Březen 2008

Což takhle prezidenta nezvolit?

Luděk Frýbort

Vímť skutky tvé, že ani jsi studený, ani horký. A tak, že jsi vlažný, a ani studený, ani horký, vyvrhnu tě z úst svých (Zjevení sv. Jana 3:15)

Abych se přiznal, předvolební vzrušení mnou příliš nelomcuje. Lomcovalo mnou při poslední příležitosti toho druhu, kdy jsem ještě věřil, že je tu nějaké buď - anebo. Dnes ... obdivem k jednomu z kandidátů jsem neplál nikdy, druhý mi byl zpočátku sympatický, vřelé pocity mě však rychle opouštěly, když se dal do usilovného tančení v rytmu rudočervené muziky. Dopadne-li volba tak, bude sedět na hradčanském trůně jakýchkoli už zábran zbavený samolibec, podivín, vysílající do světa signály ostudy a nevěrohodnosti. Dopadne-li onak, stane v čele zemí českých obojetník, schopný odít se rouchem jakékoli barvy, jen aby si splnil svou osobní libůstku. Ó, bys pravý bolševik byl aneb pravý Američan! Ale že nejsi ryba ani rak, vyvrhnu tě z úst svých, jak nevzpomenout slov Písma. I dejte mi pokoj jak s panem Klausem, tak s panem Švejnarem. Snad, když tak nad vším rozvažuji, by se osmého února lépe stalo, kdyby nebyl zvolen prezident vůbec žádný. Neboť nemůže-li, jak se zdá, mít země dobrého pastýře, k čemu jí bude pastýř mizerný?

Tak úplně absurdní představa to není; Švýcaři například se bez hlavy státu dobře obejdou, vystačivše si s předsedou Státní rady, v naší terminologií s premiérem. Nebo ... nechte mě chvíli snít ... ano. Pátého ledna oslavil sedmdesáté narozeniny Juan Carlos, král španělský. Můžeme ho Španělům jen závidět. Je to pastýř celou zemí bez rozdílu politického názoru ctěný, dokonce ani komunisté nezpochybňují jeho stmelující úlohu v tom klubku protichůdných zájmů, jemuž se říká španělský stát. Nedávná anketa označila Juana Carlose bourbonského za největšího Španěla všech dob, což srovnejme s podobnou anketou mezi lidem českým, která musela sáhnout pro titul největšího Čecha až někam ke Komenskému, ne-li k smyšlenému kašparovi Járovi da Cimrmanovi. Není snad výmluvnější dokument toho, kam až v Čechách dospěla nevíra ve stát a pohrdání jeho vůdci, ať minulými nebo současnými. Dejž nám také nějakého Juana Carlose, ó Pane! Třeba i nenadaného velkými právy vladařskými, hlavně že moudrého a statečného, abychom si jej mohli vážit a mít jej rádi. To prezidentská volba neposkytuje, z ní může vyjít leda tatíček, jedněmi slavený, druhými vysmívaný, jehož kult končí, jakmile chtě nechtě sestoupí z republikánského trůnu.

Kdo chce být zvolen hlavou republiky České, musí se ucházet o přízeň volitelů. Nepevné povahy, které nevědí, kde končí ctižádost a začíná šaškárna, se jmou taktizovat, přiklánět se tam, přiklánět se onam, přizpůsobovat se, podlézat, podbízet se, hrát trapné divadlo před očima veřejnosti, snižujíce tak respekt úřadu, o nějž se ucházejí. Osoba do vedoucího postavení ve státě nevolená, nýbrž zrozená, ze sebe každým pátým rokem šaška dělat nemusí. Ani v sobě nemusí pracně a nevěrohodně shledávat potřebnou důstojnost, neboť je v ní vychovaná. Abych vše shrnul, prezident může být dobrým vůdcem v kvalitní demokracii, za slušně fungujícího hospodářství, při mezer neznajících zákonech, ve společnosti, která nepropadla cynismu. Když ale všechno funguje jen naoko a napolovic, politika se změnila v rej chamtivců a korupčníků, když v nic už nevěřící obecný lid vidí ve svém nejvyšším zastupiteli v nejlepším případě zábavného Járu da Cimrmana, tu není zapotřebí na pár let zvoleného ouřady, nýbrž přirozené a trvalé autority. Takové, jakou mají Španělé. I jejich země se musela zvednout z rozvratu a demoralizace; že se to povedlo, za to vděčí svému králi.

Jenže co naděláme, viďte. Kdoví, koho za dalších pět let vynese na hradčanský stolec partajní handl, v němž nebude jiné volby než mezi špatným a ještě horším. Jak se tak rozhlížím po těch, kteří by také rádi korunovali svou kariéru vavříny prezidentskými, můžeme si ještě vzpomínat na Klause se Švejnarem. Že by pak někdo ... ach, marná naděje. Obávám se, že návrat k tisícileté tradici království českého by byl možný jen za naprostého rozkladu všech funkcí státu, v mizérii tak dokonalé, že by z ní političtí kořistníci nedokázali vydojit ani kapičku prospěchu. I udělavše nad vším kříž, odevzdali by rozhodnutí do rukou veřejnosti. Pak teprve by mohlo dojít k přímé volbě, co je o ní pořád tolik řečí, a snad i k podstatnějšímu obratu v chápání funkce hlavy státu. Jenže to by už bylo nejspíš pozdě, z takové bryndy by nedokázal vytáhnout národ český ani sám Juan Carlos.