Březen 2008

Carla Neúprosná

Johanna Grohová

Carla del Ponte, odhodlaná lovkyně těch nejhorších zločinců, se rozhodla po dovršené šedesátce „pro vskutku životní změnu“. Chce si odpočinout od válečných hrůz. Koncem roku vyklidí svůj stůl v Haagu, kde osm let působila jako hlavní žalobkyně Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii. Hábit, který nosí žalobci, vymění za kostým velvyslankyně v Argentině. Před svým odchodem poskytla exkluzivně MF DNES rozhovor.

Dlouhá léta jste jako žalobkyně „lovila“ sicilské mafiány, vašeho kolegu zavraždili, pokusili se zabít i vás. Pak jste pronásledovala válečné zločince. Nebojíte se o život?

Ne, nebojím se. O moji bezpečnost se starají vysoce profesionální policisté, díky nim usínám s pocitem bezpečí. A už jsem si tak říkajíc na svůj zvláštní život zvykla.

Jste pověstná zarputilostí, máte přezdívky „nové gestapo“, „děvka“, „ztělesněná houževnatost“. Jak byste se charakterizovala vy sama?

Já bych to nazvala neodbytností. Nadělala jsem si za ty roky hodně nepřátel, to je pravda. Ale pro žalobce je to lichotka.

Opouštíte post hlavní žalobkyně vyšetřující zločiny spáchané za válek na Balkáně v první polovině 90. let. Jak vzpomínáte na moment před osmi lety, kdy jste se rozhodla tuto práci vzít?

Bylo to rychlé rozhodování. Volal mi tehdejší generální tajemník OSN Kofi Annan a nedal mi moc času na rozhodování. Někdy děláme naše nejlepší rozhodnutí na základě pouhé intuice. Určitě nelituji.

Nemáte pocit, že odcházíte od nedokončené práce?

Ano, pokud mluvíme o pokračujícím pátrání po těch, co jsou stále na útěku. Ale zároveň si to spočítejte: chytili jsme 91 podezřelých z válečných zločinů.

Ale ti hlavní jsou stále na svobodě, šéf bosenských Srbů Radovan Karadžič a jeho generál Ratko Mladič, oba obvinění z genocidy.

To, že jsou stále na svobodě, je skvrnou na naší práci, skvrnou na všech velkých úspěších. Znamená to jedno: práce není u konce. Na druhou stranu jsem tu byla osm let a cítím, že jsem svoji povinnost splnila. Ač odcházím s pocitem zklamání, že se mi právě tyto dva nepodařilo chytit, mám plnou důvěru, že můj nástupce udělá všechno pro to, aby se dostali za mříže.

Hodně se nyní mluví o pravděpodobném dopadení Mladiče a už tolik ne Karadžiče, který je politicky citlivější pro srbskou vládu. Navíc jsou obavy, že by to mohlo spustit nové násilí. Nestane se proto pro Srbsko z Mladiče jakýsi „obětní beránek“, aby se zemi otevřela cesta do Evropské unie?

Obětní beránek čeho!? Je přece obviněn z nejotřesnějších činů v Evropě spáchaných od holocaustu. To je důvod, proč musí být předveden před spravedlnost, ne kvůli srbské cestě do Evropské unie. A co se obav z násilí týče, vždy slyšíme hrozby, před zatčením Miloševiče, Gotoviny (chorvatský exgenerál). A nikdy se nestrhlo žádné násilí. Nemyslím si, že by tomu tentokrát bylo jinak.

Jaké je vaše největší osobní selhání? Skutečnost, že bývalý srbský prezident Slobodan Miloševič nečekaně zemřel za mřížemi v Haagu, ale jako nevinný člověk?

Jeho smrt byla nešťastnou událostí, protože unikl spravedlnosti. Rozzuřilo mě to. Ale nevnímám to jako vlastní selhání.

Nelitujete vlastní strategie, kdy jste se ho snažila obvinit z co největšího počtu zločinů, což značně zpomalilo celý proces?

Zaprvé, jako jediný zástupce obětí před tribunálem nemohu rozhodovat, že jeden zločin je menší než ty druhé. Podle mne neměl mít Slobodan Miloševič nikdy možnost sám se před soudem obhajovat. To je jeden z důvodů, proč se proces táhl tak dlouho. Soudní stání se mohlo konat jen tři dny, a ne pět dnů v týdnu, a nemuselo být přerušováno tak často kvůli nemoci obžalovaného. Ztratili jsme tak 76 dní. Za normálních okolností by takový případ trval rok a půl, ne čtyři roky, a možná by se pak dožil rozsudku.

Přesto, neměl tribunál zvolit podobnou cestu, jako tomu bylo v případě Saddáma Husajna v Iráku, kde byl odsouzen za jeden z mnoha svých činů?

Nesledovala jsem proces se Saddámem Husajnem. Ale já obecně nevěřím ve výběr důležitějších a méně důležitých obětí.

Které momenty při vaší práci vám dávaly pocit, že práce, kterou děláte, dává smysl?

Takových chvil bylo mnoho, pokaždé když byla potvrzena obžaloba, uprchlík převezen do Haagu či byl vynesen rozsudek. To jsou momenty, které jsou odměnou za náročnou práci, kterou děláme.

Co vám dodávalo energii?

Když jsem se v roce 1999 stala hlavní žalobkyní Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii a pro Rwandu, byla jsem v šoku ze všech těch strašlivých činů před mýma očima. Sice jsem se do té doby zabývala hrozivými činy, ale nikdy předtím jsme neviděla takový rozsah destrukce, utrpení a smrti. Na obou kontinentech, v Evropě a v Africe, byly tisíce obětí zabity, znásilněny, zohaveny, zmrzačeny a vyhnány z domovů. Většina těchto činů byla organizována z nejvyšších politických míst, prezidenty, premiéry, ministry, a vykonávána místními politiky, běžnou armádou, polovojenskými organizacemi a obyčejnými občany. Celé společnosti byly zničeny. Poprvé v životě jsem vedle své profesionální odpovědnosti cítila i morální povinnost udělat vše pro oběti těchto otřesných skutků. To byla má motivace, můj motor po celé ty roky.

Jak je na tom Balkán podle vás dnes, dvanáct let po skončení války?

Já pouze doufám, že jednou se lidé usmíří, a to povede k lepšímu životu. Ale velice mě znepokojuje a rozčiluje, když slyším o hrozbě nového násilí v Kosovu. Ti, kdo hrozí rozpoutáním násilí, jsou vysoce neodpovědní a měli by si vzpomenout na horory, kterými se tento tribunál dennodenně zabývá. Tyto válečné zločiny následovaly po podobně neodpovědném vyhrožování, jaké se opět z Balkánu ozývá.

Mluvíme-li o usmíření, je to věc, na niž si budeme muset počkat i několik generací? Pro Srby jsou Haagem obžalovaní často hrdinové.

Hlavní příspěvek tribunálu je sbírání faktů a zajištění individuální odpovědnosti za kriminální činy. Usvědčení političtí a vojenští lídři byli zbaveni moci a nemohou se vrátit zpět na svá místa. Okolnosti jejich činů jsou zdokumentovány. Oběti se dočkají jisté míry spravedlnosti. Toto je velký úspěch, ale sám o sobě nemůže zajistit usmíření. Abychom uspěli i dál, musí se do složitého a bolestného procesu zapojit místní i mezinárodní hráči. Historické knihy musí být opraveny, aby obsahovaly důležitá fakta, která tribunál nashromáždil. Politici musí pak tyto informace předat voličům. To se týká i zástupců církví. Lidé musí mít možnost pochopit, co bylo spácháno jejich jménem.

Stanete se švýcarskou velvyslankyní v Argentině. Proč právě tato země, která je zatížena krvavou minulostí z dob vlády vojenské junty?

Argentina je krásná a komplikovaná země. Měla jsem štěstí, že mě vláda mé země posílá právě tam. Už se moc těším.

Když jste oznámila svoji rezignaci, prohlásila jste, že je na čase „vrátit se do normálního života“. Co to pro vás znamená?

Nerezignovala jsem. Jen jsem nepřijala nominaci pro další období. Tato práce je velice složitá a náročná. Opravdu se těším na dobu, kdy se nebudu muset každý den probírat hrůzami válek.

(MFDNES)