Březen 2008

O bezplatnostech tu- i cizozemských

Luděk Frýbort

Ani nejsociálnějšímu státu peníze na vrbě nerostou, všechno má svou cenu a bezplatného není na tom světě nic, i kdyby to bylo do ústavy zlatým písmem vepsáno. Listuji českými novinami v těch posledních týdnech a nepřestávám žasnout: toho rozhořčení spravedlivého, té kritiky plamenné, těch myslí pobouřených! Jest různých patálií v krajích mezi Šumavou a Beskydem, žádná však nevzbuzuje takové vášně jako prostá skutečnost, že občan bude muset od nejčko u doktora vysolit třicet kaček českých, než se mu dostane ošetření, běda, běda. Také že hned proti tomu ouskoku vytrhl do boje šik osobností vážených a vlivných, podpisy sbírají, petice spisují a k občanské neposlušnosti vyzývají, o hanebnosti hovoří a ústavy se dovolávají, jako by jim ne o těch třicet kaček, ale o holý život šlo. Truchlivě kývám hlavou a chápu se kalkulačky (uměl bych to vydělit i z hlavy, ale jsem líný) ... ne méně než jedno euro patnáct dělá ten majlant, co teď bude návštěva u českého doktora koštovat! To už opravdu aby člověk začal stavět barikády pro nějakou sociální revoluci, věru. Avšak ztlumím své pobouření a raději českému čtenáři pro informaci z vlastní zkušenosti vypovím, jak to chodí na druhé straně hranice, která teď ale žádnou hranicí není, jelikož máme ten Schengen. Tudíž:

Český i německý sociální systém si jsou podobné v tom, že se poddané holoty neptají, chce-li být v případě nemoci zabezpečená a jak, nýbrž jí hrábnou do kapes a vytáhnou odtud, co uznají za vhodné, za což pak milostivě poskytují bezplatnou lékařskou péči. Jako v Čechách ani mezi Rýnem a Odrou vybraný peníz horem dolem nestačí, takže nezbývá než činit z bezplatnosti určité výjimky. Pročež musím jednou za čtvrtletí u svého medicinmana složit částku deseti euro, v přepočtu nějakých 260 až 270 Kč. Nemarodím sice často, ale občas potřebuji recept na svoje prášky, takže se té povinnosti vyhnu jen zřídka. Totéž mě čeká u zubaře, jehož služby nejsou do zmíněného poplatku zahrnuty. Navíc pak, když se s receptem dostavím do apatyky, jest mi zapraviti dalšího bůra (pro neznalce: pět jednotek běžné měny) neboli 130 kaček českých. Dále: jsou tomu tři roky, kdy jsem okupoval nemocniční lůžko, a od té doby se mohlo něco změnit (dá rozum, že ne v pacientův prospěch), ale byl jsem tehdy zkasírován ve výši deseti euro za každý den povalování ve špitále. To vše, prosím, nepříliš ochotně přijímám, k občanské neposlušnosti nikterak nebubnuji.

Ale množí se nám v Němcích i jiné a peprnější poplatky v rámci zdravotní péče, pro něž už takové porozumění nemám, jelikož v nich nenacházím žádný rozum. Až donedávna jsem se mohl nechat preventivně vyšetřit proti různým rakovinám, jichž příroda nabízí velký výběr. Nyní se za veškeré preventivnosti platí, a ne zrovna málo. Ještě jsem stihl si nechat bezplatně nastrkat do zadku takovou černou hadici (mimořádná rozkoš) za účelem zjištění, nevypučela-li mi ve střevech nějaká nemravnost; teď je takový zákrok otaxírován sedmdesáti eury. Za odběr krve tolikhle, tolikhle zase za posvícení do oka, nemám-li v něm zelený zákal ... kdybych chtěl předejít všem zdravotním pohromám, co jich na postaršího člověka vymyslel Hospodin, abych se snad vydal s kolovrátkem po žebrotě, takže, ač nerad, riskuji. A pochopitelně nejen já. Rád bych zvěděl, jestli se pojišťovnám jejich šetrnostní opatření aspoň vyplácí. Vyhlídka na vyprázdněnou kapsu odradí značnou část těch, kteří by se jinak dali preventivně vyšetřit, což se pak pochopitelně odrazí ve zvýšeném počtu vysoce nákladných léčení, když už klec spadla ... nějak mi ta matematika nevychází. A to ještě není řeči o dalších a dalších lékařských i apatykářských výkonech, jež musí německý pacient zatáhnout ze svého buď zcela, nebo se mu jich dostane pouze v nejzákladnějším provedení. I nezdá se být dalek den, kdy si bude platit sám všechno, aniž by mu tím pominula povinnost odvádět měsíční obolus nemocenské pojišťovně. Nepochybuji, že i takový stav se vejde do mlhavých hranic jevu nazývaného sociálním státem.

Což vše nepíši proto, abych si zanaříkal nad svým údělem sociálně otřepávacího oslíka, jako spíš abych českému čtenáři nastínil, kudy se bude s nejvyšší pravděpodobností ubírat i jeho vlastní osud. Neboť co je to platné, ani nejsociálnějšímu státu peníze na vrbě nerostou, všechno má svou cenu a bezplatného není na tom světě nic, i kdyby to bylo do ústavy zlatým písmem vepsáno a sedmasedmdesáti štemply potvrzeno. Odvažuji se dokonce soudu, že bezplatnost slibující ústava nestojí ani za ten kus papíru, na němž je vytištěna, dokument nikoli státnické moudrosti, nýbrž povrchnosti, nedomyšlenosti, neřku-li podvodu, relikt z doby, kdy podvod byl normou jednání, a jako mnoho jiného si zasloužící urychlené revize. Což se ale zase nerýmuje s proslavenou zásadou právní kontinuity, takže ústava bude nesplnitelnosti slibovat a hlupáci se jí budou dovolávat, dokud ... nevím. Nedovedu si představit zemětřesení tak strašlivé, aby v království českém dokázalo otřást pokrytectvím jedněch a hloupostí druhých.

Ve skutečnosti je nutno lékařské ošetření tak či onak zaplatit a ceny rostou, ledaže německý plátce ví přesněji, komu a zač platí. Teoreticky by bylo možno růst kompenzovat dalším zvyšováním odvodů nemocenské pojišťovně, ale to už, alespoň v Německu, nelze. Už tak vytahuje z poplatnické kapsy kolem 17% hrubé mzdy (včetně zajištění pro případ nemohoucnosti ve stáří), z čehož polovina jest zatáhnouti zaměstnanci, zbytek zaměstnavateli (poznamenávám, že na rozdíl od českých poměrů existuje vrchní mez 3562 euro hrubého příjmu, nad niž se odvody nezvedají). K tomu připočtěme dost mastné pojištění důchodové a proti nezaměstnanosti ... jest nasnadě, že po dalším zvýšení by už zaměstnancům nestálo za to pracovat a zaměstnavatelům podnikat; je tedy nutno, aj aj, sáhnout do nemilovaného hrníčku vlastní účasti. To sice odporuje zásadám sociální bezplatnosti, ale jinak by bezplatnost byla nezaplatitelná. Jestli se ti, milý čtenáři, zdají řeči o nezaplatitelné bezplatnosti a sociálním vytahování z kapes střelené, mohu tě ujistit, že mně také.

Žehnám osudu, že mě neučinil profesionálním politikem, českým obzvláště. Ale kdyby se mi taková nehoda stala, také bych si věděl rady. Zjišťuji, že nejen hospodští vařbuchtové, jejichž prostému duchu lze nedostatek matematického nadání odpustit, nýbrž i slovutní literáti, umělci, senátoři a jiní osvícení mužové jsou žádostivi bezplatností, aniž by si je uvedli do souvislosti s odlivem v druhé části spojené nádoby, jež zove vlastní kapsa. Dobře tedy. Žádám a navrhuji, slyšte, slyšte, rozšíření výdobytků sociálního státu o bezplatné pivo! Není snad pivo tekutým chlebem našeho lidu? Neuvítaly by masy pracujících, kdyby mohly přijít do hospody a nalejvat se tam až po tipec, ba i vysoko nad něj? A jestli bezplatné nalejvání není zakotveno v ústavě... Jak známo, peníze k financování bezplatností vznikají tím, že se v zákonodárných shromážděních zvedne dostatečný počet rukou. Proč tedy nezvednout ruce i pro změnu ústavy v tom smyslu: občan Republiky české má právo na poskytování bezplatného piva. Tak!

A jelikož ani pivem nekončí nezadatelné požadavky našeho lidu, budiž rozsah bezplatně poskytovaných potřeb postupně rozšířen například o boty a tkaničky k nim, o marmeládu, dovolenou na Floridě ... co? Že blbnu? To jistě; ale proč neblbnou ti, kteří tak úpěnlivě trvají na absolutní bezplatnosti zdravotnictví? Kde je hranice, jejímž překročením se z oprávněného a ústavou stvrzeného požadavku stává blbina? Ostatně, když už jsem v tom: co takhle, sociální duchové, bezplatné sázení v sazce? To teprve by rozkvetla naše vlast! A stačilo by k tomu tak málo, jen zvednout ruku pro příslušný zákon. Až by nakonec slavný erár poskytoval zdarma všechno a v občanově (lze-li tak ještě tu bytost nazývat) kapse nezůstal ani flok, nicméně by žil šťastně, v dokonalém a všestranném životním zajištění. I když, jak tak koukám, úplně originální ten závěr není, ale snad nemusím všechno vynalézat jenom já.

Ujišťuji každého, kdo si teď činí prstem kroužky na čele, že moje vize je naprosto reálná, ovšem za jistého vedlejšího předpokladu: že příliv a odliv v poplatníkově kapse je vyrovnaný. Jenže zrovna to - a už si šprťouchlata nedělám - nezajistí ani nejsociálnější stát, nýbrž právě naopak: čím víc poskytování, tím víc prostředků mizí v černých dírách byrokracie (o korupci nemluvě), tím méně zbývá na chudáčka občánka. A pochopitelně, tím vyšší je i míra jeho závislosti na sociálním úřednictvu, bez jehož milostivého pokynutí se občánek ani neubzdí. Nejvyšší míru závislosti pak, kdy je vše přidělováno a všechny plody práce odváděny vrchnosti, nazýváme ... inu jak, milí vyzývatelé k občanské neposlušnosti? Jak, drazí bojovníci za tu či onu bezplatnost? Jestli vás to slovo ještě nenapadlo, napovím vám: je to otroctví.

Otroctví je pohodlné; nevyžaduje velkého myšlení. Proto si na ně nejspíš rádi zvykli ti, jimž mnoho neříká jeho protiklad, jímž je svoboda, ledaže si jí tu a tam vypláchnou ústa. Proto také se v národě prošlém desítiletími komunistické diktatury vždy najde tolik voličů strany, jejímž ideálem je uskutečněné otroctví. Proto mu bezděky přizvukují i mnozí z těch, kteří se osobně mají za náramné demokraty, neřku-li za antikomunisty. Je prostě příliš zahnízděné otrocké myšlení v království českém, toť vše.

Dává-li kdo přednost poddanství před vlastní zodpovědností a rozhodováním, je to konec konců jeho věc. Tomu, jehož pohnutky jsou ryze materiální, se může zdát představa otrocké misky dokonce žádoucí. Jen by měl být upozorněn, že z ní ujídá příliš mnoho darmochlebů, takže není nikdy příliš plná, nikdy neodpovídá míra zaopatření míře požadovaného výkonu. Otrok si ovšem myslí, že to s tím výkonem nebude tak žhavé, protože jej nějak chytře obkličkuje, odfláká. Možná. Proto končívají otrocké společnosti tak, jak by český člověk s pamětí delší než dvacetiletou mohl a měl vědět. Neví-li... Bůh mu pomoz, zaslouží si reprízu. Musím se doznat, že máloco ve mně vzbudilo takový pocit beznaděje ohledně budoucnosti zemí českých, jako ten seznam vážených osobností, vehementně se dožadujících bezplatné vstupenky do předsíně otroctví.