Březen 2008

O muži, který vyzval na souboj prezidenta

Ondřej Kundra

Na začátku jich bylo třicet dva. Dali se dohromady z pocitu křivdy, slíbili si věrnost a rozhodli se společně bít za své právo. Pak začali odpadávat. Někdo to nevydržel psychicky, ostatní to vzdali výměnou za otevření cesty ke kariéře. Nakonec zbyl jen jeden – Petr Langer (30). On jediný zůstal ze skupiny vrstevníků, kterou prezident Václav Klaus odmítl kvůli nízkému věku jmenovat soudci. A i když mu souboj s nejvyšším představitelem státu bere už dva roky možnost obléci vysněný talár, je rozhodnut ve své při vytrvat. „Příběhy, jako je ten Langrův, rozhodují o tom, jak bude v budoucnu vypadat Česká republika,“ zhodnotil dlouhý běh soudního čekatele nedávno v novinách politolog Bohumil Doležal. A vysocí představitelé justice přikyvují: ano, odehrává-li se dnes v Česku stranou pozornosti nějaká vrcholně důležitá „kauza“, pak je to právě zápas Petra Langra o vládu zákonů.

Pocity a principy

Kdo by čekal zatrpklého a rozhořčeného muže, byl by zklamán. Petr Langer vystupuje vstřícně a usměvavě, když mluví o prezidentu Klausovi, ani jednou nepoužije ostřejší slovo. Každou větu pečlivě promýšlí a v žádném případě se nesnaží se vykreslit jako oběť, která zaslouží politovat. „To, že jsem se rozhodl soudit se s panem prezidentem, mi hodně dalo a jsem za to vlastně vděčný,“ říká. „Za asi nejdůležitější považuji, že jsem poznal, že dokáži svůj názor hájit tváří v tvář autoritě. A že si dokáži stát za svým přesvědčením. I když vím, že to blokuje moji soudcovskou kariéru, po níž jsem vždy toužil a na kterou jsem se hodně připravoval.“

Langrův příběh se začal odvíjet na počátku roku 2005. Oproti očekávání tehdy 32 soudních čekatelů nedostalo od hlavy státu jmenovací dekrety. Prezident to odůvodnil odkazem na jejich mládí (nikomu z odmítnutých ještě nebylo třicet) a svým pocitem, že zodpovědnou práci soudce nelze vykonávat „v nedostačujícím věku“. S tím názorem by zřejmě souhlasil nejeden občan Česka, potíž byla v tom, že nic takového neříkal zákon. Limit na výkon soudcovské profese stanovila příslušná norma na dvacet pět let, což všichni z dvaatřicítky hravě splňovali. Když prezident přesto trval na tom, že má na zamítavé rozhodnutí právo, rozhodli se ho neúspěšní čekatelé zažalovat.

Prvních několik dní probíhalo ve velmi vzrušené a pospolité atmosféře. Vzbouřenci se pořád scházeli, debatovali a neustále ladili další „protiprezidentský“ postup. Jak ale plynul čas, začala se revoluční nálada v početné skupině vytrácet. „Kolegové se postupně omlouvali, že do sporu nakonec nepůjdou. Že soudem s hlavou státu by na sebe mohli upozornit a tím by klesla jejich šance na soudcovské jmenování,“ říká Langer.

Žalobu na prezidenta tak nakonec podalo jen osm skalních nespokojenců. Když ale Klaus krátce nato jmenoval soudci a soudkyněmi většinu z těch, co s ním do sporu nešli, někteří z osmičky svoji žalobu stáhli (a vzápětí dostali na Hradě jmenovací dekret). Poté co další kolegové boj zastavili s tím, že už nemají zájem být soudci, zůstal nakonec s žalobou na prezidentův protizákonný postup jen čekatel Langer. Soudem se, jak říká, chce domoci upřeného práva. „Zákon musí respektovat každý, i prezident. A jako uchazeč o pozici soudce cítím, že mojí povinností je tenhle princip hájit a prosazovat.“

Loni v červnu pražský městský soud rozhodl, že prezident musí do půl roku Langra jmenovat, nebo uvést zákonné důvody, které mu v tom brání – tedy třeba že by pan Langer nebyl českým občanem, neměl by právnické vzdělání nebo nebyl bezúhonný, nic z toho se však na Langra nevztahuje. Lhůta uplynula právě teď 17. ledna, prezident ale nerozhodl: odvolal se totiž předtím proti výroku městských soudců k Nejvyššímu správnímu soudu, a tak nedávno začalo další kolečko soudních tahanic. Kdy a jak správní soudci vynesou ve věci „Langer“ verdikt, nechce nikdo z nich sdělit.

„Byly to dva dost těžké roky,“ říká čekatel Langer. „Několikrát se ve mně mlelo, jestli bych to také neměl stáhnout výměnou za možnost dělat práci, po které toužím. Vždy jsem si ale řekl, že kdybych to udělal, nedokázal bych se s tím pak jako soudce vyrovnat. Nemohl bych hledat a prosazovat právo u jiných, kdybych si nedokázal stát za svým přesvědčením a obhájit si ho.“ Langer dnes působí v Německu, kde je právě na studijní stáži při bavorském ministerstvu spravedlnosti. „Snažím se zvýšit si kvalifikaci,“ říká. „Stále věřím, že nakonec soudcem jmenován budu.“

Podle předsedy Soudcovské unie ČR Jaromíra Jirsy představuje čekatel Langer „nový typ soudcovské generace“ a právě lidi, jako je on, bychom se prý měli „co nejvíc pokoušet do našeho soudního systému vtáhnout“. „Důvodů je více,“ říká Jirsa. „Hodně na sobě pracuje, má zkušenosti a rozhled ze zahraničí a je odvážný.“ Podle něj by měl Langer co nejdřív talár od hlavy státu získat. „Dokázal projevit zarputilost a to, že se nebojí mocných. U takového člověka roste šance, že bude mít vysoký cit pro hledání a prosazování práva,“ říká šéf profesního spolku soudců. A v úvodu citovaný politolog Doležal ho v Lidových novinách doplnil: „Pan Langer ukázal odvahu, nezávislost a vytrvalost. Prokázal tak, že jako soudce bude na svém místě, a zaslouží si veřejnou podporu.“

(zkráceno)

(Respekt, www.respekt.cz)