Březen 2008

Srbsko ve dveřích léčebny

Jiří Sobota

Onoho pátečního dopoledne koncem loňského listopadu padala v Zrcadlovém salonku pražského Černínského paláce docela silná slova. Slovinský ministr zahraničí Dimitrij Rupel právě vysvětloval pozvaným diplomatům a novinářům, jak hodlá jeho země pojmout půlroční předsednictví Evropské unie. V tu dobu už bylo jasné, že dvoumilionové Slovinsko bude muset řešit nejzašmodrchanější problém současné Evropy – rozhovory o budoucnosti Kosova skončí nezdarem, odtržená srbská provincie vyhlásí nezávislost, Srbsko zahájí odvetné akce a do hry se zapojí Rusko, OSN i Spojené státy.

Dimitrij Rupel ale nastávající mele čelil s klidem. Hlavním srbským problémem je ekonomika, říkal. Zatímco před dvaceti lety měla Jugoslávie příjem na hlavu asi 3000 USD ročně, dnes se Slovinsko jako člen Unie vyšvihlo na 35 000 USD, zatímco Srbsko má stále stejně. Je tedy v jeho zájmu smířit se s realitou, vyřešit své vztahy s odtrženou provincií a vstoupit do EU. Ve sjednocené Evropě, kde už dohromady ani žádné hranice neexistují, se pak jednou zase může s bývalou provincií setkat, podobně jako Češi se Slováky, sudetští Němci s Čechy nebo třeba Španělé s Gibraltařany.

Pak pronesl jasné slovo srbský velvyslanec v Česku Vladimir Vereš. Je pravda, že většina Srbů chce do Evropské unie. Trápí je chudoba, chtějí cestovat, pracovat a studovat na Západě. To ale není důležité. „Pokud má Srbsko přijít o část svého historického území, Evropa Srbsko ztratí. Ve vašem bloku integrovaných zemí budete mít navždy díru,“ oznámil velvyslanec.

Kdo je tady prosebník?

Tak to tedy ze srbského pohledu je. Pozorovateli ze vzdálené planety by v těchto dnech dokonce vůbec nemuselo být jasné, jestli Srbsko jedná o přistoupení k Evropské unii, nebo Unie o přistoupení k Srbsku. Z unijní pokladny tečou do Srbska miliony eur pomoci. Brusel zahájil s Bělehradem dialog o zjednodušení vízové povinnosti a odpustil třeba studentům a vědcům vízové poplatky. Minulý týden se dokonce mluvilo o kvapném podpisu asociační dohody navzdory tomu, že Srbsko nesplnilo podmínku a váleční zločinci Karadžić a Mladić jsou stále na svobodě.

To všechno v okamžiku, kdy srbský premiér Koštunica tvrdí, že pokud státy Unie uznají nezávislost Kosova, on asociační dohodu nepodepíše. Totéž ještě důrazněji říká šéf nejsilnější strany, radikální nacionalista Tomislav Nikolić. Nezávislost provincie odmítá i současný prezident Boris Tadić, ten ale dodává, že Srbsko do Evropy tak jako tak musí, jinak ho čeká izolace a úpadek. Jenže Srbsko bez vyřešených vztahů se sousedy do Evropy nemůže. Situace tedy vypadá beznadějně a Unie působí téměř jako prosebník.

Jenže Srbsko stojí před důležitým okamžikem. V neděli proběhne druhé kolo prezidentských voleb a proti sobě se v něm postaví právě poslední dva jmenovaní politici. Vítězství Nikoliće by znamenalo, že se země vydá bez zábran na pospas mysl zatemňujícímu démonu nacionalismu. Tadićovo setrvání ve funkci dává naději, že Srbsko nastoupí velmi dlouhou cestu, na jejímž konci bude vztek zhrzené země otupený natolik, že se s ním bude dát slušně a důstojně žít.

Vzývání Tadiće

Je to totiž tak. Sní-li Srbové o navrácení Kosova, sní zároveň o válce. Neexistuje žádná jiná cesta k ovládnutí provincie, jejíchž 90 % obyvatel si vládu Bělehradu za žádnou cenu nepřeje. Srbové mohou zůstat zapšklí, obrátit se k Evropě zády a trpět. Nebo mohou překousnout vlastní ješitnost a otevřít si dveře k prosperitě uvnitř EU. Nikdo se ale nemůže divit, že takto pragmatické uvažování není pro Srby lehké.

Nacionalističtí démoni jsou k Evropě přirostlí jako k jelenovi jeho nepraktické paroží a celý projekt Evropské unie se po druhé světové válce rozjel jako svého druhu protinacionalistická léčebna. Léčba ekonomickou provázaností a politickou integrací nikdy neprobíhala lehce, a především nikdy nekončí – nacionalismus je nemoc, která se z hlubin evropského podvědomí vynořuje znovu a znovu. Srbové jsou obzvlášť těžký případ, prohráli toho v 90. letech opravdu hodně a Kosovo je v samém jádru jejich národního mýtu. Evropská unie navíc té části srbské společnosti, jež je schopna střízlivého pohledu, v posledních letech svým hlasitým uvažováním o tom, jestli se léčebna ještě vůbec bude rozšiřovat, příliš nepomohla.

Teď se tady Brusel snaží překlopit vítězství na stranu nadějného Tadiće. Dělá dobře. Nemocný pomocnou ruku potřebuje, byť klíčové rozhodnutí, zda je léčbu ochoten podstoupit, bude muset učinit sám. Rozhodne-li se zůstat před dveřmi léčebny, není zbytí. Lékař pak bude nucen ztrácet čas a energii a dohlížet na to, aby neléčený pacient během neodvratných záchvatů zuřivosti nikoho v okolí nepokousal.

(Respekt, www.respekt.cz)