Březen 2008

Kuráž učinit nepopulární opatření

Ota Ulč

Dřív než by se asi povedlo zveřejnit tento článeček, české obyvatelstvo už bude vědět, zda na Hradčanech setrvá dosavadní či přijde nový nájemník. V porovnání s právě probíhající volební kampaní zvolit prezidenta v USA, notná to věru výhoda: neztrácí se čas ani peníze, netřeba vyhazovat přemnohé miliony na kampaň k získání voličů, kteří beztoho nemohou volit, netřeba posedávat před obrazovkou sledováním debatních utkání v televizním studiu mezi uchazeči, poněvadž hradní pán se nemíní s jedním takovým odvážlivcem vůbec zahazovat. Jiná země, jiné zvyklosti, plusy a minusy.

Občasné slovní přestřelky a osočování mají v Americe značnou tradici a jsou teď doslova něžnou záležitostí, než jak bývalo v začátcích tohoto státu. V utkání John Adams versus Thomas Jefferson v roce 1800, Jefferson byl obviněn z páchání podvodů, oloupení vdovy a s předpovědí, že v případě jeho vítězství, „Vraždy, loupeže, znásilnění, cizoložství a krvesmilstvo bude otevřeně hlásáno a praktikováno“ (zdroj Connecticut Courant, solidní zdroj na svou dobu). Následné utkání v roce 1804 přitvrdilo na vehemenci.

Tentokrát se rivalové vůči sobě chovají ohleduplně. Po utkání si podají ruku, poražení pogratulují vítězům a určitě se nestane, že by se někdo vytasil s obviněním například Hillary Clintonové, manželem mnohonásobně šálené, z jejích údajných sexuálních nepřístojností. Dost pravidelnými prohřešky je tak zvané pandering (v anglicko-českém slovníku přeloženo jako „hovění choutkám“ či dokonce jako „kuplířství“), snaze přizpůsobovat si realitu podle očekávání příznivé reakce toho kterého publika. Například v kovbojském Wyomingu podporovat neomezené právo vlastnit a užít zbraň, kdežto totéž právo zatracovat někde mezi jemnocitnými intelektuály. Tímto postojem, zvaným flip-flop, se pravidelně vyznamenává Mitt Romney, republikánský uchazeč o Bílý dům. Ovšem život není statický, přizpůsobení novým okolnostem bývá nevyhnutelné, nutno tedy rozumně balancovat onu inconsistency (nedůslednost, neslučitelnost) s flexibility (pružnost, přizpůsobivost). Kandidátka Clintonová během dvou minut vyslovila dvě vzájemně se vylučující stanoviska (o rozhodnutí guvernéra státu New Yorku souhlasit s vydáváním řidičských průkazů ilegálním přistěhovalcům – problém vskutku zapeklitý). V primárkách v Michiganu, státu s churavějícím automobilovým průmyslem, Romney slíbil o živobytí připraveným zaměstnancům návrat jejich pracovních příležitostí, které již beznadějně odpluly do Japonska. Jeho protikandidát John McCain, senátor z Arizony a bývalý válečný zajatec z Vietnamu, kde strávil přes pět hrozných let, otevřeně odmítl takovou eventualitu jako nerealistickou a zdůraznil potřebu, aby se postižení přeškolili do ekonomicky uplatnitelných povolání. Politikovi se ono pandering může, aspoň dočasně, vyplatit: v Michiganu Romney vyhrál, McCain prohrál.

McCain si troufl kriticky zapochybovat o zdůrazňování užitečnosti etanolu v rurální, kukuřici značně pěstující Iowě, popudil spoustu konzervativců svým spoluautorstvím (s ultraliberálním senátorem T. Kennedym) zákona o jakémsi vyřešení problému, co si počít s dvanácti miliony v zemi přítomných ilegálů. U liberálů si hodně pohoršil a spoustu munice tak dodal svým oponentům, když připustil eventualitu přítomnosti amerických vojenských jednotek v Iráku třeba na dobu sto let, a pramálo mu pomohlo vysvětlování, že takové jednotky jsou v Německu už déle než půl století, jsou v Jižní Koreji, Kuvajtu, leckde, však taková je cena za pramálo oceňovanou roli supervelmoci, a přece nejde o přítomnost na cizím území, ale o bezpečí takových jednotek. Vzdor tomu všemu se však McCainovi v nápodobě bájného ptáka Phoenixe z popele podařilo vzchopit se do výšin již velmi pravděpodobného vítězství v nominaci Republikánskou stranou na prezidenta, a rovněž s nadějí – jak tvrdí analytici, pravidelně se mýlící – porazit pravděpodobnou protikandidátku Hillary, která se těší, či spíš netěší, tzv. negativní podpoře – údajně polovina voličů ji totiž srdečně nesnáší.

McCain kromě svého senátorování se uplatňuje jako pilný autor. Ve své prozatím poslední knize (Hard Call: Great Decisions and the Extraordinary People Who Made Them) se zabývá odvahou volit jakkoli nepopulární řešení. (Podobným tématem se vlastně zabývá i kniha „Profiles in Courage“ J. F. Kennedyho.) McCainovým velkým hrdinou je Winston Churchill, jenž svým důsledným postojem bez smiřovaček s Hitlerem, se tuze lišil od Neville Chamberlina, tehdejšího miláčka britské veřejnosti. Tuze statečnou iniciativu uznat stát Izrael prokázal egyptský Anvar Sadat, což ho pak stálo život. Nebylo snadné pro Harry Trumana odstranit velmi populárního generála Douglase MacArthura, velitele armády v tehdejší korejské válce. Rovněž důkladné ocenění si zaslouží Ronald Reagan za svůj postoj přestat s ústupky sovětskému kolosu a naopak vyvinout tolik značné iniciativy, že kolos se podařilo podemlít. McCain nejvíc vybočil z řady a postavil se proti převažujícímu postoji většiny národa, jakož i jeho představitelů na obou koncích politického spektra. Tématu jsem se již jednou dotkl v článku Nevrlé pocity z případného úspěchu: V irácké válce se Američanům podařilo potřít Saddámovu armádu za jeden měsíc a nepodařilo se jim vyhrát mír za dalších pět let. Pentagon, zejména zásluhou ministra Donalda Rumsfelda, podcenil nutnost početní síly vojska k zajištění bezpečnosti obyvatelstva. S velkým zpožděním – a s vyhazovem Rumsfelda, jak se McCain jako snad vůbec jediný už delší dobu domáhal - došlo ke změně strategie – tzv. surge („vysoká vlna, její vzdouvání, vzkypění“ – tak tvrdí anglicko-český slovník) a velením s tak nezáviděníhodným úkolem pověřili Davida Petraeuse, generála intelektuála (doktorát z Princetonu).

Okolnostmi, jak ke změně došlo, se podrobně zabývá text, uveřejněný v týdeníku The Weekly Standard (4. 2. 2008: 20-27), jehož autorem je publicista Fred Barnes, též známý mnoha televizním divákům. Rekapituluje, že naděje na zdárné poválečné uspořádání, podpořené trojími volbami v roce 2005, se v únoru 2006 rozpadly zničením tuze posvátné mešity šíitů v Samaře, což vedlo v obrovskému násilí, zabíjení tisíců sunnitů. Až do té doby americké velení se drželo taktiky zvané small footprint (malé stopy, šlépěje), založené na předpokladu, že příliš značná americká přítomnost jen dodává na intenzitě počínání povstalců, takže čím méně budou okupanti viditelní, tím víc se situace bude stabilizovat, s předáváním otěží a odpovědnosti formující se irácké armádě.

Onoho léta 2006 se situace v zemi ještě víc zhoršila a přiměla prezidenta Bushe k závěru, že válka je ztracena. Zatím ale ve Washingtonu Frederick Kagan, bývalý profesor na vojenské akademii ve West Pointu, se zabýval vytvářením nové strategie, detailního plánu jak zajistit bezpečnost zejména Bagdádu, s předpokladem, že Američané již nebyli hlavním terčem a katalyzátorem násilí, že hlavním nebezpečím stabilitě je ona sectarian violence - vražedná nenávist mezi sunnity a šíity, rozdmychávaná příslušníky al-Kájdy, vesměs cizinci neiráckého původu. K tomu bude třeba posílit americké jednotky dalšími pěti brigádami, s posláním nejen jít po nepříteli, nejen se podílet na poválečné rekonstrukci, ale setrvávat v místě mezi civilním obyvatelstvem a tak konečně přispívat k jejich pocitu jakési životní jistoty. Tento surge kromě generála Petraeuse podporoval generál Jack Keane, bývalý zástupce velitele generálního štábu armády, s velikou podporou McCaina, jediného mezi senátory. Pentagon nereagoval sympaticky, ministr Rumsfeld iniciativu rovněž odmítal. V listopadu onoho kritického roku 2006 byly volby, které Republikáni prohráli a den poté se Rumsfeld se musel se svou ministerskou funkcí rozloučit. Bush oznámil národu tento surge v lednu 2007. Všichni předáci mezi Demokraty iniciativu odsoudili, většina Republikánů raději mlčela a negativní postoj národa vůči válce v Iráku zůstal nedotčen.

Bushovo pominutí, věru pohrdnutí veřejným míněním, se však nevymstilo. Naopak, po několika měsících se zdárné výsledky dostavují, Petraeusovi se podařilo získat na svou stranu kmenové vůdce sunnitů v několika provinciích. Ti zorganizovali domobranu k zachování místního pořádku, al-Kájda, kterou tvoří převážně cizinci, vyklizuje pozice, civilisté se vracejí z nedobrovolného exilu, Bagdád začíná oživovat, přestává být dějištěm vzájemného apokalyptického vyvražďování.

Ovšem, americká média sdělují selektivně, vycházejí z principu, že dobrá zpráva je žádnou zprávou. Takže značně překvapilo, když nejvlivnější New York Times a Washington Post se uráčily uveřejnit na první straně tak mrzutě pozitivní úspěchy. Není však v zájmu amerických politiků, oponujících a většinou i opovrhujících počiny Bushovy administrativy, tento významný pokrok k lepšímu připustit. Mezi kandidáty na prezidentskou nominaci Demokratickou stranou není ani jeden.

Hillary Clintonová, která v září 2007 v Kongresu Patraeusovu zprávu zesměšňovala jako fairytales - pohádky, báchorky, že tedy generál lhal, nyní na opakované otázky, zda stále odmítá vidět tuto změnu k podstatně lepšímu, nadále tvrdí, že to žádný pokrok není, poněvadž nebyl dosažen na poli politickém, což ovšem není pole tohoto generála. Její hlavní konkurent Barack Obama se snažil s nepříjemností pozitivního vývinu vypořádat poněkud komplikovanější argumentací. Přece v politice, řeč sama je tím nezávažnějším nástrojem boje a daleko víc záleží na tom, jak se co řekne a ne co se míní.

Tak či onak, trvající válka v Iráku v tomto období kampaně o zmocnění se Bílého domu přestala být hlavním tématem a tím i důkazem o jeho vadnoucí závažnosti. Kandidáti teď stráví daleko víc času s návrhy na vylepšení ekonomie, zdravotnictví, daňového uspořádání.

Bismarckovi se přisuzuje moudré rčení, že primární kvalitou politika je jeho schopnost slyšet vzdálený zvuk kopyt teprve se vytvářející historie. Tony Blair, donedávna britský premiér, na otázku, co že pokládá za nejobtížnější ve své funkci, odpověděl slovy: „Události, milý hochu." Ano, události, to nečekané a případně nepředstavitelné. V politice pouhý jeden den se může zdát být věčností a k americkým volbám dojde teprve o prvním úterý dosud tak vzdáleného měsíce listopadu. Rozhodně by se změnily priority, a otázky zdravotního pojištění či daňové zátěže by třeba znicotnil teroristický útok na americkém území, aspoň v intenzitě, jaké postihl Londýn či Madrid (ač po 11. 9. 2001 nic tak zkázonosného nepostihlo tento kontinent, vzdor všelijakým snahám, aniž by se ovšem za dosažený klid dostalo sebemenšího uznání Bushově administrativě).

Ještě jedna ošidnost mě napadá a podivuji se, že s ní dosud nikdo nevyrukoval: kurážnému McCainovi, pravděpodobnému kandidátu Republikánů a třeba i vítězi ve vrcholném utkání, by mohla hrozit diskvalifikace. Ústava přece vyžaduje narození na americkém území, což ale není jeho případ. Na svět přišel v oné Panama Zone, kde jeho otec sloužil jako námořní důstojník. Toto území podle nyní již neplatné smlouvy sice bývalo „v trvalé držbě" (in perpetuity) Spojených států, nikoliv však v jejich stoprocentním vlastnictví.