Březen 2008

Úseky polojasna (Část 5)

Jiří Loewy

Přetisk na pokračování se svolením paní Dany Loewy a Tomáše Zahradníčka. Jiří Loewy: Úseky polojasna. Vzpomínky Jiřího Loewyho, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2005, ISBN 80-7106-734-2

JÁCHYMOVSKÝ GULAG (1949-1952)

Kam se tedy jelo?

Směrem na Karlovy Vary. A tak se hned objevily spekulace, že to asi bude Sokolov či jiné hnědouhelné doly. Když jsme ale projeli Karlovy Vary směrem na Ostrov, začal nám běhat mráz po zádech: Že by Jáchymov?! S tím zatím žádné zkušenosti nebyly, protože jsme byli první transport od Státního soudu, který tam zamířil. Já jsem si ale vzpomněl na pořad Hlasu Ameriky, kterak tam němečtí váleční zajatci umírají jako mouchy, a najednou jsem začal poněkud závidět jednomu z naší skupiny, který to měl „za pár" – totiž za tři měsíce. Tři měsíce, říkal jsem si, to se snad dá nějak přežít. Ale déle? Projeli jsme jakousi silniční uzávěrou a o pět minut později jsme zastavili před krásným koncentrákem, jako vystřiženým z válečných filmů. Dvě řady vysokého oplocení z ostnatého drátu, špačkárny hlídacích věží, reflektory. Jen ten tradiční nápis Arbeit macht frei tady chyběl, nicméně nad branou visel rudý transparent Práci čest. Dost dlouho jsme tam stáli venku za dráty a pohlíželi dovnitř, až se pojednou v lágru blízko oplocení objevil človíček v kuchařském oblečení a loudavým krokem přešel kolem. My na něho skrz ty dráty: „Hele, jaký je to tady?" Odpověď zněla nadějně: „Kluci, hotová Havaj!" A když jsme se zeptali, kde to jsme, tak dodal: „No, ve Vykmanově přece!" Byli jsme ve Vykmanově, tehdy prvním, a tudíž ústředním táboře jáchymovského gulagu.

Nepřeháněl trochu s tou Havají?

Ten příměr byl poněkud přehnaný. Optický dojely z té klasicky koncentráčnické scény byl sice deprimující, na druhé straně nás ale velice potěšilo, když jsme zjistili, že se baráky, do nichž nás rozdělili, nezavírají a že po tom dlouhém dřepění v base budeme mít výběh po poměrně prostorném táboře. Všichni jsme byli z kriminálu mrtvolně bledí, a tak jsme se především těšili na slunce; člověk toho ke spokojenosti někdy nepotřebuje tak moc. Na ubikaci nás bylo asi třicet, dvoukavalce, uprostřed dlouhý stůl a lavice, bubínková kamna. Na vedlejším kavalci ležel bývalý ústřední organizační tajemník lidovců, jmenoval se Melíšek. Tehdy ještě nebyla segregace kněží, takže jich mezi námi bylo několik. Velice sympatické vyzařování měl domažlický arciděkan Anthony. I jakéhosi profesionálního tenoristu jsme měli na baráku, ten nám po večerce stylově zakončoval den Gounodovým Ave Maria.

Druhého dne nám ve Vykmanově udělali slušivé účesy na tři milimetry. Zároveň jsme museli odevzdat občanský šat výměnou za takzvanou opičárnu, připomínající vzdáleně bezlímcovým střihem sokolské uniformy, avšak z bídného sukna fekální barvy. Na hlavu lodičku z téhož materiálu. Muselo se to na veřejnosti, a hlavně na nástupech nosit vždy řádně zapnuté, ať bylo plus nebo minus třicet stupňů. Bachaře jsme museli povinně zdravit smekáním, to měli přesně odkoukané z nacistických koncentráků. Jinak se ale vykmanovští bachaři, stále ještě ti fialoví ze Sboru veřejné stráže, chovali celkem slušně.

Do práce jsem mašíroval s partou šeříkovců směrem k Ostrovu, stavěli jsme sídliště pro civilní dělníky. Krmil jsem míchačku na beton. Byla to práce na vzduchu, počasí nádherné, bezvadný tým, hodně legrace – a první spekulace o možnostech útěků. Západní hranice nebyly dál než nějakých 50 kilometrů, a to svádělo. Také se hned zpočátku několik útěků podařilo.

Relativní idylka trvala asi dva týdny. Pak jednou kromě tří normálních nástupů udělali k večeru ještě čtvrtý, mimořádný. Přijeli sovětští bafuňáři z jáchymovských dolů, chodili podél nastoupených muklů, občas někomu ohmatali biceps, a pokud byli spokojeni, vytáhli dotyčného z řady. Připadal jsem si jako na špatném filmu o trhu s otroky. Potom začali vyvolávat, že hledají „specialisty". Těm slibovali zvláštní příděly a vůbec blahobytný život, dušujíce se, že „vsjo budět".

Když pořád vyvolávali „mechaniky" a žádní se nehlásili, soused v řadě mě dloubl do žeber a prohlásil: „Vole, pojď, přihlásíme se za důlní zámečníky!" Namítal jsem, že ani nevím, kterým směrem se na hadicích utahují závity, ale on mě ujistil, že se to dá naučit za pár dnů a že být „specialist" je pod ruským komandem rozhodně lepší než házet lopatou. Dal jsem se přesvědčit a oba jsme byli zaregistrováni. Příštího dne sestavili transport, nacpali nás na náklaďáky a jelo se na Slavkov. Přistáli jsme v táboře Prokop.

Co to bylo za podnik?

Takové útulné malé koncentráčnictví. A uranový důl. Mě tam čekalo zklamání hned první den: seznam „specialistů" pořízený ve Vykmanově se ztratil, a tak jsme byli pracovně zařazeni vcelku nahodile; dělat nějaký čas důlního zámečníka se mi podařilo až později na Eliáši.

Tady na Prokopu mě přidělili civilnímu lamači coby pomocníka. Lamač pocházel z Ostravy a byl to člověk prostý a hodný. Dělil se se mnou o chleba se škvarkovým sádlem, který mu do práce chystala manželka. Prvnímu sfárání nepředcházela sebemenší instruktáž o tom, jak se chovat v dole. Prostě jsme vyfasovali prostorný kabát z pogumované tkaniny, kalhoty z téhož materiálu, gumové holínky, na hlavu koženou helmu a do ruky acetylenovou lampu s otevřeným plamenem. Ta gumová výbava byla nutná, protože ve většině rudných dolů ustavičně „prší" ze stropu. Sjeli jsme těžní klecí, pamatuji-li se dohře, tak na patro v hloubi 180 metrů. Tam jsme se vydali asi na půlhodinový pochod poměrně pohodlnou chodbou, která měla profil asi dvoumetrový. Asi po půldruhém kilometru jsme odbočili do chodby podstatně užší a nižší, až jsme stanuli před takzvaným výstupem neboli komínem. Teď jsme se tedy vydali po zablácených a kluzkých šestimetrových žebřících podél sypu – trychtýře z těžkých fošen – výš a výš, až jsme se zase octli v chodbičce o délce asi třicet metrů, kterou jsme měli razit dál směrem k žíle uranové rudy.

Lamač se pokusil sestavit vrtačku, abychom se mohli pustit do práce. Jenže to nešlo, protože ve vrtačce scházela jakási součástka. A tak se vydal zpátky k těžnímu prostoru s úmyslem vyfárat na povrch a dojít do dílen. Poprvé jsem v dole na pár hodin osaměl. Voda ze stropu kápla rovnou na hořák karbidky, zasyčelo to a seděl jsem potmě. Sirky jsem neměl, a tak mi nezbylo než trpělivě čekat, až se lamač vrátí. Byl to dosti nepříjemný zážitek. Do ticha spadlo každou chvíli ze stropu pár kamínků, a já nemohl vědět, jestli se jich nepovalí víc. Kromě toho se zdálky ozývaly duté rány; byly to dojmy jako při bombardování. Čas se nekonečně vlekl. Lamač se vrátil z povrchu tak pozdě, že už jen stačil sestavit a vyzkoušet vrtačku a ohlásit „padla". Vydali jsme se zpátky. Tak tedy vypadala moje první směna na Prokopu.

Další už nebyly tak dramatické, zato pracovně intenzivnější. Člověk si zvykne na všechno, když je mu devatenáct. Hned v prvním týdnu jsme se odvážili stávkovat – kvůli opožděnému přídělu cigaret. Prostě jsme si sedli u těžní věže na zem a prohlásili, že nesfáráme, dokud nebude kuřivo. A kupodivu jsme s tím měli úspěch. Ruský důlní inženýr se osobně postaral o to, aby papirosy honem přivezli a vydali. Bylo to zcela neobvyklé vyústění takové situace, pozdější stávky se potlačovaly brutální silou a mnozí stávkující končili v leopoldovském bunkru s pěti lety navíc za takzvanou sabotáž.

Když jsem asi po měsíci práci i poměrům na Prokopu docela přivykl, zasáhla událost v životě muklů velice častá – stěhování jinam. Byl v tom zřejmě záměr, aby vězeň nestačil navázat kontakty s civilisty a vyhlédnout si příležitost k útěku. Koncem července 1949 sestavili asi z padesáti mladších muklů od Státního soudu transport, naložili nás na dvě stojedenáctky a odvezli ze slavkovské nížiny vysoko nad Jáchymov. Vyklopili nás v táboře Eliáš I.

Zase to samé, uranový důl?

Ano. Rozsáhlé, kolem dokola důkladně oplocené údolí vysoko v lesích a na jeho dně dvě šachty, Jiřina a Eliáš. Navíc velká úpravna rudy, třídička, technická kontrola, dílny, administrativní baráky. A nad tím v půli kopce pod haldou ze šachty Rovnost útulný koncentráček zvaný Eliáš I. Před námi hostil německé válečné zajatce, které propustili asi měsíc před naším příchodem. Přibližně třetinu z nich zlákali vyhlídkou na obrovské příjmy, aby zůstali na Jáchymovsku nejméně rok jako civilisté. Zavazovali se k tomu hlavně mladší a svobodní, kteří se často neměli v Německu kam vrátit. Znali náš úděl, měli za sebou několik let Sibiře a jeden dva roky jáchymovských lágrů. A tak s námi byli solidární a pomáhali, kde se dalo.

Hned po nastěhování jsme zjistili, že nám zajatci zanechali neblahé dědictví – stamiliony štěnic, které hýbaly lágrem. Spát se dalo jen s ručníkem ovázaným kolem hlavy. Dali jsme se s nimi energicky do boje, napustili podlahy a kdejakou škvíru vyjetým strojním olejem, rozebrali patrové dřevěné palandy. Zničili jsme hned v prvních dnech desítky štěničích divizí, ale úplně vyhubit se nám je nepodařilo nikdy. Dokonce ani tenkrát, když se velení rozhodlo baráky vyplynovat.

Lágry tehdy v roce 1949 ještě spravovala vězeňská stráž v modrých uniformách s fialovými výložkami (Sbor

vězeňské stráže), na Eliáši to byli většinou postarší, slušní Slováci. Ostrahu tábora a objektu šachet už ale vykonávali mladí vlčáci z jednotek ministerstva vnitra s červenými výložkami, ostří hoši. Šarže většinou zahájily kariéru hned po válce v pohotovostním pluku Národní bezpečnosti, který sehrál významnou roli v Sudetech i při únorovém převratu 1948. Mnozí z nich byli primitivní, programoví nemakačenkové, avšak uvědomělí třídní bojovníci. Nás upřímně nenáviděli, což bylo oboustranné. Vnitřní organizace tábora byla přesně okopírovaná z nacistických koncentráků včetně lágrové „samosprávy" v čele se starším tábora (na Eliáši jím byl bývalý protektorátní četník), s písaři, kápy, veliteli světnic podle osvědčeného himmlerovského vzoru. Jen pracovní komanda nevedli kápové, nýbrž brigadýři, což byl ovšem rozdíl pouze v pojmenování. K lágrové prominenci patřili kuchaři, holiči, skladníci, krejčí, ševci, táborový lékař a jeho lapiduch.

O celém tom komplexu prominentních vězňů nelze vydat paušální soud, leckomu ta funkce nestoupla do hlavy a zůstal solidární s kamarády. Ale oblíbené rčení pravilo: „Dej muklovi tužku a kurvu z něho uděláš," což vyjadřovalo zkušenost s určitou částí prominentů, mezi nimiž se takoví donašeči vyskytovali. Ti však žili bezpečně jen v lágru – pokud je postihlo nasazení na šachtě, nezřídka utrpěli smrtelné pracovní úrazy. Těžko se prokazovalo, jestli někdo spadl do hloubení vlastní nešikovností, nebo mu k tomu někdo pomohl. Ani příčiny závalů se nezjišťovaly.

Řízení dolu bylo v rukou sovětských inženýrů, jejichž technické znalosti a manažerské schopnosti byly nevalné. Chodili v civilu, kapsy vyboulené bouchačkami, ačkoli ani esenbáci nesměli sfárat se zbraní, aby jim ji někdo nevzal. Sověti měli zájem o těžbu, nikoli o buzeraci. Většinou to byli vyšší důstojníci, vedoucím úpravny rudy na Eliáši byl generálmajor. K nám se chovali celkem indiferentně, nepamatuji se na žádný případ šikany z jejich strany. Naopak se stávalo, že si šli muklové k Rusům stěžovat na dlouhé nástupy, lágrovou buzeraci či hlad. A ti když usoudili, že je nedostatečnou výživou muklů ohrožena těžba, v nejednom případě seřvali velitele. Obvykle to aspoň na čas přivodilo změny k lepšímu.

Technika šachet i povrchových zařízení byla primitivní a mohla jakžtakž fungovat pouze s bezohledným nasazením levné pracovní síty. Hospodaření bylo tak katastrofální, že jsme už tehdy docházeli k přesvědčení, že na toto plýtvání Sovětský svaz jednou dojede. Když třeba třídička potřebovala dva bagry, Rusové objednali tři, ten nadbytečný fungoval jako sklad součástek a byl postupně rozebrán.

Měl jste představu o tom, co se děje v Československu či ve světě? Odvolávání Slováků, Clementise, Husáka? Proces s Miladou Horákovou? Korea?

Informovanost politických vězňů v jáchymovských lágrech určitě nebyla horší než stav vědomostí průměru obyvatelstva v totalitní zemi s informačním monopolem. Koncentrák se nedá tak odizolovat od vnějšího světa jako věznice, ačkoli i tam zprávy pronikaly nejrůznějšími kanály, často ovšem zkreslené podle modelu „tiché pošty". Ve věznicích patřili vždy k nejlépe informovaným muklům kněží, nevím ale, jak to dělali.

V lágrech bylo těch informačních zdrojů víc. Stačilo, když civilista převyprávěl muklovi, co včera večer hlásila BBC nebo Hlas Ameriky (Svobodná Evropa ještě nebyla), a už to jelo od ucha k uchu. Také nám povolili odběr tisku, a to dokonce i zahraničního komunistického (l'Humanité, Daily Worker, východoněmecké listy – z nich bylo přece jen možno vyčíst víc než z Rudého práva). Zkušený mukl jen tak na nějaké zkazky, kdy to praskne, nenaletěl a nežil falešnými nadějemi. Věděli jsme, že nerealistická očekávání jsou kontraproduktivní. Spíš jsme si hleděli osvojit nadhled a dlouhý dech.

S jakými pocity jste po své zkušenosti z protektorátu sledoval osudy Izraele? Měl jste někoho v příbuzenstvu či mezi známými, kdo se přidal k budovatelům židovského státu?

Košile je bližší než kabát. Když dřepíte v Jáchymově za dráty, nelámete si příliš hlavu osudy lidí v Izraeli. Máte jiné starosti. Sympatizoval jsem ale s Izraelci, samozřejmě, a záviděl jsem jim, že jsou svobodní, že mají zbraně a že je jejich vedení nezradí a nevydá je bezbranné nepříteli. Neměl jsem sebemenší pochybnosti, že se té strašlivé přesile ubrání.

Zbýval vám na Eliáši nějaký volný čas? A co jste s ním dělali?

Zpočátku nám volného času zbývalo dost, i když z něj ujídaly předlouhé sčítací a jiné nástupy, fronty na fasování jídla, na organizovaný odchod do práce či příchod z ní. Až později se nám velení snažilo ubrat co nejvíce volna takzvanými brigádami, které spočívaly třeba v přehazování sněhu z jedné hromady na druhou a zpět. A taky jsme měli nepřetržitý třísměnný provoz včetně nedělí.

Ale relativně vzato bylo ještě v tom startovním údobí v létě 1949 volna habaděj. A když se ukázalo, že po válečných zajatcích zůstal nejen kulturní sál s jevištěm, ale také hromada použitelných hudebních nástrojů, vznikly ze dne na den tři hudební soubory – „velký symfonický orchestr", jazzband a dechovka. Velitel tornu fandil a ani vnější ostraha neměla námitky, protože vězeňské kapely slibovaly přec jen určité zpestření jejich nudného života.

Že se daly snadno sestavit celé orchestry z desetitisíců vězňů třeba v Terezíně, příliš nepřekvapuje, že se to podařilo na Eliáši I z pouhých 400 muklů, je přece jen pozoruhodné. V Terezíně byli ovšem dirigenti světových jmen, ale my jsme měli na Eliáši aspoň profesora hudby, který před svým zatčením dirigoval orchestr brněnského Sboru národní bezpečnosti.

Souběžně se vznikem hudebních těles se ustavili také divadelníci. Bylo mezi nimi i pár profesionálních herců, ale většinu tvořili nadšení ochotníci. Jako u Shakespeara však bylo nutné, aby ženské role hráli chlapi; ani to nebyl neřešitelný problém. Jako první hru nastudovali Čapkovu Matku – na žádném jiném jevišti v Československu se tehdy Karel Čapek nesměl hrát. Premiéra, která se konala za hojné účasti načalstva Sboru veřejné stráže i Sboru národní bezpečnosti jednoho nedělního odpoledne na konci srpna 1949, ale nebyla ze závažných důvodů dohrána. Uprostřed druhého dějství nastal poplach. Zavyly sirény a ozvala se střelba z kulometu. Všichni se museli okamžitě vrátit na baráky, nikdo nesměl ven ani k oknům.

Provalil se první pokus o hromadný útěk, který byl záměrně načasovaný na divadelní představení. Muklové si totiž hned po příjezdu na Eliáš všimli, že nedaleko oplocení, ještě uvnitř lágru, vytéká ze stráně pod obrovskou haldou šachty Rovnost drobná stružka. Usoudili, že to asi bude ze staré štoly, která vedla za dráty k lesu. Opatrný průzkum tu hypotézu potvrdil. Stružkou se dalo do štoly dosti pohodlně vlézt. Zbývalo tudíž odhadnout, po jaké vzdálenosti už bude štola mimo dráty a v lese, a prokopat se na povrch. Pilně se na tom asi dva týdny pracovalo. Do akce byla zasvěcena nejméně stovka lidí, přesto to nikdo neprozradil. Měli jsme v plánu, že v co největším počtu během divadelního představení vylezeme dírou v lese a pak se v několika skupinách vydáme různými směry k západním i bližším, východoněmeckým hranicím, které se tehdy teprve začaly drátovat. Počítali jsme s tím, že budeme mít slušný náskok, že se naše zmizení provalí až při večerním sčítacím nástupu a chaos znemožní pronásledování.

Bohužel nám štěstí nepřálo. Když první mukl vystrčil hlavu ze země, shledal, že není v lese, nýbrž na louce dobrých dvacet metrů od lesa – odhad byl chybný. A na potvoru právě strážný nekoukal do lágru, ale k lesu. Když se ze země vynořila hlava, začal po ní pálit. Sice se netrefil, ale vyvolal poplach. Z kasárenských baráků začala vybíhat pohotovost a obkličovala tábor. Asi dvaceti prvním útěkářům se už nepodařilo dostat nepozorovaně ze štoly. Když jim tam hodili dýmovnici, nezbývalo než vylézt. Následoval brutální teror – v mlácení a kopání bezbranných se „ocelová pěst dělnické třídy" vyznala. Chycené zpracovávali asi dvě hodiny. Potom vyhlásili nástup s dvěma namířenými těžkými kulomety a začali ty zmučené, k nepoznání zřízené lidské trosky vláčet kolem nás za stálého bití a nutit je, aby ukázaly na ty, kteří se na útěku také podíleli. Několik jich podlehlo, takže se do mlátičky dostali další. A my jsme čekali, kdy někdo z těch ubožáků ukáže i na nás.

Stáli jsme jako obvykle v pěticích, já v exponované první řadě. Když ke mně dovlekli Vídeňáka Gustla, který o mé účasti věděl, zíral na mne jenom jedním okem, to druhé měl zalepené krví. Zatrnulo ve mně, ale dělal, že mě nezná. Říkalo se, že byl u gestapa. Nevím. Na Eliáši se projevil jako charakterní člověk.

Měl jsem noční šichtu z neděle na pondělí, takže odchod do práce mě z toho teroru vyprostil. Vyklápěli jsme s kamarádem hunty na haldě třídičky a celou noc jsme se třásli, jestli přec jen z někoho nevytlučou naše jména a neodvedou i nás do té hrůzy. Ale noc uplynula, nic se nedělo a ráno už byl v lágru takřka normální provoz. Všechny chycené odvezli do estébárny v bývalém klášteře na Mariánské a odtamtud do Kartouz a Leopoldova. Čas šel, i útěky ještě byly a kolektivní represe po nich, ale už nikdy nedošlo k tak hromadnému pokusu.

Ale abych se vrátil k tomu volnému času – jeho náplně mohly být velice kontrastní. Třeba na Štědrý den 1949 byl dopoledne vyhlášen nástup, do všech jáchymovských lágrů přijely stovky ozbrojenců a provedly takzvaný „generální filcunk". Když ozbrojenci po několika hodinách odjeli s pár ukořistěnými flaškami rumu, nepovolenými knihami či civilními součástmi oděvu, našli jsme na ubikacích nepopsatelnou vandalskou spoušť pod vysokou vrstvou dřevité vlny z rozpáraných slamníků. Popisu se to vymyká. Do večera jsme jakžtakž stačili uklidit, takže jsme se sesedli kolem stolu a zazpívali si Tichou noc v pěti jazycích. Byli jsme pestře namíchaná cimra.

První vánoční svátek byl jediný den v roce, kdy na šachtách vládl klid; do práce nastoupilo jen pár pumpařů. A protože byla zajištěna prezence, uskutečnil velitel Bogner svůj projekt celotáborového šachového turnaje. K dispozici byl jen jeden den, a tak to musel být turnaj bleskový, hraní v rytmu klidně vysloveného „bílý – táhne – teď – černý – táhne – teď" atd. Na lágrovém žebříčku jsem byl sice asi dvacátý, avšak na bleskovky jsem býval kadet. A tak jsem ten turnaj s přehledem vyhrál, což mi kromě prestiže přineslo jedno sto partyzánek, věnovaných osobně Bognerem. Byli jsme tehdy všichni bez výjimky náruživí, nikdy neuspokojení kuřáci, takže když jsem tu stovku donesl na ubikaci, byla radost veliká a Vánoce zachráněné.

Vyprávím to proto, abych ukázal, že ve dvou po sobě následujících dnech bylo možno zažít brutální teror i zábavné sportovní klání. K pravdivému obrazu té doby patří obojí.

Jakou práci jste na Eliáši dělal?

Šťastnou náhodou jsem se dostal na třídičku rudy. Na mé světnici bydlel brigadýr z třídičky, dvoumetrový silák s nesmírně bohatým slovníkem slovenských kleteb, avšak vzácně neagresivní a slušný, prostě parťák k pohledání. Divil jsem se, jak s touto povahou mohl úspěšně velet družině partyzánů. Na druhé straně jsem to ale chápal: i my bychom za něj byli šli do ohně. Na cimře i v partě měl vlastního tchána, neodolatelného maďarského tatíka Soltésze; oba byli odsouzeni za pokus o přechod hranic. Ludva König nějak došel k názoru, že by mi na zdravém horském vzduchu bylo líp než v šachtě, a tak mě odtamtud vyreklamoval jako nepostradatelného odborníka na třídění rudy. Což bylo mírně přehnané, neboť jsem v té době stěží rozeznal uran od holubího trusu.

Co byla třídička?

Za dávných časů se na Jáchymovsku dolovalo stříbro. Pokud narazili na uran, šel na haldu s ostatní hlušinou. A my jsme teď ty několik set let staré haldy postupně bagrovali a přebírali. Nabagrovaný materiál šel ve velkých výsypných vozících na ocelové rošty, kde se větší balvany roztloukaly ručně těžkými palicemi, a potom putoval na širokých gumových dopravních pásech nahoru na další, už opravdu hluchou haldu. Po cestě dospěl materiál do zastřešeného prostoru, kde dvě pracovnice zvané kolektorky kontrolovaly to kamení Geigerovými počítači. Ajak se jim něco ohlásilo coby radioaktivní, šup s tím do bedničky. Prověřený zbytek šel po pásu dál až do sypu, kde napadal do vozíků zvaných hunty. A ty se odtlačovaly a jejich obsah vysypával na haldu.

Odsloužil jsem si na třídičce pár měsíců na roštu s dvanáctikilovou palicí. Naučil jsem se tam, že kámen, stejně jako dřevo, je třeba vzít šikovně „po letech" a že i k roztloukání balvanů je třeba mozku, nejen svalů. Pak jsem byl přeložen k odvážení a vyklápění huntů nahoře na haldě, což byla činnost takřka rekreační, navíc na zdravém horském vzduchu, s výhledem na hluboké lesy a vysoké nebe, v noci s obrovskými, třeskutými hvězdami – pro mukla prošlého basou hotový senl Byl jsem tam od podzimu 1949 do jara 1950 za každého počasí, ve dne i v noci. Zima byla taková, jaká bývá Krušných horách ve výši 900 metrů, ale mně ohromně svědčila. Zbytečný tuk nahradily svaly a šlachy, byl jsem fit jako nikdy předtím a také už nikdy v pozdějším životě.

Bohužel – už jsem se o tom zmínil – v komunistickém gulagu nikdo nesměl zůstat příliš dlouho na jednom místě. A když už nebyl překládán z basy do basy a z lágru do lágru, aspoň s ním posunovaly neviditelné síly z jednoho pracoviště na druhé. A tak jsem byl znenadání ze dne na den katapultován z důvěrně známé party a ze zabydleného pracoviště na takzvané OTK. Technická kontrola zní neškodně. Jenže v jáchymovské skutečnosti to bylo pracoviště, kde se v úpravně „unifikoval" na jemný prášek obrovskými kulovými mlýny rozemletý materiál. To „unifikování" se dělalo tak, že parta muklů stála v kruhu a hromadu té jemné „mouky" přehazovala tak dlouho sem a tam, až sovětský inženýr došel k názoru, že stupeň promíchání je dostačující. Nepříjemné na tom bylo hlavně to, že jsme celou směnu trávili po kotníky v silně radioaktivním materiálu a že ten jemňoučký radioaktivní prach nebylo možné nevdechovat, nepolykat. Nebyla žádná ochrana, masky či aspoň roušky. „Unifikovaný" materiál se posléze plnil do barelů přibližně metrákových (opět se vydatně prášilo). Pak přišel mukl-svářeč a víka barelů svařil. V této formě to vezly stojedenáctky tatry do Vykmanova na vlečku, tam se tím plnily vagony. Ty pak z Ostrova nad Ohří putovaly celou republikou až do Čierné pri Čope a širokokolejkou kamsi za Ural.

Ta radioaktivita na OTK mi každopádně nesvědčila. Kotníky mi otekly tak, že se nevešly do bot. A najednou mi kdekdo začal na potkání říkat: „Kluku, co s tebou je, jak to vypadáš? Nemáš tuberu?" Tak jsem šel za lágrovým doktorem Jindrou Polákem. Ten mě důkladně proklepal, ale ničeho neshledal. Příslušná aparatura byla daleko, v Karlových Varech, vězeňský špitál v Ostrově tehdy ještě neexistoval. Tak mě tedy přihlásil na prohlídku v Karlových Varech, jenže to trvalo dosti dlouho, až do března 1951. Do té doby jsem zůstával dál na Eliáši I. Když bylo zjevné, že na OTK rychle „zhebnu", přeložili mě na zvláštní komando.

Byli jsme tam čtyři muklové přidělení jako pomocníci čtyřem montérům ČKD Vysočany, kteří měli zrekonstruovat signální zařízení v eliášské šachtě Jiřina. Dělali dvanáctihodinové směny, my s nimi, ale my za to měli započítaný výkon 150 procent. Dostali jsme se mezi takzvané úderníky s nejvyšším přídělem knedlíků i mléka na hlavu. Po této stránce tedy započal relativní blahobyt, jenže můj úbytek na váze to nezastavilo. Montéři z ČKD byli nesmírně slušní lidé, ale práce to byla o hubu. Pohybovali jsme se dvanáct hodin denně přímo v těžním prostoru, kde pořád lilo jako z konve, lezli po kluzkých žebřících, nebo dokonce po kramlích zapuštěných do zdi těžního prostoru, kolem zad nám svištěly klece s vozíky. Světlo karbidek naštěstí padalo jen nějaké dva metry pod nás. Kdybych byl viděl, že je přímo pode mnou propast asi 360 metrů, byl bych nepochybně dostal závrať a letěl dolů jako kámen.

Jednoho dne jsme byli s prací hotovi. Na všech nárazištích dokonale fungovala nová signální zařízení a naši montéři se vrátili do Prahy. A já byl přeložen na úpravnu rudy coby obsluha jednoho z obřích kulových mlýnů.

Čas plynul, já pořád hubl, nohy mi otékaly, srdce mi bušilo při sebemenší námaze, oči mi lezly z důlků. A jednoho dne v březnu 1951 mě ještě s dvěma dalšími hubeňoury naložili na náklaďák a odvezli do vězeňského špitálu v Karlových Varech.

Co vám našli?

Našli mi těžké onemocnění štítné žlázy, takzvanou toxickou strumu. Museli mít od počátku podezření na rakovinu, ale pochopitelně mi to neřekli. A že to skutečně zhoubné bylo, to se ukázalo až o čtyři roky později rozborem tkáně po operaci.

Snad bych měl aspoň stručně popsat ten vězeňský špitál. Ležel v areálu karlovarské všeobecné nemocnice v jednopatrové zamřížované budově, nejstarší z celého objektu, která prý kdysi sloužila jako nevěstinec. Pro mukla z lágrů, kde tehdy neexistovala žádná bílá prostěradla a povlaky, představovaly tyto lůžkoviny luxus takřka hříšný; navíc všechny postele byly jednoduché, nebyly to tedy patrové palandy, na něž jsme byli zvyklí. Špitál měl svého velitele a asi pětičlennou ostrahu, nejprve ještě Sbor vězeňské stráže, od poloviny roku 1951 SNB, dva muklové tam dělali zřízence. Vozili z nemocniční kuchyně jídlo a pak ho porcovali pro nás.

Lékařské vedení měl rovněž vězeň, v oněch časech německý retribučák primář Clar z Krnova, vynikající chirurg a slušný člověk. Ten si obvykle někoho z pacientů vybral jako dočasného lapiducha. Mně mohl diktovat chorobopisy německy a já je psal rovnou česky. Samostatně jsem mu vyplňoval rodinné a osobní anamnézy u přírůstků, takže s tím nemusel ztrácet čas, pomáhal jsem vydávat léky, natahovat injekce a tak dále. Byla to docela zajímavá činnost, navíc se lapiduch-písař, který zároveň zůstával pacientem, stával neformální spojkou mezi pacienty a lékařem. Bylo v tom hodně komunikace a vzájemné důvěry.

Sotva jsem s touto činností začal, už musela být na tři měsíce přerušena. Zežloutl jsem jako kanár a doktor Clar s bachařem mě hnali na infekční pavilon. Měl jsem pořádnou epidemickou hepatitidu, na niž tehdy dost lidí zemřelo, zvláště oslabení muklové. Vězeňské infekční oddělení v té době ještě neexistovalo, a tak nezbývalo než mukly-žloutenkáře izolovat spolu s civilisty. Abychom neutekli, pospojovali nám nohy nepříliš dlouhými řetízky, s visacím zámečkem. Mohli jsme sice dělat krátké krůčky a dojít si na záchod či zakouřit na chodbu, na utíkání to ovšem nebylo. A v nepravidelných intervalech ve dne i za noci se některý bachař chodil podívat, jestli tam ještě jsme. Zkontroloval řetízek i zámek a opět odkráčel.

Bylo nás ořetízkovaných medvědů v infekčním pavilonu asi pět nebo šest, většinou mladých kluků. Nemocní civilisté se k nám chovali úžasně, hlasitě nadávali na režim, který dává nemocným lidem řetízky, a bachaři od nich museli vyslechnout nejednu urážku. Přímo dojemná byla péče středního zdravotnického personálu, to jest sestřiček. Já jsem měl pořád hlad, žloutenkářská dieta nebyla příliš výživná, ale stávalo se, že sestřičky ještě v jedenáct večer donesly celý hrnec sladké rýže. Primář Gebhardt a doktorka Buriánová se o nás starali přímo protekčně, věnovali nám ostentativně takovou péči, že jsme se cítili jako V. I. P. Nějakou dobu jsem byl v akutním nebezpečí, ale vytáhli mě z toho čtyřmi transfuzemi. Zůstal jsem v infekčním pavilonu skoro čtvrt roku a připadalo mi to skoro jako dovolená z kriminálu.

V létě 1951 jsem se vrátil do vězeňského špitálu a dělal dál písaře-lapiducha. Tehdy přivezli s průstřelem kolena po tragickém hromadném útěku z dvanáctky skauta Karla Kukala; protože při té akci přišlo k úhoně několik esenbáků, hrozil všem přeživším útěkářům trest smrti. Primář Clar proto Kukalovu léčbu záměrně protahoval, čímž mu zřejmě zachránil život. Byli jsme s Karlem dobří přátelé. Po 51 letech jsme pak spolu na Hradě ve stejný den dostali od prezidenta Havla stejnou medaili.

Zmíněný útěk byl vítanou záminkou k zostření režimu v lágrech a k represím proti politickým vězňům. Pokud se někdy dostali do nomenklaturních funkcí, teď z nich letěli. Jednoho dne v říjnu přeložili primáře Clara do ústředního tábora Bratrství. Došli k závěru, že je v těch Karlových Varech už příliš dlouho. A jeho nástupce dr. Každan rychle ukončil i můj více než půlroční karlovarský pobyt. Na sklonku října jsem se rovněž vezl do ústředního tábora, vyléčen z hepatitidy, ale s toxickou strumou v nezměněném stavu a pořád hubený jako chrt.

Získal jste jako rekonvalescent nějaký volnější režim a poklidnější zaměstnání?

Snahu o to měl primář Clar. Domluvil s táborovým lékařem, že bych mohl dobře zastávat post skladníka léčiv, který se tehdy zrovna uvolnil. To bych byl býval seděl v teple, navíc pod lékařským dohledem. Potíž byla v tom, že to byla práce v lágrové nomenklatuře, kam zařazovali mukly od Státního soudu jen výjimečně. Ta výjimka byla možná za cenu určité úlitby režimu, k čemuž jsem ale nebyl ochoten. Když mě tedy na ten post navrhli, předvolal si mě politruk a navrhl mi výměnný obchod: já se aktivně zařadím do táborové osvěty a on se zasadí o to, že toho skladníka léčiv budu smět dělat. Nejprve chtěl, abych jednou týdně přednášel na osvětovém baráku dialektický materialismus. Když jsem řekl, že na to moje marxistické vzdělání nepostačuje, slevil, abych tedy převzal lidový kurs ruštiny pro začátečníky: „Mám tady hlášení, že vám byla odehrána nepovolená učebnice ruštiny. Tu bychom vám samozřejmě vrátili." Svody to byly značné, protože jáchymovská zima se blížila a v tom apatykářském skladu byla kamínka. Jenže jakákoli spolupráce s osvětou platila mezi politickými vězni za kolaboraci, prostě to byla újma na cti. A tak jsem, ač nerad, odmítl. Politruk mě bez dalších diskusí vyhodil. A asi za dva dny nato jsem se octl v transportu do pověstného Nikolaje, nejhorší místo, kde se v tom čase mohl jáchymovský mukl octnout.

Proč?

Byl to jeden z nejvýše položených lágrů (druhý po Rovnosti), takže tam bylo hodně drsno, spousty sněhu a krutý mráz. A vládl tam tehdy zvláštní režim: výkonná moc v táboře byla svěřena bandě terorizujících kápů v černých uniformách, vedených starším tábora Jeníčkem, českým konfidentem gestapa s doživotním trestem. Banda se snažila vystupňovat tlak na politické vězně, aby je vyprovokovala k zoufalé vzpouře a nahnala proti kulometům. Jen díky sebekázni muklů se jim to nepodařilo. Jeníček byl psychopat, který o sobě říkal: „Jsem jako had. Had nikdy nespí, ani já nikdy nespím. Had žere jenom maso, i já žeru jenom maso." Velitel tábora byl idiot, který se jen jednou za čas ukázal v tlustém kožiše, válenkách a papaše, ale o to častěji z teplé kanceláře přednášel mrznoucímu nástupu bolševické bláboly. Jeho oblíbeným citátem bylo, že komunismus je humanita sama. (Dodávali jsme: ...sama pro sebe.)

V zimě 1951/52 zakázala Jeníčkova banda nočním směnám, aby po návratu na lágr uléhaly. Museli jsme zůstat oblečeni a obuti a směli jsme spát nanejvýš vsedě kolem stolu. Už během dopoledne nás ale vyháněli na buzerační brigády.

Zvláštností Nikolaje také bylo, že lágr neležel vedle šachty, ale že se na šachtu pochodovalo koridorem v lese nějakých dvacet minut nebo půl hodiny, a to zvláštním způsobem: byli jsme staženi ocelovým lanem. Pochod, jemuž jsme přezdívali buzerantský, vzdáleně připomínal přehlídku gardových pluků na Rudém náměstí.

Důlní na třetím patře Eduarda, jemuž jsem byl přidělen, viděl, v jakém žalostném fyzickém stavu jsem. Tak mi dal čistit stružky, což byla relativně lehká práce. Jenže se za ni připisoval jenom výkon 70 procent, což znamenalo nejhorší třídu stravenek, žádný příděl tuků a cukru, prostě hladový režim. A naneštěstí jsem byl na ubikaci, kde se solidarita sytějších s hladovými příliš nepěstovala. Byla to dlouhá zima, ale i ona jednou skončila. Na Bílou sobotu 1952 sestavili transport všech „neplničů", nacpali nás na korbu stojedenáctky a odvezli za trest jinam. Ten trest se jim povedl: nikdy v životě jsem neprožil krásnější Velikonoce. Odvezli nás na zcela nový Eliáš II, kde byly podstatně snesitelnější poměry. Především jsem tam měl spoustu známých ještě z Eliáše I. A ti žasli, když jsem se objevil. Na Eliáši se totiž už dlouho předtím nesla fáma, že jsem umřel. Celá řada muklů mě přišla uvítat s dary. Cestou od brány na přidělený patrový barák jsem sotva stačil pobrat všechno, co mi přinesli, především chleba, cukr a cigarety. Po zimních strastech na Nikolaji jsem si připadal jako v nebi.

To bylo jaro roku 1952?

Ano. Ale měl bych to vylíčení idylky, která byla pocitem subjektivním a platila pouze ve srovnání se stavem mnohem horším, přece jen zasadit do trochu realističtějšího rámce. Tehdy se i na Eliáši II rozmohla takzvaná „socialistická soutěž" se závazky a úderníky jako zřejmě v celém státě. Političtí vězni se na tom cirkusu odmítali podílet a žádné závazky nepodepisovali. To však zase dávalo velitelství příležitost, aby nás izolovalo, štvalo proti nám kriminální vězně (na dvoutisícovém Eliáši bylo přes dvě stě vrahů) a dávalo jim nejrůznější privilegia, zatímco pro nás byly návštěvy už v průměru jen jednou ročně, žádné balíky a krajně omezená korespondence. Moje matka o mně dlouhé měsíce vůbec nevěděla, na její dotazy jí velitelství ani ministerstvo národní bezpečnosti, kterému jsme tehdy podléhali, neodpovídaly. Jednoho dne jí bez jakéhokoli komentáře vrátili z ústředního skladu moje civilní ošacení; kdo měl ještě v čerstvé paměti praxi nacistů, musel si to vyložit jako známku toho, že je vězeň po smrti. Prožila si těžké časy a dodnes nevím, jestli pro zločinný záměrný sadismus, nebo jen pro nebetyčnou blbost a lenost několika lampasáků.

Preferování kriminálníků před politickými mělo leckdy až groteskní rysy. Například na 1. máje 1952 směli nastoupení kriminálníci et item retribučáci vyslechnout půlhodinový projev osvěťáka. My jsme nebyli shledáni hodnými takové pocty, a tak nám dali rozchod a mohli jsme se flákat v prostoru za baráky, vyloučeni z oslav Svátku práce. Další takové zostření třídního boje nastalo na Štědrý den v roce 1952, kdy kriminálníci dostali řízek s bramborovým salátem, ale asi dvě stovky obzvláště neoblíbených politických vězňů bylo odsouzeno do díry. Jelikož však bunkr přec jen nebyl na tak značný počet delikventů stavěný, nacpali nás na tu noc do prostorného bramborového sklepa. Tam však vládla znamenitá nálada, zvláště když jsme zjistili, že ze sklepa vede ruční výtah do kuchyně, a když nás jeho prostřednictvím kuchaři celou noc štědře zásobovali nejen jídlem, ale dokonce i pivem ze zásob strážního útvaru. A tak mnozí absolventi této štědrovečerní oslavy vzpomínali ještě po letech, jak to bylo pěkné v krechtu na brambory.

Po příjezdu na Eliáš II jsem byl zařazen na šachtě Jiřina na patro 180 metrů a skutečně se mi splnilo dávné vykmanovské přání: směl jsem dělat důlního zámečníka. Těch pár hmatů při flikování rozstřílených hadic nebo nastavování trubek jsem se rychle naučil, nebylo to příliš namáhavé fyzicky ani náročné intelektuálně. A co jsem opravit nedovedl, to jsem prostě vyvezl na povrch do dílen. V těch dílnách pracoval také německý elektrikář Ritschel, k němuž dostala kontakt moje matka prostřednictvím štafety známých. A tak jsem míval občasný přísun několika vajíček, rajčat nebo krabičky šprot. Ale pro civilistu byly takové kontakty krajně riskantní, mohli ho kvůli tomu i zavřít. Ritschel se šíleně bál. Když mi něco předával, rozčilením se třásl a koktal. Velice jsem oceňoval, že to dělá navzdory svému strachu.

Civilisté na šachtách byli v tomto ohledu velice různí. Mnozí pomáhali alespoň těm vězňům, s nimiž bezprostředně pracovali. Ale byli i takoví, kteří se s klidným svědomím dokázali před hladovým muklem najíst a kteří se na nedokouřené půlce cigarety pro jistotu otočili na podpatku, aby si ji vězeň nemohl sebrat. Je třeba připomenout, že civilní zaměstnanci Jáchymovských dolů, najmě pak lamači, tehdy žili ve vyloženém blahobytu, brali ve starých penězích na ruku přes 100 000 korun měsíčně a fasovali takzvané ruské příděly luxusních potravin a chlastu. (Ve výplatní dny za nimi přijížděly štětky z celé republiky.)

Někdy na konci léta se můj zdravotní stav zhoršil natolik, že už ani na to důlní zámečníkování nebylo pomyšlení. Byl jsem hospitalizován na marodce a nový táborový lékař, který se jmenoval snad Sládeček, se velice věnoval jak mně, tak stejně postiženému mladému vězni Frantovi Jandovi z Prahy. Oběma nám píchal strophantin a po nějakém čase nás postavil natolik na nohy, že se nám mohl poohlédnout po nějakém snesitelném zaměstnání. Našel ho v trafostanici, kde jsme pak oba ve střídavých směnách docela pěkně prožili období říjen až leden. Na dveřích stanice byl vyobrazen klikatý blesk a lebka se zkříženými hnáty „Pozor, vysoké napětí!", takže jsme měli svatý pokoj od esenbáků, z nichž žádný nepřekročil práh našeho pracoviště. Podlaha byla tlustě vyložena gumou a v celé trafostanici nesmělo být jediné smítko. Při občasných kraťasech tam létaly metrové barevné blesky. Ale při zachování základních bezpečnostních předpisů se nemohlo nic stát, pokud ovšem člověk nesáhl omylem někam, kam neměl. Útěchou však bylo, že se mohl zmýlit nanejvýš jednou a měl by to hned i s kremací. Na jakékoliv nepravidelnosti tam byl polní telefon k přivolání elektrikářů.

Bylo to na jáchymovské poměry přímo ideální pracoviště, hodně jsem tam toho přečetl. A rád bych tam byl v teplíčku vydržel až do konce vazby. Jenže v půli ledna 1953 náhle načalstvo rozhodlo, že Eliáš II bude objektem bez politických vězňů. Tak nás z hodiny na hodinu naložili do autobusu a odvezli na Slavkovsko. Vyklopili nás ve velkém táboře jménem Svatopluk. Tam mi dali po prohlídce klasifikaci „déčko", práce neschopen, takže jsem se jen tak poflakoval po lágru, pochopitelně s nejnižší třídou stravenek. Na cigarety jsem si přivydělával tím, že jsem hrával službu za nočního hlídače: seděl jsem za stolem na chodbě a zapisoval do knihy každý odchod na latrínu či příchod z ní. Celý ten pobyt na Svatopluku neměl příliš dlouhého trvání. Jednoho opravdu krásného dne — zrovna umřel Stalin — nás všechny marody odvezli na Vykmanov a odtamtud po několika málo dnech do pevné věznice — na Bory.

Zjišťoval tam někdo, co vám vlastně je, že jste ve svém věku stále nemocný?

Zprvu ne. Byli jsme sice transport samých marodů a invalidů, ale po příjezdu se žádná prohlídka nekonala, v žádné případné léčbě se nepokračovalo. Odsunuli nás jaksi na slepou kolej: dali nás pohromadě na jedno oddělení, po čtyřech na cely, a nechali nás tam „odležet" při nejnižších, opravdu hladových přídělech stravu, bez „vycházek" na dvůr, bez cigaret a čtení. Dny a noci se nekonečně vlekly. Nejhorší byly soboty a neděle, kdy se „oběd" vydával už o půl jedenácté dopoledne a takzvaná „večeře" — obvykle průhledný pláteček tmavohnědé sekané — o půl hodiny později. Asi po třech týdnech tohoto vegetování nás všechny předvedli lékařské komisi — kupodivu — Pohraniční stráže. Což snad nemělo za účel někoho začít léčit, nýbrž pouze oddělit zrno od plev, určit, kdo je simulant a může být okamžitě navrácen do pracovního procesu a kdo uznaný „štátskripl" s klasifikací D. Té se mi dostalo po zhruba desetivteřinové obhlídce mé koncentráčnické kostry. Takzvaní simulanti byli ještě téhož dne z oddělení odvedeni. A my zbývající — většina — jsme byli asi o dva dny později probuzeni do tmy asi ve tři ráno a pak hnáni k normálnímu, civilně vyhlížejícímu autobusu. S námi do něho nastoupila samopalnická eskorta s obrovským vlčákem. Byli jsme poučeni, že nesmíme koukat z oken, nýbrž jen rovně před sebe.

A jelo se — s cílem neznámým — nejprve na Prahu. Byl to zvláštní zážitek, jet v autobusu po rušných pražských ulicích. Pamatuju se úplně fotograficky, jak jsem na okamžik zahlédl siluetu Hradčan. Ale pak jsme z Prahy vyjeli a pokračovali směrem severovýchodním. Den byl horký, autobus rozpálený, opičárnu jsme museli mít zapnutou a lodičky na hlavě, teklo z nás. Žízeň byla nesnesitelná, ale neměli jsme s sebou ani kapku vody, jen eskorťáci se napájeli pivem a sodovkou a také štědře nalévali do misky chlemtajícímu zvířeti. Nu, ale všechno jednou končí. A tak nás pozdě odpoledne vyklopili na nádvoří pevnosti Mírov. Už zoufale jsme žádali vodu, ale ignorovali nás. Mezi kočičími hlavami dláždění rašila tu a tam zahnědlá tráva. Rvali jsme ji ze země a dychtivě jsme ji žvýkali. Když nás konečně pustili dovnitř, stál tam velký hrnec s vodou a my se o ni div nepoprali. S večeří na nás pamatováno nebylo, takže to byl skutečně den postní. Nacpali nás do nějakého většího sálu a několik z nás se muselo uložit na stole a na lavicích. Na mne vybylo místo na stole, deky nebyly, ale byl jsem tak vyčerpaný, že jsem prospal celou noc jako v pohodlné posteli.

Druhého dne byla lékařská prohlídka, tentokrát důkladná. Mne si hned nechali na marodce, kde byla přátelská parta. Pamatuji se na velice vyhublého, ale vždy laskavě vyrovnaného jezuitu, bývalého misionáře, a na jeho zajímavé prognózy o islámu, na které později došlo a dochází, dále na důstojníka západní armády s rakovinou plic a jeho strašlivé záchvaty kašle.

Lékař – spolumukl – mi oznámil, že je nejvyšší čas něco s tou mou bující štítnou žlázou udělat, než mě třeba i zadusí. A napsal mi odvoz na vězeňské oddělení Nemocnice u svaté Anny v Brně. Vezli mě tam koncem dubna 1953 v dodávce spolu s nebezpečným šílencem, který den předtím pořezal v ševcovské dílně bachaře knejpem. Seděl jsem s ním vzadu v uzavřené korbě, byv uklidněn eskortou: Kdyby vám chtěl něco udělat, tak na nás zabouchejte. Nechtěl mi udělat nic, byl klidný a ke mně vlídný. Já k němu pochopitelně taky. Odevzdali jsme ho na psychiatrii v Kroměříži a mne dodali do Brna.

Do civilní nemocnice?

Svatá Anna je velká brněnská nemocnice. V nejvyšším patře jednoho z jejích křídel bylo tehdy vězeňské oddělení s mřížemi v oknech, s esenbáckou ostrahou a s několika takzvanými sestrami, zřejmě estébačkami. Skoro vše, co normálně konají sestry, museli dělat chodící pacienti-vězňové: každé ráno vytírat ohromnou plochu podlahy, ve dne v noci pomáhat nemohoucím ležícím pacientům, nadzvedávat je, obracet, přinášet jim bažanty, odnášet je. Měl jsem tu smůlu, že jsem byl jediný chodící na světnici s nějakými dvanácti či patnácti lidmi zasádrovanými po úrazech. Byla to nepřetržitá otročina. Komunikace také nic moc, s jedinou výjimkou dr. Tisa, bratra popraveného slovenského prezidenta. Byl to sdílný bývalý bratislavský advokát; tvrdil o sobě, že se v životě nezajímal o politiku a s bratrem se nestýkal. Do kriminálu ho prý přivedlo to nešťastné jméno.

Už se ani nepamatuji, jestli lékařem na oddělení byl vězeň, civilista nebo esenbák, viděl jsem kohosi v bílém plášti všehovšudy jednou. Krátce mě prohlédl a určil, že s tou štítnou žlázou půjdu okamžitě na operaci, jakmile budou mít na chirurgii volný termín. V mém stavu a s mou kritickou podvýživou to bylo rozhodnutí krajně riskantní, pravděpodobně bych jim byl zůstal pod kudlou. Zodpovědný chirurg v civilní nemocnici v České Kamenici potřeboval později ve spolupráci s internou více než rok, než rozhodl, že se do té operace může pustit s nadějí na úspěch. V Brně jim to zřejmě bylo jedno, hop nebo trop. A mám-li být upřímný, tak mně už pomalu taky. Když jsem si vylezl na kavalec, viděl jsem zamřížovaným oknem na Petrov a myslel jsem na dívku, která tam v Brně žila, kterou jsem viděl naposledy tři dny před zatčením v listopadu 1948, ale pořád ještě miloval...

Na 1. máje 1953 nám až do světnice doléhalo vyhrávání kutálky „modré a bílé průvody mužů a žen, červené šátečky pionýrů"; v refrénu toho Podéšťova chorálu se tvrdilo, že mladý je každý komunista. Bylo to všechno dosti deprimující, vyhlídka na blížící se operaci neradostná; věděl jsem, že tehdy zdaleka ne každý ten zásah přežil, leckdo bídně zhynul v křečích, když mu té štítné žlázy uřízli příliš moc, jiný zas navždy oněměl po poškození hlasivek. Dny a noci se nekonečně vlekly, vzpomínal jsem na jáchymovské lágry včetně Nikolaje skoro jako na ztracený ráj.

4. května odpoledne mi bylo náhle nakázáno, abych si sebral „všechny věci" (v podstatě to byl už jen kartáček na zuby). Přišel si pro mne mladý esenbáček, odvezl mě výtahem dolů a usadil do tudora dopředu vedle sebe, což bylo naprosto nezvyklé. A místo aby mi podle předpisu předvedl, že má v revolveru náboje, pravil: „Snad víte, proč vás vezu na Mírov. Je amnestie, tak nedělejte po cestě žádné blbosti."

Amnestie byla tak asi to poslední, s čím jsem počítal. Antonín Zápotocký nastoupil prezidentství už dosti dávno, hned po Gottwaldově skonu, ale především jsme všichni soudili, že se případná amnestie v časech zostřujícího se třídního hoje nebude vztahovat na politické vězně. Byl to vcelku správný předpoklad, jen jsme nezakalkulovali, že ve vězeňských zařízeních režimu už je neúměrně moc těžkých marodů, jejichž vysoká úmrtnost zatěžuje statistiku. Takže se režim rozhodl, že ty nejhorší chcípáčky včetně politických s kratšími zbytkovými tresty pošle umřít domů.

Eskortujícímu jsem sice nevěřil, ale byl jsem beztak v příliš bídném stavu, než aby se mi mohl podařit útěk. A tak jsem vedle něho seděl ukázněně až na Mírov. Tam mě strčili na společnou celu, kde nás bylo asi dvacet, vesměs údajných kandidátů na propuštění. Znali jsme pravidla hry, že nikoho nepouštěli do civilu neoholeného. A tak jsme druhého dne, 5. května 1953, pořád očekávali holiče. Ten se nedostavoval, což nás utvrzovalo v domněnce, že jde o nějaký podraz. Pak nás ale dovedli do skladu, a protože jsme už většinou neměli uložené civilní šatstvo, hodili nám na pult všelijaké kusy oblečení – zřejmě po zemřelých vězních – s výzvou, abychom se do nich navlékli. Když mi dali podepsat, že to musím do týdne vrátit, začal jsem pomalu věřit, že nás snad přece jen hodlají propustit. Očekávání ještě zesílilo, když nám vyplatili na ruku naše krvavě vydřené „úspory" – v mém případě něco přes tisíc korun ve staré měně. Odvezli nás autobusem na šternberské nádraží kolem čtrnácté hodiny, aniž nám mírovští bachaři vydali poslední oběd. Když nám chtěl v autobuse už na nádraží jakýsi mírovský lampasák ještě cosi vykládat, ozvalo se mručení tak výhružné, že toho raději zanechal.

A byli jsme volní. Já jsem zašel do kanceláře výpravčího a požádal o zaslání telegramu domů. Ochotně mi vyhověli, ač to nebyla jejich povinnost. A pak jsem nasedl do nejbližšího vlaku, jenže nikoli domů, nýbrž do Brna, za onou dívkou, o níž jsem se už zmínil. Cestou jsem někde přesedal, snad to bylo v Olomouci. Měl jsem hlad, v nádražním kiosku vlastně nic neměli, tak jsem si koupil balení slaných tyčinek. K večeru jsem dojel coby šeredně oděný a totálně vyhublý, avšak svobodný a nikým nehlídaný člověk do Brna.

Čekala vás?

Nečekala, pochopitelně. Neměli jsme o sobě čtyři a půl roku žádné zprávy, takže to bylo šílenství, rovnou se za ní rozjet. Ale částečně to vysvětluje jeden zvláštní fenomén: vězni (a také například exulantovi) se jaksi zarazí čas jako Šípkové Růžence. Mylně se domnívá, že se doma život zastavil přesně na tom stupni, na kterém z něho byl vyrván. Realita už ale dávno poodjela jinam.

Já jsem se například zdráhal nastoupit v Olomouci do vagonu druhé třídy, když jsem viděl, jak je luxusně vyčalouněn červenou koženkou; znal jsem dvojku jenom dřevěnou. Jeden takový zákeřný technický šok mě čekal taky v Brně: věděl jsem, že musím jet na konečnou devítky a pak ještě obejít dva rohy a zazvonit u zahradních vrátek. Jenže já jsem se na té konečné stanici octl ve zcela neznámé krajině – nemohl jsem vědět, že v rámci gigantických staveb socialismu byla v mé nepřítomnosti trasa devítky prodloužena asi o dva kilometry. Už se stmívalo a orientace nebyla snadná. Šlapal jsem tedy pěkně po kolejích zpátky a asi po půlhodině dosáhl kýžené destinace. Zazvonil jsem už za úplné tmy, v prvním patře se otevřelo okno a matka oné dívky pravila: „Jirko, jsi to ty?" Dost mě to překvapilo, ale nezbývalo mi než přisvědčit. Netušil jsem, že mají podnájemníka Jirku. Když mi nic netušící paní přišla otevřít v domnění, že si podnájemník zapomněl klíče, nemálo se lekla, nicméně mě okamžitě poznala – prý po obočí, které mi ve vazbě nezhublo. Pozvala mě dál, vzbudila dceru a usadila mě v obýváku. Rovnou proti svatební fotografii, jejíž oba aktéry jsem znal.

Polkl jsem párkrát naprázdno, ale myslím, že jsem málokdy zpracoval nový významný životní fakt tak bleskovou rychlostí. A tak jsme se přivítali jako staří dobří přátelé. Nechal jsem si udělat míchaná vajíčka a skvostný čaj a pak se dal vyprovodit k nočnímu rychlíku do Prahy. Pamatuji se, že jsem musel přestupovat ještě párkrát, přinejmenším v Bakově a v Mladé Boleslavi, než jsem konečně v poledne 6. května stanul na nádraží v Rybništi. Při amnestiích bývá na nádražích 48 hodin prohibice, ale až do Rybniště ta zpráva nedošla. A tak jsem uhasil zlou žízeň jedním pivem a odkráčel pěšky zadem, zkratkou lesem a přes kopec, ty zbývající čtyři kilometry do Chřibské. Byl jsem ještě natolik fit, že jsem přelezl dosti vysoký plot a vešel otevřenými zadními dveřmi do domu. Doma byla jenom babička, a ač zprávu o mém návratu znala, přec jen se mého nezvyklého zjevu stačila pořádně polekat. Potom mě ale popadla a začala snášet potraviny všeho druhu. Odkvačila do sklepa a donesla láhev borůvkového vína vlastní výroby, proti němuž i nektar olympských bohů musely být ubohé slivky. Byl jsem doma.

(pokračování)