Březen 2008

Jeden odsun

Karel A. Pokorný

Všichni obyvatelé Nizozemí se z osvobození v roce 1945 neradovali. Ti, kteří se během války nějak provinili kolaborací s Němci, a také Němci, kteří žili už desítky let v Nizozemí byli ženatí s nizozemskými ženami a mluvili holandsky, dostali od úřadů upozornění, že budou vyhoštěni ze země. Majetek jim měl být zabaven jako náhrada za škody, které byly způsobeny německou okupací. Nizozemí bylo válkou těžce postiženo, ve srovnání s tím vládla v protektorátu idyla.

První poválečný nizozemský ministr spravedlnosti Kolfschoten tehdy rozhodl, že bude do Německa vysídleno 25 tisíc takzvaných „říšských Němců“. Přestože byly plány tohoto ministra všeobecně podporovány, ozývaly se také hlasy, které tento nediferencovaný akt neschvalovaly. Ovšem odpor k Němcům byl po druhé světové válce v Nizozemí velký. Zavinili si to sami. Holanďané snášeli těžce zejména to, že byli bez předchozího varování přepadeni sousedem, se kterým měli do té doby dobré vztahy. To se pochopitelně všech Nizozemců velmi dotklo. Nebyli také na válku vůbec připraveni.

K tomu, jak byla holandská armáda slabá a nepřipravená, několik detailů. V letech po první světové válce byly v Nizozemí socialistické a liberální kruhy velmi nakloněny pacifismu. Armáda byla stále zmenšována, v letech 1918 až 1936 se například počet důstojníků z povolání zmenšil o 40 % a délka povinné vojenské služby byla z osmi měsíců zkrácena na pouhých 5 a půl měsíce. Všechna holandská opevnění se v roce 1939 nalézala ve stejném stavu jako v roce 1839. Od tohoto roku totiž nebylo Nizozemsko s nikým ve válečném stavu a vyzbrojení armády, námořního vojska i letectva bylo nedostatečné a zanedbané. Nizozemská armáda neměla například k dispozici ani jeden tank!

10. května 1940 bylo tedy nic netušící Holandsko, tato po dlouhá léta neutrální země, bez vyhlášení války Němci přepadeno a to ze dvou stran. Parašutisté snadno dobyli Den Haag, Rotterdam, a takzvané Moerdijkbruggen. Již krátce po přepadení, nastalo bezohledné bombardování Rotterdamu, při kterém zahynulo přes tisíc lidí. Byla to odplata za překvapivě tuhý odpor nizozemské armády, která tím totiž znemožňovala plánovaný rychlý postup německých jednotek, proslulý Blitzkrieg. Velitelé Wehrmachtu potřebovali rychle dosáhnout kapitulace nizozemské armády, obávali se, aby nepřišla Holanďanům na pomoc Francie a Anglie. Po pěti dnech zoufalého boje proti ohromné přesile Wehrmachtu nizozemská armáda kapitulovala. A Němci měli volnou cestu přes Belgii, pěkně za liniemi, do severní Francie za Maginotovou linií.

Téměř okamžitě bylo z Holandska odvlečeno přes 100.000 mladých mužů na nucené práce do Německa, současně začala demontáž důležitých továren a jejich transport přes hranice do Říše.

Když později, začátkem roku 1941, začaly deportace židů (v zemi jich žilo 118 000-170 000 ) byla na 25. a 26. února vyhlášena celostátní protestní stávka. Postihla železniční dopravu, městskou dopravu a veškeré výrobní podniky. Reakce okupantů byla velmi brutální, došlo k zatýkaní a k popravě 18 organizátorů této stávky. Následovaly další represálie. Holanďané schovávali své židovské spoluobčany, brali za své jejich malé děti. Zachraňovali také anglické letce, kteří spadli nad Holandskem při návratu z náletu na Německo. Spáchali atentáty na několik vysokých německých důstojníků a spousty různých jiných akcí. Byly i jiné problémy, válka zemi skutečně velmi postihla, přes mnoho částí země se převalila fronta, koncem války probíhaly tuhé boje, všechno bylo rozstřílené a rozbombardované. Jenom v zimě 1944-1945 zahynulo hlady víc jak 20 000 obyvatel a pouze díky opětovnému jednání západních spojenců s říšským komisařem Seyss-Inquartem (mimochodem narozeného ve Stonařově u Jihlavy) smělo americké a anglické letectvo shazovat potraviny hladovějícímu obyvatelstvu a tím aspoň trochu zabránit ještě většímu počtu mrtvých. Seyss-Inquartovi to už příliš nepomohlo, byl v norimberském procesu odsouzen k smrti a v roce 1946 popraven.

Tyto skutečnosti zavdaly příčinu k volání po vyhoštění Němců. Zároveň žádalo Nizozemí náhradu způsobených škod, jednalo se prý o 25 miliard guldenů (což byla dost přehnaná částka) a anexi německého území východně od hranice v délce 150 kilometrů. Byla ustanovena vládní komise, která měla s vítěznými velmocemi jednat o těchto nárocích. Přitom ale bylo potřeba co nejrychleji zajistit ekonomický růst Německa vzhledem k tomu, že Nizozemí bylo na prosperujícím Německu ekonomicky závislé.

Vedle požadované anexe části německého území vyvstala otázka co s německými občany. První plány kabinetu Schermernhorna-Dreese na vyhoštění se týkaly tzv. „říšských Němců“, to znamenalo těch, kteří přišli do země od roku 1940. Pak se uvažovalo o všech Němcích, kterých bylo podle odhadů mezi 120 000-170 000. Většinou to byli lidé, kteří přišli do země po první světové válce, a většina z nich zde pracovala v různých službách, u žen se jednalo převážně o služebné.

Během příprav odsunu zjistil ministr Kolfschoten, že Spojenci mají k vyhoštění výhrady, neboť se obávali, že by příkladu Nizozemí mohly následovat další západní státy, což by bylo současnou zoufalou situaci v Německu ještě více zhoršilo. Proto byla vláda nucena od původního plánu upustit. K protestům západních spojenců se přidala i církev, která zdůrazňovala nutnost křesťanské lásky k bližnímu.

Z těchto důvodů se vláda rozhodla svůj plán změnit. Všichni Němci, kteří žili v Nizozemí před rokem 1940 a chovali se loyálně k nizozemskému státu a popřípadě se i zapojili do odboje, mohli zůstat. Pro uprchlíky, kteří přišli po roce 1933, byla připravena jiná opatření. Přípravy na vyhoštění Němců dostávaly svoji podobu pomalu. Spojenci, kteří měli už dost problémů s uprchlíky z východu, si vymysleli dobrou „brzdu“: kladli si podmínku, že vyhoštění musí mít v Německu ubytováni a zároveň požadovali jako kompenzaci návrat zavlečených Nizozemců z Německa zpět do Holandska. To nebylo málo, šlo asi o sto tisíc lidí. Spojenci si byli vědomi, že by při provedení původního plánu vyvstala v Německu katastrofální situace vzhledem k tomu, že z bývalých německých oblastí na východě Evropy přicházely miliony vyhnaných Němců. Zároveň se množily protesty nizozemského obyvatelstva proti generálnímu odsunu. Po zákroku církví byla v Den Haagu ustanovena 17. dubna 1946 zvláštní poradní komise, která měla za úkol poskytnout německým občanům jistou ochranu.

Komise měla za úkol zkoumat a posuzovat posudky od různých instancí, zejména od Rijksvremdelingendienst (nizozemská říšská cizinecká služba). V mnoha případech bylo celkem jasno, jak se k osobám kterých se to týkalo, zachovat. Tak zvaní NSBers, ti kteří byli v nacistických politických stranách a ihned po obsazení Němci dávali najevo svůj postoj nošením uniforem, vyvěšování vlajek s hákovým křížem, neměli naději, že by směli v zemi zůstat. Problémy byli s Němci, kteří bydleli v Nizozemí dlouhá léta, ale neměli nizozemskou příslušnost. Většinou totiž neměli po okupaci Holandska dostatek financí na zaplacení procedury udělení občanství, a museli proto narukovat do německé armády. Úředníci cizinecké služby, místní policie a vyšetřovací služby měli obsáhlý registr, kde na základě výpovědí a písemného materiálu mohli individuálně rozhodovat o dalším postupu v jednotlivých případech.

Přes to, že Spojenci trvali na omezeném počtu vysídlenců, pracovala komise zpočátku na dlouhém seznamu adeptů vyhoštění. Ještě na podzim roku 1946 byl nový ministr spravedlnosti Van Maarseveen po veškerých jednáních a šetřeních rozhodnut vyhostit 17 tisíc Němců. Velký vliv na toto jeho rozhodnutí měla zřejmě stále panující protiněmecká nálada. Okřídlenou větou se stala výzva, se kterou se Holanďané obraceli na Němce, kdekoliv a kdykoliv, ještě po dlouhá léta: „Vrať mi moje kolo!“ Němci, (Wehrmacht) totiž po svém příchodu do Holandska s oblibou kradli kola. Právě proto, že měli Holanďané s Němci dobré sousedské styky, nemohli jim tak snadno odpustit jejich zradu.

11. září 1946 se po dohodě s Angličany uskutečnila operace Black Tulip. Muži, ženy a děti, kteří byli na konečném seznamu, byli v noci probuzeni a vyzváni vzít si sebou zavazadla o váze 50 kg a 100 guldenů. Byli deportováni do několika sběrných táborů, z nichž největší byl v Mariënbosch u Nijmegen. Tam byli ubytováni v barácích, kde byli předtím kanadští a angličtí vojáci. Jimi zanechaný majetek byl uložen do skladů, které byly pod správou nizozemské instituce Nederlands Beheersinstituut. Podle rozhodnutí této instituce byl tento nepřátelský majetek, tedy zabavené věci prodány a výtěžek přišel na konto fondu, zřízeného na úhradu škod způsobených okupací.

Deportace byly prováděny na základě podrobných šetření, a proto se celá záležitost protáhla až do roku 1948. Celkově bylo z Nizozemska vyhoštěno 3691 říšských Němců.

Po roce 1950 už nebyl vyhoštěn z Nizozemí žádný Němec. Je pochopitelné, že došlo také k několika mylným rozhodnutím, kdy například někteří členové rodin byli odsunuti, mezitím co jiní ze stejné rodiny směli zůstat. Resentimenty se zachovaly po dlouhou dobu jen u starších lidí, kteří válku zažili na své vlastní kůži. A ti pomalu vymírají. Přestože Holanďané svoji historii dobře znají, dokáží se dívat kupředu. Dnes už většina mladých Holanďanů na všechna prožitá příkoří zapomněla. Podle současného průzkumu je Německo nyní na prvním místě na listině nejoblíbenějších zemí, kam jezdí Nizozemci na dovolenou.

Prameny:

M.G. Boogaarts: „Parlamentaire geschiedenis van Nederland na 1945, deel II

M.G. Boogaarts:“Weg met de moffem“

Barbara Henkens: „Heimat in Holland. Duitse dienstmeisjes“ 1920-1950

Dr.L. de Jong: „Het koningrijk der Nederlanden in de Tweede Wereldoorlog“

Wielenga e. d. :“De Duitse buur, Visies uit Nederlan, Belgie en Denemarken 1945,

Stať Melchior D. Boogaarts :Resentimenten en realiteitszin in Nederland 1945-1950

Vpro.nl: Geschiedenis Andere tijden