Březen 2008

Královský dědic bez trůnu

Zita Senková

Kdyby se Rakousko-Uhersko nerozpadlo, mohl se Otto von Habsburg stát po otci císařem monarchie i českým králem. Česko je již od roku 1918 republikou. Pokud by však bylo konstituční monarchií, nebyl by na Pražském hradě volený prezident, ale panovník. MF DNES si proto v novém seriálu položila čistě hypotetickou otázku, kdo by na český trůn mohl usednout? Prvním v dlouhé řadě teoreticky možných králů by byl Otto von Habsburg.

Narodil se 20. listopadu 1912, v roce, kdy se potopil Titanic. O pár let později šla ke dnu také dynastie Habsburků, vládců mnohonárodní podunajské monarchie. Jako malý kluk sedával na klíně prastrýci císaři Františku Josefovi, který zemřel uprostřed první světové války v roce 1916. Ottův otec se stal nástupcem trůnu, rakouským císařem a uherským králem. Korunovaci na krále českého však nestihl. Těžce nemocný zemřel v exilu na Madeiře. Ottovi, nejstaršímu synovi, bylo necelých deset let.

V jeho životě se zrcadlí dějiny Evropy. Otto von Habsburg, dlouholetý poslanec Evropského parlamentu za bavorskou Křesťanskosociální unii CSU, žije již přes půl století na jihu Německa a má čtyři občanství - německé, rakouské, maďarské a chorvatské. V roce 1999 sice po dvaceti letech ukončil působení v politice a před rokem předal žezlo habsburské dynastie svému nejstaršímu synovi Karlovi, ale o politiku se nadále zajímá a chce ovlivňovat dění kolem sebe. „Kdo si jednou přičichl k opiu politiky, pro toho není úniku,“ říká.

Promovaný politolog od roku 1954 žije v bavorském Pöckingu u jezera Starnberger See. Od roku 1951 je ženatý s princeznou Reginou ze Saska-Meiningska, s níž má pět dcer a dva syny. Dočkal se více než dvaceti vnoučat.

Bývalý dědic rakousko-uherského trůnu nikdy nechtěl obnovit monarchii. Je nicméně přesvědčeným stoupencem společných evropských institucí, jako je Evropská unie. Za nejdůležitější cíl svého života v Evropském parlamentu (1979 až 1999) označoval právě rozšíření Evropské unie na východ. Doma se sice cítí být v Bavorsku, ale když se zeptáte, kým vlastně je, okamžitě odpoví: „Jsem Evropan.“ Aktivní. Například v roce 1989 organizoval setkání na rakousko-maďarské hranici a jeho dcera stříhala drát. Přes díru v plotě pak prošli první uprchlíci z bývalé NDR.

Pro vitálního Habsburka je radost pracovat a pomáhat. „Můj život, často nelehký, mě hodně naučil. Pokud získáte určitý vliv, je vaší povinností pomoci těm, kteří to potřebují. A jsou v podobné situaci, v jaké jste byl předtím vy sám. Na konci druhé světové války jsem proto sám sobě slíbil: pokud budu jednou v pozici, která mi umožní pomáhat jiným, určitě tak udělám! Lidem uděláte radost i malými skutky. Drobnostmi. Nemusíte mít vždy hned výsledek, ale postačí přinejmenším pocit, že je tady někdo pro vás.“

Disciplinovaný, cílevědomý, otevřený i k lidem jiného smýšlení a vyznání, mluví plynně anglicky, francouzsky, italsky, španělsky a maďarsky. Dodnes jezdí do míst, kde jeho rodina kdysi vládla. Jako první Habsburk od zavraždění arcivévody Ferdinanda v roce 1918 navštívil bosenskou metropoli Sarajevo, kde na místo skonu svého strýce položil kytici květin.

Pomohl tisícům židů

Syn posledního císaře rakouského a krále uherského Karla I. a císařovny Zity po zániku rakousko-uherské monarchie žil s rodiči ve švýcarském exilu. Po smrti Karla I. se císařovna Zita zcela bez prostředků s pěti dětmi uchýlila ke španělským přátelům a po několika letech se odstěhovala do zámku Ham u Bruselu. Mladý Otto pak pod krycím jménem vévoda z Baru vystudoval státní a sociální vědy v nizozemské Lovani. Po dosažení plnoletosti v roce 1930 byl prohlášen hlavou habsbursko-lotrinského rodu.

V únoru 1938, kdy byla ohrožena rakouská samostatnost, v dopise rakouskému kancléři vyzval k odporu proti hitlerovské anexi a navrhl, že sám převezme funkci kancléře, aby zachránil zemi před Hitlerem. Po jeho výzvě, aby cizí státy zakročily proti německému anšlusu Rakouska, na něj nacistické úřady ve Vídni vydaly zatykač pro vlastizradu. Ačkoli byl sám pronásledován, pomohl během druhé světové války patnácti tisícům židů k útěku z Evropy. On sám před fašisty nakonec unikl do Spojených států.

Nacismus a hrůzy hitlerovského režimu jej trápí dodnes. „Věděl jsem, čeho se dočkáme, dřív, než se Hitler dostal k moci. Hitler nebyl lhář, ve své knize Mein Kampf popsal vše, co zamýšlí a co pak také udělal. Jenže nikdo z předních státníků to nečetl. Ani Chamberlain. Kniha ležela u každého zubaře v čekárně, ale nikdo ji ani neotevřel. To se nám stalo osudným,“ vzpomíná.

Po druhé světové válce žil krátkou dobu v Rakousku, které však už v roce 1946 musel opustit. Návrat Habsburků a osud jejich zabaveného majetku se nadlouho staly v republice pod Alpami politickou otázkou číslo jedna. V květnu 1961 se Otto von Habsburg zřekl trůnu, což bylo podmínkou normalizace vztahů. Teprve o pět let později mu byl vydán rakouský pas, a tím vráceno rakouské občanství.

Odmítavý postoj, který vůči němu v Rakousku byl, přičítá Otto von Habsburg rakouskému „komplexu“ a postojům tamní sociálnědemokratické strany. Nicméně svých snů o „velkém Rakousku“ se nevzdává. „Dnešní malé, zbytkové Rakousko nemohu akceptovat. Rakousko bylo vždycky něco většího,“ uvedl v nedávném rozhovoru pro rakouský tisk.

Setkání s Havlem

Na Česko nemá Otto von Habsburg mnoho osobních vzpomínek, ostatně byl zde jako malý kluk a pak až po mnoha letech. Čeština však pro něj není zcela neznámá, učil se jejím základům v dětství. Kromě světových jazyků, angličtiny a francouzštiny driloval i maďarštinu, češtinu a chorvatštinu, tedy řeči národů v tehdejší monarchii.

Jasně si vzpomíná na pražské jaro 1968 i na podzim 1989, kdy padl komunistický režim. Bezprostředně poté, v březnu 1990, se v Praze setkal s tehdejším prezidentem Václavem Havlem. Od té doby navštívil Česko několikrát. Například ve Františkových Lázních odhalil sochu prastrýce císaře Františka Josefa.

Otto von Habsburg je pravidelným hostem na tradičních setkáních sudetoněmeckých vysídlenců. Svou přítomností zejména vyjadřuje solidaritu s vyhnanci a svůj odpor vůči jakémukoli vyhánění. Mnoho let prosazoval nutnost dialogu české politické garnitury s vysídlenými Němci a požadoval zrušení tolik diskutovaných Benešových dekretů. Před podpisem česko-německé deklarace v lednu 1997 připomněl, že myšlenku na vystěhování Němců ze Sudet vyčítal již československému prezidentovi Edvardu Benešovi, s nímž se za druhé světové války setkal v USA. Chyby ve vzájemné komunikaci však vidí i na německé straně.

„Život je jako jízda na kole“

Jednou v Evropském parlamentu dostal otázku: „Víte, že dnes hraje fotbal Rakousko a Maďarsko?“ Syn posledního rakousko-uherského císaře se zeptal: „Skutečně? A proti komu hrajeme?“ Tato anekdota se traduje již léta a stala se legendou, stejně tak jako Otto von Habsburg sám. O jeho smyslu pro humor, šarmu, eleganci i moudrosti jsem měla štěstí se přesvědčit během našeho setkání v jeho sídle na jihu Německa. Není to, jak by možná někdo čekal, honosný zámek, nýbrž rodinná vila na kopci. Ve vedlejší vesničce Possenhofen kdysi vyrůstala jeho slavná příbuzná, prateta císařovna Alžběta Bavorská zvaná Sissi. Villa Austria svou teplou žlutobéžovou barvou vyzařuje vitalitu stejně jako její pán, elegán s vynikající pamětí, který rád gestikuluje a vypráví historiky. Když hovoří o Evropské unii či Hitlerovi, jeho hlas je pevný a zvučný. Jakmile však začne mluvit o své rodině a zejména o zbožňované matce Zitě, jeho melodický hlas se ztiší, oči pohlédnou na klavír, kde jsou seřazeny fotografie jeho rozvětvené rodiny - rodiče, on, sedm sourozenců, jeho sedm dětí (dcery Andrea, Monika, Michaela, Gabriela, Walburga a synové - Karel a Georg) a dvaadvacet vnoučat. Z osmi dětí císaře Karla I. dosud kromě Otty (95) žijí ještě Felix (91) a Rudolf (88). Před pár týdny zemřel Carl Ludwig von Habsburg (89), bankéř a podnikatel, který většinu života strávil v USA a v Belgii.

„Matka nás vedla ke zdravému patriotismu a vychovala všech osm dětí ke skromnosti a zbožnosti. Základ výchovy tvořila víra v Boha. Matka nám šla příkladem. Nevynechala jedinou mši. Hodně jsme spolu v různých jazycích četli knihy a noviny. Doufám, že v dnešní společnosti zažije víra v Boha renesanci,“ říká Otto von Habsburg. Z výchovy si odnesl přesvědčení, že všechny národy v dunajském prostoru jsou jeho krajany, že patří k sobě a že mají společnou minulost i budoucnost.

Příliš nevěřil, že se dožije konce studené války. „Byl to velký okamžik. Grandiózní! Vždy jsem doufal, že nastane. Ale často jsem si říkal, že se těchto úžasných změn nedožiji. A podívejte, dočkal jsem se,“ řekl mi arcivévoda, který šel příkladem svým dětem. V politice se angažuje dcera Walburga i nejmladší syn Georg, který byl velvyslancem Maďarska při Evropské unii.

„Život je jako jízda na kole. Dokud člověk šlape, zůstává nahoře.“ To je životní krédo Otty von Habsburga, jehož cílem bylo a zůstává rozšíření Evropské unie na východ. Jako potomek rodu Habsburků spatřuje určité paralely mezi rakouskouherskou monarchií a Unií. „Je to prostor, který nás odjakživa spojoval a nyní srůstá dohromady, ostatně i sama rakousko-uherská monarchie vznikla díky tomuto prostoru, který je opět pohromadě. Bez bariér. Nebudeme si lhát, že je vše dokonalé a ideální. Každá mince má rub a líc. Potíže spatřuji v rozdílné úrovni ekonomik nových a starých členských zemí. Ale jak říká jedno francouzské přísloví: Díra v peněžence ještě nikoho nezabila,“ dodává příslušník starého panovnického rodu, který se za svou politickou angažovanost dočkal bezpočtu poct, vyznamenání a cen.

(MFDNES)