Březen 2008

Dražby a hodnoty vzácností

Ota Ulč

V americkém domově mi zvonil telefon, volala pražská televize, s požadavkem, abych se vyjádřil k dražbě vzácného dokumentu, k níž dojde příštího dne v New Yorku v prestižním domě Sotheby. O tak náramné záležitosti jsem neměl tušení. Byla to Magna Charta, veledůležitý dokument z roku 1215, o zárukách lidských práv a svobod, od té doby hojně a všelikde porušovaných. Zásluhou královského písaře v roce 1297 v době panování Edwarda I. se tak stala součástí anglického obyčejového práva.

Pustil jsem se do pátrání a zjistil, že všeho všudy existuje sedmnáct kopií této vzácnosti – patnáct jich je v anglických archivech a knihovnách, jedna je v Austrálii, bývalé trestanecké državě britského, již dodýchavšího, impéria a zbylou sedmnáctou v roce 1984 za jeden a půl milionu dolarů koupil texaský miliardář Ross Perot, též politický potrhlík s prezidentskými ambicemi (a svou zásluhou – totiž způsobením rozkolu v republikánské straně – se zasloužil o osm let pobytu Demokrata Clintona v Bílém domě). Perot dal dokument k dispozici Národnímu archivu ve Washingtonu na dobu 23 roků. Je ve velikosti 35 krát 40 centimetrů, na pergamenu, opatřený voskovou pečetí Edwarda I., je psán v latině – všeho všudy 2.500 slov, čitelných zejména s pomocí zvětšovacího skla.

Dražba tedy proběhla a vynesla sumu 21,321.000 dolarů, což mi vychází na 85.284 dolarů za každičké slovo. (Takový rekord ale překonává cena za televizní reklamu při přenosu utkání o šampionát – tzv. superball - v americkém fotbalu, který se tak jmenuje, poněvadž se hraje rukama: každá vteřina totiž přijde na sto tisíc dolarů).

Novým majitelem Magny Charty se stal David M. Rubenstein, na Forbesově seznamu 400 nejbohatších lidí světa, v pořadí s číslem 165. Dává ji rovněž k dispozici Národnímu archivu, kde je k nalezení spousta jiných vzácností, od Emancipační deklarace po text Marshallova plánu či plánu letu posádky Apollo na měsíc.

Za kolik peněz by se asi dal získat oddací list kněžny Libuše s Přemyslem Oráčem, kolik by vynesl rozvrh prací denního úklidu v jeskyních blanických rytířů? Když z mýtologie postoupíme k autentické historii, jaký by to asi byl pocit dotknout se buly, kterou vlastní rukou podepsal Karel IV., Otec vlasti, či značně později, některý z patentů, podepsaný všelijak plodnou císařovnou Marií Terezií?

Miliardář Ronald S. Lauder zaplatil rekordních 125 milionů dolarů za portrét pani Adele Block-Bauer, dílo Gustava Klimta z roku 1907. Nacisté obraz ukradli, po válce pobyl šedesát roků v rakouské národní galerii, načež ho v restituci získala Maria Altmanová, příbuzná původních majitelů. Ta, místo aby se doživotně radovala pohledem na dílo, raději je prodala a za tolik milionů je koupil Lauder, jemuž český stát dluží – či už snad zaplatil - miliardy korun, za újmu způsobenou Vladimírem Železným, někdejším šéfem televize Nova, nynějším europoslancem, eurozákonodárcem. Klimtův obraz je vystaven, k spatření zájemcům. Lauder ho dal k dispozici, neuzamkl se do privátního prostoru, kochat se takovým unikátem. S pocitem, že vlastním výtvor mistra Rembrandta, že tohle je plátno, jehož se svým štětcem dotýkal Vincent van Gogh, ještě dřív, než si ufikl ucho.

Outsider se třeba neubrání nelichotivým epitetům, že to je frivolní, obscénní, až třeba perverzní, podobně hříšně marnotratné jako nákupy memorábilií třeba kalhotek a podprsenky Marylin Monroe, dávno již zesnulé bohyně.

Což by se dalo sympatizovat s osobou, která neváhá utratit miliony za možnost zasednutí v Rusku do meziplanetární rakety a jejího vystřelení do vesmíru? Proč tak nehorázný obnos nevěnovat k prospěchu ubožáků v některé z bídných končin Afriky, ovšem za předpokladu, značné pravděpodobnosti, že dojde k rozkradení peněz dřív, než by mohly dorazit na správnou adresu.

Tolik tedy k telefonátu stran dražby anglického historického dokumentu. I když by ho v závažnosti hravě znicotnil onen bájný oddací list kněžny Libuše.