se však v Čadu udála na první pohled s mezinárodní politikou nesouvisející kauza francouzského sdružení L´Arche de Noé, které pod záminkou adoptování čadských sirotků v Evropě plánovalo obskurní obchod s dětmi. Po celém Čadu tento případ vyvolal vlnu nevole a tribunál v hlavním městě Ndžamena zadržené Francouze odsoudil k osmi letům nucených prací. Do záležitosti se však vložil prezident Sarkozy a přinutil Débyho, aby členům Noemovy archy povolil odlet do vlasti. Což se stalo, a lednový soud na pařížském předměstí v Crétail poté shledal, že trest adekvátní rozsudku vynesenému v Ndžameně ve Francii neexistuje, a pozměnil ho na klasické odnětí svobody. Týdeník Le Canard enchaîné to komentoval, že po dvou letech dobrého chování mohou být lidé plánující obchod s dětmi z vězení propuštěni, anebo dostat i prezidentskou milost.

„Zapadá to do sebe jako kostky domina,“ říká novinář Hervé Gattegno z týdeníku Le Point, „v očích čadské veřejnosti už tak zkorumpovaný a nepopulární režim prezidenta Débyho, nadto vystavený opozici vojensky podporované Súdánem, která jen čeká na jeho chybu, se svou servilností vůči Paříži dokonale zdiskreditoval. Bylo pak jen otázkou času, kdy se něco stane.“ Začátkem února do Čadu z Dárfúru vtrhli rebelové nenávidící Débyho vládu z Hnutí za spravedlnost a rovnost, vyzbrojení súdánským Chartúmem. Na nákladních autech a bez většího odporu dorazili do hlavního města, kde vypukly boje, které za sebou zanechaly desítky mrtvých a zraněných. Nakonec byli vládními vojsky z Ndžameny vytlačeni, ale podle posledních zpráv Le Mondu jsou rozptýleni po okolí a očekávají posily.

Za této nejisté situace hrozící dalším velkým násilným konfliktem bude rozmístění jednotek EUFOR určitě odloženo, k nemalé radosti súdánského režimu. I to je jeden z výsledků, jak řekl kamerunský historik Mbembe, dvojího metru současné francouzské politiky vůči severní Africe. Nicméně malíř pokojů D. Sakassou má na celou situaci jiný názor: „Třeba bychom se konečně mohli domluvit mezi sebou a bez Francouzů,“ dodal tehdy v Paříži, ve městě, kde je skoro pořád zima.

(Respekt, www.respekt.cz)