Březen 2008

Duch obchází Evropou aneb Jak jest rozuměti slovu populismus

Luděk Frýbort

Zanikne-li západní společnost, zanikne s ní všechno, s čím stojí a padá tento svět, na němž je jen málo toho, co by nevycházelo ze západního myšlení a západních hodnot. Možná že znáte tu roztomilou povídečku od Karla Michala, víte, tu o duchovi, co se zjevuje v kasárnách. Dva poněkud přitroublí oficíři si dlouho lámou hlavy, jak mají s tím znepokojivým úkazem naložit, až na to přijdou. Ducha zakážeme! Kdo ho uvidí, toho potrestáme!

Ach běda. Jestlipak si autor toho dílka mohl pomyslet, že se tím principem budou jednou řídit nejen připitomělí oficíři, nýbrž i valná část politiků sjednocené a demokratické Evropy; a ti, kteří se přece jen odváží vidět ducha neblahých příznaků, budou své obavy vyjadřovat stydlivě a z hluboké defenzivy. Abych ale přestal mluvit tak zásvětně a raději vysvětlil, co je evropským duchem tohoto času, jejž je neradno vidět, třebaže se hojně a velmi hlučně zjevuje: inu ano ... pozorujete, jak sám váhám do toho háklivého tématu rejpnout ... ale ať jsem pes. Je jím rostoucí sklon jisté části evropské mládeže k násilné zločinnosti. Což by snad ještě ... ale ona je to z většího dílu mládež imigrantská, najmě muslimská. To už, chápejme, musí oficíři politické korektnosti zasáhnout, i kdyby měla zakvílet posvátná zásada demokratické diskuse. V řad nastoupit! Nemluvit! Nepsat! Nevidět! Kdo uvidí, že se tam zjevil ... ani ne duch, jako dva hajzlíci nezletilí, jeden původu řeckého, druhý tureckého. Starší pán je ve vší slušnosti požádal, aby přestali kouřit, a oni ho na tom místě seřezali a zkopali tak důkladně, že dodnes leží s pohmožděnou lebkou v nemocnici. Bylo kolem toho nějakého psaní, padly i návrhy na vyhoštění - jen toho Turka ovšem, Řek je občanem Evropské unie, a tudíž proti vyhoštění chráněn. Vzápětí však zaznělo chórem z levého křídla německé politiky, z odborů, z intelektuálních kruhů i ze samotných církví ... Diskriminace! Populismus! Xenofobie! Chór dosáhl svého, debata o cizinecké kriminalitě se zjemnila a zrozpačitěla, násilniční hajzlíci snad budou nějak ohleduplně postiženi, důsledek ve formě zákonného opatření však vyvozen nebude.

Od tohoto momentu se s takovými kousky roztrhl pytel. Skoro nemine den, aby někde hajzlíci někoho nezmlátili a nezkopali, jen tak, že je poprosil o ztlumení řvavé muziky nebo o jiné uskrovnění. Za bílého dne, ve veřejných prostorách a čím veřejnějších, tím líp, jelikož hajzlíci milují publicitu. Cítí za sebou podporu vlivných kruhů a vědí, že se jim dohromady nemůže nic stát. Z hajzlických kousků se tak stala móda, výborná zábava, jíž se lze chlubit před ostatními hajzlíky. A kdo by viděl nějakého ducha, je populista, ne-li pravicový extremista. Nejde ostatně o německou specialitu; v zásadě týž problém mají i jinde v Evropě, ve Francii například, ledaže nesčíslněkrát rozsáhlejší. Desetitisíce hajzlíků pálí, ničí, kdo by cekl, může být rád, že vyvázl životem ... a politika ... prezident Sarkozy pronese něco ostrých řečí, ale jinak se nestane nic. Stalo by se možná, kdyby šlo o hajzlíky domácí. Ale kdo by chtěl být xenofobem, islamofobem, ba přímo rasistou? Netrestat, nýbrž vychovávat, ozývá se v mnohohlasu. Ne následky, nýbrž příčiny je třeba odstraňovat, zaznívá z korektních trumpet, a příčinou násilností je zoufalství, pramenící z chudoby. Soustřeďme se na opatření k odstranění chudoby, a všechno bude...

Ach božebožebože. Koho chce vychovávat společnost, jež si výchovu víceméně zakázala. A chudoba ... už od prvních dynastií egyptských se datují snahy o její odstranění, a snad z časů ještě dřívějších. Všechna světová náboženství přikazují pomoc chudým, nikdo nespočte, co prostředků bylo od počátku psaných dějin za tím účelem vynaloženo, do trilionů trilionoucích by snad šly, a ono pořád nic. Ledaže se za starých dynastií egyptských ještě v rámci boje proti chudobě nezapalovala auta, to je nové. Také, tuším, nebylo tenkrát tolik řečí o xenofobii.

Kde selhávají argumenty, není nad to uvést čísla. Studie, již k uvedenému problému zadalo německé ministerstvo vnitra, uvádí tato: násilí vůči nemuslimům schvaluje mezi mladými vyznavači islámu každý čtvrtý. 40 procent z nich je silně nábožensky orientovaných, z toho šest procent v extrémní, k terorismu náchylné formě. Podle jiné studie se s radikálním islamismem identifikuje 12 procent všech německých muslimů. Proč tomu tak je, v tom se názory různí. Soucitné duše mají za to, že vinna je většinová společnost: ještě v třetí generaci prý dává mladým muslimům znát, že jsou cizinci ... no, nevím. Já jsem taky v Německu cizinec, podotkl bych plaše, a necítím potřebu ani zapalovat auta, ani mlátit na potkání kolemjdoucí. Zase je uplatňována teorie, podle níž vzniká vítr tím, že se hejbou větve, opět je zaměňována příčina za následek. Proč?

Zčásti asi proto, že levá část evropského politického spektra vidí v mladých cizincích své příští voliče, i hledí si je nerozházet. Společnost stárne a zralejší lidé nejsou tak chytlaví na levicová hesla, někde je třeba ten deficit vyrovnat. To lze pochopit. Nicméně to nevysvětluje onu až hysterickou reakci, jaká se strhla kolem několika politiků, kteří se jali problémem cizinecké kriminality zabývat. Mezi nimi vynikl hessenský ministerský předseda Roland Koch; a co si tím vysloužil, nelze písmem vylíčit. Exkancléř Gerhard Schröder má dobrý důvod na sebe moc neupozorňovat, i tak ho mnozí nazývají Putinovým tajtrlíkem, ale nyní vyšel z úkrytu a dal se do mytí hlavy panu Kochovi, jako by se měla klenba nebeská protrhnout. S ním i mnozí další představitelé německé levice, všichni přímo omdlévají rozhořčením ... opravdu lze ten bengál vysvětlit jen politickým protivnictvím? Spory a hádky patří k politice, i k německé. Ale tak záštiplně křečovité, s neklamnými známkami paniky, to tady ještě nebylo. Ne, pouhá náklonnost levicových duchů k přistěhovalcům, ať už jakýmkoli a jakékoli kousky vyvádějícím, může být jen jedna půlka příčiny. Ta druhá...

Koukám na kalendář, a hleďme, ve třech spolkových zemích se blíží volby. Předvolební handrkování ... inu, jak již psal Karel Havlíček: jedna strana haní druhou, sama se vynáší. Je to způsob ustálený a pohodlný, velkého mozků napínání nevyžadující. Pány od politiky, kteří po čtyři roky nic zvláštního nepředvedli, náhle zachvátí činorodost, vyrukují s programy a reformami, jedni hodlají podnítit hospodářský růst, druzí vykouzlit pracovní místa a zažehnat nezaměstnanost... Což jsou všechno věci dané ekonomickým stavem země, na něž páni politici nemají nejmenší vliv, zrovna tak by mohli voličstvu nabízet, že způsobí sníh v zimě a růst hub po dešti. Ale funguje to, lidé jdou a volí, jednou tak, podruhé onak, už po desítiletí, zaběhnutě. A teď najednou nějaká kriminalita mladistvých, a imigrantů k tomu. Hrůza! Jest nebezpečí, že se pozornost voličstva odvrátí od tvorby pracovních míst a hub po dešti a bude vyžadovat, aby se, ksakru už jednou, s tím něco udělalo, vždyť už to takhle nejde dál, aby si člověk nebyl jist životem, jen co vyleze na ulici. To se politikům silně nelíbí, některým obzvláště. Nezazlívají Rolandu Kochovi, že projevil názor odlišný od jejich; na to jsou zařízení. Ale že vnesl do voleb nepatřičné téma. Tím si vysloužil hněv a odsudky, obvinění z populismu a snad i vyloučení z řad lidstva, kdyby zákon něco takového umožňoval.

Není to poprvé; podobný bengál zazněl nepříliš dávno i ze Švýcarska, kde si jistý populista Christoph Blocher dovolil vnést do voleb téma cizinecké kriminality a dokonce, což je zcela neodpustitelné, je s ním vyhrát. Demokracie sem, demokracie tam, to se musí zatrhnout. Kdyby se takové móresy měly šířit, rozumějme... Až dosud měly na cizinecký problém monopol neofašistické a jim podobné partaje, což bylo v pořádku. Jejich programy jsou dětinské, nevěrohodné, zahrnují celou cizineckou komunitu bez ohledu na vinu či nevinu, ostatně kdo by popřál sluchu něčemu, co říká nějaký fašoun. Teď ale přicházejí lidé jako Roland Koch nebo Christoph Blocher, politici spíš středu než pravice, navrhují vyčlenit z imigrantských komunit jejich černé ovce a poslat je, odkud přišly; to je nebezpečné. Na rozdíl od snížení nezaměstnanosti a jiných věčných karet politické hry do ní vnášejí téma dobře uskutečnitelné a velmi naléhavé; co když se jím voličský lid bude cítit osloven a převrátí celý ten navyklý, připlesnivělý pořádeček nohama vzhůru. Kdo doposud jen tak od voleb k volbám větrné zámky maloval a výborně se tím živil, musel by začít něco konkrétního řešit, a třeba by u toho i selhal a o živnost přišel ... jen to ne. Nic, žádný duch není, a kdo ho uvidí, je populista!

Ďábel sám ví, kdo to vlastně je, takový populista. Zda ten, kdo prostému lidu maluje na vzduch svůdné, leč větrné zámky, ale v tom případě netřeba sahat do zásob jazyka latinského, nýbrž mluvit jednoduše a po česku o tlučhubovi. Nebo je to člověk, který vidí naléhavost, hledá prostředky řešení a nabízí je k veřejné diskusi; v tom případě je populista postava chvalitebná, hodná následování. Neboť Evropou obchází duch zkázy, a jestli si budeme ještě dlouho zakazovat ho vidět, pohltí náš světadíl s celou jeho tisíciletou kulturou. Nebyla by to ještě taková pohroma, kdyby šlo jen o výměnu jedné civilizace za jinou; k tomu už v dějinách došlo vícekrát a svět se nezbořil, spíš pokaždé jeho vývoj poposkočil kladným směrem. Tentokrát by se zbořit mohl. Není už otázka, jestli příchozí z cizích kulturních oblastí - muslimské zejména - v Evropě početně převládnou, nýbrž jestli se to stane za třicet, čtyřicet či více let. Může to znamenat katastrofu, jíž nebylo od potopy světa rovné. Nebo také nemusí. Bude záležet na tom, jestli si domácí živel, byť v menšinovém postavení, dokáže zachovat rozhodující vliv. Stane-li se úzkou, ale elitní vrstvou smíšené společnosti, nebo jejím pohrdaným oušlapkem. Jestli v Evropě zůstalo trochu soudného rozumu, měla by začít pracovat na první z eventualit, i kdyby se oficíři politické korektnosti měli postavit na hlavu. Pro začátek třeba ... třeba ukázat násilnickým hajzlíkům, kde jsou hranice jejich zbůjnosti. Protože zanikne-li západní společnost, zanikne s ní všechno, s čím stojí a padá tento svět, na němž je jen málo toho, co by nevycházelo ze západního myšlení, západních hodnot, západní vědy, západní tvořivosti. Není náhrady za západní civilizaci, pravím, kdo o nějaké ví, ať mi ji ukáže. Neboť lahvička je otevřená, duch zmaru z ní vystoupil, šíří se, jeho stín zahaluje stále větší díl obzoru. Je sebezničujícím bláznovstvím dělat, jako že ho nevidíme.