Březen 2008

Ke sporům o samostatnost Kosova aneb Co dějiny neodpouštějí

Luděk Frýbort

Nikdo si nesmí myslet, že navěky udrží remcající národy pod svou mocenskou pokličkou. Nikdo se nesmí divit, že pod ní kvasí nesouhlas, přerůstá v zášť a ve vhodnou chvíli překypí. Stále čtu o těch tancích kolem Kosova, a nějak si z toho neumím upříst žádný rým, aby za něco stál. Co se kosovských Albánců týče, přiznám se poctivě, že si na ně nijak extra nepotrpím. Ze všech přistěhovaleckých komunit, co jimi Bůh (v některých případech ďábel) požehnal západnější Evropu, je to cháska nejprotivnější, nejsvárlivější, nejnásilnější, s nejvyvinutějším sklonem k zločinnosti. Je mi znám statistický údaj, dle nějž podíl registrovaných kriminálníků mezi kosovskými Albánci činí v jedné z německých zemí 86%, pravděpodobně proto, že zbývajících 14% ještě policajti nechytili. I nechovám žádných iluzí o tom, jak asi může vypadat kosovský stát. Bude to území věčně závislé na vnější pomoci, otesánek polykající miliardu za miliardou, aniž je znát účinek. Společnost rozhašteřená, již bude nutno navěky a za velké peníze hlídat mezinárodními jednotkami, aby se hned všechno na jedné hromadě nesepralo. Země plná klanových antagonismů, v níž budou určující roli hrát národní hrdinové a osvoboditelé, prokazatelně nejhorší správci věcí veřejných, jací jsou schopni utahat k smrti i mnohem životaschopnější útvar. Končina, z níž bude do zbytku Evropy i nadále pronikat organizovaný i neorganizovaný zločin, o muslimském radikalismu nemluvě. Vše v celek shrnuto, za celé slavné Kosovo, ať samostatné nebo nesamostatné, bych nedal pětník.

Opačným směrem táhne tu rozvrzanou káru Srbsko; i přiznám se rovněž poctivě, že chovám k jihoslovanským národům, včetně Srbů, určitý sentimentální cit. Moje maminka pocházela z kolonie chorvatských Čechů, takže toho o tamních vztazích i různicích dost vím. Z toho všeho mi vyplynula značná sympatie pro srbskou nepoddajnou udatnost, z níž kéž by pánbíček nám Čechům skývičku odkrojiti ráčil. Píši to proto, abych následujícími řádky nevytvořil dojem, že v té patálii nadržuji Kosovanům a opovrhuji tužbami Srbů.

Jenže, co je to všechno platné, historie-učitelka se houby stará, komu kdo nadržuje. Je to pedagog velmi rázný, lumpárny nepromíjející: chodí s rákoskou mezi škamnami světa, a kdo se prohřešil proti jejímu řádu, toho vytáhne za uši a pošle klečky na hanbu. A může trest dějin trvat dlouho, tak dlouho, dokud žáček nepochopí svůj hřích a neodčiní jej pokáním. Dává-li si s tím příliš na čas, může být na každou nápravu pozdě, jakž toho podává historie světa nejeden příklad. Pročež než začneme dál zkoumat tu srbsko-kosovskou patálii, zkusme nejdřív definovat hřích, za nějž historie-učitelka dává přes hřbet rákoskou.

Především, řekl bych, je to hřích pýchy. Myslí si někteří národové, že nad ně není; že jsou nedostižní ve své výbornosti, předurčení k tomu, aby je všichni nalevo napravo respektovali a podřizovali se jejich zájmům. Pověděl jsem o pár řádek výše něco o srbském nepoddajném udatenství, ale má ta chvála i své omezení. Kdo stojí s junáckou šavlí v hrsti sám proti všem, měl by se ptát, jsou-li blázni všichni ostatní, nebo spíš on sám; komu dotyčná šavle visí po čertech nízko a má sklon její pomocí vynucovat, co jiní řeší dohodou, nesmí se divit, že tím nevzbudí právě lásku k sobě a respekt ke svým nárokům. A když se jednou karta obrátí, že mu ostatní spočítají jeho pejchu i s úroky. Jakž se stalo a ještě stane nejen v případě Srbska.

Jiným hříchem, jejž trestají dějiny, je představa o majetnictví země. Ten či onen obrázek na mapě, to či ono územíčko náleží nezcizitelně našemu slavnému národu, ať na něm žije kdo chce a myslí si také, co chce. Tomu jest dlužno odporovat. Pravím s ohledem na veškeré dějiny světa, že země není ničím majetkem, leda Božím; a že je to Bůh - nebo, chceme-li, věčná zákonitost dějin - která ze svého pozemkového vlastnictví nerozdává, nýbrž přiděluje do dočasného správcovství. Jak dočasného, záleží na kvalitě správy. K obhájení přiděleného je třeba moudrosti, prozíravosti a střídmosti, ne ukřivděného rozkřikování. A neobhájí-li kdo - jakáž pomoc. Nejsouť Srbové jediní, kdo o kus svého šafářství přišel a nezbláznil se z toho. Němci přišli o Alsasko, Slezsko a Východní Prusy, Rakušané o Jižní Tyroly, Maďaři o víc než půlku své někdejší nedělitelné říše, a vida, zvykli si, snad dokonce jako by jim ta ztráta prospěla, duši vyčistila. Také Srbům by bezpochyby prospělo, kdyby konečně upustili od vlastnictví Kosova. Kdo to s nimi myslí dobře, měl by jim k té ztrátě blahopřát, ne jim viklavý žebříček slávy mocí mermo přidržovat.

Ještě než se začnu hádat s různými slavjanofily a domnělými obhájci česko-srbské vzájemnosti (oplývá jimi zejména list Právo), chci poukázat na neprozřetelnost z největších, jíž se Evropa v právě minulém století dopustila. Vítězné mocnosti nadělovaly po první světové válce malým i větším spojencům útržky poražených říší jako Mikuláš cukrátka, nepomyslivše, jaké následky mohou vyplynout z jejich štědrosti. Tak - kromě jiných - bylo různorodými kusy území velkoryse obdařeno Srbsko, aniž se velmoci ráčily jejich obyvatel zeptat, jestli o začlenění pod královskou korunu Karadžordževičů stojí. Z velké části nestáli. A těm, kteří by snad bývali stáli o jednotný stát jihoslovanských národů, zase nešlo pod nos, že byl pojat jako spolek protektorátů pod srbským komandem. Tak byl zavařen hrnec plný záští a žárlivostí, na němž dokázal jakžtakž držet pokličku samovládce Tito, ale zhroucením komunistického systému explodoval. Kdyby bývali měli Srbové kus zdravého rozumu a méně junácké pýchy, mohli ten vpravdě danajský dárek odmítnout, jako ostatně i ledakdo jiný, jejž nechci jmenovat. Neodmítli, uvázali se k vládě nad neuhlídatelným pytlem blech, za což je jim trestem ponížení a řada válečných debaklů včetně kosovského. Nikdo si nesmí myslet, že navěky udrží remcající národy pod svou mocenskou pokličkou. Nikdo se nesmí divit, že pod ní kvasí nesouhlas, přerůstá v zášť a ve vhodnou chvíli překypí.

Z toho se vyvinula situace, jaká zrovna je: jako poslední ze všech Srby ovládaných etnik se chystají vyhlásit nezávislost kosovští Albánci. Tím končí éra srbské dominance v tom koutě Balkánu, což může junácká srbská duše chápat jako katastrofu; snad až později pochopí, že se jí ulevilo. Nebo také nepochopí, podobně jako nevelký, ale hlasitý šik českých slavjanofilů a domnělých přátel Srbije. Jako obvykle v takových případech, netáží se Srbové (a český podpůrný šik s nimi) - kde jsme, my troubové, sešli z cesty rozumu, nýbrž se dotčeně rozhlížejí - který lotr nám to udělal? Pan Martin Hekrdla ve zmíněném již listu Právo předkládá takových nešlechetníků celý seznam: OSN s jejím kosovským protektorátem. NATO, bombardovavší, ach, tak nevinný Bělehrad. Spojené státy a Evropská unie. Zcela mimořádně to od něj schytalo Slovinsko za to, že v roce 1991 zahájilo nelegální rozpad Jugoslávie (rád bych věděl, označí-li pan Hekrdla ve stejné logice za nelegální i úsilí T. G. Masaryka, jímž, jak známo, byl zahájen rozpad císařského Rakouska). Každý, každičký může za srbské neštěstí, jen ne Srbové sami svou pýchou a roztahovačností.

Ale to už je stejně jedno. Jugoslávského nebožtíka už nikdo na nohy nepostaví, ať si to kdo přeje nebo ne, oč teď jde, je budoucnost. Nemusí být zvlášť růžová, v tom bych s panem Hekrdlou souhlasil. A nejen budoucnost toho balkánského hrnce povidel, v němž to jistě bude i nadále všelijak vřít, kypět a pobublávat, ale hlavně nás, co sídlíme v západnějších krajích Evropy a měli bychom také mít nějaké zájmy. Může být, že za čas budeme stát před otázkou, nikoli kde jsme v tom srbsko-kosovském mariáši vynesli špatnou kartu, ale jestli se vůbec dala vynést nějaká dobrá. Obávám se, že nedala. Houf vztekajících se národů a nárůdků pod pantoflem Velkého Srbska nebo životaneschopné mafiánské Kosovo, obojí stojí za týž pendrek, tak pravím. Západoevropské státy, po staletí zvyklé, že jsou to ony, jimž je určeno všude zasahovat a o všem rozhodovat, si budou muset zvyknout na skromnější úlohu, a nejen na Balkáně: určit rozsah vlastních zájmů a co leží za jejich hranicí, do toho se míchat jen v případě ohrožení. Jinak nechat neposedná etnika, ať si jančí podle svého, jelikož beztak jejich vztekům a žárlivostem můžeme rozumět sotva napůl.

A co je hranicí západních (tedy i českých) zájmů... v tom, myslím, bude třeba se zbavit jisté povrchnosti. Nemusí se krýt s hranicemi Evropy, což je geografický pojem, ne oblast společného životního stylu a myšlení, o něž především jde. Pobaltí, Polsko, Maďarsko, Slovinsko... zcela určitě ano. Chorvatsko... dejme tomu. Jestli i Rumunsko, Bulharsko... už bych váhal. A co leží ještě víc mimo, Srbsko, Albánie, Ukrajina, Turecko... při vší možné sympatii raději ne. Pomoci radou a zastáním snad lze, nastrkat do škatulky západního životního stylu a myšlení stěží. Oč jiného se pokusíme, v tom nemůžeme než chybovat.

Je dost možné, že Srbsko, uražené uznáním kosovské nezávislosti, se přikloní k putinskému Rusku. Nelekal bych se toho tolik. Rusům přibude problémů a prospěch žádný, leda že se trochu nafouknou ve své imperiální domýšlivosti, ale to je velmi pochybný zisk, z nějž to čpí maléry. My, přesněji Západ, budeme mít s krku jeden gordický uzel, který rozplétej, jak rozplétej, tím víc se do něj zamotáš. A Srbové... třeba přijdou na to, jaké to je, žít pod něčím mocenským pantoflem. Zjistí, jak se pod ním cítili Slovinci, Chorvaté i četní jiní; pochopí, že než křičet „který bídák nám ublížil“ je záhodno se tázat sami sebe, „kde jsme my, troubové, udělali chybu“.

Na rozdíl od Srbska i od putinské Rusi už evropský Západ před drahným časem odložil své imperiálně-mocenské představy. Zato jím silně lomcují představy spasitelské. Domnívá se, že je povolán každého zachraňovat, hříchy snímat, kdekoho z louže jeho vlastního zanedbání vytahovat. Je to beznadějné počínání, jímž může sám sebe zruinovat, ostatním však za mák nepomůže. Měl by, v srbském případě i v jiných, se raději starat sám o sebe. Vrátit se na scénu světa jako pevnost síly, svobody a prosperity, vzor k následování těm, kteří jsou toho schopni. Kteří nejsou… Bůh s nimi. Ještě jednou chci zdůraznit, že užívaje pojmu Západ, zahrnuji v něj navzdory všem jejím nedostatkům i zemi českou. Buďme pamětlivi své příslušnosti, aby nám historie-učitelka zase nezmalovala hřbet.