Březen 2008

Čína jako velmoc třetího tisíciletí

Ota Ulč

Miroslav Grebeníček, bývalý předseda strany vědeckých socialistů, ve svých interview v médiích se zásadně vyhýbal odpovědi na otázku, v které že zemi se tento vědecký experiment kdy povedl. Při jiných příležitostech ale vyhověl Miloslav Ransdorf, vševěd strany: vzorem mu je Čínská lidová republika, její počínání se nejvíc blíží jeho představám.

Čína s rekordním počtem 1,3 miliardy pilných obyvatel: starodávná civilizace, mnohonásobný vynálezce, od porcelánu, hedvábí až po střelný prach, nepříjemná předzvěst všemožné konkurence v zahraničí. Tak už se přece právem obával Napoleon Bonaparte, jak lze usuzovat z jeho známého tvrzení, že Čína je spící gigant, jehož nejlépe nebudit. Naštěstí pro cizinu, toto probuzení notně pozdržel Mao Ce-tung se svými úchylnými iniciativami - s velkou proletářskou kulturní revolucí, s velkým skokem vpřed opačným směrem, což vše stálo Čínu aspoň 30 milionů životů a aspoň 50 zbytečně zmařených let. Taková je bilance dědiců spouště, kteří se pak pustili do dalšího budování značně odlišnými cestami. Tolik a víc přiznali pozdější vládcové, oficiálně nadále usilující o dosažení komunismu a to hodně kapitalistickým způsobem, připomínajícím bezohlednost amerických loupeživých baronů v devatenáctém století. I když tak nadále činí pod portréty vousatých věrozvěstů Marxe a Engelse.

V roce 1979, tedy deset let před rozpadem experimentu s komunismem v Evropě, předák Deng Xiaoping (Teng Sio-pching) přijel do Ameriky, kde mu v Texasu nasadili mnohagalonový kovbojský širák. Tento čínský velikán, téměř metr a půl, se svěřil s plánem do roku 2000 přetvořit Čínu v průmyslovou mocnost. Záměr se značně daří, rekordní růst pokračuje. Český čtenář, obeznámený s tempem silniční výstavby ve vlastní zemi, se patrně podiví, že v Číně za posledních pár roků se podařilo vytvořit síť dálnic v úctyhodné délce 40.000 kilometrů. Pracuje se na rozšíření železniční sítě o sedm tratí - 25 tisíc kilometrů. (Včetně nové tratě Beijing /Peking/ – Šanghaj, což mě tedy mate: tu původní jsem absolvoval a zdála se mi být zcela adekvátní.) Dokonce se podařilo dát do provozu železniční spojení až do Tibetu, s překonáváním rekordní nadmořské výšky.

Hospodářský růst zůstává tou dominantní prioritou. Číňané jsou národ tuze pracovitý a spořivý (v průměru 40% příjmu ušetří), jsou největším exportérem všemožného zboží, mají již přebytek přemnoha miliard dolarů. Výstavba ve větších městech bují, zejména v Šanghaji se žene takovým tempem, že její rozsah je větší než všechno budování ve zbytku světa dohromady. Tak aspoň si troufají tvrdit někteří experti. Prosperují pobřežní oblasti, Šanghaj, někdejší adresa všemožných neřestí a nynější báze modernity, se pustila do výstavby mrakodrapů rekordní výše. Město se snaží imitovat New York City, jednu z nejpilnějších křižovatek si tam dokonce přejmenovali na Times Square. Rovněž se snaží znovudobýt svůj bývalý primát jako finanční centrum východní Asie.

Již se ale projevují tradiční čínské sklony k hazardním hrám, burza si tam počíná dost divoce, banky se ještě nenaučily rozpoznávat úměrná a neúměrná rizika, financují investice gigantického rozsahu, které se pak nepovedou. Strana a vláda se snaží předělat čínské peněžní ústavy z čehosi blízkého sociální instituci, rozdávající peníze krachujícím podnikům, neperspektivním zákazníkům, a prosazuje konkubinát se zahraničními kapitalistickými investory, s nabídkou vstupovat do partnerství s chorými státními podniky. Množí se též nákupy dřív slavných firem v zahraničí: Nanjing Auto získala v Anglii automobilku MG (nyní zkratka pro Modern Gentleman na rozdíl od původního Morrisovy garáže), Qianjiang společnost, největší výrobce motocyklů v zemi, pohltila v Itálii firmu Benelli, čínský elektronický koncern Lenovo odkoupil od amerického kolosu I.B.M. málo prosperující výrobní odvětví osobních kompjútrů. Nejvíc zahraničních investic – za téměř 14 miliard USD v roce 2006 – šlo do získání velepotřebné energie, nákupu ropných polí a zdrojů přírodního plynu.

Zřetelná je ambice vytvářet místní verze globálních kolosů jako jsou General Electric či Microsoft, což se ale nemůže povést při zachování vládního monopolu jedné jediné politické strany. Britský publicista Will Hutton, bývalý editor v levicovém The Guardian, to ve své nové knize (The Writing On the Wall, Free Press), vyjádřil takto: P.C. (personal computer) je neslučitelný s C.P. (Communist Party). Že hlavním problémem Číny nejsou nedostatečné možnosti kapitalistické ekonomiky, ale komunistické politiky. Umožnit rozvoj hospodářských sil a přitom udržet národ na hodně krátké uzdě, je zdrojem dilemat k nezvládnutí. V porovnání s jinak značně chaotickou, leč demokratickou Indií, kde se computer technology znamenitě rozvíjí, Čína stále v roli kontrolního cenzora a drába, vzdor všem výdajům, zůstává pozadu.

Takový pokrok má ovšem svá negativa: z 20 městských oblastí světa s nejvíc znečistěným ovzduším, 16 jich je v Číně. (Za svých pobytů ve větších čínských městech jsem snad ani jednou neviděl modrou oblohu.) Zasviněná, případně otrávená voda a vzduch způsobují předčasnou smrt statisíců lidí. Situace se nebude zlepšovat pokračující výstavbou uhelných elektráren a předpokládaným čtyřnásobným zmnožením počtu automobilů, prestižního cíle přemnoha o modernizaci usilujících občanů. V roce 2006 Čína již předčila Japonsko ve výrobě automobilů a rovněž se stala tím největším zdrojem zkázy ovzduší na světě. Tamější zplodiny doputují přes celý Pacifik až do Los Angeles (podrobná studie v The New York Times, 26. 8. 2007).

Stát trpí nedostatkem zemědělské půdy, zdrojů energie a vody, jejíž tři čtvrtiny jsou natolik toxické, že je nepoužitelná pro lidskou spotřebu. A rok co rok, minimálně deset milionů lidí opouští zemědělské oblasti a stěhuje se do měst. Odhaduje se, že celkem již 150 milionů tak učinilo, aniž byli k tomu získali úřední povolení.

Již se značně pociťuje neblahý ekologický dopad těchto ekonomických priorit nade vše. Dva nejmohutnější hospodářské motory v současném světě – USA a Čína – jsou rovněž největšími spotřebiteli pohonných hmot. Čína, stejně jako zbytek Třetího světa, jehož je stále součástí, tyto zdroje využívá s pouze poloviční efektivitou, v porovnání s vyspělými západními státy. Mezinárodní měnový fond odhaduje (The Economist, 27. 8. 2005), že v příštích pěti letech tzv. vývojové země způsobí tři čtvrtiny vzrůstu spotřeby ropy ve světě. Číně se od roku 2000 přisuzuje odpovědnost za třetinu tohoto mohutnícího požadavku.

Životní úroveň roste, jakož i roste vzdálenost mezi bohatými a chudými. Třídnímu boji zdá se být odzvoněno, strana 65 milionů majitelů rudého stranického průkazu do svých řad vítá novodobé milionáře, které ujišťuje o nedotknutelnosti jejich bohatství, ať už získané prací svou nebo jiných. Znamenitě se daří korupci, chamtivci se správnými politickými konexemi se zmocňují půdy původních zemědělců. Mnohde ve vnitrozemí převládá značná bída, už přemnohé miliony vesničanů opustilo své domovy hledat lepší budoucnost. Světový institut výzkumu ekonomického rozvoje na Univerzitě Spojených národů (UNU – United Nations University) zveřejnil výsledky svého bádání (Financial Times, 9. 12. 2006): v počtu nejbohatších jedinců na světě vedou USA a na druhém místě jsou Číňané, jimž se podařilo předběhnout Japonce. Analýza Světové banky zjistila (FT, 22. 11. 2006), že Čína, která v roce 1980 ještě měla malé rozdíly v příjmech obyvatelstva, teď již svou diferenciací předčila dokonce i USA.

Národní lidový kongres, tento čínský vrcholný parlament, je proslulý svou jednomyslností. V závěrečných letech maoismu též svou nečinností: v období 1967 až 1976 všeho všudy zvedl paže jen jednou, jednomyslně ovšem. V březnu 2007 však kongres zasedal po dobu 12 dní, aby rozhodl zásadní věc - zákon o vlastnických právech k nemovitostem. V zemědělství tato práva jsou nejasná, zašmodrchaná dřívější kolektivizací a následným systémem pouhého poskytování nájemního práva po 30 let. Tito quasivlastníci přicházejí o půdu administrativními iniciativami mocensky správně zajištěných usurpátorů. Příslušníci početně mohutnící střední třídy velice baží o právních jistotách, aby jejich domky, případně i velebná sídla, definitivně zůstaly v majetnictví jejich rodin.

Proti takové iniciativě, která by jen potvrdila rostoucí socio-ekonomickou diferenciaci v národě, se ale ozvaly hlasy v řadách dříve tolik poslušných, jednomyslně si počínajících zákonodárců. Do parlamentu dorazila petice s podpisy 3.200 signatářů, včetně sedmi bývalých ministrů a padesáti profesorů na nejvyšší stranické univerzitě - čínské variantě pražské vokovické Sorbonny, protestujících proti politbyrem prosazovaným novotám, pokládaným za očividnou zradu někdejších socialistických ideálů. Sporný zákon byl však přijat, byť ne jednomyslně.

Historie země dostatečně poučila vládce, že mezi četnými možnými katastrofami – od sucha, povodní, zemětřesení, až po mraky všežravých sarančat - nejzhoubnějším je luan čili chaos, takzvané „masové incidenty“ v podobě stávek, demonstrací, lokálních povstání, hrozících obtížně zvládnutelnými metastázemi.

V městech se bouří dělníci z likvidovaných státních podniků, náhle bez práce, a ještě závažnější je situace na venkově, kde žije či spíš jakžtakž přežívá půl miliardy občanů s průměrným příjmem ekvivalentu méně než dvou dolarů na den. Zatímco se rozmáhá, kvete, náramná výstavba v metropolích k obdivu světa. Dvě ekonomie, dva radikálně odlišné způsoby života. Hladoví, frustrovaní se pak jen obtížně utiší vládním slibem, že cíl společnosti, které se dobře povede (well-off society), bude dosažen v roce 2020.

K projevům potenciálně nebezpečných výbuchů dochází ve stále větším počtu a některým se dokonce dostane jakési mediální pozornosti. Většina ovšem zůstane pominuta a celkový odhad takových disharmonií, dřív neexistujících, se v posledních letech odhaduje na sto tisíc, rok co rok.

Roderick MacFarquhar, historik na Harvardově univerzitě a bývalý člen britského parlamentu, ve své dosud nejposlednější knize Mao’s Last Revolution (The Belknap Press/Harvard, 2006) vznáší řadu otázek, mezi nimi i podiv nad tolik nadšeným účastnictvím veřejnosti na násilí, jež Mao byl rozdmychal. S výsledným kontem desítek milionů mrtvol.

Leč čas kvapně spěje, předmnohé se mění. „Kdo byl Mao?“ zeptal se korespondent Yilu Zhao (The New York Times, 17. 11. 2002) své čtrnáctileté sestřenky v Šanghaji, a ona nevěděla, stejně jako žádná z jejích kamarádek. V té době (2002) cenzurou v časopisech a novinách ještě neprošly fotografie nedostatečně oblečených modelek. Sex byl tabuizován, vládnoucí strana postavila pornografii mimo zákon. Poté však došlo k sexuální revoluci, přibývá nejen nahotinek na stránkách publikací, a co do sexuálních pomůcek, oněch sex toys, Čína se stala jejich největším výrobcem na světě. V Šanghaji se dokonce v prodeji objevily kondomy v balení s Maocentugovým portrétem. To již začíná připomínat dobu dekadence dynastie Ming, strachují se někteří vzdělanci (NYT, 4. 3. 2007).

Ve značném kontrastu s Indií, náboženství v Číně nikdy nedominovalo. Číňané jsou sice hodně pověrčiví, ale fundamentálními dilematy jako je otázka nesmrtelnosti se raději nezabývají. Náboženství jako konkurenční světonázor majitele marx-leninské víry nikdy neohrožovalo, nicméně k odložení bolševické bdělosti zcela nedošlo. Členové strany mají účast na náboženských obřadech zakázanou. Hodnostáři státem uznaných církví potřebují úřední souhlas k výkonu funkce, jehož se ale nedostává organizacím státem neuznaných (unauthorized religions), jakými je nejen pronásledovaný Falun Gong, ale všechny protestantské větve.

Jenže zájemců o věci náboženské přibývá. Nedávný průzkum veřejného mínění zjistil, že téměř jedna třetina respondentů (31,4%) se hlásí ke svému náboženskému přesvědčení – což by znamenalo ohromný počet 400 milionů duší. Zejména o tradičních svátcích, v buddhistických a taoistických svatostáncích je přecpáno. Odborníci se kloní k názoru, že vzrůst takové popularity je podnícen krizemi k životě společnosti, frustracemi se všudypřítomnou korupcí, s rostoucí ekonomickou nejistotou a zvětšujícím se rozdílem v životní úrovni společnosti.

Prioritou zůstávají ekonomické zájmy země, jimž se podřizují všechny ostatní ohledy. Tyto zájmy koexistují s nezájmem o jakkoliv neblahé počínání vlád, jako například v Súdánu, místě potřebných zdrojů. V Radě bezpečnosti OSN čínské veto již zabránilo řadě potřebných, užitečných kroků.

Hospodářsky mohutnící Čína též projevuje zřetelné zahraničně politické ambice. Pro ni je Afrika nejen zdrojem energie a nerostů, ale i místem, kde strategicky investovat v tamějším finančním sektoru. V roce 2007 Čína se zavázala financovat hospodářský rozvoj a infrastrukturu v Africe sumou 20 miliard USD během příštích tří let: výstavby dolů na těžbu manganu v Jižní Africe, uranu v Nigeru, kobaltu v Kongu, ropných polí v Súdánu. Do Zambie připluje 800 milionů USD. Číňané nediktují politické podmínky, nicméně, slovy významného představitele tamější Chamber of Commerce, „Ze země odvážejí suroviny a přivážejí laciné průmyslové výrobky. To není pokrok. To je kolonialismus.“ (The New York Times, 21. 8. 2007).

Čína je vývozcem zbraní kterémukoliv zájemci a to v množství, porovnatelém k exportu bývalého Sovětského svazu v době studené války.

V řadě zemí Asie, zejména v Malajsii, Indonésii, Thajsku a Vietnamu, nikoliv zanedbatelný vliv mají početní (35 milionů), zejména hospodářsky zdatní příslušníci tamějšího čínského etnika.

Předáci navštěvují Evropu, Afriku i Jižní Ameriku, donedávna dost opomíjenou.

Čína, lákající investory na své území, se s vervou hladového konzumenta vrhá zejména do Brazílie dodat miliardy peněz do projektu Belo Monte v Amazonii, k vybudování druhé největší přehrady na světě. (Itaipu, ta první největší, je rovněž brazilská. Šestkrát větší než egyptský Asuán, má osmnáct turbin, tak obrovských, že v jedné z nich symfonický orchestr uspořádal svůj koncert. Itaipu zásobí elektřinou jižní státy Brazílie a celý sousední stát Paraguay.) Proč se tedy pustit do dalšího velemohutného budování v oblasti s největším zbylým tropickým pralesem světa, zdrojem jedné až dvou pětin všeho kyslíku, co má lidstvo k dýchání?

O Belo Monte projektu se začalo uvažovat už v sedmdesátých letech minulého století. Řada námitek, především předpokládané obrovské náklady, protesty ekologů a bojovníků za lidská práva, v neposlední řadě i opozice místních obyvatel, nákladný záměr pohřbily. Jenže zásluhou čínského zájmu a ochoty nového, k socialismu tíhnoucího prezidenta Lula da Silvy, došlo k exhumaci projektu, který bude zdrojem hydroelektrické energie, zkrotí mohutnou řeku Xingu, s údajně minimálním dopadem na původní život devíti indiánských kmenů.

Zdrojů je v Amazonii požehnaně: 600 milionů tun bauxitu, 18 miliard tun železné rudy (též zlata, diamantů, drahokamů a polodrahokamů). Bauxit bude proměněn v aluminium v dalekém Belému, tamtéž popluje železná ruda, a v ještě vzdálenějším Sao Luis Číňané zbudují další železárnu. Velké jsou též plány s těžbou a zpracováním mědi. To všechno spotřebuje přemíru energie, a tu dodá kýžená velepřehrada.

Hospodářsky mohutnící země projevuje i výraznější zahraničně politické ambice, její vojenský rozpočet, ke znepokojení Pentagonu, značně roste: oficiálně vyřčená suma 45 miliard USD pro rok 2007 (podrobná studie Backgrounder - The Heritage Foundation, č. 2036). Čína sdílí společnou hranici se čtrnácti státy, z nichž jen vůči Indii a Japonsku míní uplatňovat celkem málo významné územní nároky. Nejakutnější zahraničně politickou prioritou oficiálně však zůstává znovudobytí Tchaj-wanu, ostrova na obratníku Raka, zhruba poloviční velikosti České republiky, ale s víc než dvojnásobným počtem obyvatelstva – nyní jich už je 23 milionů. Od čínské pevniny je dělí moře v šíři sto mil. A rovněž je dělí víc než sto let trvající politické, socioekonomické a též jazykové odloučení. (Původním jazykem Tchaj-wanu je dialekt z fukienské provincie, který je sice totožně čínský ve své psané formě, ale v mluvě se blíží rozdílu mezi češtinou a maďarštinou.) Za posledních víc než 110 roků Tcaj-wan byl všeho všudy součástí Číny pouhé čtyři roky (1945-9).

Až do roku 1979 Washington uznával fikci, že nacionalistická vláda na Tchaj-wanu je též de iure vládou celé Číny. Pak ale tehdejší prezident Jimmy Carter změnil linii o 180 stupňů. Uznal komunistickou Čínskou lidovou republiku (ČLR) jako tu jedinou legitimní a prohlásil Tchaj-wan za její součást. Ostrované byli šokováni, ale svět téměř bez výjimky tleskal. Na Tchaj-wanu došlo k zavírání vyslaneckých a konzulárních budov, tchaj-wanské reprezentanty vykázali z cizích zemí, mezinárodních organizací, sportovních kolbišť. (Jeden příklad za mnohé: Tchaj-wanu je odepřeno členství v Mezinárodní organizaci IMO, International Maritime Organization , ač jeho rejdařská společnost Evergreen Shipping Lines je jednou z největších a Kaohsiung je pátým největším kontejnerovým přístavem na světě.) Pária byl vypuzen z mezinárodních organizací, rozsah oficiálních diplomatických vztahů se zredukoval na pár banánových republik a ministátů v Pacifiku jako například Palau či Kiribati. Ty pak pravidelně, každý rok, předkládají žádost k OSN o přijetí Tchaj-wanu za svého člena. Se stejnou pravidelností, žádost je smetena se stolu.

Mezinárodní právo stanoví kriteria k nabytí suverenity: území, obyvatelstvo, vládu schopnou vládnout a plnit mezinárodní závazky. Toto vše Tchaj-wan má, k tomu i prosperující hospodářství a obyvatelstvo, které v převážné (90%) většině dává přednost své nezávislé existenci. Leč v březnu 2005 čínský parlament jednomyslně přijal zákon opravňující vojenský zásah čili agresi – mezinárodní to přece zločin - k dobytí ostrova v případě, že by se pokusil nezávislost vyhlásit. (Cituji doslova: „Oprávnění použít nemírové prostředky a ostatní nutná opatření ochránit národní suverenitu a územní nedotknutelnost.“ Orwell by to líp vyjádřit nedovedl.) „Musíme se zmocnit Tchaj-wanu, i za cenu třetí světové války,“ takto se občas dávají slyšet čínští generálové.

V tomto případě svatosvaté proklamace o suverenitě a sebeurčení neplatí, převládá slepota a hluchota. Dominuje Realpolitik, že každý stát má právo, ba i povinnost prosazovat vlastní národní zájem, a tím rozhodně není dráždit nukleárně vyzbrojenou, nejpočetnější zemi světa, ekonomicky rekordně mohutnící.

Někteří prognostici vývoje jednadvacátého století již přišli s apokalyptickými vizemi nukleárního inferna rozpoutání třetí světové války právě tam, vzešlé z konfliktu mezi Čínou a Tchaj-wanem. Takový pesimismus netřeba však – aspoň prozatím – sdílet. Vzdor zlověstné rétorice se totiž zdárně daří hospodářské spolupráci těchto dvou tolik oficiálně nesmiřitelných antagonistů. Tchaj-wanci jsou nejen těmi největšími zahraničními investory v Číně, tam už jich žije a pracuje celičký jeden milion.

Kdysi jsem byl na ostrově Quemoyi, někdejším značném jablku sváru, v době, kdy se konalo vzájemné bombardování s náložemi nikoliv již výbušnin, ale propagandistických materiálů, s dohodou, že jedna strana bude řádit v liché dny a druhá v sudé dny týdne, a v neděli že pauza. Teď se dočítám, že místo artilerie už došlo k přímému kontaktu návštěvníků, se vzájemně směnitelnou měnou.

Kapitalistický cizinec, čenichající značný zisk, přece jenom zpomalí při pomyšlení, že stát otěže nad hospodářstvím, jakkoliv bujně se rozvíjejícím, zcela nepovolí a stejně tomu bude v případě kontroly nad celou společností. Důležitý dokument Budování politické demokracie z října 2005 to vyjádřil zřetelně: „Demokratická vláda je vláda Komunistické strany jménem lidu zdokonalovat demokratickou diktaturu. Socialistická politická demokracie Číny má svěží čínské vlastnosti.“ Natolik svěží, že ukládá disidenty do koncentráků.

Nicméně se již daří některým trhlinám ve vládnutí monopolu jedné strany. Zásluhou politiky „harmonického rozvoje“, jak nedávno přednesl prezident Hu Jintao, veřejnému mínění se bude dostávat jakési pozornosti a již se tak dokonce i s úspěchem stává. V Šanghaji, protestujícímu obyvatelstvu se podařilo zhatit připravovanou výstavbu elektromagnetického vlaku (maglev) a v jihočínském přístavu Xiamen (rodišti mé manželky, kde se trošku vyznám) uspěla iniciativa zabránit výstavbě mohutného chemického kolosu – „vítězství lidu“ (slovy NYT, 27. 1. 2008).

Neúspěšně ale byly snahy zabránit přemnoha vládním zásahům likvidovat mnohé čtvrtě, vystěhovat mnohé tisíce obyvatel k prospěchu letošní olympiády, jejímž uspořádáním čínský kolos, Napoleonem kdysi předvídaný a obávaný, se světu míní prezentovat ve své kýžené roli nové supervelmoci v novém tisíciletí.