Březen 2008

Zlostné pomluvy

Ivan Špaček

Houpavá hudba českého trubadúra, drnkání na kytaru, zatvrzele afektovaně nakřáplý hlas chroptí rýmovánku o pražských věžích, jak prý jsou mezi hvězdami, zatímco my jsme dole. Tenhle styl folkmusic přišel snad do Čech s Petem Seegerem. Připomíná to izolovanou plošinu kdesi v africké džungli, kde badatelé nalezli živoucí pravěká zvířata. Všude jinde mrtvé, tady fičí, kam se člověk podívá, řvou, rvou se a vzájemně se požírají.

Jarek Hutka, emigrant proti své vůli, drnkal na mírně ošuntělou kytaru v bělostným hedvábím potaženém salónku v hotelu Black Walnut. Barokně zkroucené nožičky židlí, samozřejmě bílé, nesou bílohedvábné podušky, na kterých se rozplacují sádelnaté prdele, asi taky bílé, ale není to vidět, jsou ukryté ve více, ale spíš méně povedeně ušitých kalhotách zakoupených v Eatonu, kde byly na sejlu spolu s vestami a saky se širokými klopami. Bělostné nedederonky rozpůlené hedvábnými kravatami, ale ne všichni, támhle sedí divoce vyhlížející mládenec v leisure suitu, jsou sedmdesátá léta a to teď frčí. Na nohou kovbojské boty se silně nadhledovými podpatky, nohu přes nohu, takže vykukují bílé ponožky a chlupatá lýtka.

Huňatý Jarek ve vojenské bundě a džínách sedí na bílé židli a pěje o Litvínovu, jaké je to smutné místo plné smutných lidí žijících ve smutných barácích a vůbec jak je tam smutno. Pak vykládá tichým hlasem o tom, jak ve Švédsku tomuhle rozuměli, neboť rovněž žijí smutné životy ve smutných barácích. Není to tedy písnička o smutku normalizovaného Československa. Svět je plný smutku. V mysli se mi ozval hlas Johna Lennona zpívající o little piggies leading piggy lives, což přesvědčilo Charlesa Mansona, že je třeba zabít Sharon Tate. Stejně to byla jenom svině žijící život svině, takže to není žádná škoda.

No a teď vidím Jarka, jak mluví o jiném Jarkovi, kterého Češi hrozně milují, neboť nebyl nikdy zas tak moc normalizovaný, citlivě a poeticky nadával na poměry. Teda v mezích zákonů, jak už je to v Čechách zvykem. Což je asi důvodem, proč jednotlivci typu Hučína a bratří Mašínových nesou cejch zločinců. Zločinec je člověk, který svými činy porušuje zákon. Zákon se porušovat nemá, neboť to by na každém stromu seděl voják bez discipliny.

Exemigrantu Jarkovi vadí, že se ten neodešlý Jarek podělal před mocí a teď o tom nechce mluvit. Vlastně, není takové věci, jakou je exemigrant. To je jako exkomunista, což je, podle mého reakčního kamaráda, stejné jako exčernoch. Jarek zpívá o udavači z Těšína, což je vlastně pravda, ale jak se dozvídám z www.axiss.cz/jaroslav-hutka-zbabelec-se-sklony-k-pomlouvani.html :

„Jaroslav Hutka, tento neúspěšný politik Balbínovy poetické strany. Jaroslav Hutka, který kdysi zbaběle utekl z republiky, aby po návratu parazitoval na jménu Karla Kryla (který, na rozdíl od Hutky, něco pro tuhle zemi dělal i v exilu), Jaroslav Hutka, který nyní pomlouvá své kolegy, samozřejmě pro vlastní zviditelnění.

Jaromír Nohavica chodil v době minulé na výslechy, podával, jak už tomu u většiny podobných bývalo, nedůležité informace, jen aby mohl zpívat, aby mohl aspoň takhle doma národu pomáhat. Hutka? Utekl, žil na podpoře a pořádně nic nedělal, vrátil se, teď už jen pomlouvá.

Karel Kryl neměl Hutku příliš v oblibě. Hutka měl vždy ručičky dozadu, nikdy pořádně nepracoval a doma i v cizině parazitoval, pobíral sociální dávky, válel se. Po návratu do země zjistil, že jsou zde mnohem úspěšnější muzikanti, kteří ještě k tomu celé ty roky předtím pomáhali zdejším lidem. Tohle ho celý život štve, že Karel Kryl odejde a je schopný vykazovat i nějakou aktivitu v zahraničí, že jiní chtěli zůstat, pomáhali doma, i když se potom nemohli nevyhnout výslechům. Hutka je jen závistivý člověk, který v životě nic nedokázal, protože nikdy nechtěl pracovat. Typický volič ČSSD, který závidí svému sousedovi, protože soused pracuje a má se lépe.“

Takže Kryl by asi ČSSD nevolil. Já vlastně taky ne, asi proto, že jsem nikdy nebral sociální podporu. Generální tajemník Paroubek mě příliš nenaplňuje nadšením. Lidovci? Ježišmarjá, jen to ne! ODS? To radši to Balbínovu stranu. Koho asi volí Nohavica? Nevolil bych ani KKK, tedy Kohokoliv Kromě Klause, pan Bursík je sice pohlednější, než pan Čuněk, ale tak nějak mi připadají podobní.

No jo, no, mnohem úspěšnější muzikanti, kteří ještě k tomu celé ty roky předtím pomáhali zdejším lidem. Taky parazitoval na jménu Karla Kryla. Který něco dokázal, na rozdíl od něj. Tedy od Hutky. Autor zřejmě znal Karla Kryla velice dobře, neboť ten mu důvěrně sdělil, že Hutku nemusí. Zřejmě mi Karel lhal. Když seděl u mně v obýváku, tak mluvil o Hutkovi jako o kamarádovi. Emigrantům se holt nedá věřit. Mnohem úspěšnější byli muzikanti typu Karla Gotta a Heleny Vondráčkové. Také toho hodně udělali pro lidi, tedy ty zdejší. Ty, kteří zbaběle neutekli.

Jak roztomilé. Nohavica byl tedy vlastně hrdinou, na rozdíl od zbabělého emigranta Hutky. Sice udal Kryla, ovšem Hutka na Krylovi parazitoval. Představuji si, jak Jarek sedí na Karlovi a saje mu krev. Karlu Krylovi vlastně po návratu hodně věcí pilo krev. Stačí se zaposlouchat do jeho polistopadové tvorby. Nezní příliš jako člověk, který by měl pochopení pro „zdejší lidi.“

Co všechno se člověk dozví v televizi. Co se ukládá do internetem dosažitelného formátu je obvykle o politicích, české povaze, uvolňování se a taky o minulosti, o které viditelně česká mládež nemá páru. Otázky typu „kdo byl Gottwald“ jsou odpovídány zmínkou o komusi mně neznámém jménem Hložek, což mě překvapuje. Docela si zakládám na své znalosti historie, ale že Kléma kamarádil s nějakým Hložkem, mi není známo. Jo ták, Holky z naší školky! Nesmrtelný hit, který se, spolu s další normalizační diskotékou ozývá pravidelně z českých rozhlasových stanic. Asi jako tady mají Classic Rock stanice, tak tam jsou Totalitní hity.

Mírně obnošený a zpustlý Jarek Hutka uvádí přiběhy železné opony. Tak mě napadá, jestli by jim taky ve Švédsku rozuměli. Asi ne, stejně jako čeští náctiletí nacházejí tato témata nudnými. Ani se jim nedivím, je to pořád dokola, dokolečka, zlí komančové, cosi z dávných dob, jako křižáci z husitských válek, komu na nich dneska záleží? Jarek vždycky končí prohlášením, se slabým úsměvem na tváři, že nikdo nebyl za popisované zločiny potrestán. Což mi objasnil film o Hučínovi, rovněž přístupný na serveru české televize. Silně to připomíná norimberský proces v režii nacistických soudců. Tak nějak se jim moc nechce trestat Grebeníčky. Jsou už staří a vůbec, byla to taková doba, vždyť i v té oslavované Americe panoval teror mcarthyismu. Je sice poněkud rozdíl mezi omezováním přístupu k psaní scénářů pro televizi a dvaceti lety v Leopoldově, případně šibenicí, ale to jsou nepodstatné detaily. Dělali to všichni, kolektivní vina je neférová a vůbec, my se s nimi známe ze stranických konferencí. Přece nebudu perzekuovat kamarády, ne?

A tak obstarožní, chatrně oblečení bývalí političtí vězni sedí na zemi chodby před soudní síní a domáhají se vstupu dovnitř. Chtějí podpořit člověka, ve kterém vidí hrdinu a policajti v černých uniformách (kdo ty uniformy proboha vybral?) je nepříliš jemným způsobem vynášejí ven. Kde domov můj? policii nijak nedojímá, proč taky? Oni mají v téhle věci jasno. Je třeba udržet pořádek a tahle ošuntělá skupinka dědků a babek nevypadá příliš nebezpečně. Na rozdíl od ruských mafiánů. Není čeho se bát. Pohled na stařenku kymácející se na švédských holíchm, strkanou ven, je, no, jak bych to řekl? Šokující? Nepochopitelný?

Chartista se pohoršuje nad tím, že Hučínova skupina neměla žádné programové prohlášení. Což by se dalo vytýkat dejme tomu Balabánovi, Morávkovi a Mašínovi seniorovi. Pokud vím, tak se nijak neodvolávali na zákony protektorátní vlády, nežadonili, aby se k nim režim choval podle oficiálně vyhlašovaných pravidel a nestěžovali si BBC. Zabíjeli lidi a to střelnými zbraněmi, výbušninami a někdy i holýma rukama. Vyložení necivilizovaní barbaři. Asi se to tenkrát bralo jinak. Lid jim říkal Tři králové a schvaloval jejich akty, které by byly porušováním zákonů v kterémkoliv režimu, jak jsem se dozvěděl o akcích potomků jednoho ze Tří králů. Není dobrým nápadem být hrdinou. Tedy v Čechách. Sice pak budou po létech natáčet o vás filmy stejní lidé, kteří se za minulého režimu skvěle živili citlivými, univerzálně přijatelnými díly, které by neurazily ani říšského protektora, ale tak nějak budou až do smrti vnímáni, pokud budou vůbec vnímáni, jako živoucí důkaz nepříjemné skutečnosti, že šlo si vybrat jinou cestu, než skandovaně tleskat.

Nostalgie je někdy hrůzná. Narodil jsem se příliš pozdě na to, abych slyšel pamětníky vzpomínat se slzami v očích na cesty k Baltickému moři, placené hodným režimem, ovšem viděl jsem filmový záznam statisícového davu na Václaváku protestovat proti vraždě Reinharda Heydricha. Dav, přítomný slovům „zrovna jsem se vrátil z Hradu“ se musel skládat ze stejných lidí. Uplynulo pouze šest let a pochybuji, že by se nějak drasticky změnilo složení populace Prahy. Tak trochu mi to připomíná hororovou povídku o skupině lidí, přihlížejících nehodám. Vždycky se jednalo o stejné lidi, v čemž spočívala ta hrůza.

„Psům psí smrt“ volal český básník a lidé podepisovali rezoluce. „Mašínové, hrdinové, nebo zločinci?“ vidím diskuse v internetu, hned vedle „zase o nás bez nás“, tedy o protiraketovém radaru v Brdech. V televizi „diskutuje“ Věra Chytilová s oponentem tím způsobem, že kdykoliv dotyčný otevře ústa, začne ječet a rachtat.

„Čím vice se mění věci, tím více zůstávají stejné.“ A zase statisícový dav, cinká klíči a volá po Havlovi na Hrad. Což je člověk, který kdysi prohlásil, že „extrémismus v boji s okupačními silami je legitimní formou odporu.“ Ale to už je dávno. Určitě s tím nemyslel ani bratry Mašínovy, které viditelně pokládá ze nelegitimní extrémisty, ani Hučína, který se přece provinil nedovoleným ozbrojováním se, což je zločinem za všech režímů.

Princip právní kontinuity je vůbec zajímavý. Konec konců, i norimberské zákony byly právně legální. Což se například o Benešových dekretech říci nedá. Přes dodatečnou legalizaci vládou stvořenou podle principů košického vládního programu, respektive programu o předání moci komunistické straně. Rozhodně se nedá hovořit o legální kontinuitě. Člověk, který rezignoval na funkci presidenta, poblahopřál novému prezidentovi Emilu Háchovi a emigroval. Čímž vlastně prokázal svou zbabělost. Nechal „místní“ lidi vlastnímu osudu a vůbec nijak jim nepomáhal. Naopak, poslal skupinu emigrantů-teroristů zavraždit legálního zastupujícího říšského protektora. Tímto teroristickým aktem přímo zavinil smrt tisíců nevinných lidí. Beneš měl raději zůstat, naučit se zpívat Lily Marlen, čímž by pomohl národu přežít. Občasné výslechy, kde by prozradil finanční problémy Jana Masaryka, by byly přijatelnou cenou za... no, jen aby mohl zpívat, aby mohl alespoň takto lidu pomáhat. K tomu Jan Masaryk žil v emigraci z peněz, které si nevydělal poctivou prací, ručicky měl vždycky dozadu, doma i v cizině vždycky parazitoval, válel se.

And so it goes...