Březen 2008

Český pilot na Nové Guineji

Ota Ulč

Na Tahiti jsem se dozvěděl, že v dobách normalizace tam z Prahy za radovánkami jezdily hodně prominentní nomenklaturní kádry. Navždy by se měly ztratit někde na atolu, kanibalové by se do nich měli zakousnout, ať už konečně na světě je nějaká spravedlnost, zabažil jsem.

Takové řešení by se nejspíš dalo uskutečnit na Nové Guineji, kam ale nemířili lidé zvláštního ražení, avantgarda pracujícího lidu, ale řada našinců, úspěšně upláchnuvších od budování vědecké beztřídní budoucnosti. Jedním z nich byl Václav Chadim, nyní adresou v australské Cannbeře. Někdejší kadet na letecké akademii v Hradci Králové se dostal do nejdivočejší a dodnes nejméně probádané končiny světa. Dali jsme se do rozpravy, magnetofon zaznamenával.

„Létal jsem s Territory Airlines. Dvoumotorové staré křápy. Na trasách v highlands, malé airstripy...“

„Jak jste se mezi těmi kopci vůbec vyznali?“ chtěl jsem vědět.

„S tím byla řada problémů. Jednak ty malé aeroplány měly málo síly, špatně stoupaly – a tam jsou pohoří přes čtyři tisíce metrů vysoko. Snažili jsme se dostat pod mraky a mířit mezi průsmyky. Navigační přístroje jsme vůbec neměli. Orientovat jsme se mohli jen vizuálně – podle kopců, potoků, podle aspoň trošku individuálně vypadajících stromů. Takže když se objevila díra ve mraku a já zahlédl takový strom, jedině tak jsem mohl zjistit, kde jsem. Vozili jsme všechno – zásoby, stavební materiál, úředníky, domorodce. Ti bývali natření zkaženým smradlavým sádlem, takže jsme museli letět s hlavou vystrčenou z okýnka, abychom neomdleli. Také jsme vozili k soudu ty, kteří někoho zabili a třeba i sežrali...“

„Takže vy jste se potkal s lidožroutem?“

„Krátce poté, co jsem tam přijel. Tehdy v Telefominu zabili dva úředníky a snědli je. Tyhle labužníky jsem pak vezl k soudu do Wewaku.“

Z nebezpečného ovzduší jsem přesedlal na pevnou zem. „Goroka, vaše adresa – jak daleko odtamtud vedla pořádná silnice?“

„To nevedla. Cesty tam byly jen prašné a pak blátivé, když pršelo, což bylo denně.

Jejich údržba vypadala asi jako ve středověku. Dám vám příklad: Poněvadž v Goroce hodně prší a letiště bylo na svahu, dělali jsme strouhu a na práci si přibrali domorodce. Dostali kolečka, radvance. Jenže oni s tím nebyli schopni zacházet - však dřív v životě kolečko nikdy neviděli. Vyřešili to tak, že usekli pár mladých stromů, na ně kolečko naložili a nosili. Čtyři chlapi jeden radvanec.“

„Trošku mi to připomíná Indii směrem k Himálajím – tam jeden cestář v ruce držel lopatu a druhý mu pomáhal potahováním provazu, který byl k lopatě přivázán,“ zbytečně jsem přerušil a Chadim pokračoval:

„Jeden farmář, Němec, měl v Goroce tuhle zkušenost: kdykoliv odjel, jeho pracanti okamžitě přestali dělat. Když slyšeli, že jeho auto přijíždí, hned se do práce zas pustili. Tenhle farmář měl ale jedno skleněné oko. To si příště před odjezdem vyndal, přinesl na pole židli, na ni položil to své skleněné oko a řekl jim v pidgin English: mi lukim - že je jako bude pozorovat. Tři dni to fungovalo, kluci tvrdě makali, až to pak jeden vykuk vyřešil. Oko přikryl kloboukem, aby je nemohlo vidět a oni se na práci mohli znovu vykašlat.“

„Skoro všechny práce ale zastanou ženy, že ano.“

„Samozřejmě. Muži chodí se šípem, celý den běhají za jedním vrabcem, než ho uloví. Tam není zvěř jako v Africe. Jsou tam tree kangaroos, klokánci, co poskakují po stromech. Birds of paradise - peří, to si schovávají, má pro ně velkou cenu asi jako pro nás briliant. Tím se pak šnoří na sing sing – velkolepou událost.“

„Byl jste někdy u toho?“

„Jednak v Mount Hagenu, taky u nás v Goroce. Stavěli jsme letiště na hřbetu hory. Místo se zplanýrovalo a zorganizoval se sing sing. Dodali jsme konzervy, pozvali domorodce, ti tam zpívali, tancovali a terén perfektně udusali, jako by to udělal parní válec. Sing sing trvá několik dní, jak známo. Když začne, tak to zabijí třeba dvě stě prasat, upečou, navěsí na stromy a do toho praží slunce. Skáčou, tancují a krmí se. A za tři dni jich třeba padesát umře na botulismus.“

„Co pijí?“

„Teď si kupují pivo – to před samostatností nesměli. Dát tehdy domorodci napít bylo trestné. Oni alkohol nesnáší – tak jako Abos v Austrálii. Takže alkohol kradli. Třeba pánovi whiskey a dolévali ji tekutinou podobné barvy,“ což tedy vesměs byla moč, jíž se konzument potřeboval zbavit.

„Oni vůbec moc kradli bělochům – takový byl jejich kmenový zákon. Ale krást mezi sebou, to bylo něco jiného. I jiné slovo měli pro tento dvojí druh krádeže. Nekradli jen pro sebe, ale pro celou vesnici. Ledničku jsme měli na petrolej, většina zásob pravidelně mizela. Takže jsem pak kupoval jednu flašku pro nás, čtyři pro vesnici. Hodně se mi ztrácely ponožky - ale vždy jen jedna z páru. Oni totiž v nich nosili peníze.“ Fusekle ve funkci portmonky, tobolky.

„Teď jedním hlavních problémů zločinnosti je znásilňování bílých žen. A přitom ty se nekrášlí smradlavým žluklým sádlem, že ano?“

„Nejenom to. Domorodky se navíc natřou sazemi. Lidé, co žijí u pobřeží, ti aspoň občas lezou do moře, ale v horách přijdou s vodou do styku pouze, když prší a zrovna nemají po ruce dost velký banánový list, aby se uchránili. Tam se nikdy nemyjí a špína z nich jen opadává.“

„Osobní hygiena, to teda není jejich forte...“

„Ale hledí si domácích zvířat – zejména prasátek. Ty i kojily. Mám fotku ženské s takovým pašíkem, jak mu vybírá blechy a zakusuje je. Fotografovat to ale může jen ten, kdo zadrží dech. Nebo má teleobjektiv. Dostali jsme se do oblastí, kde dělali špičky šípů z lidských kostí. Nám si stěžovali, že od té doby, co jim tam přišel government a bránil jim, aby mezi sebou válčili, tak tam mají nedostatek materiálu.“

„Měli též sazebník na nákup manželky, že ano – kolik prasat za ně.“

„Jo, Jo. Byla tam pak taková inflace, že ti mladí si pomalu nemohli dovolit tu svou vyvolenou koupit.“

Teď tedy plným tempem do novověku! Chadim, který v oné divočině strávil deset roků, poskytl příklad s obtížemi růstu: „Já taky spravoval rádia. Přes rameno se mi díval náš kuchař a já jsem se mu snažil vysvětlit, proč ta bedýnka hraje. On byl přesvědčen, že uvnitř mám zavřené maličké muzikanty.“

„Tehdy ve vaší době kolik tam bylo evropských rodin?“

„V Goroce, s plantážemi kolem, asi dvě stovky.“

„Byli jste tam jediní Češi?“

„Tamější existenci sdílela řada našinců. Několik lékařů – Češi i Slováci. Pak v highlands působilo několik Slováků misionářů – katolických. Velmi sympatičtí. Také jeden lékárník. V Goroce ještě jeden bývalý pilot. Ale nechal létání a dal se na pěstování kafe a tabáku. Ti lékaři měli zajímavé zkušenosti. Některé nemoci domorodcům vadily, jiné ne. Vyprávěl mi doktor Lukáč, Slovák, co pracoval v nemocnici v Mount Hagenu, že mu tam přišel člověk a hrozně si stěžoval, že mu svrbí ruka. Ukázalo se, že má plané neštovice. Přitom měl hlavu zabalenou v banánovém listu a divně to páchlo. Doktor se zeptal, co to je – ale to prý nic není, že už to má delší dobu. Doktor ale poručil, že se na to podívá. Rozbalil a zjistil, že dotyčného někdo před časem, zřejmě sekyrou, praštil do hlavy a uštípl mu kus lebky. Teď tam byla díra, bylo vidět, jak mu tam pulzuje mozek a kolem to už všechno hnilo. Proto ten smrad.“

Uzavřeli jsme dumáním o vývoji v zemi, v mnohém ještě s mentalitou, ba i realitou, doby kamenné a s ambicemi na existenci v novověku. Divoši vyběhnou z houští, ocitnou se ve vakuu, bez záchytného bodu a hodnotové orientace. Bezúčelně bloudí ulicemi hlavního města Port Moresby a zločinnosti přibývá o stovky procent.