Březen 2008

Moravský patriot na Tahiti

Ota Ulč

Z letiště Faaa (tři A) jsem se dokodrcal do Papeete, hlavního a též jediného města na tomto Francouzi stále vlastněném souostroví. Bloumal jsem ulicemi a na náměstí Johanky z Arcu vidím nápis LIBRAIRIE KLIMA. Podivné. Půjdu se přeptat. Polynéskou krasavici za pultem jsem začal trýznit svou pseudofranštinou. Že jsem českého původu a zda že náhodou tato firma nemá v sobě rovněž něco českého.

„Vítáme vás,“ pravila krasavice – česky. Slečna Klímová. Tatínek našinec, matka domorodka, sestra provdaná v Praze. Přišel tatínek, vážený místní občan, radní konšel, studnice jak francouzského šarmu, tak českého smyslu pro humor. Rovněž s přehledem až bystrozrakým o někdejší naší společné domovině. Na sobě měl šortky, táhlo mu k osmdesátce, vypadal o dvacet let mladší a měl energie jako dvacetiletý junák. Snadno jsme se spřátelili. Na programu jsme toho najednou měli tolik, že jsme si další témata museli odložit na příští rok, když jsem se na Tahiti, tentokrát se svou familií, znovu ukázal.

Začal jsem otázkou o vzdálené výspě na rovníku v Pacifiku – Christmas Island, Vánoční ostrov, kde býval šéfem kokosových plantáží pan Jedlička a zda že ho znal.

„Znal jsem je tady v těch končinách snad všechny,” přikývl a pustil se do povídání. Rozjeli jsme se kolem ostrova. Napřed do kopce, k vile jedné z jeho dcer, sídlu obsypanému voňavými květy, orchidejí jako u nás pampelišek, a s pohledem nejnáramnějším na ten rajský svět – mořský břeh, za ním korálový útes, kde hraničí jiná mořská modř a pak v dáli majestátní obrysy ostrova Moorea. Z pamětníka veterána, otce mnoha česko-polynéských dětí, jsem mámil informace a pro jistotu zapnul magnetofon.

Dozvěděl jsem se, že první našinci začali na Tahiti přijíždět ve dvacátých letech – tedy již hodně dávno. „Aspoň sto jich bylo. A čím se živili? Plno z nich hrálo v biografech, to víte, tehdy ještě byly němé filmy.”

Vida, ze Šumavy se chodilo vyhrávat s cirkusem po světě a teď tato tahitská varianta. „No jo, vždyť Češi byli známí muzikanti,” přitakávám.

„Buď muzikanti nebo zloději,” zpřesnil znalec a pokračoval: „Brzo se rozlezli, zakládali plantáže na Raiateia, na Huahine, ale pak to chcíplo. Naráz. Prvního ledna 1926 přišel velkej cyklon a všechno jim to zničil.” Připravil českou pionýrskou obec o živobytí a rozprášil ji. Postižení odešli do Austrálie, na Nový Zéland, Novou Kaledonii, pár se jich uchytilo na Fidži.

„Já jsem sem přijel vlastně poslední – v devětadvacátém roce. Měl jsem kontrakt od jedné společnosti mít na starost plantáže na Markézách.” Marquises – přes tisíc kilometrů na sever od Tahiti, souostroví scénicky tuze půvabné, s půdou úrodnou, historií značně tragickou, též s reputací značně lidožroutskou.

„Pěstovali jsme kafe, vanilku a kokos, samozřejmě. Dělal jsem to čtyři a půl roku.”

„Padala tam na vás tíseň, jako tehdy na Gaughina?”

„Jednak jsem neměl syfilis, jednak jsem měl pořád co dělat. Neměl jsem čas cítit tu samotu. Psal jsem hodně do novin. Byl tam jeden Švéd a ten se úplně zbláznil. Markezané, na rozdíl od Tahiťanů, se s vámi nebaví. Jen stojí. Rádi se ožerou, ale ne s vámi. Jsou to hezký ostrovy, ale smutný.”

„Jak to tam s vámi pak skončilo?”

„Jako důsledek krachu na Wall Streetu. Dostal jsem befel to zklikvidovat a tak se likvidovalo.”

V roce 1939 se náš krajan dostal k meteorologii. „To vás vzali proto, že se jmenujete Klíma, jako že líp rozumíte klímatu? Kde jste se tím tak narychlo vyučil?”

„Nejsem o nic blbější, než ti druzí,” vysvětlil. “To začala zrovna válka. Moc se mi nechtělo, ale pořád hučeli, že to bude jen provizorně – a provizorně jsem to dělal dvacet sedm roků.”

Nová kariéra mu umožnila seznámit se se všemi kouty francouzské Polynésie. „Kde je to nejhezčí – že se tak hloupě ptám?”

„Všude to má svůj šarm. Tuamotu - ten dokonale bílý písek. Markézy jsou hezký, ale smutný, jak už jsem řekl. Je tam moc málo lidí. Rapa na jihu je pěkná, ale je tam moc zima – teda, relativně zima. Gambier, to je lepší. Huahine, tam bylo moskytů, ježíšmarjá!”

„Jak byste porovnal Tahiťany, Markézany, Tuamoťany... Gambierany - jsou charakterem velmi rozdílní?”

Klíma neváhal s odpovědí: „Líný jako prasata jsou teda všichni. Charakterem se moc nelišili. Markezan byl víc primitivní, byl lidožrout, ale já je měl radši než Tahiťány. Ti načichli moc civilizací, chtějí všechno, co mají Evropané, ale přitom nic nedělat.”

„A že jsou také větší pokrytci, domníval bych se.”

„Ano, ano, samozřejmě. Když přijel Evropan na ostrov, tak mu náčelník nabídl manželku na noc. A když už za moc nestála, tak vybrali nejhezčí děvče ve vesnici. Zvyk, to víte, co se dá dělat...”

„Proti zvyku bych nic nenamítal. Jenže oni občas návštěvníka sežrali, že ano.”

„Jo,to taky,” připustil znalec.

„Kolik Čechů vás tady zbylo?” měním téma.

„Čtyři. Já, legionář Vychodil, fotograf Valenta a Očenášek. Byl u mne správcem na Markézách, vozil tam Tahiťáky na práci, poněvadž Markézák, toho jste k práci nikdy nedostal. Očenášek to s Tahiťákama uměl, měli z něj strach. On je to velkej chlap, vyučenej kotlář ze Škodovky, tam od vás z Plzně.”

Krajan Očenášek přivezl ze staré vlasti moravskoslovácké kroje, navlékl do nich své čokoládové vnoučky a vyfotografoval je pod palmami. V telefonním seznamu v je teď už celá řada Očenášků.

Jeli jsme ke Gaughinovu muzeu podél golfového hřiště a dopravní značky, varující, že v místě padají parašutisté. Průvodce Klíma zastavil před benzinovou pumpou s modrým nápisem SLAVIA. Toť čerpadlo našince Očenáška. Ne že by se musel na stará kolena takto plahočit: je vlastně velmož, vlastní ledacos, včetně osmnácti hektarů ostrovního břehu – obrovský to tam majetek. Jenže tento tuze majetný ex-Plzeňan zrovna nepumpoval, byl někde ve městě. Seznámil jsem se aspoň s jedním ze synů, atraktivním Čechopolynésanem.

Ve francouzské Polynésii, kam se svého času vydal bádat Milan Rostislav Štefánik, zbyli tedy jen čtyři Češi/Moravané s potomstvem.

„Jo, poslyšte,” vzpomněl si pan Klíma. „Je tady pátej. Ne tady, ale na jednom ostrově – dost daleko. Ale víte, je to zajímavý, že ještě umí česky. Přišel sem jako dítě, když mu bylo osm. Ne osm roků. Osm měsíců.”

Dal jsem si tehdy závazek, dosud nesplněný, krajana s tak zarputilými vlasteneckými kořeny jednoho dne vyhledat.

„Příště, až zas přijedete, ať vás ani nenapadne bydlet v hotelu! Mám tady prázdný barák, budete ho mít k dispozici,” slíbil můj průvodce.

Leč nemělo se tak již stát. Vyměnili jsme si pár dopisů, až pak přišlo úmrtní oznámení. Zemřel Rudolf Josef Tadeus Klima, narozený v Zábřehu na Moravě, správce Společnosti des Marquises, meteorolog, knihkupec v Papeete, nositel řady českých a francouzských válečných a občanských vyznamenání. Jménem pozůstalých manželka Rosa, děti Rudy, Manuela, Mila, Conchita, Misla, Philippe, Sylvana, vnoučata Valja, Mirku, Rudla, Slávek, Pascal, Karel, Vanina, Taute, Raitahi, Temehani, Líba, Hina, Moe, Růžena, Minihoa, Radek.

Pozoruhodný život pozoruhodného člověka a kolik pokračovatelů tady zanechal.