Březen 2008

Holčička do rodiny již někde přestává být neštěstím

Ota Ulč

Před víc než rokem vyšel můj text s názvem Už jsou nás miliardy a stále údajně přibýváme. Započal jsem s dobou napoleonských válek, kdy vzdor jatečním obřadům na bojištích, se lidstvu podařilo rozmnožit do počtu jedné miliardy. Trvalo pak 123 roků, než z jedné miliardy byly dvě, ale pak již jen 12 roků, aby těch miliard bylo pět. Nyní jich je šest a půl.

Bezkonkurenčně vedou Čína (1,3 miliardy) a Indie (1,1 miliardy), dohromady tak tvořící třetinu veškeré světové populace. Primát Číny, nyní již s ochabující důkladností posazovanou politikou jednoho dítěte, ohrožuje Indie, i když tam preference pro chlapečky a infanticida holčiček nejsou nic neobvyklého.

V této souvislosti neodolám se vytasit se vzpomínkou. V roce 1973, čili již před hrozně dlouhou dobou, jsem strávil dva měsíce v Indii jako člen skupiny vědátorů bádajících o problémech modernizace v zemi. Došlo i k dlouhému interview s Indírou Gándhíovou, ministerskou předsedkyní v jedné z kanceláří v ústředním parlamentu Lok Sabha. Napřed jsme se upejpali, až ticho přerušil banální dotaz, kolik že má Indie obyvatel – trapnost sama, tak jsem to tehdy cítil. Ne však paní Indíra. Odpověděla, že vlastně si sama není jistá, zda těch milionů je 560 nebo 650 – rozdíl větší než je počet všeho obyvatelstva v naprosté většině států světa – ale že se zeptá příslušného ministra. A tam za okny v zahradách parlamentu pak došlo k jejímu zavraždění. Od té doby se populace v Indii téměř zdvojnásobila a demografové předvídají, že brzo předběhne Čínu.

První sčítání obyvatelstva se v Číně uskutečnilo v roce 327 před Kristem: obyvatel tehdy napočítali necelých šedesát milionů. Počet zůstal stabilní po dvě tisíciletí, ale pak se protrhl pytel. V devatenáctém století, po nedobrovolném pootevření západním vlivům, již napočítali 412 milionů. A v roce 1949, na počátku komunistické éry po všech těch válečných masakrech, si život zachovalo 540 milionů, jež nutno živit na omezeném prostoru zemědělsky použitelné půdy a za dost neomezeného množství přírodních katastrof.

Mnozí vůdcové by se dovtípili, nikoliv však Mao Ce-tung. Ten populační kontrolu zatratil jako jednu z forem kapitalistického spiknutí, že to je záměr ochudit nejpočetnější zemi socialismu – vždyť v množství je síla!

Když dědicové Maových nesmyslů uspořádali v roce 1982 (zrovna tehdy jsem poprvé do Číny přijel) nové sčítání, dosud největší v dějinách světa, dopočítali se k úděsné cifře 1,008.175.288 - oné téměř čtvrtině všeho lidstva. Deset let by trvalo, než by všichni Číňané normálním tempem propochodovali pekingskou branou Nebeského míru. A tempem každé druhé vteřiny se narodí další Číňánek. Rovněž se podstatně prodlužuje průměrná délka života. Jak poskytnout dorůstající generaci dost pracovních příležitostí, kde sehnat miliardové fondy na bytovou výstavbu?

K radikálnímu kroku se přistoupilo v roce 1979: Deng Xiaopingovo (Teng Siao-pchingovo) politbyro vyhlásilo politiku jednoho dítěte na rodinu, se záměrem do sta roků zredukovat počet obyvatelstva na 700 milionů, čili téměř o jednu třetinu. Již se podařilo metodami méně než ohleduplnými zabránit zrození sta milionů dětiček, s dopadem, který se tehdy nepředvídal.

Ve své knížce Čech částečným Číňanem (Academia, 2004) se tématem poněkud zabývám. Zejména na venkově se tam děvčátku říká „tisíc uncí zlata,“ jenže v případě zrozeného chlapečka je to „deset tisíc uncí zlata“. Když ale smíme mít jen jedno dítě a ona ta má porodila holku a hrozí představa vymřít po přeslici, co pak? Buď tedy odhodit dítě, nebo manželku, odpovědnou za manko devíti tisíc uncí zlata, a začít znovu. Je zrození děvčete dostatečným důvodem k rozvodu? Znovu se začínaly v čínských novinách objevovat zprávy o utopených či jen odhozených novorozeňatech ženského pohlaví. Kdosi odložil u dveří stranického sekretariátu pytel s osmi udušenými holčičkami. V novinách rozmázli případ ženy, která porodila dceru, manžel ji zmlátil a jeho otec, stranický funkcionář, příhlížel a souhlasil.

Rostoucí počet těhotných žen začínal naléhat na lékaře, aby zjistil pohlaví plodu, aby se tak mohlo rozhodnout, zda dojde nebo nedojde k potratu. Když to takhle půjde dál, za dvacet let nenajdou mládenci nevěsty, předpověděl mládežnický časopis a tristní prognóza se věru naplnila. Chybí teď mnohé miliony děvčat a zájemci o získání celoživotní partnerky, ať už jakékoliv, aby si pomáhali všelijak. Častý a též nákladný způsob je objednávkou u gangsterů, specializujících se na poskytování takové služby. Vyhlédnou si oběť, zpravidla na vesnici ve vzdálené provincii, unesou ji a dodají zákazníkovi. Chudinka se s osudem buď smíří, a v případě, že se jí podaří dostat zpět domů, vítána zpravidla nebude, zůstane na ni stigma s pověstí své předchozí použitelnosti. Pokud se jí rurální puritáni ještě někdy dotknou, žádný se s ní neožení, manžela podle své volby nenajde.

Vláda se snaží přesvědčovat národ, že dívky jsou neméně hodnotné. Všiml jsem si velkých plakátů: rodina – otec, matka, v pozadí rakety a astronauti, v náručí holčička a nad vším nápis JEDNO DÍTĚ JE ŠTASTNÉ DÍTĚ.

Též ochuzené dítě, jakož i rodina a čínský jazyk. Jestliže se podaří restriktivní politiku důkladně prosadit, pojmy bratr, sestra, bratranec, sestřenice, strýc, teta též vymřou. Vyprávěla mi čínštiny znalá rodina mého amerického kolegy: za ruku vedli jednoho potomka, druhého měli na zádech v sedačce. S pochodujícím klučinou se dalo do řečí místní dítě: „To je tvoje maminka? A kdepak je maminka druhého chlapečka?“

Co se stane s dvojčaty a vícerčaty, jak stát potrestá příliš plodnou matku? Prý se jí přiznává polehčující okolnost, tedy žádné drastické zásahy, připomínající dilema ve Styronově Sofiině volbě.

O to potěšitelnější je probíhající změna v Jižní Koreji, jak podrobně informovaly The New York Times (23. 12. 2007 : WK1) v článku Jižní Korea, kde dřív hoši kralovali, dochází k přehodnocování děvčat. Také tam tradičně, jako ve všech patriarchálních společnostech, si rodičové přáli mužské potomky, též jako investici pro vlastní stáří, aby se silní svalnatí, polní práce zvládající synové o ně postarali. Jenže v sedmdesátých letech dvacátého století došlo k rozmachu industriální revoluce a mnohonásobné přeměně společnosti. Životní úroveň chvalitebně rostla, přibývaly a přebývaly peníze na investice a úspory ve stáří, ochabovala nutnost závislosti na synech, k rodině beztoho méně lnoucích, než jak si počínají vlastní dcery.

Jejich zaměstnanost a tím i ekonomická emancipace, spolu se sebevědomím, vzrostly. V roce 1981 pouze jedna z deseti se dostala na univerzitní studia. Teď už je jich většina (60%). V parlamentě se za poslední čtyři roky počet zákonodárkyň zdvojnásobil. Pokračující proces zrovnoprávnění zasadil v roce 1990 pořádnou ránu konfuciáské tradici zrušením výlučného práva mužů dědit rodinný majetek. Studie Korejského ústavu zdraví a sociálních záležitostí, na základě průzkumu 5.400 vdaných žen, v roce 2006 zjistil, že pouhých 10 procent pokládalo za svou povinnost porodit syna – notný to pokles v porovnání s 40 procenty, zjištěnými v roce 1991.

V říjnu 2007 Světová banka zveřejnila výsledky průzkumu, potvrzujícího, že Jižní Korea se stala první asijskou zemí, v níž populační nepoměr ve prospěch novorozenců mužského pohlaví se zastavil a začíná se vyrovnávat. Zatímco v roce nepoměr byl 100 : 116,5, v roce 2006 se docílilo snížení na 107,4. Poklesl počet potratů, k nimž vedlo zjištění, že očekávaným přírůstkem do rodiny by byla holčička. V roce 1987 vláda vydala zákaz lékařům, aby poskytovali takové informace. Současně popularizovala slogan: Jedna dobře vychovaná dcera má hodnotu deseti synů.

Zmíněný článek v NYT začíná zmínkou o ženě, kdysi mladé matce tří synů, což tehdy vyvolalo závistivé dotazy, jak se jí něco tak náramného mohlo povést. Nyní, po letech, kdy získala vedoucí pozici v mediálním průmyslu, se svěřuje s projevy soustrasti, jíž se jí dostává, poněvadž nikdy neměla dceru.

Demografové se radují a jejich kolegové v sousedních zemích, zejména v Číně, bedlivě sledují pokračující kýženou změnu. Tam totiž nepoměr, jak v roce 2005 zjistila studie OSN (United Nations Population Fund), se udržoval na žalostné výši 100 : 120.