Březen 2008

Zasalutovat výkonům dřívějších světoběžníků

Ota Ulč

Jakkoliv jsem nahlédl do většiny států světa a několikrát si jako „neopatrný zbabělec“ (sebekritická diagnóza) koledoval o malér - náboženští fanatici v Benáresu, popuzení domorodci ve Swazilandu, téměř letecké neštěstí v severní Austrálii - ale pouze jednou – při potápění v moři u fidžanského ostrova Viti Levu, při střetu s rybou stone fish, potvorou dost smrtonosnou - jsem jen o fous unikl předčasnému ukončení své pozemské pouti. V porovnání se zkušenostmi globetrotterů předchozích generací jsme vlastně jen mravenečkové, zhýčkaní poseroutkové, zvyklí na luxus s klimatizací, téměř úplné či totální nuly.

Jedním z velikánů byl Enrique Stanko Vráz, velký český patriot. Na svět přišel v Bulharsku roku 1850, už v dětství cestoval se svým otcem diplomatem, jako sedmnáctiletý se zúčastnil boje proti Turkům, jako dvacetiletý započal se svou přírodovědeckou kariérou, dobrodružnou cestou Afrikou, zažil hrůzostrašnosti v Senegambii, byl svědkem hromadného vraždění a do otroctví ujařmování. V Africe strávil všeho všudy osm let, z nichž tři roky v saharské poušti v přestrojení za Araba. Vyčerpán zimnicí, dyzentérií, záhadnými tropickými chorobami, se zotavoval na Kanárských ostrovech, kde psal své první cestopisné texty – španělsky.

Odjel do Latinské Ameriky, pobyl tři roky ve Venezuele, plul do neznáma po Orinoku a Amazonce, putoval přes pohoří And k pacifickému břehu. Přivezl exotická zvířata do pražské zoologické zahrady a v Praze mu roku 1900 vyšla kniha Napříč rovníkovou Amerikou.

Třetí velkou cestu podnikl na Borneo a Novou Guineu.

Musel si vydělávat všelijak – psal, fotografoval, přednášel. V USA tak činil v angličtině na Harvardově univerzitě, té nejprestižnější v zemi, česky přednášel k našincům v New Yorku, Chicagu, Filadelfii - a v Iowě v Cedar Rapids, městě značně českém. Španělsky přednášel v Buenos Aires a Santiagu, německy přednášel odborníkům na mnoha místech Holandska.

Psal o Siamu (nynějším Thajsku), přichomýtl se v Pekingu k dramatickým událostem onoho boxerského povstání na přelomu století. Stará Čína se tehdy již kácela a Vráz se neostýchal dát na papír své rozporné pocity: „Nenávidím i miluji Čínu. Obdivuji se Číně klasické, ale obrovský náběh inteligence, obdivuhodné vědomosti, stará kultura světa, vlast nejstarší filosofie, to vše vteče v moře směšnosti, naivnosti, k ztřeštěným dogmatikům.“

S manželkou Vlastou a dcerou Vlastou se v roce 1921 vrací z Chicaga do Prahy, tam bydlí v dělnické čtvrti v Holešovicích, Tovární ulice 6. Umírá v roce 1932 a je pohřben na Olšanech. Jděte se podívat na jeho pozoruhodný náhrobek.

Velezasloužilé nakladatelství Sixty-Eight Publishers v Torontu manželů Škvoreckých vydalo v roce 1983 jako svou 139. publikaci výběr z prací tohoto giganta, svazek nazvaný V dálavách světů, přepečlivě připravený Olgou Svejkovskou, do něhož přispěla Vrázova tehdy ještě žijící dcera Vlasta.

V recenzi jsem se přiznal k oněm pocitům tvora, pokrokem zhýčkaného, letadly se pohybujícího, vždy - či téměř vždy - s možností okamžitě vypadnout, kdybych utrpěl příliš příkoří a do nosu se mi zakousl příliš žíznívý komár. Vráz v přestrojení za beduína se měsíce nemyl, půl roku nepřevlékl do čistého prádla. „Chýše, kterou obývám, mimo nečistotu, díru ve zdi a v zemi nic zajímavého neposkytuje... V noci mi nechyběla příjemná společnost pavouků a mravenců až do velkých myší a ještěrek,“ píše a dodává: „Ráno při obouvání bot vyklepu z nich čtyři stopy dlouhého, velmi jedovatého černého hada.“

Tento světoběžník a důkladný český vlastenec se na kocábce jménem Praha plaví po děsivých peřejích neprobádaného Orinoka a přitom si čte Raisovy Zapadlé vlastence a Mrštíkovu Pohádku máje. Při jiné příležitosti se fotografuje s českým lvem mezi lidožrouty. Na Nové Guineji pojmenuje pohoří po Bedřichu Smetanovi. Každou chvilku čtenáři vypomůže paralelami: že tenhle ostrov je trošku jako Střelecký ostrov, kdežto onahle exotika, no jo, to je asi jako Žofín.

A není on náš cestovatel předkem Voskovce a Wericha? „Jé, pán je taky Čech?“ za Araba převlečený Vráz se v Tanžíru zeptá při setkání s panem Brázdou.

Oceňme tento V+ W styl humoru: „Zrovna nad mým ložem nad hlavou dvé roztomilých vlašťovčích hnízd, jejichž guanu mám snad děkovat za úžasný vzrůst svých vlasů... Richard Kongo loví se mnou opice a velké ještěry varany, pro něho velký pamlsek, chodí v bílém cylindru, kterému chybí půl vršku, v červených bavlněných kalhotách a v starém kabátě Napoleona.“ O své paní domácí píše: „Lenost její sahá tak daleko, že raději nejí, než by trmácela tělo. Žvýká kolu, mastí tělo máslem a do nosu si strká listí. Zlobí-li se, mluví se mnou pouze řečí džolof.“

A lebedí si snad Vráz v nepohodlí? Vůbec ne. Je mu pořádně protivné: „Dejte mi s pralesem svatý pokoj, já nyní stůňu po zasněžených pláních,“ svěřuje se na Borneu. Vůbec neusiluje udělat dojem supermana. Však sotva přijel do Afriky – vybaven jedním arabským a jedním evropským oblekem, dvě puškami a dvěma revolvery – sklátí ho hanebné neduhy a octne se bez peněz v nemocnici. „Zpropadená choroba! Dnes opět musil jsem několikrát vzít silnou dávku opia,“ přiznává se na jiné stránce, a dodá, jako nic, že téhož dne „pošramotil“ lebky dvou kajmanů. Pošramotil!

Pár slovy či odstavečky odbude události, zážitky, jimiž bych zaplnil stránky a jiní psavci by rozvláčnili do mnohasvazkových opusů. Na Borneu ulovil a ochočil orangutány. Jeho důkladná zkušenost s africkými krutostmi – apokalyptické velepopravy v ašantské říši, metody ba i služební stupnice ašantských katů. Zážitky s jihoamerickými lovci lebek a jejich umnými zmenšovateli. („Za uzenou hlavu nepřítele, v níž rozpoznal jsem podle kněžské tonsury a hnědých vlasů katolického misionáře, požadovali mou opakovačku a všechny náboje, aby mohli lépe vraždit.“) Jak asi v Praze reagovali konzumenti takových zpráv?

Vrázovy zprávy o Číně roku 1900 mám před očima: žebrák s nožem zapíchnutým v lebce. Kudlu si denně trošku přibíjí, aby čerstvé krůpěje přece jen pozastavily znetečnělé chodce.

Čeština přes sto let stará není ovšem čeština ta nejsoučasnější. Ale místy jako by nás všechny předběhla, mimo dosah času, s unikátními, nevetešnickými dramaty.

Též se dočítáme o vlastním národě, nás samých, jací jsme byli před stoletím, když žil tento neheroický, velikánský tvor.