Březen 2008

Trest smrti – ano nebo ne?

Ota Ulč

V této době se zdaleka nejvíc popravuje v Číně, však nejpočetnější zemi planety, a takto se i tuží nábožensky zanícený Írán. V západním světě takové řešení již téměř neexistuje, je pokládáno za barbarství a mezi barbarskými výjimkami je zloduch Amerika, zbývající supervelmoc.

Jenže i tam jde o značně ojedinělý úkaz. Například v roce 2003 došlo v zemi ke spáchání šestnácti tisíc vražd, ale soudy vynesly pouhých 153 trestů smrti, jichž bylo vykonáno jen 65. V roce 2007 (do listopadu) se tak stalo v 42 případech. Současný stav je tedy takový, že z 300 vražd pouze jeden jediný pachatel má smůlu takto končit.

Velice bude záležet na místě spáchaného činu. Z padesáti států této Unie, dvanáct jich trest smrti zrušilo, v některých případech už i před dlouhou řadou let a před pár měsíci k nim přibyl stát New Jersey, populární adresa mafiánů (nejen v televizním zpracování seriálu Soprano) a momentálně i rekordního výskytu infekce HIV. Přesně v době, kdy guvernér Corzine podepsal toto zrušení, dvěma odsouzencům, dlícím v maximum securiry vězení, se podařilo upláchnout a ještě jsem se nedočetl, že by je lapili.

Za řekou Hudsonem, hranicí státu New Jersey, je sousední stát New York s proslulou věznicí s nyní již deaktivovaným jménem Sing Sing, kde svou pozemskou pouť nedobrovolně v elektrickém křesle ukončili pro Sověty pilně se angažující atomoví špioni Julius a Ethel Rosenbergovi. Vzpomínám si na tuze rozhořčenou báseň, k příležitosti stvořenou Pavlem Kohoutem, jenž si už nejspíš nevzpomíná. Třeba ho dodatečně potěším informací, že elektrické křeslo jako nástroj popravčí již definitivně bylo odmrštěno na smetiště dějin a stejně tak skončila kalifornská plynová komora. V nynější dosavadní většině států, které mají trest smrti stále v popisu práce, aniž ho příliš vykonávají, jedinou metodou je smrtící injekce. Pouze jeden stát – pobožný mormonský Utah – dává odsouzenci možnost volby, dát přednost kulím popravčí čety. Tak se rozhodl Gary Gilmore, inspirace literárního opusu Executioner’s Song Normana Mailera, před nedávnem poklidně zesnulého.

Smrtící injekci tvoří tzv. triple cocktail (sodium thiopental; pancuronium bromide; potassium chloride), první jako sedativum, po něm paralýza plic a konečně zastavení srdeční činnosti. Dočítáme se ale o komplikacích, že zřízenci se třeba ruce třesou, má potíže strefit se do žíly v paži narkomana, devastované dřívějšími vpichy. To vše údajně s výsledkem, že odsouzenec příliš trpí a prosazovatelé zrušení trestu smrti protestují, argumentují ústavou, zakazující cruel and unusual punishment - kruté a neobvyklé potrestání, ač ovšem není tvora, který by byl takovou proceduru absolvoval a k zážitku se mohl vyjádřit.

Vyjádřili se ale dva takoví čekatelé, odsouzení vrahové ve státě Kentucky, a Nejvyšší soud ve Washingtonu projevil ochotu o metodě popravy rozhodnout – poprvé tak od roku 1879, když souhlasil, aby stát Utah směl volit smrt zastřelením.

Nejvyšší soud dává přednost se tak ošidnou tématikou nezabývat. Po čtyřech letech trvajícího moratoria, v roce 1976 znovu dal souhlas k výkonu trestu smrti. Jménem většiny členů tribunálu, soudce Potter Steward tehdy napsal, že „trest smrti má nepochybně významný odstrašující účinek.“ Teď ale toto vrcholné justiční těleso přichází s novým moratoriem, v souvislosti s nutností znovu důkladně zhodnotit, zda ona injekce neodporuje ústavnímu zákazu krutosti a neobvyklosti. Došlo tak k odročení poprav na neurčitou na dobu, k intervenci v Texasu, Virginii a Mississippi, kde 30. října 2007, necelou jednu hodinu před popravou, svému trestu unikl vrah Earl Berry, který umlátil ženu, vracející se ze zkoušky pěveckého sboru.

Odpůrcům trestu smrti ovšem nejde o co nejméně bolestné ukončení života odsouzence, ale aby k němu nikdy nedocházelo. Svižné, stoprocentně spolehlivé řešení by přece zaručila gilotina – šmik a je to. Ovšem nepěkná podívaná, s kýblem krve. Nebo popravčí četa nebo provaz s propadlištěm, kdy dojde k okamžitému zlomení vazu na rozdíl od mučení pomalým škrcením – ono strangulatio - jímž se vyznamenávali budovatelé zářných zítřků v našem holubičím národě.

Nejčastějším a nejhlasitěji slyšeným argumentem odpůrců trestu smrti je tvrzení, že státem přikázané zabití nic neřeší. Takový nonsens lze bez obtíží vyvrátit, s odkazem na skutečnost, že v případě toho kterého popravence to přece vyřešilo perfektně, definitivně. Teď už si své vražedné choutky nezopakuje, jak by však mohl - a mnohokrát se tak již prokázalo - ať už usmrcením spoluvězně, strážného, nebo, v případě podmínečného propuštění (jež třeba kdysi v Massachusetts podepsal bývalý guvernér Dukakis, někdejší uchazeč o prezidentský uřad, či později v Arkansasu bývalý guvernér a nynější prezidentský uchazeč Huckabee), vraždou dalších obětí.

Kdo se o takovou problematiku aspoň trošku zajímá, tak ví, že v Texasu, který vede v počtu poprav, je vražednost daleko menší, než v hlavním městě Washingtonu, kde trest smrti už byl dávno zakázán. Liberální The New York Times, s trestem smrti rozhodně nesympatizující, nedávno (18. 11. 2007) však zveřejnily výsledky nejposlednějších studií, potvrzujících, že každým rozsudkem smrti se tak zabraňuje spáchání tří až osmnácti vražd. Jedna významná studie se zabývala rozborem situace v 3.054 krajích (counties) po dobu dvou desetiletí. Gary Becker, laureát Nobelovy ceny za ekonomii (1992), po seznámení s důkazy vyjádřil své přesvědčení, že trest smrti skutečně má odstrašující účinek. Profesoři Cass R. Sunstein (University of Chicago), dřív důsledně liberální odpůrce trestu smrti, a Adrain Vermeule (Harvard) ve své studii ve Stanford Law Review přiznali, že „nedávná zjištění se zdají být přesvědčivá“ (the recent evidence of a deterrent effect from capital punishment seems impressive), že trest smrti skutečně může vést k záchraně životů. Čili čím víc poprav, tím méně vražd, násilných smrtí. Překvapivé to přiznání v profesorských kruzích.

Proti trestu smrti se uvádějí nejen etické, moralistické, ale i ekonomické důvody. Každý hrdelní proces v USA si totiž vyžádá výdaje ve výši více než milionu dolarů. Dočítám se například (The Economist, 10. 11. 2007:38) o případu ze státu Georgia, kde obviněný Brian Nichols, když souzen pro trestný čin znásilnění, v soudní síni zastřelil soudce a dvě další osoby, což se stalo v přítomnosti několika tuctů svědků. Teď ale stát váhá tohoto multivraha soudit, poněvadž si ze svého omezeného rozpočtu nemůže dovolit platit jeho obhájce, lháře z povolání, psychiatry, psychoanalytiky, kteří se proanalyzují k závěru, že za všechno je vinna společnost, minulost, systém, jen ne pachatel. Kde procedurální námitky vyvolají reakci dalších procedurálních námitek, přibývá tahanic a hrůzných výdajů, s kýženou pravděpodobností, že samozřejmost onoho zabití před očima mnohých, o němž může pochybovat jen osoba mentálně tuze vyšinutá, se přece jen podaří rozplynout. Však ano, to je americký adversarial system, jehož účelem není dosažení spravedlnosti, ale vítězství za každou cenu, a o němž slovutní odborníci jako například Franklin E. Zimring, profesor práva na kalifornské univerzitě v Berkeley, naváhají tvrdit, že je ten zcela nejlepší na světě. Zimring, autor studie Protiklady amerického trestu smrti, tuto záležitost přirovnává k výuce jak tančit valčík ve mracích“ (NYT, ibid).

Druh argumentace v Georgii nabývá podoby vtipu (který ale v hlavách mnohých amerických juristů vtipem vůbec není), o oprávněnosti obhajoby synáčka, vraha vlastních rodičů, jenž se domáhá přiznání polehčující okolnosti, poněvadž je sirotek. Procesní výdaje přece nemají nic společného s meritem věci! Změňte proceduru zbytečných průtahů a ušetříte.

Ušetříte dvakrát. Když vrah bude odexpedován na věčnost, stát se nebude muset o něj dál starat, doživotně pečovat – to vše s výdaji, přesahujícími rozpočet průměrné americké rodiny.

Většina americké veřejnosti si víc přeje, než nepřeje zachování trestu smrti. Troufám se domnívat, že taková by byla preference i českého národa. V této záležitosti naši zvolení reprezentanti, vládci tu i onde, si však příliš demokraticky nepočínají, vůli lidu ignorují. Což mi poněkud připomíná tzv. kemalismus – někdejší principy a počínání Mustafy Kemala Ataturka, zakladatele moderního Turecka – vládnout pro lidi a občas také proti lidu.