Březen 2008

Na okraj jedné iniciativy aneb O národních hodnotách

Luděk Frýbort

Vzácnější jest jméno dobré než bohatství veliké, a přízeň lepší než stříbro nebo zlato

(Přísloví Šalomounova, 2:1)

Bylo nedávno nějakého psaní kolem té iniciativy D.O.S.T. (sdružení nezávislých kandidátů hlásící se k Důslednosti, Odpovědnosti, Spolupráci a Tvořivosti), s níž někteří souhlasili, jiní ji zase zatracovali a o fašistoidních tendencích mluvili ... no, přiznávám se, že jsem k ní své jméno připojil také, když mi ta nabídka přistála v počítači. Líbilo se mi, že z ní zaznívá takový ten uměřený, konzervativní tón, ctící tradiční hodnoty a nechytající se hned každé korektní módy, co jimi překypuje tento čas. A co se mi líbilo méně, to jsem pominul, neboť kdybych měl potvrdit jen to, s čím se stoprocentně ztotožňuji, nepotvrdil bych do smrti smrťoucí nic. Ale to už je beztak jedno. Čas, kdy ještě mohly občanské iniciativy s něčím pohnout ve vlastech českých, už minul. Vyrojila se jich kdysi náramná síla, jestli si ještě pamatujete, řečnilo se, náměstí zaplňovalo, ale udělat z nich trvalá, organizovaná hnutí, která by mohla být konkurencí k machrovským manýrám zavedených partají, k tomu se žádný z jejich vůdců neměl. Domnívali se, že postačí se shromáždit na náměstí, politickému panstvu do duše zahovořit, a panstvo si řekne - běda, lidé se na nás zlobí, a hned začne všechno dělat jinak. Dětinové. Zapelešené panstvo třeba vyměnit, ne řečmi nabádat. Na řeči nic nedá, protože kdyby dalo, samo sobě by kopalo hrob. Takový jest a bude též osud iniciativy D.O.S.T. i všech dalších, ať jich přijde co přijde, dokud postkomunismus postkomunismem trvá, amen.

Ale vlastně jsem ani nechtěl psát o iniciativě D.O.S.T., spíš mě zaujal jeden bod jejího programu. Byl to ten tiskovými komentáři obzvlášť hojně protahovaný, co v něm byla řeč o národních hodnotách. I věděl bych rád: co jsou národní hodnoty? Jak vznikají, čím se měří? A čím vlastně jsou hodnotné? Protože hodnota by měla být hodnotná, to dá rozum. Jelikož jsem charakteristiku toho pojmu nikde nenašel, pokusím se k ní po kouscích přiblížit sám.

Dejme tomu, že národní hodnota je něco kladného, k čemu se národ během svých dějin propracoval. Tedy především sama národní existence, ale o tu mohlo být sporu za Balbína a Dobrovského, dnes už se kvůli ní bohdá trápit nemusíme. Spíš jde o definici: co jest národ? Za předků platívalo, že národ je soubor jedinců hlásících se a svou vlast spatřujících v určité zemi, v našem případě v království českém. To se později změnilo a za národ začal být pokládán soubor jedinců hovořících určitou řečí. Jelikož to přesně týmž časem začalo jít s národem českým s kopce (je věcí názoru, jestli ještě jde), s národními hodnotami bych se příliš neoháněl, spíš bych doporučoval se poohlédnout, kde se udělala chyba a jak z ní ven. Jestli návratem k citu zemskému ... asi už sotva. Filologické vlastenectví nadělalo příliš velkou paseku, na niž je snad možno zapomenout, bohužel už ne odčinit. Bude ještě třeba velké lopoty na národa roli dědičné, než bude Čech moci být spokojen se svým obrazem v zrcadle dějin, a nestojí nikde psáno, že se mu to podaří. Pročež pomalu s tou hodnotou.

Za nejvyšší potvrzení národní existence bývá pokládán stát. Vlastní, samostatný, nikomu nepodléhající. Ovšem ... i tady přijde na kvalitu. Už devadesát let mají Čechové svůj stát, pohříchu největší díl toho času ve velmi bídné kvalitě. Také Zimbabwe je stát, že ano, jestli ale může být řeči o hodnotě... Stálým vzpomínáním dvacetileté Masarykovy republiky v tom nic nezměníme, je třeba se přičinit o zvýšení hodnoty českého státu teď. Zatím v tom velký pokrok nenastal, přechod z louže komunismu pod okap postkomunismu může být pokládán leda za určitý začátek, v němž nebude-li pokračováno, mohli jsme si celou sametovou revoluci ušetřit. Nezdá se, že by se k dílu nápravy někdo chystal, spíš je znát jakési uspokojení, máme svobodu, a to by mohlo stačit. Běda, národní hodnoto.

Ŕ propos svoboda. O ní bývá nejhlučněji slyšet, když přijde řeč na národní hodnoty, ale zase: co jest svoboda? Pradědečkové měli za to, že svoboda spočívá v existenci národního státu, ve vlajkách, hranicích, prezidentech a takovém zboží, ale ukázalo, že je to omyl; po čem pradědečkové toužili a čeho dosáhli v roce osmnáctém, byla nezávislost, nikoli svoboda. I s tou nezávislostí to pak dopadalo všelijak, není-liž pravda. Bane, není svobody státní bez svobody jednotlivcovy, jinak ... ale nebudu zase mluvit o Zimbabwe. Proveďme tedy inventuru a podívejme se, jak v tom ohledu vypadá česká přítomnost. V každém případě a na rozdíl od nedávné minulosti požívá dnešní Čech velké svobody projevu, tiskové, shromažďovací a jiných takových. Bylo by to znamenité, kdyby svoboda projevu atd. měla i příslušnou odezvu, ale...

Trouba bolševik zakazoval a cenzuroval. Postkomunista je chytřejší. Říkej si, co chceš, blbečku občánku. Piš si a kritizuj. Shromažďuj se, až tě budou nohy brnět. Máš svobodu, užij si jí. My hoši, co spolu mluvíme, se budeme mezitím starat o svou moc, o své prašuldy, o privilegia, občas se u toho popereme, ale vcelku si rozumíme, své svobodě uškodit nedáme. Že přeháním ... možná. Ale ne moc. A ještě je tu další druh svobody: žít bez bázně, že se stanu obětí zlodějů, lupičů, násilníků, podvodníků, svoboda nebýt obestřen pocitem úzkosti a bezmoci. V tom ohledu vypadá stav království českého snad nejbídněji od vpádu Pasovských; kdo se chceš starat o národní hodnoty, máš kde začít.

A zmínil bych se ještě o jedné velmi základní hodnotě: o jazyku českém, chudinkovi zbědovaném. Ód na jeho krásu a bohatství nechybí, ale jinak je s ním nakládáno dosti šeredně. Z jeho studnice se vesměs čerpá jen po povrchu a ještě všelijakého smetí, hloubek jako by se každý styděl. Že s ním zachází lajdácky a neurvale pouliční lid, nu, to se děje vždy a všude; ale slušelo by se alespoň profesionálům pera, aby jej ovládali, pěstovali a chránili. Jen zřídka tomu tak je. Nacházím v novinách snad dva, tři autory, kteří opravdu umějí česky; několik jiných, na nichž je znát, že mají češtinu rádi, dovedou si s ní pohrát, v jejím pokladu se přebírat. Jiní jsou jejími víceméně lhostejnými nádeníky, nejednoho by bylo vhodno za jeho výkon vsadit do klády. Sepsal jsem na to téma už vícero litanií, takže se nechci opakovat. Nicméně je jazyk národní hodnotou, o niž je na rozdíl od jiných ještě nejsnadněji pečovat; a ani to se neděje. Kéž by nám ty národní hodnoty Pánbůh z hub do mozků vraziti ráčil, viď, Karle Havlíčku!

Ale to je pořád ještě řeč o národních hodnotách, jak se mohou jevit nám. Je však i pohled jiný, dost možná podstatnější: jak s nimi vypadáme před světem. Neníť země česká ostrovem v šíři oceánu, nýbrž jest zblízka i zdáli obklopena mnohými národy a pronárody, které ji pozorují a svůj úsudek si tvoří. Záleží velice na tom, jaký si utvoří, pouze moula mdlého rozumu si může myslet, že jak si počínáme na rodné hroudě, je naše věc a nikomu zvenčí do ní nic není. Nikoliv. Jsou národní hodnoty takové i onaké, ale hodnotou nejvyšší jest jméno dobré, vzácnější než bohatství veliké, pravda, králi Šalomoune. Takové bude naše postavení ve světě, jakou pověst si vysloužíme, je bláznovstvím se domnívat, že hlavní je mít bohatství veliké, jméno dobré může přijít až potom, pakli vůbec.

Bohatství velikého zemím českým, zdá se, spíš přibývá, alespoň prozatím. Jména dobrého však žel bohu ubývá. Nebo řečeno jinak, bývalo doporučením být Čech, ale pomalu už není. Tisíce malých i větších zlodějů, švindlířů a podvodníků, chytráčků a vyčuránků se stará o to, aby se jméno Čech ověnčilo aurou nenechavosti, nedůvěryhodnosti a nespolehlivosti. Je darmé se nad tím zlobit a říkat, jak to, zlodějů, podvodníků atd. je přece jen zlomek v národě českém, ostatní jsou... Ne. Ať si ostatní jsou, jací jsou, zlé činy malého počtu ničemů padnou na hlavy všech, takový je svět. Když například ... mám před sebou výstřižek z novin ... aha. Sedmačtyřicet aut prý ukradli zloději v lyžařských střediscích severních Čech jen za jediné Vánoce. Jaký podíl okradených připadl na cizince, výstřižek neuvádí, ale bezpochyby vysoký; cizincům se totiž krade obzvlášť dobře a úspěšně. Lze si snadno představit, jakou pověst vlastí českých pak roznášejí ti lidé po světě. Jiní přičinlivci se vydávají za loupeží přes hranice, do obchodů, na parkoviště, vylamují domy, kradou ryby z rybníků, krávy z pastvy, dříví z lesa, v nesmrtelnou paměť se zapsal ten, který s kradeným traktorem objel hraniční závoru a zmizel v hlubinách země české, ký to div, že zvané zlodějskou ... co ještě chceme namítnout? A nikoho to zvlášť nepohoršuje, ani občany, ani zákonodárce. Krade se, krade, jako by se řeklo „prší“. Stav snad trochu nepříjemný, ale navyklý, tak to holt už u nás je, co naděláme.

Divíme se ovšem a cítíme se uraženi, když Rakušané teď po tom Schengenu nechtějí upustit od hlídání hranic a tamhle v Sasku nastala velká poptávka po pevných zámcích a poplašných zařízeních. Zatracení cizáci, pořád na nás něco vidí, jako by si nevšimli, že už máme demokracii.

V mezinárodním, najmě evropském měřítku si pak Češi vysloužili pověst kontrahentů vrtkavých, jimž nečiní obtíží podepsat smlouvu a pak se podle ní nechovat, domýšlivců, kteří sotva vylezli zpoza ostnatého drátu, už všechno vědí líp a vším pohrdají, ošemetníků, jimž je třeba být za šosem jako četník, aby si zase něco nepřeonačili k svému prospěchu, nespolehlivců, kteří se hubou hlásí k západnímu spojenectví, ale když pro ně mají něco udělat, jsou samý protest a samý extrabuřt.

Vyslechl jsem si nedávno takovouto předpověď: Evropská unie zanikne tím dnem, kdy v ní nově přijaté země početně převládnou nad starými. Když pak ten dojem ještě přitvrzuje sám přemoudrý pan prezident svým nedůtklivým vševědstvím a eurofobními justamenty ... čert vás nám byl dlužen, zdají se mít na nose napsáno zástupci staré Evropy, třebaže, jsouce diplomaty, to nahlas neříkají. Shrňme tedy vše do poznatku: o české národní hodnoty není postaráno tak, jak by mohlo a mělo být. Je třeba spíš pracovat na zlepšení jejich stavu než je oslavovat a uraženě obhajovat. A podívejme se občas, jak s nimi vypadáme v pohledu jiných; neboť sám si vytváří svou pověst jednotlivec i národ, ale jiní ji hodnotí.