Březen 2008

Úvaha jazykozpytná aneb Královské heslo Sloužím

Luděk Frýbort

Nešťastná paní Švejnarová! Slibovala, že prý se naučí česky, jen co bude tou první dámou... Ani nevěděla, jaký kříž na sebe bere. Naučit se česky, milá paní, to není, jako když se ukrojí chleba; jest nejeden toho jazyka profesionál, který to za celou svou kariéru nesvedl a píše jako ten Hotentot. Nacházím občas v novinách plody ducha, na nichž je znát, že pan autor ani do své mateřské mluvy nepronikl dál než mělko pod povrch; že nejsa schopen rozpoznat hlubší obsah slov, dopouští se nesmyslů a směšností. Abych podal příklad takového nádenictví: vyleze někdo na kopec dejme tomu v Andách, a noviny hned: Pravoslav Babočka pokořil Pico de Caramba! Nebo ještě líp: Češi pokořili Carambu!

Milý pane: jsou ve slovníku jazyka českého výrazy, jež použity bez náležitého citu znějí hrubě a hloupě. Tak zrovna slovesu pokořit můžeme rozumět jako něčí dehonestaci, zahanbení, zbavení vážnosti a cti. Avšak bělostný andský štít zůstane nepokořen ve své vznešenosti, i kdyby na něj vylezlo sedmdesát sedm Babočků; naopak krátkodechou sportovní slávu rozvane vítr dřív, než se Pico de Caramba oděje prvním sněhem. Je značný rozdíl významů: člověk může mít dar pokory, což je vlastnost vzácná a ušlechtilá. Nebo také může být zmítán chtíčem někoho pokořit; ale to není nic, co by bylo hodno oslavy v novinách. Najdou se však i jazyková ujetí, nad nimiž by zaplesal sám Sigmund Freud.

Čtu si k snídani noviny, a hle, jaký titulek na mě zírá: „Budeme vládnout EU z Paláce kultury!“ Jiné noviny zase podumávají, že nýčko vládne Evropě Slovinsko, ale už brzy... Ach jo. Nehledě k jisté znepokojující symbolice, ono vládnout tomuto rozmarnému kontinentu zrovna z baráku nad mostem sebevrahů ... nenapadlo pány autory, že poněkud přestřelují, pletouce si dočasné předsednictví v Evropské unii s vládnutím? To už také mohli napsat, že se z Prahy bude v první polovině roku 2009 Evropě panovat. Nikoliv; jakkoli vím, že bije v zemích českých srdce velmožovo, jenž by se ochotně ujal panství nejen nad Evropou, nýbrž i nad celým světem, jde přece jen o dost skromnější úkol: ani vládnout, ani panovat, nýbrž sloužit. Žil, byl kdysi na hradě pražském muž, jenž ač oděn hermelínem královským, přesto si vepsal do štítu heslo Sloužím! Ukázal tím pro všechny časy, jaký je rozdíl mezi králem a halamou. Neboť vládnout, rozkazovat, poroučet, roztahovat si pyšně a neomaleně hubu, to umí každý panský písař; ale sloužit, k tomu je už zapotřebí kus moudrosti, nesobecké vůle a pokory. Najděte mi mezi politiky této země toho, kdo je schopen pokory, a já vám povím, kdo je hoden hradčanského trůnu.

Není dobrým znamením, že ve freudovských hlubinách české duše sídlí představa vysokého úřadu jako panského vládnutí. Asi že český člověk, jenž celá ta dlouhá desítiletí žil pod pantoflem komunistických pašů, jejich móresy sice neschvaloval, ale podvědomě je přijal: takové to holt je, jsou páni, kteří vládnou, a holota, která poslouchá. Pomalu by byl čas se z té noční můry probudit. Kdo se chystá Evropě vládnout, ať od mostu sebevrahů nebo odjinud, může si z půlroku svého předsednictví odnést leda pověst nekňuby, nedorostlého úřadu, jímž byl pověřen. Co se správy vlastní země týče, nehodlám znovu roztáčet kolovrátek žalozpěvů o sobectví, chamtivosti, bezcharakternosti a panské nadutosti velké části těch, kteří přecenivše své morální kvality se uvázali v její správu. Pravím jen - nebude lépe ve vlastech českých a nebudou rovnocenným partnerem v evropské rodině, dokud se v nich závazným imperativem nestane královské heslo Jana Lucemburského - Sloužím! Pak se z holoty znovu stane národ, z poddaného občan. Čím začít ... inu, třeba tím jazykozpytem: vzít do ruky slovník a podumat nad hlubinami české řeči. Jsou v ní výrazy širokého významu, například sloveso vládnout. Záleží na tom, jak je mu rozuměno: jestli jako zodpovědné službě, nebo jako oslovské vychloubačnosti.