Březen 2008

Je dobré být stále v provozu?

Štěpán Húsek

V knize Štěstí nedosažitelnosti mladé profesorky M. Meckelové zodpovědné za katedru komunikace na univerzitě národní ekonomiky ve švýcarském St. Gallenu se dočteme, že naše účast v digitální společnosti je také digitální. Jak jinak? Otázkou zůstává, jak často a jak dlouho jsme „na příjmu" nebo „vypnuti" a co vede ke střídání těchto fází.

Vypínání či zapínání naší aktivity není nic nového. Novým je to, že se v dnešní době stalo jevem všeobecným. Dříve chodila manažerská elita do kláštera, aby si odpočinula od pracovního přepětí. Dnes se týká takový odpočinek prakticky všech. Nejde o lenošení, nýbrž o kontemplaci. Přestávky v denní rutině ve změněném prostředí jsou důležité a pomáhají kreativním rozhodnutím.

Při neustálém „bombardování" informacemi může být těžké najít cestu k sobě a zachovat svoji identitu. V situaci přetížení bychom měli vypnout. Neexistují však jiné možnosti? Třeba zvýšení počtu identit? Člověk je přece velmi různorodá osobnost, pohybující se v mnohých skupinách s různými sociálními kontakty. V podstatě máme otevřena do světa rozmanitá „okna". V každém z nich se odehrává jiný život. Vyjít ven - náš reálný život, je jenom jednou formou identity. Ty jiné, např. v internetu, jsou rovněž naší částí.

Podle názorů odborníků lze ostrost zapeklité komunikační dezorientace mimo možnosti soukromého libovolného a okamžitého vypnutí zjemnit (až vyřešit) volbou priorit a osvojením práva na vlastní komunikační identitu. Volba priorit nemusí být vždy jednoduchá, berou-li se v potaz alternativy. A vypnutí následuje až po zapnutí. Také zisk vlastní komunikační identity nepřijde sám od sebe. Zmíněná doporučení mohou být tedy problematická. Žádný jedinec ovšem není hozen do vírů komunikace zcela bez pomoci. Mladší generace jsou v ní vychovávané a starší generace se musí učit. Je to práce, ale vyplatí se. Čím rozmanitější jsou možnosti komunikace, tím jasnější nám musí být, co chceme a kde je zakopaný pes. Odmítnutí komunikace se dříve považovalo za nezdvořilé. Ale co udělat v tom případě, když na nás trvale něco důležitého tlačí a my chceme nebo něco jiného?

Určitě musíme mít možnost říci: „Teď chci číst knihu, hotovo!" Čtení je pro mne důležité, protože ho potřebuji, aby mi bylo lépe, abych byl zdravější. Přirozeně si to napřed musím uvědomit, zařídit a rozmyslet. Myšlení je zde procesem, ve kterém se informace proměňují ve vědění. Jejich vnímání vyvolává změny v životním okolí. Dobrá kniha, např. dovede proměnit vlastní náhled na svět. Bez toho, že bych musel tento nový svět žít. Nová informace vstoupila do spojení s věcmi, které jsem věděl, ale změnila stav mého vědomí. Začal jsem o věcech jinak myslet či přemýšlet.

V dnešní době máme informací přebytek. Vládne však i radost z nich. Naše vědění se zdvojnásobuje zhruba během pěti let. Během deseti let se zečtyřnásobí, čili další generace má nejméně osmkrát více znalostí (!) Mnohé přístroje ulehčí život. Je potřebí jich ale rozumně užívat. I proti železnici byla dříve spousta lidí. Dnešní společnost je bez ní těžko myslitelná. Biologové tvrdí, že člověk se přizpůsobuje. Jiní kritizují, že člověk svět natolik změnil, že tím uvedl do nebezpečí vlastní existenci. Je to s komunikací podobné?

Momentálně to tak vypadá. Problémy pracovního světa nám přerůstají přes hlavu. Stres a nervová vyčerpání patří k častým zdravotním problémům dneška. Neskrývají ale sociální problémy, které se dají řešit novými pracovními podmínkami a jejich úpravou? Komunikační problém povede sotva k záhubě lidstva. Je nutno však hledět na to, aby byla doba mezi narozením a smrtí hezká a zajímavá. Aby nevedla k urychlenému překážkovému běhu za dosažením nepotřebných informací.