Březen 2008

Iniciativy bývalých předáků se znova projevovat

Ota Ulč

Monarchové mají kariéru zajištěnou doživotně, pokud ji nepřetne převrat, abdikace, revoluce a v jednom případě i gilotina. Úctyhodného výkonu ve výdrži docílila britská královna Victoria, jakož i nynější Alžběta II. a vlastně i náš Franz Josef. Ty ale všechny překonal Sobhudza II., vládce jihoafrického Swazilandu. Na trůn usedl v roce 1899 jako jednoroční batole a nebýt netrpělivých stárnoucích potomků, kteří ho v roce 1982 údajně otrávili, tak mohl kralovat dodnes.

Po skonu severokorejského superstalinisty Kim Ir-sena, světový rekord v trvanlivosti vládnutí dosud drží jakkoliv chorý Fidél Castro: za tu dobu se ve Washingtonu již vystřídalo deset prezidentů (Eisenhower, Kennedy, Johnson, Nixon, Ford, Carter, Reagan, Bush otec, Clinton, Bush syn). V Dominikánské republice Rafael Leonidas Trujillo přišel k moci v roce 1930, době výmarské republiky, a končil v roce 1961, době Kennedyho. V Paraguayi, diktátor Alfredo Stroessner započal v roce 1954, když jsme u nás měli Antonína Zápotockého, a nedobrovolně končil v roce 1989, době rozpadu panování vědeckých socialistů.

Obtížně se odchází z politické arény, opuštěním moci, tohoto údajně největšího afrodisiaka. Jsou dychtivci, kteří se takových slastí nedovedou nabažit. Někdo ale odejde z vlastní iniciativy, ať už z důvodů rodinných, zdravotních, psychických - třeba zklamán, znechucen, uražen, vyčerpán, uondán. George Washington odmítl stát se králem a poslední tři roky života strávil na svém sídle Mount Vernon jako soukromá osoba. Thomas Jefferson, tvor z nejznamenitějších, odolal značnému tlaku a po osmi letech v čele státu odmítl pokračovat. Dvě čtyřletá volební období se stala normou, porušenou druhou světovou válkou. Po jejím konci a smrti Franklina D. Roosevelta došlo k ústavnímu uzákonění tohoto časového limitu.

Návraty z exilu do původních politických rolí se zřídka daří. Krátkodobou výjimkou se stal argentinský Juan Peron, diktátor od roku 1946, který vyhnán ze země, se směl po osmnácti letech vrátit do vlasti, znovu se stát prezidentem a krátce poté zesnul. Značně neuspěla kleptokratka maxizlodějka Imelda Marcosová s podobnými choutkami po návratu do domácího prostředí na Filipínách. Po druhé světové válce se do zemí sféry sovětského vlivu směl vrátit pouze Edvard Beneš a to k nikoliv zářnému vyvrcholení své kariéry.

Po pádu komunismu projevili zájem o znovuzasednutí na trůn vypuzení východoevropští monarchové: rumunský Michael, teď již dlouholetý švýcarský obchodník, bulharský Simeon, obchodní poradce v Madridu, jugoslávský Alexander, sídlící v Londýně. Nejméně zkušeností s rodnou zemí měl zájemce Leka, syn prvního a posledního albánského krále Zogu: rodina totiž v roce 1939 uprchla před italskou invazní armádou, když potomkovi byly pouhé tři dny. Teď v dospělosti údajně žije v Jižní Africe a živí se prodejem zbraní.

V naší rodné zemi dlouhá doba čtyřiceti let vyloučila eventualitu úspěšného návratu generace poúnorových emigrantů do politických rolí s dočasnou výjimkou Pavla Tigrida. Ani ti posrpnoví utečenci nedopadli líp, s rovněž dočasnou výjimkou Egona Lánského a již skončivším senátorským působením Edvarda Outraty.

Někdy se ale vytrvalost vyplácí, jak třeba ve Francii potvrdil socialistický předák François Mitterrand, který po opakovaných volebních porážkách přece jen dosáhl vrcholného úřadu ve státě. V pluralistických demokraciích dochází k někdy nesnadno předvídatelným vrtochům voličů. Winston Churchill, symbol statečného odporu napřed proti domácím prosazovatelům appeasementu za každou cenu a pak ovšem proti Hitlerovi, byl vystrnaděn z úřadu za pouhý jeden měsíc po vyhrané válce. Po dalších volbách v roce 1950 se do uřadu vrátil. Se svým znovuzvolením bolestivě neuspěl Lech Wałęsa, legenda odporu proti totalitě.

V české kotlině po skandálu s partajním financováním a rezignací Václava Klause koncem roku 1997, nebylo mnoho těch, kteří by byli předpokládali jeho politické zmrtvýchvstání, za pár roků korunované zasednutím na Hradčanech. Již oznámil své rozhodnutí v úřadě dál setrvat. Prozatím se mezi zájemci o tak omamné afrodisiakum nejčastěji slyší jméno česko-amerického ekonoma Jana Švejnara. Též jsem se dozvěděl o snahách přimět Václava Havla, aby se znovu ucházel, ale nepředpokládám, že mistr absurdního divadla by projevil zájem o takovou reprízu.

V Americe si bývalí prezidenti počínají různě. Někteří, jakoby se nemohli nabažit mediální pozornosti, kdežto jiní se stáhnout do ústraní. Dwight Eisenhower a po něm též Gerald Ford se značně věnovali golfu. (Pro případného zájemce: slovo GOLF je zkratkou původního mužského šovinistického příkazu Gentlemen Only Ladies Forbidden.) Ronald Reagan trávil hodně času v sedle svých ořů na rozsáhlých pozemcích v náramné kalifornské končině Santa Barbara. Jimmy Carter jednak užitečně vypomáhal při výstavbě obydlí po chudé spoluobčany, jednak, míň než užitečně, se pletl do mezinárodních problémů ve světě s ambicí získat Nobelovu cenu míru, což se mu přece jen podařilo. Za nejúspěšnějšího bývalého prezidenta pokládám Teddy Roosevelta, který se ve vlasti tuze zasloužil zřizováním národních parků, a v zahraničí byl zván jako vážená osobnost angažovat se při řešení mezinárodních konfliktů. Za své počínání tento vášnivý lovec vysoké zvěře obdržel Nobelovu cenu míru několik generací před Carterem.

Z popředí vrcholné české politiky odešel Miloš Zeman na Vysočinu objímat stromy, Vladimír Špidla do Bruselu stát se významným údem v hierarchii eurokratů, zatímco Stanislav Gross, jako přemnozí odstavení politici v Americe, se uchýlil do značně víc výnosného soukromého sektoru, kde může dál rozmnožovat své prapodivně nabyté miliony.

Do americké prezidentské kampaně v tomto roce 2008 zasáhl bývalý prezident Bill Clinton s iniciativou bez precedentu: do Bílého domu se vrátit, vládní moc i když ne zcela usurpovat, tedy se na ní notně podílet a tím i de facto anulovat 22. ústavní dodatek, omezující možnost setrvání ve funkci maximálně na dvě volební období čili na osm let.

The Love of Politics je titul právě vyšlé knihy (nakladatelství Random House) s podtitulem Bill and Hillary Clinton: The White House Years významné publicistky Sally Bedell Smith. Jejím předmětem je podivuhodný manželský pár „cynických idealistů“, otužených a vyztužených mnoha lety politických bojů a neváhajících si pravdu přizpůsobit podle momentální potřeby. Ona pilný, ambiciozní, pečlivě kalkulující dříč, on mimořádně talentovaný virtuosic performer, s nezkrotitelnými choutkami permanentního svůdce. Ti dva tvoří vzájemně podpůrné družstvo – vztah tzv. co-dependence – v němž se svým způsobem mají rádi. Jejich manželství doprovází série krizí, v nichž jeden vždy přispěchá druhému na pomoc.

Podstatnou část roku 2007 nominace Hillary Demokratickou stranou na úřad prezidenta se zdála být zaručena - to až do okamžiku, než se národu jako zájemce představil Barack Obama. Její náskok 20 bodů se postupně vytratil a situace se začala natolik zhoršovat, že Bill se objevil k záchraně.

Zachránce nebo sabotér? nazvala svůj břitce kritický komentář významná novinářka Maureen Dowd (The New York Times, 23. 12. 2007). Například citovala reportéra agentury Associated Press, který v předvolební kampani v Iowě napočítal, že Bill během deseti minut užil slovo „já“ 94krát, kdežto o Hillary se zmínil jen sedmkrát. Přibývá kritických hlasů, že Clinton zápolí s nepříjemným pocitem hrát druhé housle, ale současně tuze usiluje, aby manželka mohla – a věru měla – dosáhnout mety té nejvyšší. Kritici začínají obviňovat bývalého prezidenta z ambicí se vrátit do Bílého domu s její pomocí, znovu se chopit moci, jíž se nedovede nabažit.

Černoch Andrew Young, dávný spojenec Jimmy Cartera, spolurodáka z Georgie, bývalý velvyslanec USA v OSN, pak i dočasný starosta Atlanty, kypící jižanské monopole, doporučil svým soukmenovcům dát hlas Hillary, poněvadž Bill Clinton je prý stejně černošský jako Obama, ne-li víc. A tuto lichotku – která v případě jiné pigmentace by vedla k zatracení jako neprominutelného rasistického prohřešku – poťouchle devalvoval zpřesněním, že tento její manžel, majitel tak proslule nepokojného poklopce, v posteli okusil větší počet žen s tmavou pokožkou, než se kdy podařilo Obamovi zvládnout.