Březen 2008

Žalobkyně končí

Jaroslav Spurný

Bezpochyby nastala chvíle, kdy by měl ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil začít uvažovat o odvolání nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké. Desítky právě prozrazených telefonátů mezi šéfem jejího sekretariátu Josefem Pavlíkem a „kmotrem“ zdejšího propojení politiky s podsvětím Miroslavem Šloufem jsou poslední kapkou v řadě pochybných činů úřadu Renaty Vesecké. Ale ministr musí jít ještě dál. Pokud neřízne do zdejšího systému státního zastupitelství, dopadne nástupce Vesecké stejně bledě jako ona a její předchůdci.

Na skleničku, Pavle

Nechme chvilku stranou šloufovské telefonáty a řekněme si jiný dnes odhalený příběh. Znalci si možná ještě vzpomenou, jak musela odejít z funkce předchozí nejvyšší žalobkyně Marie Benešová: odvážila se hnát k odpovědnosti svého šéfa. Ministr spravedlnosti Pavel Němec totiž za zcela nejasných okolností vydal do Kataru člena tamní královské rodiny souzeného v Česku za pohlavní zneužívání školaček, i když – jak tvrdili protestující profesionálové – musel vědět, že to de facto znamená potentátovu beztrestnost. Vzniklo podezření, že si tím Němec řešil nějaké své osobní zájmy (jeho přítelkyně na Arabském poloostrově rozsáhle podniká v turistickém průmyslu), Benešová na něj za to tehdy podala trestní oznámení a on ji obratem zbavil funkce. To je známá část historie; a teď novinky.

Je to pár dnů, co Česká televize ve svém vysílání zvedla půl roku starý objev Respektu: Vesecká se loni v únoru scházela v různých barech a restauracích s Němcem a zaměstnanci svého úřadu, kteří dohlíželi na vyšetřování proslulé korupční kauzy místopředsedy Topolánkovy vlády Jiřího Čunka. Poté co státní zastupitelství Čunkovu věc za podezřelých okolností zastavilo, objevila se spekulace, že celou věc upekli právě účastníci oněch schůzek – a že Němec na nich sehrál důležitou roli tlumočníka vůle vlády. „Absolutně ne. O panu Čunkovi jsme nemluvili. Šlo o přátelská setkání,“ tvrdí Vesecká. Tím ovšem sice popřela jedno podezření, přiznala však vinu v druhém. Jako nejvyšší státní zástupkyně totiž loni v dubnu – dva měsíce po schůzkách – definitivně rozhodla, že se Pavel Němec vydáním prince do Kataru ničeho nedopustil. Tento fakt střetu zájmů svého času přehlédla média i ministr spravedlnosti. Dnes se jím Jiří Pospíšil bude nucen zabývat – zákon přímo zakazuje, aby se žalobce neformálně scházel s člověkem, o němž rozhoduje.

I když k odchodu Vesecké by měl stačit samotný „problém Němec“, ministerská prověrka by neměla minout ani další stíny na fungování nejvyšší státní zástupkyně, jejichž popis často zaplňoval hlavní stránky médií. Například: proč si její dlouholetý spolupracovník volal tak často s Miroslavem Šloufem, který je dnes znám především jako politický komplic mafiána Františka Mrázka, s nímž v zádech se pokoušel u svého bosse Miloše Zemana ovlivňovat kdeco – od personálního obsazení policie až po místa v privatizačních komisích?

Prověrku si zasluhuje i samotný případ Čunek. Stačí připomenout jeden fakt. Ve snaze zastavit šetření Vesecká „obvinila“ jednoho detektiva z „tendenční práce“ – věcí se pak zabývala Inspekce ministra vnitra i jeho nadřízení, žádné chyby však nenašli (případ Čunek byl ovšem mezitím už zastaven). Ten rozpor je nutné prověřit.

Další citlivá politická kauza, kterou Vesecká poslala do zapomenutí, je biolíh. Pravda, obviněni byli hlavně politici ze sociální demokracie a stop vyšetřování jejich korupce viditelně není v zájmu současné vlády. Jenže do někdejší úplatkářské strategie Grossovy vlády udělovat na výrobu biolihu licenci byli zapleteni ti nejmocnější podnikatelé, třeba Andrej Babiš, kteří mají vliv i na současný kabinet. V posledních dnech pak pronikla do médií zpráva, že vyšetřování kauzy biolíh „nekončí“. Ale pozor na plané naděje: vyšetřování korupce opravdu skončilo, policisté teď budou jen zjišťovat, zda se hlavní protagonista případu, lobbista František Vybíral, nedopustil podvodu, když přijal peníze a sliboval za ně něco, co podle názoru Vesecké nemohl splnit – tedy ovlivnit politiky. Původně přehledná věc totiž zřejmě má zůstat jako pomník politické manipulace; promění se spíš v naprosto nesrozumitelný chuchvalec „tvrzení proti tvrzení“, ve kterém se nikdo nevyzná, a každý na ni raději zapomene.

Průzkumy říkají: nežaluj!

To, že by Vesecká měla skončit, je fakt. Stejně jako to, že ji nestačí pouze nahradit jiným člověkem. Přinejmenším od dob, kdy byl Stanislav Gross ministrem vnitra, víme, že by státní zastupitelství mělo mít daleko více nezávislosti na politicích. Většina z nás si ještě pamatuje, jak Gross pozvolna změnil porevoluční policii opět ve služebný postkomunistický sbor, který až na čestné výjimky dával ruce pryč od všech trestných činů, které mohly ohrozit vlivné politiky. Policie se vůbec nezabývala podezřelým nákupem gripenů, prodejem ruského dluhu, první privatizací Unipetrolu, korupčním prodejem státních lesů a desítkami dalších temných věcí. A když už začala něco vyšetřovat, jako třeba prodej státního podílu Setuzy za pakatel lidem z okolí mafiána Mrázka, brzy vyšetřování odložila.

Ano, policii měl v hrsti Gross, nicméně na takové mocenské choutky má funkční demokracie nástroje: nastoupí další strážce zákona, státní zastupitelství. Jenže i to měla v hrsti Grossova strana a státní zástupci policisty nijak do práce nehonili. Korunou služebnosti státních zástupců pak bylo, když se vůbec nepokusili prošetřit finanční propojení Grossovy manželky Šárky na lidi kolem byznysu s prostitucí, kteří premiérovu ženu financovali, a existovala vážná možnost, že při tom prali špinavé peníze.

Nastoupila nová vláda. Ministr vnitra Ivan Langer se aspoň pokouší probudit letargické policisty k životu. Vyměnil vedení policie, načrtnul zásadní reformu, mění podmínky práce policistů – pravda, o jeho krocích se dá v mnohém pochybovat, ale aspoň se snaží.

Ve státních zastupitelstvích se ale však nic nezměnilo. Nejde přitom o personální rošády. Ty by byly bez reformy úřadu stejně zbytečné. Stačí, když ministr Pospíšil zalistuje v příručce svého ministerstva vydané v rámci programu vzdělávání soudců a státních zástupců. Dostane stručný a přehledný popis, jak tyto úřady fungují v okolních i dalekých zemích. Spojuje je jedno: nejvyššího žalobce nikdy nejmenuje ministr spravedlnosti, jako to platí teď v Česku. Třeba u rakouských, německých či slovenských sousedů jmenuje nejvyššího žalobce prezident republiky. Ve většině dalších zemí ho navrhuje profesní komora nebo poslanci. Úřady jsou sice financovány z rozpočtu ministerstev spravedlnosti, ale mají velkou samostatnost.

Zjednodušeně řečeno – Česko je v Evropě výjimkou, kde jsou státní zástupci a jejich kariéry i platy závislí na ministerstvu spravedlnosti, jejich osudy má v rukou politická moc. Ministr Pospíšil by kvůli řadě problémů měl vyměnit nejvyšší státní zástupkyni. Tím by ale jeho reformní snahy neměly končit. Třeba už dnes by mohl jmenovat komisi, která mu během pár měsíců připraví podklady pro zásadní reformu úřadu. Nemělo by to být těžké, máme se kde inspirovat.

(Respekt, www.respekt.cz)