Březen 2008

Napnutá Evropa

Tomáš Sedláček

Světem se nesou apokalyptické tamtamy, které ohlašují konec jednoho velkého globálního večírku. Americká ekonomika lavíruje na pokraji recese, Evropa, stejně jako Česko a zbytek světa, si kouše nejistotou nehty a vyčkává. Neví se s jistotou, zda se přemrštěná spotřeba z minulých let promítne do bolavé kocoviny, nebo jen výrazného zpomalení růstu bohatství.

Levné víno a levné úvěry

Svět rostl příliš rychle a příliš dlouho. Zejména americké domácnosti se opíjely levnými dluhy, které jim příliš ochotně (tedy levně) poskytovaly banky ve formě hypoték. Tyto nekvalitní úvěry, které byly vysoce rizikové, protože hrozilo jejich nesplacení, by se za normální situace prodávaly za mnohem vyšší úrok. Hřích, který odstartoval nachlazení celé ekonomiky, však spočíval v tom, že se „legitimně podvádělo” – nekvalitní a rizikové půjčky byly přebalovány, porcovány, mixovány a propírány (odborně se používá termín strukturovány) tak dlouho, až ony umouněné úvěry vypadaly jako prvotřídní a běloskvoucí zboží. Zcela sedí Ježíšovo přirovnání o nabílených hrobkách. Proč se ale tato nákaza šíří dál?

Problém je v tom, že tento „legitimní podvod” všem náramně vyhovoval. Hříchu se dopouštěly ratingové agentury, které jsou zde od toho, aby upozorňovaly na výši rizika. Tuto svou funkci plnit přestaly a svět se začal opíjet levným vínem, které bylo přebaleno do lahví s prestižní etiketou. Ve víru večírku to nikomu moc nevadilo – víno (úvěry) teklo proudem, svůj účel plnilo a všichni se tvářili, že víno není trpké. Problém byl v tom, že se k tomuto pochlebování špatnému vínu připojili i odborní sommeliéři (totiž ratingové agentury).

A klíčový problém je na světě: komu věřit, když realitu přibarvují i ti, kteří jsou placeni za to, že poskytují co možná nejpřesnější analýzu rizik? Jak věřit ve spravedlnost, když soudci jsou zkorumpovaní?

Trhy stojí a padají s důvěrou. A čím sofistikovanější tržní transakce se vykonávají, tím je důvěra a sdílená etika důležitější.

Vlastně se opakuje krize z roku 2001, kdy byla americká ekonomika zasažena krizí započatou společností Enron. Hřích tehdy nesly účetnické firmy zvučných jmen, které přibarvovaly stav společností. V momentě, kdy vyšlo na světlo, že prestižní a elitně drazí auditoři, symbol věrohodnosti, lhali, celá ekonomika se začala skládat.

Prudké brzdění

Avšak zpět do roku 2008 – problém je i nyní v tom, že sice tušíme, kde ono shnilé jablko leží (nekvalitní hypoteční úvěry), ale nedokážeme jej přesně vyhmátnout. Složité struktury, které měly zakrýt skutečnou kvalitu úvěru, se rozmotávají jen těžko a pomalu – a nikomu se do toho ani moc nechce. Jaké úvěry jsou opravdu kvalitní a které jsou jen přibarvené? Trhy tedy ovládla panika, s nekvalitními úvěry se vylévá i vanička s těmi dobrými. Banky si nevěří navzájem, všichni se stávají podezřelými, lidé se odvracejí od překombinovaných sofistikovaných investic k jednoduchým nositelům hodnoty (zlato a drahé kovy). Trhy dělají několik kroků zpět.

Americká obdoba centrální banky (Fed) zasáhla rychle (dle některých až zbrkle rychle, čímž de facto paniku trhů v jistém směru částečně podpořila) a razantně. Ekonomika se totiž plnou rychlostí hnala do zatáčky (což samo o sobě zavání průšvihem), a trhy navíc duply na brzdu (což, jak každý motorista ví, hrozí katastrofou). Fed se tedy nyní snažil to dupnutí zmírnit, aby se průlet zatáčkou neproměnil ve smyk a následnou havárii. To, že se bude musit brzdit, protože jsme příliš dlouho překračovali povolenou rychlost, předvídal kdekdo už dávno.

Nyní jde o to, zda toto brzdění bude plynulé, nebo zda se bude brzdit nárazem. Do mírnění pádu se zapojila jak americká monetární politika (drastické snižování úroků Fedu bude ještě pokračovat), tak fiskální nástroje (Bush navrhl daňové úlevy atd.). Hladké přistávání však bude dost složité: fiskální politika je přetížena vysokým dluhem státu (to platí pro Ameriku, Evropu, a zejména Japonsko) a moc velký prostor pro další zadlužování neposkytuje.

Polštář, který jsme si v době hojnosti měli tvořit ve formě přebytků nebo jen nízkého dluhu, je v současnosti bez jediného měkkého pírka uvnitř, a přistání do něj tedy bude dost tvrdé. Stejně tak monetární politika: snižování úvěrů je omezeno strašákem inflace. Čína a jiné stoupající země totiž přestaly inflaci zmírňovat (prodejem levného zboží), ale začaly ji vyvážet (např. poptávkou po potravinách) do celého „našeho“ světa. A tento trend je dlouhodobý a jen tak neskončí.

My, Amerika a svět

Evropa zatím přešlapuje a zcela netuší, do jaké míry se jí celá věc týká – stejně jako to netušíme zatím v České republice. Dění v USA na nás má silný vliv, přestože již několik let není pravda, že když Amerika kýchne, celý svět dostane rýmu. Ameriku jako tahouna globálního růstu nahrazují jiné rychle rostoucí ekonomiky, zejména ta čínská; obavy o celosvětovou recesi tedy zatím nejsou na místě.

Navíc pro nás platí, že na tomto laciném úvěrování se české banky nepodílely. Snad jsme se poučili z devadesátých let, kdy se tehdy podobně hřešilo ve vztahu banky–podniky, a naše bankovní domy jsou obezřetné (dnešní shnilé jablko v Americe naopak leží v oblasti banky–domácnosti). Tato krize se nás tedy v první instanci nedotýká – ovšem delší krize a následné zpomalení Ameriky, Británie a v posledku i evropského kontinentu by na nás již vážný dopad měly.

Nicméně je zřejmé, že ty nejlepší časy jsme projedli a prohýřili. To platí nejen pro Ameriku, ale i pro Českou republiku. Byli jsme opilí a nyní doufejme v jen lehkou kocovinu.

(Respekt, www.respekt.cz)