Březen 2008

Vědec a pojmenování ryby

Ota Ulč

Po Evženu Balonovi, rodáku z Ostravska, světově proslulém zoologovi, spisovateli, cestovateli, jsou ale pojmenovány ryby dvě: Gymnocephalus Baloni, hovící si v Dunaji a Dněpru, a Tilapia Baloni, adresou v Kongu a severní Zambii.

„Po mně se nikdy nebude jmenovat ani jedna veš,“ politoval jsem se teď o posledním Silvestru u tohoto velikána, v jeho náramném domě necelých sto kilometrů od Toronta, krášleným stovkami artefaktů, exotických pamětihodností, zejména z Afriky. My dva jsme seděli ponořeni v sudu, marinujíce svá již obstarožní nesličná těla.

Známe se spoustu let, ledacos jsme spolu zažili, ale většina českých čtenářů o Balonovi nic neví. Takže: V Praze získal doktorát přírodních věd se specializací na rybičky, dostal se do ichtyologické laboratoře Slovenské akademie věd, politicky si to tam polepil kritikou Dunajského vodního díla – mohutného socialistického projektu se zkázonosným dopadem. Přesto se mu podařilo dostat se ven do světa na podobný projekt OSN v Zambii, kde pobyl pár roků.

„Zajímavá paralela - Dunaj a pak to svinstvo na jezeře Kariba,“ zavzpomínal. „Tam šlo o přehradu s prý převážným zájmem o blaho domorodců. Ve skutečnosti šlo o profit v měděných dolech a rafinériích - dostat tam elektrický proud. Přitom to způsobilo zaplavení obrovské plochy, statisíce domorodců přestěhovali do oblastí, nemožných na přežití. Marně jsem protestoval u mezinárodní organizace, svého zaměstnavatele. Po letech jsem byl jakžtakž rehabilitován, když si ve Švédsku troufli vydat moji syntézu o celé té věci.“

„Nicméně jsi si v Africe lebedil, že ano.“

„Velmi – ta příroda! Podnikali jsme různé expedice – Kalahari, Tanganika a tak dále...“

„Mě by spíš zajímali lidi než zvířata, kolik já potřebuju žiraf ke štěstí?“

„Mě lidé taky zajímali. Například, v rámci republiky Zambie dosud přetrvávají tradiční království. To jedno z nich je na horní Zambezi, kde v naší době vládla královna. Před začátkem sezonních záplav se za velkého ceremoniálu odebírala ze svého letního sídla na ostrově do vyšších poloh – jako názorný příklad, aby ji poddaní následovali a neutopili se. Za velké parády královnu, pevně zapasovanou v malé budce, posadili na bárku, ta se za zvuků bubnů a jiných nástrojů rozjela. Jenže - když královna vládla špatně, tak do dna byla vyříznuta díra. Dotyčná tedy nevěděla, zda vůbec dojede...“

„Také řešení. Našim potentátům by se to určitě nelíbilo – co by na to třeba řekl o zvolení znovu usilující Klaus, že ano. Podstatnou část života jsi strávil ale tady v Kanadě. Před lety jsme jeli chytat ryby do pouště – ty pupfish přece. Měl jsi různé exotické sabbaticals - vzpomínám na tvůj pobyt na Rhodes univerzitě v Jižní Africe – Grahamstownu, pěkné prostředí. To jsi tam bádal a seděl na zadku nebo ses pohyboval?“

„Stále jsme jezdili na expedice. Od studentských let jsem sníval se na tamější institut dostat. Však jako každého biologa na světě mě fascinoval objev živého fosila - COELOCANTHA, objev století.“

„Moment, většina čtenářů aby byla zmatená. Když se řekne „živý fosil“ – to přece je oxymoron, logický nonsens jako třeba je suchá voda, živý nebožtík nebo demokratický komunista! Poskytni pokud možno lapidární vysvětlení.“

„Je to až dva metry dlouhé zvíře, podobné rybě, žilo před tři sta miliony roků. Před sedmdesáti miliony roků všechny vyhynuly – se myslelo. Starší než dinosauři. Anatomická struktura coelocanthů je taková, že se právem pokládají za předky všech suchozemských obratlovců.“

„To jsem ale taky já – suchozemský obratlovec. Tuhle šeredu, co máš na univerzitě v kádi, je má teta, prateta?“

„Však ano. Proti nim jsou dinosauři úplní benjamínkové. A coelocantha objevil v třicátých letech Jihoafričan J. L. B. Smith, právem pak slavný. Do jeho institutu jsem se odjakživa chtěl dostat. A druhý ředitel tohoto ústavu je právě ten, co sem za mnou začal jezdit.“

„A také sedět v tomhle sudu, předpokládám. Kde ty potvory ještě vůbec jsou?“

„Po hrozně dlouhém pátrání se zjistilo, že žijí u dvou ostrovů v souostroví Comoro, mezi Madagaskarem a Zanzibarem. Dalším mým velkým snem bylo se tam jednou dostat, což se uskutečnilo.“

„Jak jste ty prapředky lapali?“

„Je to velmi obtížné. Mají speciální hemoglobin, který jim zabraňuje žít v teplotě nad osmnáct stupňů Celsia. Ovšem Comoro jsou v tropické oblasti, coelocanthi proto musí setrvávat v hloubkách kolem 300 metrů. Tam ale není co žrát, takže za potravou musí výš, do 200 metrů, v noci, kde teda něco chytit mohou, ale mají pořádné problémy s dýcháním. To už vlastně vykládám dříve neznámé výsledky expedice. A to je pak hloubka, v níž jsou chytitelní. Domorodci jich za rok dostanou pár exemplářů a za každý pak od vlády dostanou odměnu ve výši tříročního platu. Sešli jsme se tam se západoněmeckou výpravou, co si lodí přivezla malou ponorku, takovou bublinu, vhodnou právě pro takové hloubky. Mimochodem – vyrobená ve Švýcarsku a zkonstruovaná dvěma českými inženýry.“

„Zlaté české ruce. Jak se ta naše prateta pohybuje?“

„Ona vlastně jde, kráčí ve vodě, také tou vodou letí jako pták. Hodně nezvyklé zvíře, co potřebuje nezvyklé podmínky - nejenom ta hloubka, ale též jen ty části ostrova, kde se ze svahů valí čerstvá láva. Sopky tam pravidelně vybuchují každých deset let.“

„Není ale nebezpečí, že prateta teď přece jen vyhyne, když vláda dává tak velkou odměnu za kus? Však ty už teď jednu tu potvoru nebožku máš v kádi na univerzitě – s ní bych tedy do sudu spolu nevlezl.“

„To víš, každé muzeum na světě by chtělo mít exemplář. A navíc Japonci začali tomu přisuzovat magickou omlazující sílu, asi jako ty nesmysly s rohy nosorožců. My jsme dali dohromady komisi, která dělá opatření těmto krokům zabránit. Podařilo se nám dostat ceolocantha na seznam CITES - to je mezinárodní organizace s centrem ve Washingtonu. Má na starost komerční exploatace ohrožených druhů zvířat, například tygrů. Taky se tam dostal africký slon.“

„Když já tam před dvaceti či kolika roky byl, slonů tam bylo habaděj.“

„Což už zdaleka není, však jsem tam byl nedávno. Jejich počet se odhadoval skoro na jeden a půl milionu kusů a běžné bylo potkat se se stohlavým stádem. Teď už se potulují jen malinké skupinky.“

„A hlavní příčinou je?“

„Hlavní příčinou zkázy je ivory trade, zahraniční poptávka po slonovině. Řemeslníci zejména v Hongkongu, obrovský byznys.“

„Co jinak hodně zajímavého jsi teď naposled v Africe zažil?“

„Okavango – jeden ze sedmi či kolika divů světa. Mohutná řeka, valí se z Angoly, tvoří obrovskou deltu, jenže nevlévá se do moře, ale do Kalahari. Písek pouště řeku absorbuje. To je tedy v severní Botswaně, stovky kilometrů zaplaveno, a pokládá s to za poslední ráj na světě.“

Za takový ráj určitě nepokládal džungle Bornea, když na Sarawaku si protrpěl několik měsíců na člunu, expedicí do nehostinného vnitrozemí. Zdaleka příjemněji se mu dařilo při dlouhodobém vědátorském pobytu v Japonsku, kde byl tuze považovaným hostem – dokonce se těšícím osobní přízni a přátelství japonského císaře Akihita, velkého fanouška na rybičky. Marně jsem se tehdy Balonovi nabízel, že na semestr zanechám profesorování a s ním bych odjel v roli komorníka. Méně by mě byly lákaly jeho pacifické expedice za ještěry na indonéském ostrově Komodo, a potápění ve vodách u Nové Guineje, mezi krásnými korálovými útvary se potkávat se žraloky.

Tento Silvestr mi zpestřoval filmy o svých nejposlednějších zážitcích ve vodách s právě takovými nebezpečnýmu potvorami.

Z bezpečného sudu jsme konečně vylezli, náramně vylouhováni.