Březen 2008

Únor 1948 v pohledu CIA

Ivan Špaček

Přichází šedesáté výročí události, o které se vyjádřil jeden český politik následovně: „25. únor, bez ohledu na to, co se o něm dnes říká a píše, bude vždy patřit k nejvýznamnějším okamžikům našich národních dějin a myslím, že můžeme být hrdi, že to byli právě naši otcové a dědové, kteří se pokusili v naší zemi vybudovat první sociálně spravedlivou společnost. Vše je jednou poprvé a ne vždy úspěšné," píše dnes v komunistických Haló novinách Milan Špás, člen Krajské rady KSČM, člen Výkonného výboru ÚV KSČM a také generální ředitel a. s. Futura, která je vydavatelem Haló novin.

Z nějakého důvodu mě při četbě tohoto prohlášení napadlo asi komicky zastaralé rčení „drzé čelo je lepší, než poplužní dvůr.“ Nevím, co je poplužní dvůr, ovšem určitě vím, co je drzost. Tedy nebetyčná drzost a sprostota. Protože jsem, čím jsem a ne andělem, dopustím se občas něčeho, za co se později stydím. Rozhodně pak hrdě nevytrubuji, že to vlastně bylo „poprvé a ne vždy úspěšné.“ Čelo spíš sklopím a tiše doufám, že se na to zapomene.

Ovšem, nejsem komunistou. Ti, zřejmě, vyznávají jiné bohy, než já. Arogantní, bezohledné, nevýslovně kruté. Občas se utnou, ale když se kácí les, tak létají třísky, že jo. Jakou cenu má lidský život? Hitler dal lidem práci a postavil dálnice. Mussolini zajistil, že vlaky jezdily přesně. Stalin udržel v Rusku pořádek. Nejsem si jistý, čeho docílil Gottwald, kromě poprav. Většinou nevinných lidí, ale nedá se mu upřít, že se našlo i pár těch, pro které mě srdce nebolí. No nic.

1948. O tom roce mám smíšené pocity. Dobré i špatné. Jsem rád, že jsem se narodil. Nejsem rád, že jsem se narodil zrovna v tomhle roce. Dívám se na archivní filmy, ukazující civilisty s páskami na rukávech, pochodující ulicemi Prahy s puškami na ramenou. Tenhle obraz dnes není ani příliš neobvyklý. Vidím záběry většinou maskovaných ozbrojenců, předstírajících, že jsou vojáky. Bojují za to či ono, obvykle proti těm neozbrojeným. Vojenské obyčeje káží, že civilista se zbraní v ruce je teroristou, na kterého se nevztahují obyčeje války. Tedy civilizované obyčeje války, pokud se tomu dá tak říkat.

Únor roku 1948 pro mě reprezentuje porážku civilizace v Československu, ze které se tato země jen tak nedostane. Rakovina duše, která v té době napadla samotnou podstatu obyvatel, nebyla zničena paprsky demokracie. Dodnes ovlivňuje myšlení a emoce značné části populace. Rakovinové buňky se stáhly do pozadí a čekají na příležitost.

Odkud tohle vlastně přišlo? Čím víc hledám odpověď na tuto otázku, tím víc ve mně sílí přesvědčení, že původ nemoci se dá vystopovat do doby, kdy se národ rozhodl, že mu jeho duše nestojí za riziko smrti. „Pokud nejsem ochoten zaplatit svým životem za nic, nemá můj život žádnou cenu.“ Čtrnáct dní před svou smrtí poslal Edvard Beneš tajný vzkaz do exilu, ve kterém pravil: „Lžou všichni bez výjimky, to je společný rys všech komunistu, zejména ruských. Mou největší chybou bylo, že jsem do poslední chvíle odmítal věřit, že mne Stalin chladnokrevně a cynicky obelhal, jak v roce 1935, tak později, a že jeho ujišťování mne i Masarykovi bylo úmyslným a cílevědomým podvodem.“

Smutná, až tragická role, kterou sehrál v československých dějinách dr. Edvard Beneš, bude vždycky předmětem vášnivých diskusí Čechů. Měli, nebo neměli jsme se bránit německé agresi. Bez přátel a spojenců. Se sousedy, kteří čekají na příležitost urvat kus masa z mršiny republiky. Měl či neměl Beneš dát rozkaz armádě k vyčištění ulic od komunistických bojůvek.

Kapitulaci před hrozbou násilí ovšem podepsal tento muž už potřetí. Předání moci nebylo záležitosti února 1948. Stalo se tak skoro přesně o tři roky dříve, tedy 5. dubna roku 1945 ve městě zvaném Košice. Svoboda, Klapálek, Boček. Kriegl a Smrkovský. Ti pouze zaházeli hrob. Demokracie už tam hnila v rakvi tři roky.

Při toulkách po internetu jsem narazil na stránku CIA. Nalézají se na ní odtajněné dokumenty zrovna z těchto let. Pokud vás to zajímá, tady je adresa: https://www.cia.gov/library/center-for-the-study-of-intelligence/csi-publications/books-and-monographs/assessing-the-soviet-threat-the-early-cold-war-years/docs.html.

Čtu si v dokumentech, které mají v záhlaví přeškrtnutá slova Top Secret. Obsahují pohled amerických zpravodajců na poválečná léta v Československu. Fascinující čtení.

23. července 1946

V některých případech není nutný tlak Sovětů k dosažení kýženého výsledku. V Jugoslávii a v Albánii nachází Sovětský svaz upřímně vstřícné vlády, které nemají problémy vyřídit si to s místní opozicí. Ani v Československu není třeba přímo zasahovat, přestože tamní vláda je demokratická a nikoliv autokratická, protože komunisté a s nimi sdružené strany představují většinu a nekomunističtí vůdci jsou „přátelští.“ Dokonce i ve Finsku se může Sovětský Svaz chovat umírněně. Finské vůdčí osobnosti došly k názoru, že „přátelská“ atituda je nutná k přežití národa. V těchto zemích hledá Sovětský svaz ujištění, že bude i nadále dominovat vytvořením silných svazků ekonomické a vojenské spolupráce, ovšem nemusí se uchylovat k donucovacím prostředkům jinak, než tím obsaženým v okolnostech.

23. srpna 1946

Československá armáda o síle 140 000 mužů bude zřejmě zvětšena. Po ukončení evropského konfliktu sovětské autority vyzbrojily kolem devíti československých divizí. Ve vojenské smlouvě nedávno podepsané v Moskvě souhlasili, že poskytnou, na dlouhodobou půjčku, další výzbroj, možná až pro dalších deset divizí. Tyto smlouvy budou mít dvojí účel, tedy standardizování výzbroje československých ozbrojených sil podle sovětského vzoru a umožnění přechodu části velkého československého zbrojního průmyslu na civilní výrobu. Českoslovenští důstojníci dostávají pokročilý výcvik v sovětských vojenských školách a československé vnitřní bezpečnostní složky jsou pod sovětským velením. Zároveň je ovšem přesun československé armády pod komunistickou kontrolu pomalý.

7. března 1947

Antikomunistický vývoj situace v Československu. Přes přesvědčivé vítězství ve volbách z května 1946 začíná Komunistická strana Československa ztrácet sílu. Pokud se nebudou Sověti vměšovat, Československo, díky intenzivnímu vlastenectví a individualismu obyvatelstva, se pravděpodobně vynoří jako svébytný socialistický stát, sice přátelský vůči Sovětskému svazu, ale ne jeho kopie. Orientace směrem na Západ by se měla postupně ukázat hlavně v ekonomických sférách. Komunistická strana Československa získala po osvobození země silnou populární podporu obyvatelstva vyhýbáním se extrémním pozicím. Nedávné pokusy komunistů obejít parlament, rozšířit rozsah programu znárodňování nad ten určený dvouletým plánem a kontrolovat policii, armádu a tisk ovšem znepřátelily mnoho bývalých příznivců. Úspěšný odpor umírněných sil komunistickým snahám dominovat zemi je demonstrován odmítnutím předání parlamentních pravomocí kabinetu, omezením kontroly komunistů nad tajnou policií, odstraněním komunistů z mnoha místních vládních orgánů a udržením slušných vztahů se Západem. Sociální demokraté, na kterých komunisté závisí k udržení malé většiny hlasů levice v parlamentu, hlasovali nedávno proti komunistům ve všech důležitých případech a vyhráli rozhodující vítězství v několika odborových volbách. Nedávná roztržka v komunistické straně nad rozšířením zestátňování průmyslu přes omezení určená dvouletým plánem naznačuje základní nechuť Čechoslováků k sovětskému nátlaku. Splývání československé ekonomie se sovětskou rovněž naráží na obtíže. Státní dvouletý plán počítá s podstatným dovozem surovin z Východu, ovšem ve skutečnosti tyto dodávky nedosahují potřebného množství ani kvality. Československo tedy musí vyrovnat tento schodek zvýšením dovozu ze Západu, za který ovšem musí platit vývozem do valutových zemí. Výměnný obchod s Východem musí být tedy omezen. Protože komunisté nesou hlavní zodpovědnost za plnění dvouletého plánu, mohou být donuceni okolnostmi přesměrovat obchodní vztahy z Východu na Západ, aby zabránili ohrožení celého znárodňovacího programu. V konečné analýze rozhodne o úspěchu snahy umírněných sil zastavit dominanci komunistů v Československu postoj Sovětů. Kreml si uvědomuje, že násilné metody by se setkaly se zarputilým odporem a následovně by snížily hodnotu jeho nejdůležitějšího dodavatele ve východní Evropě. SSSR se tedy s největší pravděpodobností vyhne přímému vměšování se do vnitřních záležitostí Československa, pokud bude mít i nadále Československo „přátelskou“ vládu a bude pokračovat v dodávkách průmyslových produktů, které Sovětský Svaz nutně potřebuje.

23. srpna 1947

Velvyslanec Spojených Států v Praze Steinhardt byl informován spolehlivým zdrojem, že československá delegace v Moskvě byla přísně napomenuta Stalinem osobně. Komunistický ministerský předseda Klement Gottwald řekl, že ještě nikdy předtím neviděl Stalina takhle rozčíleného. Stalin kategoricky řekl československé delegaci, že Československo musí „okamžitě“ odstoupit od pařížské konference a že neuposlechnutí bude „nepřátelským aktem“ k SSSR a porušením československo-sovětské smlouvy z roku 1943. Zdálo se, že Stalinovi vůbec nezáleželo na záporném dojmu, který tato akce bude mít na veřejné mínění Západu a minimalizoval důležitost obchodních vztahů Československa se Západem. Stalin se zdál obzvláště dotčen faktem, že rychle vyjádřená ochota Československa vyhovět pozvání na pařížskou konferenci mohla přispět k rozhodnutí váhajících Švýcarů a Skandinávců rovněž se zúčastnit. Zdroj informací věří, že SSSR přitvrdí kontrolu nad Československem a že Gottwald bude horlivě spolupracovat, aby znovu získal důvěru Kremlu. (Komentář CIA: Tento report je přijat jako věrohodnější než ten v Denním shrnutí ze 16. července, ve kterém je Stalin reprezentován jako hovořící rozumně a klidně. Stalinův hněv byl pravděpodobně upřímný a odrážel znepokojení v Kremlu. Dá se čekat, že SSSR udělá vše pro to, aby zabránil podobným projevům nezávislosti satelitů, hlavně Československa, a že se Gottwald bude překonávat, aby odčinil své pochybení.)

Denní souhrn události, 23. prosince 1947, Československo

V lednu se očekává nápor komunistů. Americký chargé d´affaire v Praze podal zprávu, že vše nasvědčuje tomu, že počínajíce lednem 1948 budou komunisté usilovat všemi silami o to, aby dosáhli svých cílů ústavními a ne nelegálními metodami. Cituje tři důvody, díky kterým se komunisté budou snažit vyhnout extralegálním akcím: (a) Češi nejsou svou přirozeností revolucionáři, takže by s největší pravděpodobností reagovali negativně na protiústavní metody. (b) Československo je sice průmyslově vyspělé, ovšem závisí na dovozu nutných surovin ze Západu. Neortodoxní volební metody komunistů by tedy nepříznivě ovlivnily schopnost Československa dodávat průmyslové zboží nutné pro SSSR. (c) President Beneš, který je značně populární a vysoce vážený, by silně odporoval nelegálním akcím.

Denní souhrn, 19. února 1948

Komunisté mohou vyvolat krizi. Americký chargé d´affaire v Praze vyjádřil při komentáři o současné politické krizi v Československu, týkající se kontroly komunistů nad tajnou policií názor, že pokud budou komunisté považovat roztržku v koaliční vládě Národní fronty za nevyhnutelnou, tak ji ihned zahájí. Rovněž vyjádřil názor, že komunisté budou chtít využít schůzi odborářů, která je ohlášená na 25. února, jako základnu k zahájení veřejných demonstrací. (CIA komentuje: CIA souhlasí s tímto ohodnocením situace. Odmítnutí komunistů uposlechnout výzvu umírněných ke změnám v policejní organizaci prozrazuje, že komunisté věří, že kontrola policie je nutná k jejich vítězství v nadcházejících květnových volbách.)

Denní souhrn události, 24. února 1948, Československo

Odhad politické krize. Americký velvyslanec v Praze Steinhardt podává zprávu, že se události v Československu dostaly do natolik rychlého pohybu, že jediným omezujícím vlivem na komunisty se zdá být ústavní autorita a osobní popularita presidenta Beneše. (CIA komentář: CIA se domnívá, že se komunisté budou snažit za každou cenu uchovat dojem zákonnosti v jejich snaze získat kontrolu vlády. Zároveň jsou ovšem komunisté natolik vázáni svými veřejnými prohlášeními a akcemi, že by kompromis, který by jim zabránil udržet si dostatečnou kontrolu situace, včetně kontroly policie, která by zaručila jejich vítězství v květnových volbách, pro ně znamenal politickou sebevraždu.)

Týdenní souhrn událostí, 27. února 1948

Komunistický puč v Československu. Komunisté kontrolují továrny, noviny, rozhlasové stanice a v podstatě všechny důležité veřejné, nebo soukromé instituce v zemi. Schválení komunistické vlády presidentem Benešem tedy nereprezentuje nic, než přijmutí fait accompli. Komunistická strana teď může potlačit jakoukoliv zbylou opozici. Pět představitelů umírněných stran, kteří jsou ve vládě, dostali nedůležité funkce a budou účinkovat jako dobrovolní spolupracovníci s komunisty. Komunisté zlikvidují veškerou účinnou opozici sérií „velezrádných“ procesů a rychle dokončí komunizaci státní ekonomie. Zmocnění se veškeré moci komunisty bude mít při nejmenším dočasně nepříznivý vliv na stav ekonomie státu. Komunisté budou muset z politických důvodů zlikvidovat mnoho antikomunistů, klíčových vedoucích a technických pracovníků v průmyslu. Určitě se vyskytnou mnohé případy průmyslové a ekonomické sabotáže. Vysoce vyspělý průmysl Československa potřebuje ke své existenci dovážet strojní zařízení a suroviny, které nejsou k dispozici ve východní Evropě či v SSSR, tedy bude i nadále obchodovat se Západem, i když pravděpodobně v menším měřítku, než dosud, neboť dojde k silnému poklesu ve výrobě. Komunistický puč nebude mít velký vliv na československou zahraniční politiku, která důsledně následuje vedení SSSR. Puč může mít ovšem politické následky v západní Evropě. Ve Francii, Itálii a Německu se pravděpodobně posílí existující politické rozdělení, neboť nekomunisté budou silněji odhodláni nepřipustit účast komunistů ve vládách těchto zemí. Komunistická morálka v západní Evropě ovšem bude zvednuta.