Březen 2008

O turistické devastaci

Luděk Frýbort

Když se ti zachce pomedit v póze Jediného Spravedlivého, zahřímej proti nepravosti, jíž se oddávají s výjimkou poustevnických asketů všichni. Kdo by se dal například do hlásání, že se nemá vraždit, velkou pozornost na sebe neupoutá; avšak zakývej kazatelským prstem proti nějakému běžnému lidskému potěšeníčku, a pověst mudrce, povzneseného nad hříšnost světa, tě nemine. Proč to píši: zrovna jsem našel v jedněch novinách nabádání - chceme-li prý nějak strávit svůj volný čas, nemáme cestovat do dalekých světa končin, nýbrž setrvat na domácí hroudě. Cestováním totiž - cituji - stoupá míra poškození navštěvované země, přičemž čím bohatší turista, tím větší devastace.

Inu, rád bych se dočetl vysvětlení, proč návštěvou dejme tomu Thajska člověk cosi devastuje, pobytem u Máchova jezera však nikoliv. Jelikož sám po světě jezdím a dívám se kolem sebe, mohu potvrdit spíš opak. Devastaci lze ovšem leckde spatřit, místy už překračující mez holé katastrofy; v takových případech v tom ale cizí návštěvník bývá dost nevinně, ekologickou katastrofu zpravidla způsobili domácí lidé svou necitlivostí k životnímu prostředí sami. Svým extenzivním chovem dobytka, sbíráním dříví na otop, přečerpáváním vodních zdrojů, vypalováním lesů, to vše ve spojitosti s populačními přírůstky, jež mnohá země, zvaná uctivě rozvojovou, není při ubohé úrovni své produktivity schopná uživit. Kdepak nějaká přírodní idyla, již turista přichází zdevastovat. Spíš platí: čím chudobnější země, tím vyšší stupeň zamoření vzduchu, vody i půdy, tím vzdálenější představa ekologické udržitelnosti, beztoho zase jen takový praštěný bělošský vynález. Kdo se nemůže dost vynakárat západní motorismus, tomu bych doporučil navštívit Bombaj i jiné metropole rozvojového světa, zamořené nad všechno pomyšlení; a vůbec už si nepředstaví celoplošný pokryv civilizačním, především umělohmotným odpadem ten, kdo tuto odpornou stránku domorodého vztahu k životnímu prostředí na vlastní kůži nezkusil. Nu ano. Chudý člověk si neláme hlavu starostmi o ekologické katastrofy zítřka, jsa plně zaměstnán úvahou, bude-li mít dnes večer z čeho uvařit kukuřičnou kaši. Naopak je jakákoli starost o budoucnost včetně ekologické znakem společností zámožných a pokročilých, jimž dnešní večeře nepředstavuje neřešitelný problém.

My, pocestní, turisté a jiní vandrovníci, si posypávat kajícně hlavy popelem nijak nemusíme, ba, řekl bych, že tento dnes tak oblíbený sport v sobě chová notnou dávku pokrytectví. Spíš je tomu naopak. Kdo přicestuje do některé země tzv. třetího světa, jí tam, spí a nakupuje, prospívá jí víc než slavné programy rozvojové pomoci: jeho penízky totiž vplynou přímou cestou do místního hospodářství, kdežto penízky z rozvojových pomocí, než urazí složitou cestu od dárce k příjemci, zmizí z valného dílu v ministerských a generálských kapsách. Ještě krutěji se mýlí povrchní kritik, domnívající se, že turistika ničí jakési původní hodnoty či přírodní nezkaženost. Haha! Není nesnadné se přesvědčit, že jakoukoli původnost či nezkaženost odvrhl domorodec rád a dobrovolně v tom okamžiku, kdy vyměnil svůj domácí kroj a z přírodních materiálů zhotovené domácí potřeby za laciný plastikový kbelík a tričko hongkongské výroby. Pokud lid méně vyvinutých zemí ještě něco původního a tradičního produkuje, činí tak výhradně kvůli turistům, neboť pouze ti jsou takoví blázni, že jsou ochotni vydat peníze za vyřezávané masky, ručně tkané šátky a jiný neužitečný krám. Tak turistika nedevastuje, nýbrž naopak pomáhá udržet leccos pěkného, co by bez ní upadlo v zapomnění. Povýšeně ohrnutý nos není v té věci namístě a svědčí o hlouposti.

Především však naše cestovatelská vášeň pomáhá odbourávat přehrady nedůvěry a předsudků, jež si lid těch vzdálených zemí pěstuje v mnohem vyšší míře než Evropan. Nikoliv, prosím. Nedbejme módního pokřiku, ale cestujme a poznávejme, pokud nám chuť i kapsa stačí. Nic tím nezdevastujeme, co už dávno není zdevastováno, nýbrž naopak pomůžeme zachránit mnohou tradici v hodině dvanácté. Přinášejíce svůj způsob do rozličných končin světa i napojivši svou duši způsobem místním, přispějeme k obapolnému porozumění a vzájemné toleranci. Předsudkům, rasové i jiné zášti se totiž nejlépe daří tam, kde lidé, navzájem se neznajíce, jsou odkázáni na různé šamany, jednou kmenové, jindy politicky korektní.