Březen 2008

Cestou ze sovětského koncentráku (Část 4)

František Polák

Útulek na čs. vyslanectví v Moskvě

Ve svém novém příbytku, v koupelně československého vyslanectví cítil jsem se jakoby znovuzrozen. Nyní jsem měl konečně jakýs takýs útulek a nebyl jsem jako dříve štván jako psanec z místa na místo v neustálé nejistotě a strachu před ramenem sovětské „spravedlnosti". Nikterak mně při tom nevadilo, že mojí jedinou potravou byl chléb a studená voda, vytékající z vodovodu nad vanou koupelny. Pro mne zůstávalo hlavním, že jsem se mohl do syta vyspat a že během dne mohl jsem se zabavit čtením. Obdržel jsem totiž hromadu starých novin došlých z Československa, které mi pan Y. podle svého slibu přinesl, abych se informoval o situaci v Československu. Při této příležitosti mne pan Y. ujistil, že z těchto novin budu se moci sám přesvědčiti o tom, že politická situace ve vlasti není beznadějnou, ba naopak velmi příznivou, pokud se týká probuzení československé veřejnosti z dřívějšího nadšení pro Sověty a kolaboraci s komunisty. Pravil mi, že z těchto novin mohu vyčísti, jak dnes doma občanské strany zahajují již ostrý boj proti komunistům. A tak se zájmem o tento nový duch, rodící se v Československu, dal jsem se do pročítání zapůjčených mně novin.

Dostala se mi při tom do rukou čísla českých deníků z různých dob po převratu, a sice Národního osvobození, Českého slova a Lidové demokracie. Některé z těchto novin byly ještě z roku 1946, jiné z počátku roku 1947 a dokonce i z října a listopadu toho roku. Ze starších čísel zmíněných deníků mohl jsem vyčísti, že komunisté ve vládě mají všechna klíčová ministerstva a že Národní fronta, vytvořená všemi politickými stranami, jest vlastně pod vedením komunistů. Mohl jsem z těchto novin konstatovat bolestný fakt, že Fierlinger, zaprodavší se již v roce 1942 společně s generálem Svobodou komunistům, vede nyní sociálně demokratickou stranu a že s touto představují komunisté absolutní většinu československého parlamentu. Dovídaje se takto poprvé od mého vyjití z pracovních táborů o skutečné povaze politické situace Československa, divil jsem se v duchu tomu, jak za tohoto stavu mohl ještě pan Y. doufati v podstatnou změnu našich politických poměrů. Nebylyť mu zajisté známy podvratné methody komunismu, který svými buňkami usiluje infiltrovat nejen sociální demokraty, nýbrž i české socialisty a lidovce se slovenskými demokraty. Jsou-li v těchto stranách - tak jsem uvažoval - i zásadní odpůrci komunismu, bude se vší pravděpodobností jejich boj paralysován jich vlastními straníky, které komunistům se podařilo získat pro sebe svými infiltračními methodami. Takové tehdy bylo mé rozjímání při čtení celé řady článků a úvodníku půjčených mi nekomunistických novin. V některých z těchto článků prosakovala přímo tendence co nejužší spolupráce s komunisty. Byly v nich přímo apely na příslušníky nekomunistických stran politických, aby tito se nebáli spolupráce s komunisty. Prý jsou to naši lidé, oddaní revoluci a prospěchu národa a mají prý právo vésti národ k lepší jeho budoucnosti. Všechny tyto časopisy bez výjimky se rozplývaly obdivem a nadšením pro SSSR. Při pročítání takovýchto panegyrických a nekritických statí byl jsem přímo konsternován. Vždyť jsem znal až příliš dobře Sovětský svaz, a to právě zejména z rozhovorů s ruskými lidmi za svého dlouholetého pobytu v táborech nucené práce, do nichž byla zahnána právě ta nejlepší část ruského národa. Na základě takovéhoto poznání pravé podstaty Sovětského svazu mohl jsem objektivně posoudit hloubku propasti, do níž byl vrhán československý lid nepravdivými informacemi o Rusku a jeho vládnoucí komunistické třídě. Udivoval mne při tom obzvláště článek v Sychravově orgánu Národní osvbození, podepsaný šéfredaktorem tohoto listu, V. Chábem, známým mně z ruských legií. Nemohl jsem pochopit, jaká změna musila se tu státi s lidmi druhu Chábova, když mohli psát takové prokomunistické stati. Teprve po mém návratu do vlasti dostalo se mi vysvětlení, že články s takovýmito tendencemi, s nimiž pisatelé vnitřně nesouhlasili, musili tito psáti k rozkazu vyšších politických míst. Pak teprve se mi staly jasnými motivy pisatelů podobných prokomunistických článků, o nichž jsem nabýval vědomost při jich čtení ve svém útulku v Moskvě. Nicméně bylo mi později též potvrzeno, že mezi autory takovýchto článků bylo mnoho i takých, kteří své pero již tehdy přímo prodali komunistům.

Bylo mně bolestno čisti v těchto časopisech chvalozpěvy na koalici Stalina s Dr. Benešem, poněvadž jsem byl přesvědčen o tom, že tato v konečném výsledku může znamenati jen ztrátu svobody národa a jeho porobu. Při tomto čtení českých časopisů z posledních dvou let docházel jsem k názoru, že plná dvě léta horování pro „spasitele" Stalina a jeho otrokářskou doktrinu zneschopnila s největší pravděpodobností národ, aby se vyrval ze spárů tohoto krvežíznivého tyrana a jeho československých nohsledů. Byly to tehdy pro mne truchlivé vývody, k nimž jsem docházel při čtení časopisů, zapůjčených mi vyslanectvím.

Avšak při pohroužení se v jejich čtení ubíhal mi čas jako voda. Na ulici odvažoval jsem se jen z důvodů, abych si nakoupil chléb, jenž zůstával jedinou mojí potravou. Nutkala mne sice touha podívat se po Moskvě, navštívit její musea, jmenovitě Treťjakovskou galerii, ale obava, že bych při tom mohl narazit na policii, odvracela mne od splněni takovýchto tužeb. Nicméně přece jen jednou - bylo to již na večer - odvážil jsem se k procházce moskevskými ulicemi. Procházeje takto jednou ulicí, zahlédl jsem v obchůdku s otopným dřívím decimální váhu. Náhle mne napadla myšlénka, abych si zde zjistil svoji tělesnou váhu. Vešel jsem do krámku a požádal za zvážení. Prodavač mně ochotně vyhověl a zvážil mne. Má tehdejší váha činila 64 liber. Bylo to přece jen málo u srovnání s mojí tělesnou váhou předválečnou, činivší okolo 175 liber. Uvažuje další cestou o své chatrné tělesné kondici, docházel jsem k názoru, že jest svrchovaný čas, abych radikálně změnil, pokud se stravy týče, správu svého života, mám-li se vůbec dožít návratu do své vlasti. Jak ale vyřešit tento problém? Vždyť jsem měl v kapse ještě pouhých 20 rublů a s těmito bylo mně vystačit po neurčitou, snad ještě delší dobu, po kterou jsem se musil sám ze svého vydržovat! V okamžiku, kdy jsem sobě kladl takovéto otázky, spatřil jsem na rohu jedné z živých ulic velikou tabuli, hlásající, že v domě se nalézá restaurant. Okamžitě jsem se rozhodl a vešel dovnitř. Jídelna pozůstávala ze dvou místností, v polovině oddělených vysokou dřevěnou stěnou. Usedl jsem v prvé místnosti, v níž rozestavěno bylo několik stolů, pokrytých bílými ubrusy. U otevřeného vchodu do druhé místnosti zpozoroval jsem na stěně přibitou tabulku s nápisem, že přístup do této místnosti jest vyhražen pouze důstojníkům. Lépe než touto tabulkou nemohl být dokumentován nedemokratický duch Rudé armády, její kastovnictví, jakého jsem byl svědkem již za svého pobytu u československé vojenské jednotky v roce 1942 v Buzuluku, kdy nižší sovětští důstojníci stravovali se odděleně od důstojníků vyšších a měli také horší stravu než tito. Vzpomněl jsem v tomto okamžiku i události, odehravší se krátce po mém příchodu k jednotce, kdy enkavedistický kapitán Kambulov vymáhal tehdy na veliteli jednotky podplukovníku Svobodovi, aby tento způsob rozdílného stravování byl jím zaveden i pro československé důstojníky. Tehdy ovšem Svoboda, který ještě nestál ve službách komunistů, této žádosti Kambulově nevyhověl a takto alespoň v jídelně československých důstojníků zachována demokratická rovnoprávnost. Avšak zde v Moskvě, téměř po třech letech od skončení světové války, ve středu stolice sovětské říše bylo mně se setkávat s pozůstatky ruské zaostalosti rovnomocné povahy, jak tyto existovaly v dobách carské armády, kdy ve veřejných sadech byly upevněny tabulky hlásající, že psům a vojákům se vstup do sadu přísně zakazuje. Oč lepšími byly tabulky, zakazující vojákům a civilistům vstup do restaurační místnosti, vyhražené pouze sovětským důstojníkům? Urážela se jimi lidská důstojnost stejným způsobem, jak tomu bylo za carských dob. Tento veřejně projevovaný výraz privilegovanosti sovětských důstojníků oproti ostatnímu sovětskému obyvatelstvu jevil se mi příznakem celkového politického a duchovního stavu sovětské společnosti, v níž příslušnost ke komunistické straně byla privilegiem mizivé vrstvy národa, zmocnivší se nad ním vlády a opírající tuto o hospodářsky saturovanou policii a důstojnictvo armády. Vznikla zde nová, počtem poměrně nepatrná společenská třída, jež se udržovala u moci nejen terorem, ale též exploatováním hospodářských resursů bezprávné masy ostatního sovětského obyvatelstva a v neposlední řadě práce svých otroků táborů nucené práce.

Náhoda tomu přála, že jsem za svého přebývání v Moskvě, v uvedené restaurační místnosti mohl se stát svědkem výjevu příznačného pro skutečnost, jakým způsobem prostý sovětský člověk reaguje na privilegovanost stavu sovětských důstojníků: Zatím co jsem totiž pojídal mnou objednané rublené kotlety, zaslechl jsem z přilehlé místnosti vyhražené důstojníkům, křik a nadávky. V zápětí nato vyrazil odtud jakýsi muž s takovou prudkostí, že upadl na podlahu v naší místnosti. Bylo zřejmé, že tento muž musil být vyhozen z vedlejší místnosti. Po svém pádu zdvihl se pomalu ze země a počal ze sebe chrlit spoustu nadávek a nakonec zasedl za stůl nedaleko ode mne. Byl oblečen v tmavý šat a na prsou měl řadu stužek od vyznamenání, pod nimiž se houpal Leninův řád, jedno z největších sovětských vyznamenání, udílených sovětskou vládou. Pozoroval jsem, že tento muž kulhá na jednu nohu. Zasednuv za stůl, nepřestával vykřikovat nadávky, jako byly „mrzavci, svoloč, marodéři týlu" a pod. Obě číšnice, obsluhující v místnosti, přistoupily k němu a jaly se ho domluvami uklidňovat.

„Což nevíte", tázala se ho jedna z nich, „že místnost jest vyhražena pouze důstojníkům?"

„Důstojník, nedůstojník", křičel muž, „ve válce, to nás mohli nazývat bratry! Dnes se štítí zasednout za stůl vedle našince! Takhle se jedná s člověkem, který ve válce, obětoval svůj život za sovětský stát a byl třikráte těžce raněn? Ať ti páni ve zlatých náramenících nezapomínají, že jsme v kapitalistickém světě, ale v socialistické republice, kde má vládnout lid a kde nemá být žádných stavovských výsad!"

Za těchto výkřiků tohoto invalidy vyšel ze sousední místnosti, z níž byl náš veterán před chvílí vyhozen, číšník odětý bílou zástěrou a přistoupiv ke stolu, přerušil veteránův křik se slovy: „Mám příkaz zavolat na vás milici, jakmile neutichnete. Tedy buď - anebo!"

Válečný veterán po této výzvě okamžitě utichl a požádal jen číšnici o sklenku vodky. Poté ještě něco nesrozumitelného sobě pobrukoval. Vodku přinesenou číšnicí pak vypil jedním douškem a poručil sobě hned následující. Z obavy, že by se mohla v místnosti strhnout další výtržnost se strany silně popíjejícího veterána, dojedl jsem rychle zbytek jídla a zaplativ účtovaných mně pět rublů, spěšně jsem se vzdálil z restaurace. Tato útrata silně sice ztenčila mé finance, nicméně jsem byl rád, že jsem zašel do místnosti a že mně takto byla poskytnuta možnost, nahlédnout do ruského prostředí. Od té doby neodvažoval jsem se již navštívit v Moskvě veřejnou místnost a trávil dny jen v koupelně československého vyslanectví. Tak tomu bylo až do 21. prosince, kdy uplynula nová čtyřdenní lhůta od skutečného zaslání přípisu československého vyslanectví k sovětskému úřadu. V tento den mne vyzval pan X., abych šel intervenovat na ministerstvo repatriaci. Dostavil jsem se opětně na strážnici zmíněného ministerstva a dal se, jako tornu bylo poprvé, ohlásit u referenta. Týž major se dostavil na strážnici, upamatoval se na můj případ a slíbil mi, že tentokráte došlou žádost vyřídí v nejkratší době. Svému slibu dostál. Když jsem se opětně dostavil dne 23. prosince na ministerstvo, bylo mi vydáno povolení ministerstva, abych se odebral do repatriačního tábora v Lustdorfu (u Oděsy), a s povolením byl mně dán i poukaz na jízdné. V táboře Lustdorfu měl jsem vyčkávati vyřízení žádosti za repatriaci až do mého odeslání do Československa.

Ještě téhož dne jsem vlakem odjížděl do Oděsy.

V repatriačním táboře

Z Moskvy do Oděsy nejel jsem sám. Na československém vyslanectví sešel jsem se totiž s jedním mladým Slovákem, jehož žádost za repatriaci byla vyřízena téhož dne jako moje. Setkal jsem se s ním dne 23. prosince na vyslanectví a dohodli jsme se, že pojedeme společně do repatriačního tábora. Téhož dne k večeru odešli jsme spolu na nádraží, z něhož vypravovány vlaky na Oděsu. Nikým neinformováni o době odjezdu vlaků, přišli jsme na nádraží příliš časně a musili čekat na vlak, odjíždějící do Oděsy až do půlnoci. Během doby čekání popili jsme čaj v nádražním bufetu a po té jsem zašel do knižního kiosku, abych zde koupil nějakou lekturu pro ukrácení času během jízdy. V kiosku bylo tehdy rozloženo na stolu jen několik málo obrázkových časopisů a v policích stála neveliká řada knih. Na jich hřbetech jsem se mohl dočíst jména jejich autorů, podle nichž jsem shledal, že v kiosku bylo možno dostat jen výlučně politickou literaturu. Autory jejími byli Lenin a Stalin. Jiných, zejména beletristických knih, jež jsem vlastně hledal, jsem zde nenašel, takže můj výběr musil zůstat omezen jen na tuto politickou literaturu. Po dlouhém váhání rozhodl jsem se ku koupi Stalinovy Historie bolševické strany, a to z důvodu, poněvadž již v pracovních táborech dostalo se mi od spoluvězňů, zasvěcených do vnitřních poměrů sovětských, informace, že Stalin v uvedené knize dopouští se falšování při líčení historie ruské revoluce. Podle těchto informací byla tato historie, napsaná Stalinem anonymně, vydávána za bibli komunistů a hrála mezi těmito asi podobnou úlohu, jakou mezi nacisty hrál Hitlerův Mein Kampf. Již z toho důvodu chtěl jsem se seznámit s tímto dokumentem, o jehož podvržené děje Stalin opíral svoji diktátorskou moc. Jaké úctě těšil se však ve skutečnosti tento Stalinův falsifikát mezi širokými vrstvami ruského národa, uvedu zakrátko v souvislosti s vylíčením episody, odehravší se za jízdy ve vlaku.

Dobu, kterou jsme byli nuceni trávit s mým slovenským druhem v nádražní čekárně do přibytí oděsského vlaku, vyplnili jsme vzájemným si vyprávěním svých osudů, prožitých v Sovětském svazu. Slovák líčil mi okolnosti, za jakých se dostal do Sovětského svazu: Byl vojínem jedné z dvou slovenských divisí, jež slovenský stát jako spojenec Hitlerův vypravil na pomoc hitlerovským armádám do Ruska. Divise, dostavší se na frontu, z části přešla na stranu sovětských vojsk, z části její vojáci se rozutekli. Můj slovenský informátor sám přeběhl k sovětské armádě, kde byl přátelsky přijat a vyzván ke vstupu do sovětské armády. Když odepřel tak učinit, byl poslán do zázemí, kde mu opatřeno zaměstnání řidiče nákladního automobilu, kterýmžto zůstal až do svého nynějšího odjezdu. Oženil se při tom s Ruskou, jejich manželství však zůstalo bezdětným. Vrací se nyní na Slovensko, aby prý započal nový život.

„To víte, domov jest domov", pokračoval můj druh ve svém vyprávění. „Mám tam staré rodiče a mám tam též dívku, s níž jsem měl vážnou známost před svým odchodem na frontu. Jestliže se dosud neprovdala, pojmu ji za ženu a s ni teprve si založím rodinu."

„Vždyt ale vaše ruské manželství nebylo zrušeno, či snad bylo zrušeno?" tázal jsem se vyprávějícího.

„To nic nedělá", odpovídal mně tento. „V Rusku není nic snazšího, než se oženit a s ženou se rozejít. Jdeš na úřad a obdržíš licenci ku sňatku. Když jeden z manželů se chce s druhým rozejít, prostě to oznámí úřadu a tím se automaticky manželství zrušuje."

„Tak tomu bylo před válkou", upozorňoval jsem mluvčího, „dnes ale jsou zákony sovětské v této věci přísnější. Dnes jest jimi rozvod z důvodů populačních tak ztěžován, jako u nás. Dnes musí být zde provedeno rovněž procesní řízení, aby rozvod mohl být povolen. Bylo tedy snad vaše manželství soudně rozvedeno?"

„To nebylo. Kdo ale na Slovensku bude vědět o tom, že jsem byl v Rusku ženat?"

„Což když ale", namítl jsem, „bude vaše ruská žena uplatňovat proti vám své nároky, jmenovitě nároky alimentační v Československu?"

„Nebude, poněvadž ani neví, že odjíždím z Ruska. Neřekl jsem jí to, když jsem odjížděl do Moskvy. Ostatně si nemůžete ani představit, jak lehce se zde trhají manželské svazky, i když připustím, že sovětské úřady to brzdí. V dnešním Rusku muž, když se mu manželství znechutí, odejde prostě od ženy do jiného vzdáleného města, kde si najde zaměstnání, a tím mizí i pro jeho ženu každá stopa po něm. Jeho hledání sovětskými úřady v tomto milionovém moři lidstva, jaké Rusko představuje, musí se pak ukázat bezvýsledným. Kdo mne bude hledat dokonce v Československu? Znám to z mnoha případů. A zůstat zde v Rusku a prožít zde celý svůj život k vůli ženě se mně nechce. Zde člověk musí pracovat jako kůň za žvanec chleba, v prostředí, které mu zůstane navždy cizím, bez jakékoliv radosti ze života a smyslu, proč žije. Člověk se zde stává skutečným strojem, určeným k splňování a překračování pracovních norem. Musí být stále ve střehu, aby neupadl pod drtící kola policejní mašiny, udržující obyčejného smrtelníka v ustavičném strachu, že může být jí zasažen a rozdrcen. Však vy sám jste mohl na vlastní kůži poznat onu blahodárnou instituci sovětských pracovních táborů, udržující ve strachu miliony lidí, takých jak jsem já sám! A v takovém prostředí žít do konce svého života se mi nechce. Proto se vracím k rodnému prahu, kde budu moci svobodně myslit a mluvit, jak se mně zachce. Nikdo mne nebude zde donucovat k práci, jejíž výsledky budu moci užívat podle své vlastní volby. V komunistickém státě jest to holou nemožností."

„Já dřív myslil", přerušil jsem vyprávěče, „že jste komunistou."

„Z čeho jste tak usuzoval?" tázal se Slovák.

„Z toho, že jste přešel k Rudé armádě", odpověděl jsem k dotazu.

„To jste byl na omylu. Já nikdy komunistou nebyl. To, co jsem pak viděl v Rusku, učinilo ze mne rozhodného protikomunistu. Příčinou mého přeběhnutí na frontě byla okolnost, že jsem nemohl souhlasit s politikou Slovenského státu, který svoji existenci tak úzce spjal s Hitlerem a jeho krvavým režimem. Mnoho nás Slováků bylo si vědomo toho, že takzvaný Slovenský stát vydupán Hitlerem jen proto, aby bylo Československo zničeno a že Hitler by býval zajisté po vítězném skončení války toto své vlastní dítě zlikvidoval. Byli jsme proti fašismu, kterým Slovenský stát byl řízen, a proto když nás zmobilisovali a zahnali na frontu na pomoc Hitlerovi, nemohlo být pro poctivé Slováky jiného řešení, než dát svůj odpor proti tomuto slovenskému a německému fašismu najevo tím, že jsme hromadně desertovali na druhou stranu. Proto i já jsem přeběhl, nikoliv však z důvodu, že bych nějak lnul ke komunistům. Vracím se domů v naději, že nové Československo po přestálých zkouškách nepůjde ani cestou fašismu ani komunismu, ale že půjde vlastní cestou, určenou jeho historií, cestou politické i hospodářské demokracie, jak tuto hlásal Masaryk."

Slova pronesená tímto Slovákem mne přesvědčovala, že není s národem tak zle, má-li ještě takové syny. Za takovýchto rozhovorů míjel čas tak rychle, že jsme se ani nenadáli, že nadešla chvíle k našemu nastoupení do vlaku. K půlnoci jsme odjížděli do Oděsy. Ve vlaku zaujali jsme místa proti sobě s úmyslem pokračovat v přerušeném rozhovoru. Avšak když se vlak rozejel, přemohl nás oba spánek, z něhož jsme se probudili až k pozdnímu ránu, kdy bylo možno oknem popatřiti na kolem míjející a sněhem pokrytou krajinu.

Dva dny trvala jízda do Oděsy. Vlak byl ustavičně přeplněn. Cestu jsme si krátili pozorováním krajiny, jíž vlak projížděl, jakož i vzájemnými hovory, k nimž látku dávaly obapolné zkušenosti prožité v Rusku. Kromě toho krátil jsem si chvíli i čtením knihy, koupené mnou před odjezdem o historii bolševické strany. V jednom okamžiku, když jsem byl takto pohroužen do čtení, byl jsem z něho vyrušen oslovením jednoho ze spolucestujících, který seděl na protějším sedadle. Při vzhlédnutí na oslovivšího mne, spatřil jsem sovětského poručíka, vedle něhož seděl ještě jeden sovětský důstojník. Prvý vznesl na mne tuto otázku:

„Co pak to čtete tak zajímavého?"

„Historii komunistické strany bolševiků", odpověděl jsem.

„A co o této knize soudíte?" dotazoval se mne důstojník.

Co mně bylo odpovědít na tuto otázku v prostředí, v němž jsem v každém Rusovi, ať již právem nebo neprávem, mohl spatřovat donašeče enkavedistické policie? Měl jsem mu říci své skutečně mínění, že kniha představuje nestydatý pamflet Stalinův, určený k ohlupování ruského lidu? To nebylo možné, a proto moje odpověď na otázku důstojníkovu vyzněla takto:

„Soudím, že jest to velmi zajímavá kniha."

„Byl jsem však přímo ohromen odpovědí, které se mi od důstojníka dostalo, když se mne tento tázal:

„Četl jste Hitlerův Mein Kampf?"

„Četl", odvětil jsem.

„A byla to také zajímavá kniha?" pokračoval důstojník. „Byla", odpověděl jsem, načež důstojník prohlásil:

„Tak vidíte! Historie komunistické strany jest právě tak zajímavou jako byl Hitlerův Mein Kampf. A jaký konec stihl autora této knihy? Právě tak i my dnes ještě nevíme, jaký konec bude mít kniha, jež se vám zdá být dnes tak zajímavou."

Při těchto slovech se důstojník pohrdlivě usmál. Nemohl jsem pochopitelně na jeho slova reagovat a vyjádřit s nimi souhlas. Cestující, naslouchající tomuto rozhovoru, mlčeli rovněž a zdáli se být nějak zaraženi. Pod dojmem uvedených slov zavřel jsem knihu a položil ji stranou, poněvadž jsem měl dojem, že číst takovou knihu, o které sovětský důstojník pronesl tak zdrcující úsudek, bylo by přímou provokací těchto lidí. Tato episoda poučovala mne o tom, že pod zdánlivě klidným povrchem Stalinova sultanátu existují mocné spodní proudy, může-li sovětský důstojník veřejně a otevřeně pronést tak zdrcující kritiku díla svého nejvyššího velitele a diktátora státu. V tomto okamžiku zdály se mi tyto skryté ještě revoluční síly již přímo podmílati sovětského kolosa, stojícího na hliněných nohách a docházel jsem k názoru, že jejich uvolnění musí jednou nezbytně vésti k jeho zřícení.

V ranních hodinách přijel náš vlak do Oděsy. Když jsme vystoupili z vlaku a odebrali se do města, jevilo toto na každém kroku ještě známky německé okupace a bojů, jež se zde sváděly. Nezdržovali jsme se dlouho prohlídkou města a informovali jsme se, jak bychom se dostali do Lustdorfu, v němž se nacházel náš repatriační tábor. Podle daných nám informaci byl Lustdorf - bývalá to před válkou německá kolonie - spojen s Oděsou elektrickou tratí. Dnes však tato trat již nefungovala následkem poškození kolejí německými vojsky, které dosud nebyly opraveny, ač od odchodu Němců z Oděsy uplynuly téměř tři roky. Nezbylo nám proto, než dáti se pěšky na cestu do Lustdorfu. Šli jsme tedy po ukázané nám cestě, když nás dohonil jakýsi muž. Byl asi třicátník, menší postavy, odět obnošeným šatem, jehož hnědá barva byla již značně vybledlou. Přidružil se k nám a navázal s námi hovor. Řekl nám, že jest studnařským mistrem a jde do zaměstnání do osady nedaleko Lustdorfu. K mému dotazu, jaké jsou životní podmínky zdejšího obyvatelstva, prohlásil, že si můžeme učinit o nich představu z toho, v jakých poměrech on sám žije. Jest specialistou v zařizování studní a za svoji práci dostává měsíčně 700 rublů. Tento plat však neobdrží celý, poněvadž jest nucen spláceti měsíčně obnos 100 rublů na státní půjčku. Má několikačlennou rodinu a nemůže s tímto platem vystačit. „Takové jsou životní podmínky u mne", vyprávěl studnařský mistr, „a ještě horší jsou podmínky nekvalifikovaných dělníků. Moje žena, která musí rovněž pracovat, jest uklízečkou a dostává za svoji osmihodinovou práci měsíčně pouhých 125 rublů. A při tom není naděje na zlepšení poměrů. Moje rodina žije jen o chlebu a bramborách, maso bývá vzácností na našem stolu. Nový oděv nemohu ani sobě ani ženě a dětem koupit za celý rok, poněvadž bych musil zaplatit za šat obnos, rovnající se mému celému měsíčnímu platu. A při tom jsem vysoce kvalifikovaný dělník! Dovedete sobě představit, jak potom se žije dělníku nekvalifikovanému, který za měsíc vydělává průměrně 300 až 500 rublů? Ve válce jsme se kojili nadějí, že po jejím skončení se zlepší poměry u nás. Dnes, dvě a půl leta po jejím skončení, žije se nám ještě hůře, než před válkou."

Takto nám líčil blahobyt sovětských dělníků jeden z nich, jehož jsme náhodně potkali na své cestě do repatriačního tábora. Byl jsem povděčen této náhodě, poskytnuvši nám možnost nahlédnout za Sověty pečlivě zakrývanou oponu, za niž procházel nemilosrdně tvrdý a neradostný život sovětského obyvatelstva. Byl jsem zvědav na to, jaká při tomto nízkém životním standardu může být politická orientace takovéhoto dělníka a snažil jsem se proto převést hovor na mezinárodní poměry vládnoucí ve světě, neosměluje se ani dotazovat na vnitřní poměry sovětské. Náš Rus se však vyhnul těmto mým otázkám, prohlásiv, že se o politiku nestará a ani ji nerozumí. Měl jsem dojem, že nám nedůvěřuje a proto snažil jsem se získat jeho důvěru tím, že jsem počal vyprávět o svých zážitcích v táborech nucené práce, o utrpení, jaké v nich prožívají ruští dělníci. Rus pozorně naslouchal mému vyprávění, a když jsem skončil, požádal mne, abych mu podal ruku na důkaz přátelství. Byl jako proměněn, když řekl, že již ví, že se nemusí před námi přetvářet. A nyní nám počal odhalovat veškeru hořkost, kterou jeho duše byla prosycena. Podle jeho slov život pod komunistickým režimem jest pro chudého člověka nepřetržitým řetězem strádání a utrpení. Proto když Němci přišli do Oděsy, vítal jejich příchod, tak jak to činilo veškeré obyvatelstvo Oděsy, v domnění, že Němci jim přinášejí osvobození. Ale záhy změnil svůj názor, když se z jejich hospodaření a jejich poměru k domácímu obyvatelstvu přesvědčil, že Hitler není o nic lepší než Stalin. „Jsme zde v SSSR v strašném postavení", pravil, „neboť Stalin válkou ještě upevnil své postavení a nemáme žádné naděje, že by se z vnitřku mohly poměry změniti. Jejich zlepšení by bylo možno se nadít jen tehdy, kdyby Západ a v prvé řadě Amerika pochopila, že jest svrchovaný čas zakročit proti sovětské vládě a pomoci nám odstranit její vládu teroru a násilí. Neučiní-li tak v nejkratší době, ať se nemýlí, že tento teror zůstane omezen jen na náš lid, strádající pod ním plných třicet let. Neboť nebude-li z důvodu nepochopení a krátkozraké nerozhodnosti Západu tento systém od kořenů vyvrácen, rozšíří se nezadržitelně jako hlíza i k vám na Západ. Potom bude již pozdě litovat, že jste propásli možnost učinit jemu konec. Dostanete-li se na Západ - a já bych vám to ze srdce přál - vyřidte těm Američanům, aby si pospíšili. Neboť za takových pět let, až Sovětský svaz hospodářsky zesílí a důkladně se vyzbrojí, bude již pozdě. Dnes má ještě Amerika čas, aby učinila přítrž násilí a nelidskosti sovětského režimu, ohrožujícímu celý kulturní svět. Zítra již bude pozdě."

Byl jsem překvapen v tomto prostředí strachu a vynuceného mlčení - jak je představuje Sovětský svaz - těmito odvážnými slovy ruského, revoltujícího dělníka, který ještě před krátkou chvílí tvářil se být apolitickým, a který nyní setřásl se sebe původní nedůvěru k nám cizincům a promlouval k nám jakoby jeden z mluvčích ruského lidu a jeho posledních naději na vysvobození z mnohaletého jařma komunistické diktatury.

Nedaleko před Lustdorfem tento ruský dělník se s námi rozloučil a zabočil na postranní cestu, aby se dostal do svého pracovního místa. Ještě dlouho po jeho odchodu staly se jeho výroky předmětem našich rozhovorů, při nichž mne můj slovenský druh upozornil, že takovéto nálady nepřátelské sovětskému režimu nejsou nijak neobyčejnými a že on během svého několikaletého pobytu v Rusku častěji vyslechl podobné názory ruských dělníků.

Konečně došli jsme do Lustdorfu. Před válkou - jak jsme se informovali - Lustdorf byl ryze zemědělskou německou kolonií, jakých bylo na jihu v okolí Oděsy celá řada. Němečtí jeho obyvatelé byli ještě před vypuknutím války s Německem odtud vystěhováni, jejich mužští příslušníci, tak jak se stalo i s Němci usazenými v Povolží, byli odvlečeni do pracovních táborů a jejich ženy s dětmi vyvezeny do střední Sibiře a Kazachstánu. Vnějšek kolonie činil dojem typicky německé kolonie: domky byly vesměs zděné, kryté taškami a břidlicí, u každého z nich byl prostorný dvůr s hospodářskými staveními. Po nucené kolektivisaci, provedené v SSSR, přešli i lustdorfští Němci ke kolektivnímu obhospodařování, takže do jejich násilím vynuceného odchodu Lustdorf představoval jediný kolchoz, a to prý před válkou dobře prosperující. V době, kdy jsme vešli do této vesnice, hospodařili v ní již Rusové, dovezení sem z různých končin SSSR. Takovýmto násilnickým způsobem uvykl Stalin řešit nacionální otázky nejen u Němců, usídlených v Rusku po dobu již několika století, nýbrž i u celé řady jiných národů, ať již to byli Krymští Tataři, Inguši, Čečenci a Bulgaři na Kavkazu, nebo Lotyši, Litevci a Estonci v Pobaltí. S tragickým postavením příslušníků těchto národů měl jsem možnost se osobně seznámit již ve styku s těmito za svého pobytu v pracovních táborech. Jaký to však dojímavý řetěz lidských osudů - pomyslil jsem si při vstupu do jedné z takovýchto těžce postižených jinonárodních osad! Vždyť s jejími příslušníky před časem jsem se setkával v pracovních táborech, byl jsem svědkem, jak tito umírali vysílením a hlady - a nyní sám na konci své svízelné etapy ku svobodě na vlastní oči měl jsem poznati životní dílo těchto osadníků z doby před jejich zavlečením do pracovních táborů.

Uvědomoval jsem sobě tuto truchlivou skutečnost, procházeje se svým druhem rozlehlou vesnicí Lustdorfem, na jejímž konci se nacházel repatriační tábor. Již z dálky bylo možno jej poznat podle toho, že před jeho vchodem patroloval sovětský voják s puškou na rameni. Bylo to zároveň znamení, že pro mne nastává konec mé krátkodobé svobody a že po dobu našeho pobytu v tomto táboře budeme podrobeni týmž omezením, jaká platila v pracovních táborech. Toto tušení se ukázalo být správným. Neboť jakmile jsme vešli do správní budovy repatriačního tábora, nacházevší se přes cestu na protější straně vchodu do tábora, byli jsme po podrobení se výslechu a registraci převedeni konvojem do vlastního, se všech stran ohraženého tábora, v němž jsme se nacházeli až do doby svého odjezdu pod dozorem enkavedistické stráže.

Obezděný tábor sloužíval kdysi za hospodářské centrum lustdorfského kolchozu. Poblíže jeho vchodu nacházela se jednopatrová budova, v níž mezi jiným byla umístěna táborová jídelna. Ve větší vzdálenosti od této budovy se nacházela řada podlouhlých zděných domů bez jakýchkoliv oken, které někdy sloužívaly za stáje pro dobytek a nyní byly proměněny v ubikace repatriantů. Vnitřní jejich zařízení bylo obdobné, jaké bývalo v ubikacích pracovních táborů: Po celé délce těchto bývalých stáji podél stěny položeny dřevěné desky, přibyté na kůlech dvojí řadou nad sebou. Na těchto palandách položeny byly slamníky jeden vedle druhého. Stolu nebo židlí zde nebylo. Kromě baráků tohoto druhu bylo též v táboře několik menších dřevěných domků, v nichž byli rovněž umístěni repatrianti. Bydlení v nich bylo lidštější, poněvadž v nich byla okna a železná lůžka a nebyly přeplněny. V době našeho příchodu do tábora bylo v něm umístěno asi tři sta osob. Kromě těchto přináleželo k celkovému počtu repatriantů kolem čtyři sta osob, zdržovavších se mimo tábor, kteří byli posláni po skupinách čítajících kolem padesáti osob na práce do okolních kolchozů. Také můj spolucestující Slovák byl hned druhého dne poslán na tyto práce a nevrátil se z nich ani v den mého odjezdu. Osazenectvo tábora bylo nuceno pracovat. Práce jednoho každého spočívala v úklidu tábora a ubikací, jakož i v pracech v kuchyni. Složení repatriantů v táboře bylo velmi pestré a internacionální. Velmi mnoho jich bylo příslušníky Československa. Z tohoto počtu jedni z nich dostali se do Sovětského svazu tím, že byli po příchodu sovětských vojsk do Československa roku 1945 těmito pochytáni a zavlečeni do sovětských pracovních táborů, jiní, a to jejich podstatná část, dostali se do SSSR zajetím jako vojáci hitlerovských armád. Kromě příslušníků československých nacházeli se v táboře Italové, Maďaři, Belgičané, Lucemburčané, Francouzi, Rumuni a dokonce i několik Angličanů. Z těch většina se dostala do SSSR rovněž jakožto příslušníci nacionálních vojenských jednotek zapojených do hitlerovských armád. Někteří však z těchto cizinců žili dříve v SSSR a byli pozavíráni v táborech, poněvadž jim Sověty nedůvěřovaly.

Mnozí z repatriantů, kteří se prohlašovali za Čechoslováky, hovořili mezi sebou výhradně německy, mnozí z nich mluvili jen lámanou češtinou. Bylo velmi pravděpodobné, že mnoho jich bývalo stoprocentními nacisty, pro něž hlášení se k československé příslušnosti znamenalo v daném okamžiku jedině možný únik ze Sovětského svazu a tím zachránění jejich života. Byla však mezi československými repatrianty celá řada případů násilného zavlečení jich do Sovětského svazu. Stalo se tak po příchodu sovětských vojsk na československé území, kde tato horda kriminálních elementů, zmobilisovaná Sověty jako poslední jejich vojenská reserva, rekrutující se z příslušníků pracovních táborů, v zemi jimi obsazené, jakou bylo Československo, znásilňovala ženy, loupila, kradla a rovněž zatýkala, bez nejmenšího odporu se strany československé vlády, celou řadu příslušníků československého státu, které pak odvlékla do Sovětského svazu.

Jest mně z vlastní zkušenosti známo, že takovýmto způsobem po osvobození Československa zavlečeni do sovětských pracovních táborů mezi jinými i bývalý úředník pražské universitní knihovny Bystrov a československý armádní generál Vojechovský. V lustdorfském táboře, kam se vraceli jen někteří z těchto zavlečených za účelem své repatriace, potkal jsem se s případy, svědčícími o sveřeposti sovětské soldatesky, jakou tato se projevovala na našem území. Tak tu byl jeden starší již Slovák, který do příchodu sovětských vojsk býval ředitelem poštovního úřadu v kterémsi větším slovenském městě. Sovětský oddíl po svém příchodu do tohoto města vnikl do poštovního úřadu a přímo od stolu odvlekl pracujícího poštovního ředitele. Bez jakéhokoliv obvinění naložili jej do vlaku a odvezli do sovětských pracovních táborů, z nichž se nyní vracel po uplynutí doby dvou let.

Jiný typický případ, s nímž jsem se potkal, byl případ Čecha od Moravské Ostravy, který se svým bratrem a otcem dostal se v roce 1945 do sovětských pracovních táborů tímto způsobem: Všichni tři byli zemědělci a zaměstnávali se právě oráním půdy, když v blízkosti jimi zorávaného pole, leživšího nedaleko železniční trati, vedoucí do Moravské Ostravy, zastavil na trati vlak obsazený zajatci, kteří byli odváženi do Sovětského svazu. Z vlaku vyskočilo několik sovětských konvojů a vrhli se na nic zlého netušící tyto tři zemědělce, odehnali je k vlaku a násilně vtlačili do vagonu mezi zajatce a odejeli s nimi, nestarajíce se o to, co se stane s opuštěným koněm, zapřaženým do pluhu. Příčina tohoto násilného zákroku oproti třem pokojným československým občanům spočívala v tom, že ruští konvojové vlaku na předchozí stanici při přepočítávání počtu svěřených jim zajatců zjistili, že během jízdy se podařilo třem zajatcům uniknouti z vlaku. Konvojové si však nikterak nelámali hlavu nad tímto úbytkem, a aby přivezli do SSSR plný počet zajatců, zastavili jednoduše vlak v poli, na němž pracovali tři lidé, a sebrali tyto, aby jimi doplnili chybějící jim počet zajatců. Podle vyprávění jednoho z bratří, zemřel jeho otec i s druhým bratrem v pracovním táboru, a on se vracel nyní po dvou letech mučení sám do vlasti, z níž byl takovýmto pirátským způsobem sovětskými vojáky unešen.

Zmíním se ještě o jednom případu, typickém pro způsob, jakým tehdy sovětská vojska zaopatřovala na obsazeném jimi území lidský materiál pro své tábory nucené práce. Vyprávěl mi jej sám postižený. Byl českým židem, jemuž se podařilo za protektorátu uprchnout do Uher. Ukrýval se v Budapešti až do příchodu sovětských vojsk v roce 1945. Z radosti nad tím, že sovětské armády již osvobozují československé území, ve snaze přispět nějakým způsobem těmto „osvoboditelům", nabídl se jim jako tlumočník maďarského jazyka, který si osvojil. Jeho nabídka byla přijata a on určen za tlumočníka mezi internovanými maďarskými zajatci. Když pak došlo k odvezení těchto zajatců do Sovětského svazu, byl prostě zařazen do počtu těchto zajatců a vzdor všem svým protestům odvezen s nimi do Ruska a vsazen s nimi do pracovního tábora. Teprve po dvou letech těžkých prací v táborech byl mu povolen návrat do Československa, kam se nyní vracel.

Podobných případů násilného odvlečení československých občanů do Ruska byla celá řada, zdá se však, že československá veřejnost v jakémsi opojení nad znovunabytou svobodou, nacházevší se tehdy pod falešnou sugesci o „osvoboditelské" roli maršála Stalina, přecházela tupě kolem těchto jeho zločinů, páchaných na bezbranných příslušnicích národa.

Prosedával jsem po večerech v čítárně tábora, ve které vyloženo bylo několik ruských časopisů a v níž sovětský voják půjčoval knihy z malé příruční knihovny, čítající jen několik desítek knih, většinou to politických brožur. Jen několik málo jednotlivců v řad repatriantů sem docházelo a projevovalo zájem o četbu, a ti, kteří sem přicházeli, činili tak proto, aby zde hráli šachy a domino. V čítárně dostala se mi do rukou některá čísla ruské týdenní politické revue Nová doba (Novoje Vremja). V jednom z těchto čísel byla uveřejněna stať ruského pozorovatele o poměrech v Československu, v níž se pravilo, že reakce

v ČSR nabývá stále většího rozsahu a že bude třeba přikročiti k její likvidaci. V jiném článku této revue jsem četl rozbor generálního sekretáře československé komunistické strany Rudolfa Slánského o politické situaci ČSR v souvislosti s postavením a vlivem jeho strany. Dokládaje své vývody statistickými daty, Slánský projevoval v článku uspokojení nad rozsahem politické moci československé komunistické strany, dokazuje, že tato má v rukou všechny klíčové posice v ústřední správě státní i v národních výborech, kteréžto poslední vlastně komunistická strana vede. Takovéto zprávy ovšem nemohly ve mně vzbuzovat radostnou náladu a byl jimi posilován původní můj pesimism a nedůvěra v normální vytváření se politických poměrů u nás doma.

Teprve začátkem února 1948 vyhlásila správa tábora, že následujícího dne bude z tábora vypraven transport repatriantů na Západ. Měl to být prvý transport po několikaměsíční přestávce v odesílání repatriantů z tábora a měl to být transport podle svého složení internacionální. V této prvé vyhlášce nebylo udáno, kteří z repatriantů do tohoto transportu budou pojati. Teprve následujícího dne, těsně před odjezdem dvou velikých nákladních automobilů, určených k tomuto transportu do Oděsy, byl uveřejněn spisek účastníků transportu. Bylo v něm 14 Čechoslováků, přes 10 Italů, 10 Maďarů, několik Rumunů, Belgičanů a příslušníků Lucemburska. Byl to tedy transport skutečně internacionální. V tomto transportu nacházel jsem se i já, Radost se mne zmocňovala, když jsem nastupoval do vozu, neboť po celou dobu svého pobytu v táboře stále a stále napadaly mne obavy, že z Prahy místo souhlasu s repatriací přijde pokyn, aby mne Sověty zadržely v Rusku. Nestalo se, a tak já jakoby zázrakem jsem nastupoval prvou etapu vedoucí na svobodu.

Cestou ku svobodě

Namačkáni do vozů přibyli jsme pozdě v noci na oděsské nádraží, kde byl pro náš transport připraven zvláštní osobní vagon. V něm jsme cestovali po několik dní pod dozorem enkavedistického důstojníka přes Černovce do Čopu na Podkarpatské Rusi. Odtud bylo na hranice Československa jen několik kilometrů k první jeho stanici Čierné. Avšak nebyli jsme sem vpuštěni. Železničáři v Čopu, se kterými jsme zde hovořili a kteří rádi vzpomínali „zlatých dob Československé republiky" - tak se oni vyjadřovali - sdělili mně, že na hranicích Československa a Podkarpatské Rusi dějí prý se nějaké pohyby sovětských vojsk, následkem čehož se nepropouštějí vlaky přes Čiernou. (Bylo to právě začátkem února 1948, již v době připrav československých komunistů k převratu a jest možné, že transport byl zastaven právě z důvodu vojenských příprav Sovětů, chystaných těmito k vojenské podpoře československých komunistů.) Takto musil náš transport objeti celé území Uher, z Čopu do Marmaros Szigetu a odtud do Debrecínu, z Debrecínu do Budapeště a odtud do Wiener Neustadtu v Rakousku.

První delší zastávka na cestě z Čopu byla v Debrecíně a poté v Budapešti. Do Budapešti jsme přibyli v ranních hodinách. Od našeho transportu se zde odloučili maďarští repatrianti, jež si z nádraží odvedl zástupce maďarské vlády. Poněvadž náš vlak měl pokračovat v cestě teprve pozdě v noci, byli jsme vyvedeni z vagonu do čekárny. Záhy se dostavili sem zástupci italského a belgického vyslanectví, aby na půdě Uher přivítali své krajany, vracející se z Ruska. Italský konsul se suitou shromáždil kolem sebe v čekárně italské repatrianty, pronesl k nim řeč a rozdal mezi ně potraviny přinesené v koši. Rovněž dostavivší se belgický konsul přivítal belgické a lucemburské repatrianty a též on přinesl s sebou potravinové dárky. Naše československá skupina, byvší svědkem tohoto noblesního chování diplomatů cizích států k svým krajanům vracejícím se do vlasti, byla toho názoru, že i ona by měla mít rovněž nárok na styk s československým diplomatickým zástupcem v Budapešti a že by též on mohl pro nás vyhladovělé přinésti nějaký ten proviant. Když však z československého vyslanectví nikdo nepřicházel, byl jsem ostatními požádán, abych se spojil telefonicky s československým vyslanectvím a požádal je, aby jeho zástupce neobtěžoval si nás navštívit. Spojil jsem se za tím účelem nádražním telefonem s československým vyslanectvím; úředník, který tehdy byl u telefonu, vyslechl moji žádost a odpověděl, že z vyslanectví nikdo se nemůže k nám dostavit, poněvadž všichni jsou prý tam přetíženi prací. Na moji poznámku, že jsme ničeho dosud nepojedli a trpíme hladem, že by nám mohli alespoň poslat na nádraží něco potravin, odpověděl úředník, že vyslanectví k tomuto účelu nemá žádných fondů. Po této odpovědi úředník prostě přerušil telefonické spojení. Když jsem svým druhům oznámil žalostný výsledek své intervence, nespokojili se tito s tímto sdělením a znovu mne žádali, abych se opětně pokusil spojit se s vyslanectvím a trval na tom, aby se někdo k nám odtud dostavil. Chápal jsem jejich rozhořčení, když všichni byli svědky zcela jiného a humánnějšího jednáni zástupců Itálie a Belgie s příslušníky svých států.

Spojil jsem se proto telefonicky podruhé s československým vyslanectvím. Tentokráte jsem již neprosil, ale kategoricky žádal, aby někdo z vyslanectví nás na nádraží navštívil, zdůrazňuje, že jest to jejich povinností vůči příslušníkům československého státu. U telefonu byl tentokráte československý konsul. Na moji žádost odpověděl, že prý sice nemá mnoho času, že však se určitě k večeru k nám dostaví. Všichni jsme očekávali splnění tohoto příslibu. Přišel však večer, ale československý konsul nebo jeho zástupce nepřicházel. Míjela hodina za hodinou, schylovalo se již k půlnoci, ale konsul nepřicházel a nepřišel ani do odjezdu vlaku. Československá representace v cizině se prostě i tentokráte vykašlala na Čechoslováky, vracející se do vlasti z kriminálů „bratrského" Sovětského svazu.

A tak celá naše mezinárodní skupina, ztenčená o počet Maďarů, nastoupila poslední úsek své cesty do sovětského repatriačního tábora ve Wiener Neustadtu v Rakousku. Na nádraží ve Wiener Neustadtu očekávalo nás již několik nákladních automobilů, kterými jsme byli převezeni do tábora. V něm jsme byli roztříděni podle státní příslušnosti a po skupinách odvedeni do baráků. Při předávání repatriantů enkavedistou, který provázel náš transport, přítomno bylo několik důstojníků a mezi nimi byl jeden civilista. Byl malé postavy, odět byl v dlouhý černý kabát, lemovaný kožešinou, a na hlavě měl černou beranici. Podle snědé barvy obličeje, havranově černých vlasů, odulých rtů a tupě zahnutého nosu jsem soudil, že to bude nějaký Kavkazan, pravděpodobně Armén. Při bedlivějším jeho pozorování nemohl jsem se zbavit dojmu, že jsem tohoto člověka musil již někde spatřiti. Nemohl jsem se však rozpomenout - kde a kdy. Když formality spojené s převzetím skupiny byly skončeny, oddělil se od skupiny důstojníků onen civilista a přistoupiv blíže k nám prohlásil svým drsně řezavým hlasem, aby dva muži z každé skupiny dostavili se k němu do skladiště a ostatním odtud přinesli pokrývky a ložní prádlo. Hned první tón hlasu skladníkova mně připomněl naráz osobu, na kterou v životě nikdy nemohu zapomenout. Pozorně pohlédnuv na mluvčího, docházel jsem k přesvědčení, že mám před sebou svého prvého enkavedistického vyšetřovatele z Lubljanky, který mne v tomto vězení v roce 1939 vyšetřoval, soustavně urážel a bil. Byl jsem ohromen tímto objevem. Přesto jsem se utěšoval myšlenkou, že snad přece jen tu jde o nápadnou podobnost ve zjevu a hlasu. Zdáloť se holou nemožnosti, aby někdejší enkavedistický lajtnant z doby před osmi lety byl degradován na pouhého skladníka sovětského repatriačního tábora. Objevení se na vlas jemu podobného muže jsem si vysvětloval tím, že v daném případě půjde asi o bratra uvedeného enkavedisty. Avšak již nazítří se mělo ukázat, že má původní obava přece jen měla plné odpodstatnění a že skladník Akupov jest skutečně osobou, vyšetřovavší mne v roce 1939 v Moskvě. Tuto skutečnost jsem zjistil, když druhého dne po našem příchodu do tábora sdělil mi jeden z Italů, že včerejšího dne byl předvolán jeden z Italů k Akupovi, jenž prý v něm poznal italského fašistu, kterého sám před lety vyšetřoval na Kavkazu jako tamní enkavedistický vyšetřovatel. Můj italský informátor mně sdělil, že funkce Akupova jako skladníka v táboru kryje pouze jeho vlastní funkci kontrolního orgánu MVD. Akupov prý dal předvolaného jim Itala zatknout a dopravit zpět do Sovětského svazu. Po tomto sdělení nebylo u mne již nejmenší pochybnosti o totožnosti skladníka Akupova s mým enkavedistickým vyšetřovatelem. Tímto zjištěním jsem byl zdrcen, poněvadž v osobě Akupově počal jsem nyní spatřovat poslední a to nejnebezpečnější překážku mého uniknutí ze sovětských spárů. Vždyť mohl provést se mnou totéž, co provedl se zatčeným Italem - napadlo mne v této prekérní situaci. Při tom jsem se utěšoval pouze nadějí, že Akupov, jehož rukama zajisté prošlo během dlouhé doby na tisíce jiných případů, po uplynutí osmi let se neupamatuje již na můj případ. A tato naděje mne tentokráte nezklamala. Akupov mne zůstavil na pokoji. Nebýti toho, určitě nebyl bych býval vyšel na svobodu z této poslední stanice, v níž enkavedista Akupov prováděl poslední přešetření spolehlivosti repatriantů.

Za několik dní po příchodu našeho transportu do tábora objevili se v něm zástupci italského a belgického vyslanectví z Vídně, kteří z tábora odvezli s sebou všechny italské, belgické a lucemburské repatrianty. V táboře zůstávala pouze naše československá skupina, jejíž příslušníci až do svého odchodu musili pracovat na úklidu tábora a v táborové kuchyni. Také my jsme očekávali, že vbrzku pro nás z Vídně přijede zástupce československého vyslanectví, tak jako se to stalo s ostatními národními skupinami. V těchto nadějích jsme byli však zklamáni, neboť nikdo z vyslanectví neprojevil o nás toho nejmenšího zájmu. Na toto nepochopitelné a přímo zahanbující chování československého vyslanectví upozornil nás sám sovětský plukovník, velitel tábora, u příležitosti prohlídky našich ubikaci, v nichž nám sděloval, že prý psal již několikráte československému vyslanectví, aby toto si převzalo své repatrianty a odvedlo je z tábora. Vyslanectví však prý na jeho dopisy a urgence vůbec nereagovalo. Proto prý právě odeslal vyslanectví svůj poslední dopis, jímž je kategoricky vyzval, aby poslalo do tábora neprodleně svého zástupce k převzetí československých repatriantů a pohrozil vyslanectví, neučiní-li tak neprodleně, že sám nechá československou skupinu odvézti na československou hranici a pustí ji do Československa. Takto jsme se dozvídali z oficiálních míst, že československé vyslanectví nestojí vůbec o repatrianty vracející se do vlasti. Omluvou pro takovéto jednání nemohly být ani únorové událostí v Československu, poněvadž příchod náš do repatriačního tábora ve Wiener Neustadtu udál se před 10. únorem, tedy dávno před únorovým převratem v Praze.

Únorové události v Československu, vyvrcholivší únorovým převratem, zastihly nás ještě v táboře. Sovětská správa tábora snažila se nás ovlivniti ve směru příznivém pro převrat a k podpoře komunistické strany v Československu. Před naším barákem namontován silný radiový tlampač, jímž vysílány pro nás nepřetržitě české zprávy z Prahy o tamních událostech a přenášeny z Prahy i řeči pronášené komunistickými politiky. Byly to zprávy, rozdírající srdce nám všem, které mně potvrzovaly opodstatněnost mých obav, jež o osudu Československa ve mně vznikaly hned po mém příchodu do Moskvy. Československo tu před mými zraky ztrácelo nezadržitelně svobodu, zatím co já, jsa od něho vzdálen něco málo přes sto kilometrů, musil jsem být jen trpným a bezmocným divákem této tragedie své vlasti! Měl jsem pocit člověka, který jest spoután a v jehož bezprostřední blízkosti vrah dobíjí jemu nade vše drahého člověka.

Správa tábora se však neomezila při této snaze za ovlivnění československých repatriantů na toto tendenční vysílání zpráv z Prahy, nýbrž přímo provedla mezi námi agitaci k získání sympatií s převratovým hnutím v Československu. V kritické době převratové se totiž dostavil do našich ubikací sovětský politruk v hodnosti majora, který proslovil k nám řeč tohoto obsahu: „U vás v Československu dochází k hlubokým změnám politickým. V Československu, které jest naším spojencem, pozdvihla hlavu reakce bývalých velkostatkářů a fabrikantů, aby se zmocnila vlády, odstranila z ní komunisty, jediné to zastánce práv a vymožeností československých dělníků a rolníků. Jejím cílem jest vrátit velkostatkářům půdu a převést znárodněné továrny do rukou jich bývalých majitelů. Při tom cíle československé reakce směřují též k tomu, aby byl zrušen bratrský poměr mezi Československem a naším Sovětským svazem a země vydána v kořist západním kapitalistům. Sovětský svaz nemůže zůstati lhostejným k těmto zločinným machinacím vaší československé buržoasie a staví se s veškerou rozhodností za boj širokých vrstev československých dělníků a rolníků, vedených československou komunistickou stranou. Vy se ocitnete za krátkou dobu v Československu. Propouštějíce vás do vaší rodné země, činíme tak v přesvědčení, že všichni do jednoho postavíte se na stranu československého proletariátu a jeho vůdce: komunistické strany, a budete pod jejím vedením spolupracovat na novém utváření se lepšího života své země a k posílení svazků se Sovětským svazem, který jest garancii vaší svobody."

Když sovětský politruk ukončil svoji řeč, rozhlédl se po nás, sedivších na kavalcích, jakoby chtěl z výrazu našich tváří odhalit účinek své řeči na nás. Musil být pravděpodobně velmi zklamán. Neboť nikdo z nás čtrnácti neprojevoval známky souhlasu s vývody politrukovými a každý hleděl jen tupě k zemi, aby se vyhnul jeho pohledu. Za hrobového ticha zdvihl se major se židle, a s jakýmsi výrazem opovržení odešel z ubikace. Projev majora přesvědčil mne o tom, že za únorovými událostmi stojí Sovětský svaz a že celá akce československých komunistů musí se dít nikoliv za tichého souhlasu, nýbrž přímo s popudu Sovětů.

Teprve začátkem března přijel konečně do tábora zástupce československého vyslanectví, generální konsul Pavlásek. Po vyšetřeni jednoho každého z nás o tom, jakým způsobem se dostal do Sovětského svazu, naložil nás do nákladního automobilu a dal odvézti do Vídně do budovy vyslanectví, v němž po našem příchodu se nám dostalo pohoštění. Po té odpojili se od nás Slováci, kteří cestovali vlakem do Bratislavy, kdežto my tři z Cech jsme měli odejet vlakem přes České Velenice do Prahy.

Před odchodem bylo každému z nás vyplaceno pouze jízdné do Českých Velenic a vyslanectví nás ujistilo, že další jízdné z Velenic do Prahy obdržíme ve Velenicích, kde prý se nachází repatriační komise, která nás vybaví vším potřebným, potravinami a kromě toho vyplatí nám každému 300 korun. S tímto ujištěním odjížděli jsme z Vídně, nemajíce v kapse ani haléře. Naši tříčlennou společnost tvořil kromě mne samotného ještě jakýsi mladík ze Žižkova, bývalý to vojín hitlerovské armády, mobilisovaný na základě okolnosti, že jeho matka byla Němkou a s ním jeden ruský inženýr naturalisovaný v Československu. Tento byl roku 1946 v Praze zatčen sovětskou policií a odvezen do sovětského vězení v Badenu v Rakousku, kde do nedávné doby byl vězněn. Nyní po propuštění z vězení vracel se s námi do Prahy.

V pozdní večer přibyli jsme do pohraniční stanice Českých Velenic. Vystoupili jsme z vlaku na nádraží, abychom podle instrukci nám daných vyslanectvím vyhledali repatriační komisi. Na nástupišti setkali jsme se s četnickým strážmistrem, konajícím zde službu a žádali ho za informaci, kde se nachází komise pro přejímání repatriantů. Strážmistr byl naším dotazem zřejmě překvapen a prohlásil, že takovéto komise v Českých Velenicích nikdy nebylo a není. Strážmistr měl soucit s naším postavením a radil nám, abychom jeli do Prahy načerno bez jízdenky a v Praze požádali ministerstvo sociální péče o náhradu jízdného. Nato strážmistr promluvil s průvodčím vlaku a požádal tohoto, aby nás nechal ve vlaku bez jízdenky a teprve v Praze učinil o tom hlášení. Průvodčí mu vyhověl.

A tak jsme nastoupili opět do vlaku. Před jeho odjezdem dostavili se do našeho odděleni dva úředníci, z nichž jeden byl od pasové, druhý od celní kontroly. Po předložení jim dokumentu o repatriaci byla u nás provedena tělesná prohlídka. Měl jsem při ní dojem, že se opětné ocitám v moskevském vězení na Lubljance, kde nás prohlíželi po každém našem návratu od výslechu do cely podobným způsobem, jakým zde nás prohlížel československý pohraniční zřízenec. Ohmatal celé mé tělo, i pod košili vjel mně rukou snad v obavě, abych nevpašoval ze zahraničí něco škodlivého novému komunistickému režimu. A doznávám, že vzdor této opatrnosti podařilo se mi tyto pohraniční strážce přelstít. V předtuše totiž, že by mohlo na hranicích k podobné přehlídce dojíti, uložil jsem včas své poznámky, psané ještě v pracovních táborech, na jednom z velmi choulostivých míst svého těla, kde, jak jsem předpokládal, československá komunistická policie se neodváží hledat. Můj předpoklad se ukázal být správným. Československá policie, nedosáhnuvší tehdy ještě dokonalosti svých enkavedistických učitelů, zůstavila skrýši mých písemnosti nedotčenou, a tak jsem mohl s sebou do Československa propašovat materiál, jenž se mi stal později cennou pomůckou v mé pozdější zahraniční činnosti.

Do Prahy jsme přibyli o půlnoci na den 7. března 1958. Přesně ve 12 hodin v noci zastavil náš vlak na Wilsonově nádraží. Krátce před jeho zastavením přistoupil k nám průvodčí vlaku a prohlásil, že nás musí předvést jako „slepé pasažéry" k nádražnímu pokladníku. Jako provinilci musili jsme, jít před průvodčím do nádražní pokladny, kde nás tento předal pokladníkovi s udáním, že jsme jeli načerno. Vyložil jsem pokladníkovi situaci, načež tento prohlásil, že by nás měl vlastně předat policii, že se ale spokojí s tím, že u něho zůstavíme své dokumenty a zavážeme se zítřejšího dne přinésti mu dobropis ministerstva sociální péče o zapravení jízdného. Souhlasili jsme s tím a nazítří jsme též tento dobropis ministerstva pokladníkovi předali.

A takto po dvanácté hodině noční všichni tři jsme vyšli z Wilsonova nádraží a rozešli se v různé strany. Já sám, maje vědomost od naší moskevské vojenské mise o adrese své dcerky, rozhodl jsem se jít k ní do Vršovic, kdež měla bydlit. Nemaje peněz na tramvaj, byl jsem nucen jít pěšky. Po půlhodinové cestě došel jsem k domu, v němž měla bydlit má dcerka. Avšak zjistil jsem zde dotazem, že táž se již před rokem vystěhovala neznámo kam. Nezbylo mně proto, než se odhodlat putovati až do rána pražskými ulicemi. Bylo to již radostnější putování, než jakého mně svého času bylo zažít na ulicích Moskvy. Neboť byl jsem konečně doma, u cíle, za jehož dosažení jsem po tři měsíce zápasil a strádal. Domy, kolem nichž jsem nyní kráčel, připadaly mně jako blízcí známí, k nimž mne poutaly drahocenné vzpomínky a s nimiž spjata historie mého života. Z Vršovic vedla má cesta přes Vítězné náměstí, Žitnou ulicí na Karlák. Připadalo mně, jakoby se tu ničeho nebylo bývalo změnilo od mého odchodu před devíti lety. V Žitné ulici stanul jsem u Bačkovského knihkupectví, právě u jeho výkladu, nacházejícího se pod oknem přízemního bytu, v němž jsem bydlil na počátku svých universitních studií. Také zde se nic nezměnilo za těch čtyřicet let. A zatím co Praha zůstává vnějškově nezměněnou, co změn se tu odehrálo v národě a jak podstatně se změnil celý svět! Procházeje liduprázdnými ulicemi připadal jsem si jako stín člověka, probudivšího se ve svém hrobu z dlouholetého spánku a vyšedšího z něho na světlo boží: vítaly ho kamenné památky zašlých dob, zatím co živi lidé s hrůzou a odporem prchali před jeho stínem. Přijmou mne někdy tito lidé do svého středu, když čas se svým nezadržitelným spádem zpřetrhal někdejší vzájemné naše spoje? A což budu-li i já vůbec schopen soužíti se s touto novou společností, jež se mi zdála stále hlouběji a hlouběji klesat ke dnu?

Takový roj otázek se vtíral do mé mysli, když jsem došel do dolní části Žitné ulice, kde zrak můj padl na upevněnou zde návěštní tabuli. Byly na ní nalepeny různá návěští s výzvami k pražskému obyvatelstvu ještě z doby nedávných dnů únorového převratu. Představovaly živou historii těchto únorových událostí. Se zájmem pročítal jsem tato provolání studentů a profesorů, v nichž tito proklamovali svá stanoviska k tehdejším politickým událostem, vyvrcholivším komunistickým převratem. Byly jmenovitě podepsány a mnohé jméno bylo mně známo z minulých dob. Jedny z těchto projevů byly zahroceny proti komunistům, jiné s nimi vyslovovaly souhlas. Při pročítání těchto bojových výzev vžíval jsem se do poměrů tak, jako bych sám byl prožíval tyto události. Bylo mi při tom těžko na duši. Všechny naděje, jež udržovaly mé síly po řadu let mého fysického a duševního utrpení před úplným se zhroucením, nyní se právě hroutily. Vždyť jsem se vracel nikoliv, jak jsem kdysi snil, do svobodné vlasti, nýbrž do rodné země, která ale byla nesvobodnou a která tak ochotně, bez odporu, právě tak jako v roce 1938, navlékla sobě na ruce otrocká pouta. Se smutkem v srdci jsem si říkal, že v prostředí tohoto otroctví nebude mně možno dlouho žít a že nezbývá mně nic jiného, než abych po třetí ve svém životě odešel do exilu, v němž bych mohl svobodný svět informovat o svých zkušenostech, prožitých v Sovětském svazu a varovat jej před cestou, na kterou se právě dal můj nešťastný národ.

Můj pobyt v Československu měl skutečně jen krátké trvání. Dne 10. září 1948 přecházel jsem československé hranice do Západního Německa, abych plnil daný sobě úkol.

KONEC