Březen 2008

Sobotní povídání

Ivan Špaček

Kanadská kočka, vynalézavě pojmenovaná Kočička, sedí na stole a trpělivě čeká na pohlazení. Má skloněnou hlavu a tiskne se mi čelem na bradu. Jemné chloupky mě šimrají na tváři, hedvábně měkké uši se občas pohnou a pohladí mě. Mám položené ruce na klávesnici a píši, kočku, teda Kočičku, mezi nimi. Po chvíli mé nevšímavosti se urazila a odešla si sednout na roh stolu, protahujíc se při každém kroku jako hadí žena. Pohlédla na mne vyčítavě přes rameno, stočila se do klubíčka a ulehla, zády ke mně, ocásek spořádaně zavinutý kolem zadku.

Místa tam má dost, na desku stolu se vejde printer, teda tiskárna, věž computeru, spíkry, scanner a hromada papírů. A taky kočka, Kočička. Stůl je ze solidního dubového dřeva a je krásnej. Dřevo, mosaz a litina. Je trochu ohryzaný zubem času, asi jako já, odpusťte tu omšelou frázi. Tak mě napadá, co se s ním asi stane, až už ho nebudu potřebovat. Asi skončí na smetišti, ne teda dějin, na tom nesymbolickém plném věcí, které už lidi nechtějí. Nábytek, který vyšel z módy, toastery, tedy asi topinkáče, neširokoúhlé televize se skleněnou baňkou obrazovky, 8-track tapes a to vzdávám, nemám tušení, jak je to česky. Kazeťáky, rádia, která nejsou dostatečně stará, aby byla roztomilá, gramofony, které sice hrají lépe než cédéčka, ale musí se jim věnovat více péče. Skončí tady asi i moje knihovna, pár tisíců knih, zakoupených přes padesát let, ty první dárky k Vánocům, obvykle verneovky plné krásných dřevorytů, ty vycházely i v letech padesátých, vedle Syna pluku a Vasky Trubačova a jeho kamarádů. Edice Knihy odvahy a dobrodružství, Karavana a Spolek přátel poesie, Proces s protistátním centrem Rudolfa Slánského, pečlivě zabalený do modrého balicího papíru hasičem panem Ž., co ho radši nebudu jmenovat, i když už je asi po smrti, jako většina lidí, které jsem měl rád, i těch, kteří mi vadili. Jeho syn, můj nejlepší kamarád, mi občas napíše o potížích s prostatou a krematoriem, které vlastní. Což je asi dobrý business, lidi umírají za všech režimů. Asi to bude stejné krematorium, kde zpopelnili Štefana, který se ve svých deseti letech otrávil plynem, neboť se pohádal s bratrem. Díval jsem se na jeho promodralou tvář a snažil se pochopit smrt, což se mi dodnes nepodařilo. Přihlížející spolužáci byli rádi, že nemusí být ve škole. Kluci pošťuchovali holky, které se tvářily, že jim to vadí, ale ty nepošťuchované byly jediné, které měly výrazy tváří hodící se k pohřbu.

Klávesy jemně ševelí, neboť pod každou klávesou je mrňavá pružinka a ne bublina na plastické fólii, neboť se jedná o stařičký produkt IBM z dob, kdy se computery a vše, co k nim náleží, vyrábělo ze solidních materiálů. Stejně jako ty staré mašiny, které občas křísím. Jsou stavěné jako battleships, neprůstřelný plech a všechno pečlivě napasované. Váží to tunu, ale když se to otevře, je to jako pohled do časů, kdy se věřilo v preciznost. Žádné ostré hrany, číhající na příležitost říznout.

Kočka Kočička se znechuceně odebrala na židli a ulehla, zvednutým zadkem směrem ke mně vyjadřuje svou nespokojenost. Dobře, Kočičko, zapamatuj si, že na nikoho není spoleh. Je čas dolít si skleničku, rubínově rudá tekutina jménem Piat D’or jiskří a hustě se přelévá, ano, máte pravdu, sedím tu tady a opíjím se vínem Red/Rouge Vin de pays D’oc, elegantly soft and friendly, Product of France, 12,5 % alkoholu, takže v dohledné době budu psát ptákoviny, což asi není překvapující. Jak mi vysvětlil jeden pán z Čech, že to ze sebe tlačím, což je prý vhodné na záchod, ale ne na blog. Milý pane, problémem není to ze sebe nutit, problémem je zastavit se. Dá se to nazvat i verbálním průjmem, asi.

Ty knížky asi skončí na smetišti, neboť moje žena zcela a úplně odmítá svoje neoddiskutovatelné češství. Narodila se v Ústí nad Labem, což je nesporně české město. Tedy nesporně dle novodobých dějin, tedy verze, která byla psána vítězi. Pokud by hnusný Germán nepodlehl, asi by pak bylo všechno jinak. Emigranti jsou definicí vrhači jedovatých slin na svůj Heimat, das deutsche Wort znamenající domov. Rovněž jsou plní nenávisti, neboť tajně litují svého neprozřetelného činu. Takže jedovatě slinují, aby si kompenzovali svůj mindrák. Vyjadřují se, pardon, vyjadřujeme se, zásadně negativně, ignorujeme pozitivní skutečnosti a vůbec nenávidíme.

No jo, no. Co mě se týče, moje informace pocházejí z internetu. Tedy idnes, Česká televize, Nova Na vlastní oči a jiné portály. Jak je všude na světě zvykem, že good news is no news, tedy, co zajímá lidi, jsou katastrofy, trapasy a jiné nepříjemnosti. Takže vím vše o tragikomickém Čunkovi, slizkém Bursíkovi, vulgárním plebejci Topolánkovi. Arogantním všeználkovi Klausovi. Což je nutně neúplný obraz.

Pan prezident oznámil, že si žijete báječně, lépe, než kdykoliv předtím. Dobře. Vyděláte si víc peněz, máte kde bydlet a co jíst. Zároveň slyším o národním zvyku zvaném krádež. Vzpomínám na novoroční přání vyslovené v českém rozhlasu slovy: lidi, nekraďte! Zrovna vyšla kniha zvaná Gottland. Napsal ji pochopitelně nečech, tedy Polák. Ne, že bych ji četl, ale to jméno mi připadá skvělé. Samozřejmě, že to štve Čechy. Gottland je místo, kde Karel Gott je Bohem. Vidíte, už v tomhle prozrazuji svou cizokrajnost. Ted Bůh s velkým B. Češi jsou neznabohové. Ne tedy „největší“, jak by tomu rádi věřili. Na Švédy a na Estonce nemají, ti jsou ještě ateističtější. I tak jsou Čechy místem, kde je trapné být věřícím.

„Jak každý ví…“ Tedy, že Bůh je pověrou. Náboženství znamená křížové výpravy a také proti pokrokovým husitům. Znamená rovněž netoleranci. Což je něco, co je nám cizí. Tedy „vám.“Vidíte, jak jsem zmatenej.

My. Vy. Oni.

My, Češi. Co skáčeme.

„Kdo neskáče, není Čech.“

Při hokeji, přiznám se, fandím Kanadě.

Omlouvám se.

Jsem totiž Kanaďan.

Jsem?

Český komentátor mluví o hrubé, sprosté hře kanadských hráčů. Já vidím tvrdou, nezáludnou hru. A úskočné české hráče, kteří šikovně kopou a píchají hokejkami, když se rozhodčí nedívá. A pak si lehnou na led a simulují hrůzná zranění. Aby se, po vyhlášení faulu, zvedli ze smrtelného lůžka jako Lazarus a hráli dál.

Ajajaj. Takže se zase nedohodneme.