Březen 2008

Svědectví z České Kamenice

Vít Pokorný

V tomto díle našeho zatím takřka pravidelného seriálu o poválečné době v našem kraji se podíváme do České Kamenice a okolí. Kolega Vít Pokorný pro nás přeložil svědectví dvou mužů, kteří zažili věznění přímo v Kamenici a Rabštejně.

Zpráva No. 130

Špatné zacházení a vraždění vězňů

zpráva od: Rudolfa Schütze z 29. srpna 1946

Česká Kamenice, září 1945

Já a další sudetoněmečtí váleční zajatci jsme přijeli zvláštním transportem z ruského zajetí do Sudet. V Děčíně-Bodenbachu transport zastavili Češi a my jsme byli hned převezeni do tábora v České Kamenici, který lze popsat jako vyhlazovací. Každý den tam bylo několik lidí ubito k smrti, mezi nimi mnoho válečných invalidů s amputovanýma rukama nebo nohama či jinými zraněními, prostě ti, kdo nedokázali vydržet krutá cvičení, jaká nás nutili provádět. Prostě upadli a už nevstali. Po šesti týdnech jsme byli všichni v tak hrozném stavu, že jsme sotva stáli na nohou. Přesto jsme museli jít do Děčína, každý, kdo cestou upadl, byl zastřelen. Já sám jsem měl hrozný hlad a otoky po celých nohou a na bocích. Ostatní, asi 120 mužů, na tom byli taky špatně. V tomto stavu nás poslali do dolů v Duchcově na nucenou práci, kde ale zjistili, že práci nezvládneme. Pracovat jsme nemohli až do února. Týrání tam bylo samozřejmostí a trvalo asi do června r. 46. Posledních několik týdnů se jídlo a zacházení trochu zlepšilo. Snažili se znemožnit náš převoz a zkoušeli nás přesvědčit, abychom přijali dobrovolnou práci.

Zpráva No. 131

Vězení v České Kamenici a koncentrační tábor v Rabensteinu, týrání a vraždy. Zpráva od Albina Mübische z 28. 6. 1946

Byl jsem zatčen ve svém bytě 16. srpna 1945. Obvinili mě, že jsem zakopal kanystry s benzínem. Zacházeli se mnou velmi špatně. Opakovaně mě mlátili holí do obličeje, do hlavy a do bosých nohou. Krev ze mne crčela a prsty jsem měl úplně rozmlácené. Pak mě Češi odvedli do rohu, kde mě kopali do žaludku a do hrudníku. Poté mě převezli do vězení v České Kamenici, kde jsem byl hrozně a nelidsky týrán. Můj syn tam už byl tři týdny a musel se dívat, jak mě mučí. Nakonec nás společně poslali do koncentráku v Rabensteinu poblíž České Kamenice. Už tam bylo asi 800 vězňů. Několikrát jsem byl svědkem toho, jak vězně bilo a týralo speciální mlátící komando. Během tří měsíců, co jsem tam byl, ubili k smrti osm mužů. Už předtím jich prý zabili 74 stejným způsobem.

Koncem října přijelo do tábora 64 Rumunů, 16 Maďarů a 16 Rakušanů, kteří byli propuštěni z ruského zajetí. Na dvoře pro ně namalovali čtverec, v němž museli strávit asi čtyři týdny bez přestávky. Začátkem zimy je zavřeli do malých, temných cel. Dostávali tak malé porce jídla, že spousta z nich zemřela na vyčerpání. 1. prosince 1945 nás převezli do zajateckého tábora do Děčína, kde byly podmínky o něco lepší. 30. května 1946 nás propustili a vyhostili.

(www.i-noviny.cz/svedectvi-odsunu-svedectvi-z-ceske-kamenice-18394.html)