Březen 2008

Radecký, Žižkův následník

Zbyněk Petráček

Probíráme osmašedesátníky, kteří sloužili KSČ, a přitom zatracujeme velikány, kteří sloužili Habsburkům.

Hned začátek osmičkového roku nachystal zajímavé výročí. Zítra uplyne sto padesát let od skonu maršála Jana Radeckého (2. 11. 1766 - 5. 1. 1858). Jeho odkaz není tak živý jako události pražského jara, ale svým významem si s osmašedesátníky nezadá. V jejich případě jde o loajalitu komunistickému režimu, posléze vykupovanou v disentu i věznicích. V případě osobností typu Radeckého jde o jejich loajalitu vládnoucím Habsburkům. Ale komu měl být loajální český voják v 18. století? Vždyť i Vídeň vyzývala Čechy do boje proti Napoleonovi pod heslem Žižkovy udatnosti.

Žižka po ruce nebyl, zato tu byl Radecký. Spolu s Žižkou zůstává nikdy neporaženým vojevůdcem, sám pak vítězem nad Napoleonem od Lipska a posledním polním maršálem českého rodu. To není špatný příspěvek k české vojenské tradici, kterou se Česká republika snaží ze všech sil potvrzovat.

Problém je v tom, že Radeckého dnešní obraz je do značné míry stále formován názorem z roku 1918, kdy národní revoluce odnesla jeho pomník z Malostranského náměstí do lapidária. Tam odpočívá už skoro devadesát let, ale možná ne úplně na věky. Před pěti lety byl - bez jakéhokoliv humbuku - obnoven první habsburský pomník v české metropoli, když se na pražské nábřeží vrátila z lapidária socha císaře Františka I. Kdyby se podobně vrátil i kamenný Radecký, nemusíme v tom hned vidět adoraci Habsburků, ale třeba i schůdnou cestu, jak z Malostranského náměstí vystrnadit stále plné parkoviště.

Jenže narazíme na jiný problém. Radecký, na rozdíl od osmašedesátníků, dnes žádné zastání nemá. Největší odpor budí u Svazu bojovníků za svobodu Anděly Dvořákové. Ta před čtyřmi lety prohlásila při oslavě 28. října, že „očista Habsburků je jedním z cílů sudetoněmeckého landsmanšaftu“ za „pomoci některých našich politiků, kteří si snad ani neuvědomují, co činí“. A kdo viděl Dvořákovou před dvěma měsíci, jak v Pantheonu Národního muzea moderuje pietu k 28. říjnu a hned v úvodu varuje před landsmanšaftem, udělal si jasno. Její názor nejde ani proti českému mainstreamu, ani proti Hradu.

V Lidových novinách to shrnul historik Jiří Rak. Proč se v soutěži o největšího Čecha neprosadili kníže Kounic (kancléř Marie Terezie) či maršál Radecký? Protože v českých očích se služba Habsburkům stále pokládá za něco, co je se skutečným vlastenectvím neslučitelné. Má vlast - armáda a stát Radecký pocházel ze starého vladyckého rodu, který dostal erb údajně od Jana Lucemburského. Narodil se v Třebnici u Sedlčan a jeho kariéra se odvíjela zcela logicky.

Když v pěti letech osiří, je svěřen do výchovy svému dědovi a po jeho smrti strýci. Ten, voják, ale stačí promrhat dědictví svěřence ve výši 40 tisíc zlatých, takže Radecký stojí ve svých sedmnácti letech před dosti úzkou volbou: „Neměl jsem rodiče ani vlast, vyvolil jsem si stav vojenský a v něm jsem svou vlast nalezl,“ píše později.

Radecký, muž 18. století, vnímá vlastenectví nadnárodně jako loajalitu ke státnímu celku, k panovníkovi. Nemá smysl ani cit pro etnicky a jazykově chápané vlastenectví, které se vyvinulo v 19. století.

V armádě úspěšně postupuje. První zkušenosti sbírá v bojích s Turky jako pobočník maršála Laudona, v rámci protinapoleonské koalice působí jako pobočník maršála Suvorova v severní Itálii. V osmatřiceti letech je povýšen na generála a náčelníka ubytovatelského generálního štábu. Za jeho působení se v rakouské armádě ruší doživotní vojenská služba, jsou zakázány tělesné tresty a je zvýšen žold.

Radeckého hvězdná hodina nadchází v roce 1813, kdy je coby náčelník generálního štábu spojeneckých vojsk strůjcem porážky Napoleona v „bitvě národů“ u Lipska. Pak je však, v pouhých sedmačtyřiceti letech, „uklizen“ na nižší velitelská místa v Uhrách či Olomouci. Ještě ale neřekl poslední slovo.

Druhou mízu chytá, když je mu sedmdesát. Je povýšen na maršála a velí armádě v Lombardsku a Benátsku, rakouských državách v Itálii. To už pučí vlna národních obrození a blíží se - Radeckému nepochopitelné - „jaro národů“. Hlavně tady se rozcházejí dnešní názory na Radeckého roli. Jedni tvrdí, že jako reakcionář provokoval Mladou Itálii (risorgimento) - třeba tím, že vojáci fasovali doutníky, aby je nabízeli Italům, kteří vyhlásili bojkot státního, rozuměj rakouského, tabákového monopolu. Druzí zdůrazňují, že jako velitel si počínal ohleduplně - třeba tím, že místo aby civilní povstání v Miláně utopil v krvi, stáhl se z města a povstaleckou armádu porazil u Custozzy.

Jisté je, že Radecký ohromí tehdejšího arcivévodu Františka Josefa. Budoucí císař, teprve sedmnáctiletý, je vyslán z Vídně, aby unikl revoluční atmosféře. Když vidí ve Veroně Radeckého, živou legendu vítězství nad Turky, Napoleonem a Italy, velící i ve svých dvaaosmdesáti letech bitvě v sedle koně, připadá si zřejmě jako český adolescent, který spatří živé Rychlé šípy.

Radecký dožije jako místodržící v Itálii. Středoevropskou kuchyni obohatí vídeňským řízkem - tamní escalope milanese, maso obalené v drahém parmazánu, se naučí ze šetrnosti obalovat ve strouhance. Z pohledu Prahy, Vídně a Říma V éře společných učebnic dějepisu nabízí Radecký zajímavé téma pro česko-rakousko-italský portrét.

Jak ho vidí Češi? Hlavně jako toho, kdo potlačil revoluci v roce 1848, ale „doma“ nijak neprospěl.

Rakušané si Radeckého cení jako muže, jenž hájil poslední vzepětí mnohonárodní integrace. V Itálii odmítl český tambor bubnovat „k ústupu“ s tím, že jeho pluk takový rozkaz nezná. A německý plukovník volal na své moravské vojáky česky: „Držte se, Hanáci!“

Pro Italy zůstává Radecký uzurpátorem, který bránil jejich sjednocení. Novinářka Oriana Fallaciová napsala po 11. září 2001 proslulý esej Hněv a hrdost. V něm si vyřizuje účty s radikálním islámem a muslimské přistěhovalce v Itálii srovnává s rakouskou armádou 19. století: „Ať přijdou s vojsky a děly, nebo s dětmi a čluny, je to totéž.“

Jan Josef Václav hrabě Radecký z Radče

1766 2. listopadu narozen na zámku v Třebnici u Sedlčan

1789 vyznamená se proti Turkům u Bělehradu

1799 bojuje proti Napoleonovi pod ruským vojevůdcem Suvorovem

1809 vynikne v bitvě u Wagramu, jmenován náčelníkem generálního štábu

1813 strůjcem Napoleonovy porážky v třídenní „bitvě národů“ u Lipska

1829 jmenován velitelem pevnosti v Olomouci

1831 přebírá velení v Itálii

1848 nepokoje v Miláně, ustupuje z města a vítězí u Custozzy

1849 vítězí u Novary, ve Vídni uvítán čerstvě složeným Radeckého maršem

1857 odchází do výslužby

1858 5. ledna umírá v Miláně

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)