Březen 2008

Na Sibiř. Zkušenosti českých osadníků v zemi sovětů

Rudolf Urban

Na základě úředních dokladů sestavil Rudolf Urban

Novina v Praze, 1943

Poznámka redakce CS-magazínu: Touto a jinými publikacemi byli Češi za protektorátu varováni před iluzemi o Sovětském svazu. Domnívali se o své škodě, že se jedná o lži nepřítele. Byla to ale bohužel pravda, odmyslíme-li si pár doprovodných antisemitských výroků a výpadů proti politikům 1. republiky poplatných době. Češi nebyli schopni nahlédnout, zcela odtažmo od národně socialistického totalitarismu, okupace a podobně, že Hitler i je paradoxně brání proti zachvácení bolševismem.

(Část 2)

SSSR – Vězení národů

Nikdo po přečtení dosud uvedených zpráv, při nichž, což budiž zdůrazněno, nejde o žádné protikomunistické propagační spisy, nýbrž o úřední československé zprávy, do nichž může každý zájemce u vydavatele nahlédnout, nikdo nebude popírat, že osud českých osadníků v Sovětském svazu byl hrozný. Lze však předvídat, že i tu se opět najdou chytráci, kteří míní, že osud několika českých kolonistů nelze brát za symptomatický pro život veškerého ostatního obyvatelstva sovětského státu. Řeknou, že čeští osadníci stejně jako Němci byli v Sovětském svazu právě jen cizozemci a že tam vůči cizincům chovají zvláštní nedůvěru a podle toho že se s nimi zachází. Ostatním sovětským občanům že se však daří lépe než dříve, a když se český národ jako celek připojí k sovětskému systému, bude míti zajisté možnost už napřed vyloučit všechny stinné stránky sovětského systému, podmíněné národním charakterem ruského národa, a tak si zajistit užívání výhod systému.

Těmto chytrákům bychom mohli připomenout osud pobaltských národů, Litevců, Lotyšů a Estonců, kteří byli vesměs jako uzavřené národní těleso zapojeni do Sovětského svazu a přitom za jediný rok utrpěli hrozné ztráty na majetku a krvi. Českému národu by však měl být největší výstrahou osud ukrajinského národa, jenž hned od začátku pociťoval na vlastním těle všechny bolševické vymoženosti. Výsledek téměř 25letého sovětského panství je, že velmi značný díl ukrajinského národa je dnes rozptýlen po celém území Sovětského svazu až na Dálný východ, kdežto na Ukrajině byli usídleni Rusové, Tataři, Mongolové a jiné asijské národnosti; velká města Ukrajiny lze dnes stěží označit za ukrajinská. Když se však nemohl národ 40milionový ubránit před zničením své národní existence, jak by to mohl dokázat národ jen 7milionový?

Totéž, co zde bylo řečeno o osudu Ukrajinců, mohlo by se stejně dobře říci o všech národech Sovětského svazu, nevyjímajíc ani samotný ruský národ. Neboť, třebaže dnes bolševismus působí velmi silně rusifikačně, přece se to přirozeně neděje z nějakého ruského nacionalismu, nýbrž prostě za účelem nivelace. Bolševický národ má mít jedinou jednotnou řeč a to je konec konců ruština, jako by jí stejně dobře mohla být třeba čínština. Bolševismus však není záležitostí ruství, nebo jak by rádo uvěřilo několik českých fantastů -- slovanství vůbec, nýbrž bolševismus je výplodem židovské fantasie a tudíž namířen proti bytí každého národa, jenž by byl tímto morem napaden. V Moskvě žijícím zahraničním diplomatům bylo velmi dobře známo, že si bolševismus hledá své oběti bez ohledu na národnost. V aktech bývalého ministerstva zahraničních věcí nacházejí se i četné zprávy, věnované náladě a utlačováni ruského národa. Dne 19. ledna 1931 hlásil zástupce ČSR pro SSSR v Moskvě, Girsa, ve své, na jiném místě již citované politické zprávě č. 7, o zavedení první Stalinovy pětiletky toto.

Když začala kolektivisace zemědělské výroby, připouštěl jsem, že bude možná neproveditelnou, a to z toho důvodu, že sovětská vláda neměla dostatek investičního kapitálu. Než sověty si pomohly z této nouze způsobem, který nebylo možno předvídati. Konfiskovaly pod různými tituly 4 miliony zámožnějších hospodářství a utvořily z nich investiční fond pro kolektivizaci, prováděnou povětšině s naprostou bezohledností. Nezastavily a ne• nastavují se ani před stoupající nespokojeností mužiků, kteří přestávají býti vlastníky půdy, jež byla vždy jejich největší touhou. Dlužno vzpomenouti, že bolševici záhy po říjnovém převratu, aby získali mužika za svého přívržence, dali mu všechnu půdu, nacionalisovanou velkostatkářům. Prováděním kolektivisace mu nyní tuto půdu navždy odebírají. Při této příležitosti musím podotknouti, že provádění pětiletky za účelem vyplnění zmíněných úkolů a všeobecné napětí, které tím vzniklo, doléhá těžce na všechno obyvatelstvo, jehož se zmocňuje nespokojenost. Tato se vzmáhá i mezi dělnictvem, které začíná skepticky pohlížeti na všechny sliby, že jeho situace se v blízké budoucnosti zlepší.

O čtyři týdny později, dne 15. února 1931, hlásil Girsa přípisem čj. 107/dův/31, jak se staví ruské venkovské obyvatelstvo k pětiletce, m. j.:

Psal jsem již dříve, že venkovské obyvatelstvo se chová k tomuto plánu vlády celkem apaticky. Nyní lze tvrditi, že apatie se změnila ve fanatismus, jež byl vždy rysem povahy ruského mužíka a k němuž byl v daném případě donucen násilím a zoufalou situací, z níž nemá jiného východiska. Sovětská vláda je si však vědoma nebezpečí, které v sobě ukrývá zdánlivá poddanost ruského sedláka, jenž vyplňuje sice její nařízení o socialisaci venkova, ale ve skutečnosti je nespokojen a ustupuje jen represím a hrubé síle. Sovětská vláda — a zejména její méně fanatické živly — dobře ví, že, jestli se jí podaří i z velké části uskutečniti grandiosní plány socialisace, bude tato spočívati na velmi vratkých základech a nebezpečí náhlé všeobecné vzpoury bude hroziti ustavičně. Dochází už teď k menším místním revoltám sedláků v různých krajích SSSR. Ty však jsou s úspěchem potlačovány často i proto, že byly úmyslně vyprovokovány, aby GPU mohla vyloviti nejnebezpečnější nespokojence. Rozvážnější předáci byli všude odstraněni a u vesla zůstali nyní fanatici, většinou malého rozhledu, kteří si ani neuvědomují té ohromné odpovědnosti, kterou na sebe berou, chtějí-li čeliti nespokojenosti většiny obyvatelstva krutými, stále se stupňujícími represemi. Na počátku revoluce násilím se uhnětal poměrně malý počet odpůrců a proto s úspěchem pro sovětskou vládu. Nyní však se jedná o miliony lidi, které udržuje a má udržeti v poslušnosti teror a kteří se jen proto podrobují plánům fanatiků, s nimiž nesouhlasí a jimž nevěří. To si uvědomují rozvážnější z kruhů vládců a je pochopitelné, že sovětská vláda je stále nervosnější a neklidnější.

I v tomto případě měl vzrůst nespokojenosti širokých vrstev sovětského obyvatelstva za následek nové vzedmutí teroristické viny. Nepřístojnosti byly v Sovětském svazu vždycky „urovnávány" bezohledným vymýcením nespokojenců. Osud zatčených nutil pak ostatní nespokojené, aby ze strachu mlčeli a trpělivě snášeli státní teror. O tom podává svědectví další zpráva z Moskvy, kterou zde přinášíme zase ve faksimile:

ZASTUPITELSTVÍ

ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY

V MOSKVĚ

Čís. 119/31.dův.

Represe v S. S. S. R.

Politická zpráva č. 24.

V Moskvě dne 26. února 1931

Ministerstvu zahraničních věcí

II. sekci

v Praze

K dřívějším zprávám o věci výše uvedené sděluji:

Zatýkání a represe v SSSR se stále zvětšují. GPU vybírá lidi ze všech společenských vrstev; z řad bývalých důstojníků, profesorů nynějších vojenských škol, inženýrů, lékařů, dělníků, houfně jsou zatýkaní zejména sedláci. Vězení v Moskvě a jiných větších městech jsou přeplněna nehledě na to, že transporty s deportovanými na sever a do Sibiře odjíždějí nepřetržitě.

Před několika dny jsem měl příležitost mluviti s věrohodným člověkem, nedávno propuštěným z vězení. Vypravoval, že cely jsou tak napěchovány, že bylo vydáno nařízení, že vězňové nesmějí na pryčnách ležeti na znak, aby bylo získáno více místa pro spaní.

Je známo a také jsem o tom svého času referoval, že GPU má obsáhlé seznamy všech pro bolševiky nespolehlivých lidi, zejména z řad inteligence, kteří mají býti při nějakých větších otřesech uvězněni a učiněni ne škodnými. Nemohu dobře pochopiti, proč sověty tuto praksi provádějí už teď, kdy by se zdálo, že nějaké akutní nebezpečí pro sovětskou vládu nehrozí. Vysvětlení této věci prozatím dáti nemohu.

Na vědomí vyslanectví ve Varšavě.

Zástupce RČs:

J. Girsa

Že se poměry na venkově ani za sedm let nezlepšily, spíše ještě zhoršily, vysvítá ze zprávy česko-slovenského vyslanectví v Moskvě z 30. dubna 1938 — čj. 2707/38. Vyslanec Zdeněk Fierlinger píše v ní o životě v kolchozech. Praví m. j.:

Nezákonný postup správ kolchozů a jejich předsedů, kteří často vylučovali pro malicherné příčiny, vedl k tomu, že se na venkově tvořila armáda bloudících nespokojenců, zbavených existenčních podmínek, a že i mezi ostatními kolchozníky vzrůstal pocit nejistoty. Za nejrozšířenější záminku pro vyloučení z kolchozů sloužila okolnost, že otec rodiny přešel na dočasnou nebo trvalou práci ve státních podnicích.

V tomtéž přípise hlásí vyslanec Fierlinger, že v kolchozech se místy platí pouze 30 kopějek za pracovní den. Zprvu byl tedy ruský sedlák donucen vstoupit do kolchozu a pracovat na svém bývalém statku a půdě jako námezdní otrok. Nyní se musel ještě chvět, aby nebyl z kolchozu vyloučen a vypuzen docela ze svého domova, kdyby ho hlad jeho rodiny přiměl přijmout jinde práci. Názorněji nemohlo věru být vylíčeno zbídačení ruského sedláka.

Selská bída na Ukrajině

Vraťme se však k poměrům na Ukrajině, o kterých máme řadu velmi poučných zpráv, z nichž některé se zabývají opět poměry v zemědělství. Pro lepší porozumění dalšího budiž zde stručně vysvětlen systém sovětského zemědělství. Sověty uvedly v život dva druhy zemědělského hospodaření: nejrozšířenější formou je kolektivní hospodářství (kolchoz — kollektivnoje chozajstvo). Kolektivní hospodářství zahrnují obvykle jednu nebo několik selských vesnic, kde sedláci společně obhospodařují své bývalé statky a půdu — ovšemže pod dozorem bolševických ředitelů. Druhou formou jsou velká sovětská hospodářství (sovchoz — sovětskoje chozajstvo), ve které bolševici původně kladli zvlášť velké naděje, která se však po názoru samotných bolševických vládců neosvědčila. Na sovchozech se konaly m. j. pověstné zemědělské pokusy, jako výsev obilí z letadel a pod. Kromě toho byli ještě nějaký čas ojediněle samostatní sedláci, kteří odmítli vstoupit do kolchozů, byli však postupně daňovými opatřeními zničeni, takže je pochybné, zdali jsou ještě dnes v Sovětském svazu samostatní sedláci.

Sovětský režim zachází však se svým vlastním výtvorem — s kolchozy — špatně, což má za následek přímo nepředstavitelnou bídu kolchozních dělníků. Zvláště státní cenovou politikou jsou členové kolchozů opět a opět připravováni o plody své práce. To je ovšem příčinou nechuti k práci a stálého poklesu výnosu. Československý generální konsul v Kyjevě, dr. Rudolf Brabec, hlásil o tom ve své politické zprávě č. 4. z 25. února 1937 toto:

Stát platí kolchozům za pud (16 kg) brambor 24 kopejek a prodává 1 kg za 35 kopejek. Za pud žita platí stát kolchozníkům 84 kopejky a 1 kg nejhoršího chleba jim prodává za 90 kopejek. Za pud pšenice platí stát kolchozům 1-1,12 rublů a pud mouky pekařským trustům prodává za 38 rublů. V drobném prodeji 1 kg pšeničné mouky stojí 4,40 rublů. Za metrák řepy platí stát kolchozníkům 2-3 ruble a 1 kg cukru prodává za 3,80 rublů. Za 1 kg vepřového masa platí stát kolchozu 48 kopejek a týž kilogram masa prodává za 9,40 rublů.

V tomto společenském zřízení je vykořisťování člověka člověkem prohlášeno za nejhorší zločin. Stát, resp. vládnoucí strana, ovšem není člověk. K provádění své generální linie potřebuje však peněz a zase peněz a zase peněz. Je potřebí peněz na vojsko, na policii s celým obrovským špehounským aparátem, jehož nikde v světě nebylo a není, na financování průmyslu, který skoro vesměs pracuje se ztrátou, na vydržování stranického aparátu, který je rozlezlý ve všech úřadech a podnicích a kromě propagandy, špehounství a donášečství neprodukuje nic.

Také státní hospodářské podniky (sovchozy) na Ukrajině jsou pasivní, ač stát od nich produkty přijímá za zvýšené ceny (řepu na př. asi za 17 rublů za metrický cent). Výrobní cena 100 kg řípy však dosahuje až 40 rublů, poněvadž režie sovchozů je příliš vysoká.

V každém sovchoze jest „politický" ředitel, který má nejen slušný plat, nýbrž i osobní auto a k ruce 5-10 politických pracovníků, rovněž slušně placených. Kromě toho jest ovšem v sovchoze — mimo štáb agronomů — technický ředitel, který je za vedení hospodářství zodpovědný, třebas že často musí dělat to, co mu nařídí politický ředitel, který zpravidla věci naprosto nerozumí. Technický ředitel je za každý neúspěch poháněn k soudní zodpovědnosti, a poněvadž těchto neúspěchů je mnoho, mění se i techničtí ředitelé sovchozů i několikráte za rok, což přirozeně se odráží na chodu prací a na celém hospodářství. Pracovní síly na sovchozech jsou špatně placeny (okolo 100 rublů měsíčně) a mzda není dělnictvu často vyplácena po řadu měsíců, poněvadž sovchoz nemá v bance žádných peněz. O to, jak takový dělník má uživit sebe a rodinu, se nikdo nestará. Dělnictvo nemá na práci zájem. Dochází proto velmi často k poruchám traktorů, k zmrzačení koní, k pádu dobytka a pod. Obilí se sklízí zpravidla pozdě, takže mnoho zrní se vysype, třebas, že se sklízí kombajny. Propletí hektaru řepy, které u nás vykoná 8-10 žen, vyžaduje 50-80 lidí. A nakonec se řepa nechá v polích zapadnout sněhem a zamrznout.

To všechno se odráží v celkovém výsledku hospodaření, které přirozeně nemůže být aktivním. Proto stát se hledí sovchozů zbavovat tím, že přiděluje jejich půdu kolchozům, kde má pracovní síly mnohem lacinější. V roce 1936 bylo od sovchozů na Ukrajině odděleno 1,585.350 ha půdy, která byla přidělena kolchozům.

Průmyslové sovětské dělnictvo se mnohdy považuje za privilegované a tvrdívá se, že průmyslový proletariát vykořisťuje venkov. Srovná-li se životní míra sovětského průmyslového dělníka, který vydělává měsíčně 150-200 rublů, s životní mírou našeho průmyslového dělníka, dopadne toto srovnání pro sovětského dělníka velmi špatně. Životní míra ukrajinského sedláka-kolchozníka je však tak ubohá, že nesnese srovnání s životní mírou našeho zemědělského dělnictva.

V roce 1936 byly všem kolchozům na Ukrajině vydávány dekrety, jimiž se jim půda přiděluje (zakrěpljajet) do věčného užívání. Toto sloveso má týž kořen, jako jiné ruské slovo „krěpostnoj", které znamenalo ruského nevolníka. A dnešní ukrajinský kolchozník není ničím jiným než bývalým panským nevolníkem; jest „připevněn" k svému kolchozu, který nemůže opustit, poněvadž nedostane pas, bez něhož se sovětský člověk nemůže uvnitř Sovětského svazu pohybovat, stejně, jako tomu bylo za carského režimu. Kdyby byla možna svoboda pohybu, dávno by se sedláci z kolchozů rozutekli, neboť žijí v poměrech neuvěřitelně bídných.

O několika obzvlášť drastických případech dovídáme se ke konci téže zprávy:

Na kolchoze „Rote Fahne" (Byševský rayon na Kyjevštině) pracuje asi 1200 lidí (300 rodin); z menší části pracují tam starousedlici Němci, z větší části Ukrajinci. Administrativní vedení kolchozu mají židé, kteří ovšem na polích nepracují. Živý inventář se skládá asi ze 100 koní ve velmi bídném stavu a z 200 krav. Kolchozu je přiděleno 1200 ha půdy. V roce 1936 připadlo na pracovní den 13% kg obilin a 18 kopejek. Tato mzda nebyla však dosud nikomu vyplacena, poněvadž kolchoz nemá peněz. Výplata bude prý provedena až na jaře. Kolchozníci žádnou řepu k jídlu nedostali, poněvadž jim zamrzla. Nákup koní kolchoz prováděl za peníze vypůjčené od kolchozníků. Každý musel dát 50 rublů, ale tyto peníze nebyly dosud nikomu vráceny. Na kolchozu panuje veliká bída, lidé nemají se do čeho obléci a obouti a nemají kopejky peněz.

Podobné poměry jsou i na jiných kolchozech. Z toho, co kolchozník dostane ze společného hospodářství, nemůže uživit sebe a rodinu. Hlavním pramenem výživy je výnos kusu políčka v rozměru do 1/4 až do 1/2 ha, které je kolchozníkům přidělováno k vlastnímu hospodaření. Na těchto políčkách si kolchozníci pěstuji brambory, červenou řepu, zelí a pod. Drůbež si mohou také volně pěstovati a prodávati. Pokud mají krmivo, pěstují i vepře.

Každý kolchozník má míti také svoji krávu. Nemá-li peněz na zakoupení telete, dostane na to úvěr z částky 80 mil. rublů, která byla vloni sovětskou vládou povolena na odstranění nedostatku krav. Kdo má krávu, musí kolchozu odvést ročně 100 litrů mléka (za 33-40 kop. za litr podle tučnosti mléka) a 33 kg masa, vem kde vem. Obyčejně se několik sedláků složí a zakoupí krávu, kterou pak společně jako naturální daň odvedou. Rovněž telata jsou kolchozníci povinni odváděti kolchozům, které jim platí kolem 54 kop. za 1 kg živé váhy.

Sedláci, kteří dosud kolektivisaci vzdorují, jsou ubíjeni nesnesitelnými daněmi. Je jich již velmi málo. Aspoň se však najedí, což o kolchoznicích říci nelze. Hlavním jídlem kolchozníků je černý chléb, pokud naň mají, brambory a jakási polévka z červené řepy a zelí, do níž mnohdy nemají ani kapku slunečnicového oleje. Lidé chodí do práce polohladoví a jejich pracovní výkony jsou proto neobyčejně nízké. Pracují také s nechutí, poněvadž nemohou se smířit s tím, že na tom, co bylo kdysi jejich, musí nyní pracovati jako námezdní sily.

Jakž takž se protloukají kolchozy kolem větších měst, kam kolchozníci docházejí na trh prodávati drůbež, mléko, vejce, ovoce a zeleninu. V odlehlejších místech jsou však životní poměry kolchozníků neuvěřitelně bídné. Lidé jsou rozedraní, neobuti a trpí podvýživou. Poněvadž loňského roku bylo veliké sucho, není píce ani pro dobytek kolchozní, natož pro krávy jednotlivých kolchozníků. Otýpka sena prodává se až po 4 rublech. Rovněž slámy je málo. Nestačí ani ke krmení, natož k topení. Na dřevo a na uhlí není peněz ani ve městech, kde se vaří na primusech. Lidé jsou proto nuceni žít v nevytopených bytech.

Kdo může, ten z kolchozu uteče. Ani přísné tresty nepomáhají. Vesnickým synkům se nechce z vojny, kde se prvně řádně najedli a oblékli. Po propuštění z vojenské služby, se kdekdo hledí uchytit v městech, jen aby nemusil zpět do bídy na vesnicích.

K panujícímu režimu sedláci mají hlubokou nenávist, která se projevuje odporem a nechuti k práci, slabou výkonností, poškozováním hospodářských strojů a nářadí a pod. O tom komunisté dobře vědí a proto režim odstraňuje každého, kdo s ním projeví jen trochu nesouhlas a kdo by nespokojenost a nenávist selských mas mohl podchytiti.

Aby byla podnícena chuť k práci aspoň u části kolchozního dělnictva, používali někdy bolševici metod, které přiměly každého skutečného sedláka k smíchu. Jednou z nich je přenesení stachanovského systému z průmyslu do zemědělství. To znamená, že se některé kolchozy pod nátlakem bolševických poháněčů už v zimě nebo na podzim zaváží, že docílí jistého hektarového výnosu. Takové metody jsou snad proveditelny v průmyslu, kde lze počítat s trvale stálým pracovním výkonem stroje a s lidskou pracovní silou, kterou lze případně vystupňovat. Každý selský hoch však ví, že v zemědělství jsou směrodatní pro sklizňový výnos ještě jiní činitelé, především ovšem počasí, které se nikdy nedá napřed určit. Správný sedlák by proto pokládal za opovážlivost a přímo za vyzývání osudu — ručit už napřed za určitý žňový výnos.

Generální konsul dr. Brabec píše ve své politické zprávě č. 6 ze dne 14. dubna 1937 o stachanovštině na poli, kde se pěstovala cukrovka:

V posledních dnech se vede kampaň v tisku i na schůzích za včasný osev řepy, jíž podle plánu má býti v roce 1937 sklizeno průměrně 207 centů z ha. Také zde však práce se značně opožďují. K 5. dubnu bylo oseto na Ukrajině jenom 6,1% řepných polí. Otázkám pěstování řepy a stachanovskému hnutí v tomto oboru bylo věnováno zvláštní usnesení ústředního výboru komunistické strany Ukrajiny ze dne 10. dubna 1937, v němž se konstatují četné chyby a přestřelky v podporování stachanovského hnutí. V usnesení se vytýká, že rayonní zemědělské orgány věnovaly v prošlém roce pozornost pouze 2-3 „tisícnicím" a zanedbávaly všechny ostatní stachanovce, kteří se snažili dosíci úrody 300-400 centů z ha. Tak na př. ve Vinnické oblasti v Krasilevském rayoně, kde byla kolébka „pětisetnic" (které sklidily po 500 q z ha), v roce 1936 bylo 5 „tisícnic", při čemž střední sklizeň v uvedeném rayoně činila 130 q z ha při průměrné sklizni 164 q z ha v celé oblasti. Aby bylo docíleno rekordní sklizně 1000 q z ha, správy kolchozů podle návodu z rayonů přidělovaly k pracím na polích „tisícnic" veškeré pracovní síly z kolchozu, které řepu pěstovaly a zalévaly, vozily na pole veškeren hnůj a pod. „Stachanovská pole" byla organisována také tak, že na „stachanovské lány" byly soustředěny všechny nejlepší síly z různých kolchozů.

V některých kolchozech, v usnesení výslovně příkladmo uvedených, docílily rayonní organisace a správy kolchozů rekordních sklizni ještě prostěji: navezly řepu sklizenou z jiných poli na pole, jejichž pěstitelé se zavázali skliditi 1000 q řepy z ha a tak kontrolní orgány prostě podvedly. Tito pěstitelé (vlastně pěstitelky) dostali pak zvýšené prémie, o jejichž částku byli zkráceni jiní kolchozníci, kteří docílili sklizně nad stanovenou normu. „Tato fakta pobuřujícího porušení — praví se v usnesení — stanov selskohospodářské artěle, sovětských zákonů a direktiv strany prospívají jen nepřátelům, kteří jich využívají v boji proti rozvinutí stachanovského ruchu za účelem diskreditování jak jednotlivých stachanovců, tak i stachanovského ruchu vůbec."

V usnesení se nemluví již o sklizni 500 nebo i 1000 q z ha, nýbrž ukládá se stranickým orgánům, aby veškerou péčí věnovaly těm kolchozníkům, kteří se zavázali skliditi 300-350-400 q z ha a pamatovaly, že tito pěstitelé rozhodují o vysoké sklizní řepy na Ukrajině. Těm kolchozníkům, kteří výplatou prémií „tisícnicím" byli zkráceni, nutno prémie doplatiti.

Sovětský svaz bude tedy nyní o jedno „dostiženi" (úspěch) chudší. Celá věc s „tisícnicemi" je pro vládnoucí stranu tím nepříjemnější, že tyto ženy dostávaly zpravidla nejvyšší řády, byly zvány do Moskvy na porady, vozeny v autech, vysílány do ústavodárných shromáždění, zasedaly v předsednictvu sjezdů a v tisku byly slaveny a dávány za příklad všem ostatním. Netřeba podotýkati, že tyto případy působily na všechny, kdož o nich věděli — a na venkově se zprávy šíří rychleji než ve městech — hodně demoralisačně a zvyšovaly nenávist sedláků k panujícímu režimu.

Je jen přirozené, že takové zemědělské hračičky, jejichž nesmyslnost je zjevna každému jen trochu se zemědělstvím obeznámenému člověku, nevedly k úspěchům, po nichž bolševici toužili. Neúspěchy však vedly jen k tvrdšímu zacházení se zemědělským obyvatelstvem se strany státních orgánů, to opět ke vzrůstu bídy na venkově, k nové nechuti k práci a k nové bídě. Je to jako zlověstný řetěz, jenž nepřipustí zlepšení poměrů, protože právě celý systém — je špatný. Poslyšme, co o tom hlásí generální konsul dr. Brabec ve své politické zprávě č. 5 ze dne 23. března 1937:

Sny Stalina o 7—8 miliardách pudů zrna ročně jsou daleko svého uskutečnění. Nemůže být ani jinak, poněvadž na vsích panuje neuvěřitelná bída. Za svoji práci na kolchozu sedlák nedostává takřka nic. Trochu obilí (700 gramů, 1 nebo 2 kg) a trochu brambor nebo řepy za pracovní den stěží stačí ukojit hlad sedlákovy rodiny. Peněžitá odměna za práci nepřichází v úvahu, poněvadž ji pohltí daně a nucené půjčky. Každý kolchozník kromě 33-35 kg masa, které musí koupit, platí selskohospodářskou daň (nejméně 40 rublů), pak daň, kterou sedláci sami na sebe „dobrovolně" musí uvalit (samoobložení) nejméně 20 rublů, daň na kulturní účely (kultsbor) od 25 rublů výše, pojištění proti požáru a pádu dobytka (ad 15 rublů) a konečně každoročně „půjčku", na niž i ten nejchudší musí upsat aspoň 25 rublů. To, co sedlák dostane za svoji práci v penězích, zadrží mu zpravidla selský sovět a ještě to nestačí. Sedlák musí skládat kopejku ke kopejce, kterou utrží za vejce nebo slepici, aby dostál svým závazkům, jinak mu hrozí bezohledná exekuce, třebas i na poslední slepici. Na šaty a na obuv nezbývá vůbec nic, a tak lidé chodí otrhaní, bosí a hladoví. Letos krmí krávy došky, poněvadž není píce a na seno nebo slámu není peněz. Kde jaký plot je spálen; spáleny jsou i kusy chalup a chlévů, poněvadž nebylo čím topit.

Za těchto okolností není divu, že sedláci pracují s krajní nechutí. Vidí, že za svoji práci, i když se snažili poctivě pracovat, nedostali nic nebo skoro nic. Jejich výkonnost je proto neobyčejně nízká. Agitace trockistů padá proto na úrodnou půdu. Panující třídě, vyšlé z průmyslového proletariátu a žijící v netušeném blahobytu, není tajno, že kolektivisace selského hospodářství nepřinesla očekávaných výsledků. Zpět však nemůže, poněvadž neví, kde by se odklon od úplného socialismu zastavil. Poraženectví, o němž se v moskevských procesech tolik mluvilo, není také báchorkou. Sedláci si přejí vojny, od níž očekávají zvrácení režimu, jeho porážky a vysvobození z nynějších nesnesitelných poměrů. Tato nálada širokých selských mas není sovětské vládě neznáma. Odtud také její snaha po vytvoření co nejsilnější armády a její mírová politika — za každou cenu.

Na důvěrných schůzích komunistické strany byly uváděny případy i přímých záškodnických protivojenských akci. Tak na př. trockisté prý měli v plánu nakaziti suchary pro vojsko a vagony bacily úplavice, aby co největší počet vojáků byl vyřazen.

Trockistické hnutí, které, jak řečeno, míří k navrácení půdy sedlákům a k uvolnění vnitřního obchodu, mísí se k nerozeznání s ukrajinským hnutím nacionálním, rozvíjejícím se v městech hlavně mezi ukrajinskou inteligencí. Poslední akce proti ukrajinským nacionalistům byla provedena v roce 1933. Sovětská vláda zbavila se největší části staré ukrajinské inteligence, ale hnutí přece jen nevykořenila, jak ukazuji nejnovější zatčení. Ukrajinská škola a ukrajinisace tisku, úřadování a soudnictví vychovává nové nacionální kádry. Ukrajinci nikdy neměli Rusy rádi; dívali se vždy na ně s patra a považovali se za starší a kulturnější národ. Ukrajinci těžce nesou, že všechna důležitá a rozhodující místa státního aparátu jsou v rukou Rusů.

Mladá ukrajinská inteligence je roztrpčena také tím, že kde jaké lepši místo, nesedí-li na něm Rus, je obsazeno židovskou částí obyvatelstva, které se soustředilo ve městech a ovládlo aparát GPU. Odtud prýští silný antisemitismus Ukrajinců.

K tomu přistupuji důvody hospodářské. Ukrajinci jsou si vědomi přírodního bohatství Ukrajiny, o níž vědí, že by mohla být skutečně „kvetoucí Ukrajinou", kdyby nebyla vykořisťována ve prospěch druhých částí Sovětského svazu.

Hodny pozoru jsou vývody této zprávy o postavení Židů v bolševickém hospodářství. Vždyť byli Židé vynálezci celého bolševického systému a proto se nesmíme divit, že je vidíme sedět jako masařky na tělech národů, napadených bolševismem.

Diktatura proletariátu

Jak jsme seznali, byla situace zemědělského obyvatelstva v Sovětském svazu zoufalá, ale osud dělnictva byl stejně málohodný závidění. Bylo by možno se domnívat, že stát, jenž se hrdě jmenuje diktaturou proletariátu, věnuje všechnu svou pozornost údělu svého dělnického obyvatelstva. Sovětský režim vyhradil sice dělnictvu zvláštní politické místo, leč i toto místo je jen zdánlivé. Co má dělník z toho, smí-li si na velké závodní schůzi vyslechnout debatu o výkonnosti továrny, aniž však smí sám do toho něco promluvit? Dělníka zajímá především jeho sociální postavení a pro jeho zlepšení vykonal bolševismus směšně málo, tak málo, že dnes dělník Sovětského svazu musí pracovat za bídnějších životních podmínek než kterýkoli jiný evropský dělník. V Říši pracující čeští dělníci mají ostatně dnes příležitost obdivovat oblečení a jiný výstroj svých sovětských pracovních kolegů, u nichž majetek pořádného páru bot, nebo dokonce kapesního nože je vzácností hodnou pozoru.

Bolševickým vládcům záleželo jen na tom, aby donucením nebo všemožnými triky, k nimž náleží i stachanovština, stoupal ustavičně výkon sovětského dělníka, nikoli však proto, aby se mu dostalo užitku ze zvýšeného úsilí, nýbrž jedině proto, aby bylo posíleno vojenské zbrojení země, jehož bylo třeba k zamýšlenému dobytí světa. Sovětský dělník nebyl proto vládcem svého státu, jak by se dalo očekávat z hesla o diktatuře proletariátu, nýbrž pracovním otrokem židovského imperialismu, který si přisluhoval bolševismem, aby si dopomohl k světovládě.

Také o situaci dělnictva v Sovětském svazu jsou v archivu bývalého ministerstva zahraničních věcí četné a poučné zprávy. Dne 1. srpna 1936 hlásil generální konsul dr. Brabec z Kyjeva ve své zprávě č. 2., zaslané vyslanectví ČSR v Moskvě m. j. o náladě průmyslového dělnictva.

Podle informací, získaných přímo od průmyslových dělníků různých závodů, není mezi nimi nějakého zvláštního nadšení pro panující režim. Zvláště starší dělníci, kteří pamatují lepší časy, trpce nesou nynější poměry, kdy na př. neorganisovaný, ale schopný a velmi výkonný a zručný dělník je hůře placen než mladý komsomolec, který sám nic neumí, ale za to je udavačem. Režim má za sebou hlavně mládež, která počala žít a chápat ještě za trudnějších podmínek než jsou nynější a která nynější poměry považuje za ohromný pokrok a div ne za blahobyt. Mládež je soustavně vychovávána v přesvědčení, že všude na světě je hůře a že v Sovětském svazu je nejlépe. Proto také režim veškerou péči věnuje mládeži. O staré lidi se takřka nikdo nestará. Ostatně jich skoro ani není. Mnoho jich zahynulo násilím, mnoho jich bylo vysláno neznámo kam a mnoho jich zahynulo při posledním hladu, který na Ukrajině panoval v letech 1931-1933.

Zvlášť krušný byl rok 1933, který znamenal vyvrcholení boje sovětů se sedláky, kteří nechtěli se státi členy kolchozů a lpěli na svém vlastnictví k půdě. Sověty tento odpor sedláků zlomily hladem; skoupily a vyvezly z Ukrajiny všechnu úrodu a následkem toho byl hlad, který zuřil nejen na venkově, nýbrž zasáhl i města. Lidé puchli hladem a houfně mřeli, zejména ovšem starci. Proto také v Kijevě staršího člověka je viděti jen velmi zřídka. Kdo neměl z lepších časů uschovány nějaké zlaté mince, šperky, koberce, starožitnosti nebo jiné cenné věci a nemohl si za ně koupiti potraviny v Torgsinu, byl prostě ztracen. O dělnictvo v závodech a o úřednictvo bylo jakž takž postaráno příděly potravin. Ostatně tehdy byl ještě Kijev provinciálním, hynoucím městem, o něž se nikdo nestaral a které bylo ponecháno svému osudu.

Mezi dělnictvem panuje vzájemná nedůvěra a strach z udavačství. Nikdo není si jist tím, zda jeho soudruh u vedlejšího soustruhu není placeným agentem NKVD (dříve GPU), který jest státem ve státě, s vlastním, nikým nekontrolovaným rozpočtem, který má své závody, podniky, kina, stadiony, vynášející mu ročně ohromné částky, jichž používá k odměňování svých agentů a k ochraně režimu.

Dělníci, strachujíce se jeden druhého, se proto ani nescházejí a jeden před druhým se bojí otevřeněji promluvit. I pouhý projev nespokojenosti s pracovními podmínkami, se mzdou a pod. může míti za následek buď sesazení do hůře placené kategorie nebo i propuštění bez naděje nalézti opět práci, ne-li tresty horší.

Strana ostatně nenechává dělnictvu ani po práci volného času k soukromým schůzkám a k odpočinku. Schůze stíhá schůzi a běda dělníku, který by se na schůzi nedostavil. V poslední době strana se zbavuje t. zv. pasivních živlů, t. j. těch, kteří nejsou dostatečně agitačně činni. Proto každý člen strany tím horlivěji se snaží působiti mezi dělnictvem, svěřeným jeho dohledu. Nejsou-li schůze, jsou agitační průvody, pochodová cvičeni a jiné podobné podniky, které dělnictvu nenechávají chvíli volného času. Mnohdy se konají schůze i během pracovní doby. Práce se zastaví a dělnictvo se musí dostaviti na schůzi. O čas takto promeškaný se pracovní doba ovšem prodlouží. Značný počet dělnictva, hlavně svobodného, stravuje se ve společných kuchyních. Obědy jsou velice chudé, málo omastku, masa skoro vůbec nikdy, obyčejně jenom boršč (zelná polévka) a pohanková kaše. Za takový oběd platí dělník 2 ruble.

Velká nespokojenost panuje mezi dělnictvem zvláště od 1. června 1936, kdy byly stanoveny nové výrobní normy. Aby byla zvýšena výkonnost dělnictva, bylo rozvířeno t. zv. stachanovské hnutí. Dělníkům byla dána možnost, aby zvýšeným výkonem docílili vyšší mzdy. Mnozí dělníci v naději, že vyšší mzda za zvýšený výkon bude trvalou, napínali veškeré síly, aby dosáhli rekordních výkonů. Továrny jim sice zvýšenou mzdu vyplácely, ale zřídka celou, poněvadž neměly prostě peněz. Stachanovských výkonů bylo docilováno různými způsoby. Na př. soustružník kovů opracoval kolo místo za 20 hodin jen za polovinu stanoveného času. Jiný vzal si na starost obsluhu většího počtu strojů, než bylo předepsáno. Krejčí vyžehlil místo 34 obleků až 90 i více obleků za den. Byli i stachanovci, kteří místo 7 hodin pracovali 14 hodin, do výkazu práce dali si však zapsati pouze 7 hodin a pak za tuto dobu vykazovali ovšem dvojnásobný výkon než bylo výrobní normou stanoveno.

Od 1. června 1936 byly však stanoveny nové normy, t. j. množství zboží, které musí za pracovní den dělník vyrobit nebo množství práce, kterou musí za pracovní den vykonat. A tyto normy byly stanoveny podle stachanovských výkonů, t. j. značně vyšší než předtím, avšak mzda byla ponechána na téže výši jako za nestachanovský výkon do 1. června. Na př. náš zedník, který jako stachanovec si vydělal přes 500 rublů měsíčně, vydělává nyní jen kolem 300 rublů jako před stachanovským ruchem, ač musí pracovati stejně intensivně, jako když vydělával 500 rublů, napínati své síly a při tom pracuje za staré, hladové mzdy. To ovšem jeho spokojenosti nepřispívá. Reptá se však jen tajné, poněvadž správy závodů dávají dělnictvu na jevo, že ten, kdo nedocílí předepsaného výkonu (normy), bude přesazen do méně placené kategorie nebo i propuštěn. A k takovému propouštění prý již dochází. Vyšší mzdy lze docíliti jen při převýšení nových norem, čehož dosahují však pouze jen řídcí jednotlivci, kteří takovéto pracovní tempo dlouho nevydrží.

Dělnictvo je ovšem znechuceno a následky se již dostavuji: v kolébce stachanovského hnutí, v Doněcké pánvi, těžba uhlí klesá přes to, že strana se všemi prostředky, tiskem, schůzemi a pod. snaží, aby pokleslou výkonnost — a hlavně pokleslou morálku — dělnictva opět pozvedla.

Není také divu, že t. zv. stachanovci netěší se mezi ostatním dělnictvem žádné oblibě a že dochází i ke rvačkám, při nichž stachanovci jsou biti. V listě Komunist z 12. 7. 1936, byla pod názvem Rozsudek ve věci zbití stachanovce uveřejněna zpráva z Charkova, podle niž soud dva organisátory rvačky, kteří zbili stachanovce v krámě Gastronomu, odsoudil každého do žaláře na 10 let, další vinníky na 8 let, na 6 let, na 3 a 2 roky. Po odbytí trestu nesměji odsouzení po 5 let pracovati v kooperativních a obchodních organisacích.

Jak je ze zprávy vidno, vykořisťuje sovětský systém dělníka až do krvavého potu, že to snad není možno ani ve vysokokapitalistických Spojených státech amerických. Jak už bylo řečeno v pojednání o donucovacích táborech, nepočítá se však dělník v Sovětském svazu za člověka, nýbrž za surovinu, které musí být využito do posledního, ať už dělník pracuje na nucené práci nebo ve státní továrně. Jak dělník uspokojí své hmotné potřeby, to je systému, ženoucímu se za světovládou, lhostejné. Slyšme, co píše generální konsul dr. Brabec dne 11. září 1936 ve zprávě číslo 6 vyslanectví ČSR v Moskvě.

Nespokojenost obyvatelstva tkví v těžkých materielních poměrech a jest všeobecná jak mezi řadovým obyvatelstvem městským tak i venkovským. Revoluce trvá již příliš dlouho a šťastný, radostný a zámožný život jest jenom na novinovém papíře a na agitačních plakátech. Průmyslové dělnictvo jest nespokojeno zavedením nových výrobních norem od 1. června 1936, které znamenaly zvýšení pracovních výkonů a snížení mezd. Sedlák se nesmířil s kolektivisací hospodářství; na své bývalá půdě pracuje za nepatrnou odměnu, která by ho naprosto neuživila, kdyby neměl kus své zahrady, krávu a drůbež. Kdo nemá krávy, živoří. Nižší zaměstnanci v úřadech a obchodech jsou tak bídně placeni, že stěží ze svých příjmů kryjí své nejnutnější životní potřeby.

Jest sice pravda, že není hladu, poněvadž chleba, mouky, luštěnin a brambor jest dostatek; masa však málo a jest širokým vrstvám lidovým cenově nepřístupné (1 kg hovězího masa — jiného na trhu není — stojí 9,40 rublů), stejně jako uzeniny, rybí konservy a pod. Žije se proto většinou o čaji a černém chlebě, o polévce ze zelí nebo z červené řípy a o bramborech.

Jak špatně a draho jsou stravováni dělníci v závodních jídelnách, uvádí Komunist ze 4. 9. 1936. V první obuvnické kyjevské továrně musí lidé vždy státi ve frontě, než se dostanou ke stolu. Stravu připravují neobyčejně špatně a kromě toho v poslední době zvýšily ceny. Polévka stála 25 kop., nyní stojí 40 kop. a jakost její je stejná: voda s cibulí. Brambor v této polévce nikdy není. Cena zelné polévky (bez masa) byla zvýšena ze 40 kopějek na 75 kopějek; karbanátek místo 95 kop. stojí nyní 1,45 rublů. Výdaj za prostý oběd (kolem 2 rublů) pohltí tudíž značnou část výdělku, činícího průměrně 150 rublů měsíčně. Vydělá-li dělník 200 nebo dokonce 250 rublů měsíčně, jest to již velmi vysoký výdělek.

Na jiné potřeby, zejména na obuv a oděv, zbývá velmi málo. Jest třeba velmi utahovati opasek, má-li se na tyto věci ušetřiti. Tam, kde pracuje několik členů rodiny, lze ještě jakž takž při velmi skrovném živobytí vystačiti, ale tam, kde pracuje jen jedna nebo dvě osoby, jest životní míra žalostně nízká.

Obuv a šatstvo — kromě bytu — jsou nejpalčivějšími otázkami obyvatelstva. Ve venkovskýoh městech a na vesnicích textilní výrobky a obuv nelze vůbec dostati. Nejlépe jest jimi zásobován Kyjev a pak Charkov. Proto do Kyjeva jezdí lidé nakupovat z celé Ukrajiny a o pár bot nebo kousek bavlněné látky jsou sváděny přímo boje. Před krámy, kde se prodává manufaktura nebo obuv, tísní se od časného rána davy koupěchtivých, z nichž mnozí musí odejíti s nepořízenou, poněvadž zboží bývá vyprodáno dříve, než na ně dojde řada.

Proto kvetlo a kvete překupnictví. Mnoho lidí se zabývalo jen tím, že kupovali v krámech zboží, které pak pod rukou prodávali, s přiměřeným ovšem výdělkem. Tito překupníci, jimž se říká spekulanti, byli často smluveni s personálem závodů, počínaje od ředitele, a dělili se s ním o zisk. Sovětské soudy tuto spekulaci sice přísně trestaly, ale to nepomáhalo. Bylo proto sáhnuto k jinému prostředku: jestliže lidé mohou platiti za obuv a manufakturu zvýšené ceny, proč by tedy stát sám nemohl cenu zboží zvýšiti přímo v obchodech? A tak od počátku srpna byly zde ceny obuvi a manufaktury zvýšeny o 30 až 50%, prý aby byla zamezena spekulace, ve skutečnosti však, aby byl opatřen nový zdroj příjmů. Lidé stojí bezradně před výkladními skříněmi, kde se stkví ceny od 200 do 300 rublů za pár střevíců a od 100 do 250 i více rublů za 1 m špatné vlněné látky. Je na bíledni, že tato okolnost ke zvýšení nálady širokých vrstev obyvatelstva nijak nepřispívá a že nespokojenost — až na stavy privilegované — jest všeobecná.

Po přečtení této zprávy nelze se divit, když dnes dělníci ze Sovětského svazu přicházejí za prací do Německa oblečeni v cáry a většinou bosi. Dělník, jenž vydělá měsíčně 150 rublů, nemůže vydat za pár bot 300 rublů. To je celé tajemství sovětské dělnické bídy. V diktatuře proletariátu byly rozděleny úlohy: diktaturu mají Židé a proletariát má cáry.

Teror nad Ukrajinou

Podle přirozeného zákona musily by vést poměry, vylíčené v otištěných zde zprávách, nutně ke vzrůstu nespokojenosti širokých vrstev. Sovětský systém nesnažil se však o odstranění příčin této nespokojenosti prováděním rozumné sociální politiky, protože v důsledku šíleného vojenského zbrojení nebyl toho schopen, nýbrž sledoval tvrdohlavě svou starou taktiku: umlčet bezohledným terorem veškeré hlasy nespokojenosti. Tomuto teroru podlehly hlavně starší generace, které měly v paměti ještě bývalé poměry, kdežto mladším už chyběla možnost porovnávat s dřívějšími dobami, nebe třeba s poměry v cizině.

Na Ukrajině přidružilo se k tomu ještě silné nacionální hnutí, zprvu bolševiky dokonce podporované, později se zvláštní krutostí pronásledované. Proto byla nervosita sovětských orgánů na Ukrajině obzvlášť velká, protože všude větřili odpor, zradu, sabotáž a sovětům nepřátelské smýšlení. Obyvatelstva Ukrajiny zmocňovala se zvolna zoufalá nálada, ježto nebylo vidět možnosti na únik z bídy a teroru. Tuto náladu velmi názorně popsal generální konsul dr. Brabec ve své zprávě Č. 11 z 29. července 1937, jejíž první stranu přinášíme ve faksimile na vedlejší straně:

GENERÁLNÍ KONSULÁT

REPUBLIKY ČEKOSLOVENSKÉ

KYJEV.

Číslo jedn. 59/37 dův.

Kyjev, dne 29. července 1937

Vyslanectví Československé republiky

v Moskvě

Po dlouhou řadu let nebylo na Ukrajině tak dusné politická ovzduší, jako je tomu v poslední době. Politický teror a pronásledování nepohodlných lidi připomínají první doby Čeky za vedení Dzeržinského, v jehož díle pokračuje nový vůdce komisariátu vnitra Ježov, o němž Pravda před několika dny napsala, že „stělesňuje obraz bolševika, u něhož slovo se nikdy nerozchází s činem“.

V obyvatelstvu panuje přímo panický strach před pronásledováním. Nikdo není si jist, že v klidu se dočká rána. Lidé uléhají se strachem, nebudou-li v noci probuzeni orgány NKVD a zatčeni. NKVD pracuje jen v noci. Zatýká se v městech i na vesnicích ne po jednotlivích, a po stech lidí a dochází i na osoby nejvýše postavené. Lidé nazývají to, co se zde děje, šílenstvím, mluví o „šílenci, který cítí, že se bliží jeho konec“. Ani ten, kdo se o politiku vůbec nestará a snaží so co nejsvědomitěji plniti svěřené mu povinnosti, není si jist, nebude-li přes noc zbaven místa anebo i zatčen.

V nemilost upadl i druhý nejvyšší funkcionář Sovětského

Tato charakteristika Stalina jako šílence, jenž cítí, že se blíží jeho konec, byla v tehdejším ministerstvu zahraničních věcí přijata asi se smíšenými pocity, neboť tehdy už byl Stalin dva roky spojencem a český vládní tisk neumdléval vychvalovat domněle demokratický ráz Sovětského svazu. Generální konsul dr. Brabec, jenž znal skutečné poměry z vlastního názoru a na základě líčení svých krajanů, žijících na sovětské Ukrajině, nemohl se proto ke konci právě citované zprávy vyhnout tomu, aby upozornil na prolhanost hlavně židovského zpravodajství o Sovětském svazu:

- 10 -

Za těchto poměrů jest ironii zpráva z Prahy uveřejněná ve večerním Bolševiku ze dne 20. VII. 1937 pod názvem „Volně se dýchá v SSSR“, v níž se referuje o tom, že v Amsterodamu vyšla nová kniha Leona Feuchtwangara pod názvem „Moskva roku 1937“ a z níž je citován tento odstavec: „Ovzduší, jakým dýchá západ, je zatchlé, těžké. Jinak, volně se dýchá, když z této zatchlé atmosféry lživé demokracie a udánlivého humanismu se dostaneš do Sovětského svazu. Jest dobré po polovičatosti západu spatřiti tvořivost nového světu. Z celého srdce mu říkáš: Já - pro, já – pro“. Kdyby Feuchtwanger byl půl roku zdejším občanem, psal by jistě jinak - kdyby mu to ovšem bylo možno.

Generální konsul:

(podpis nečitelný)

V září 1937 obdržel generální konsulát v Kyjevě od českého krajana, usedlého v Oděse, zprávy o tamních poměrech a především o osudu nesčetných zatčených, které obzvlášť jasně osvětlují tehdejší psaní řady českých novin o demokratismu v Sovětském svazu. Dne 25. září 1937 hlásil generální konsul dr. Brabec zprávou č. 13 vyslanectví ČSR v Moskvě toto:

O poměrech v Oděse mám ze spolehlivého pramene tyto zprávy:

Oděsa byla do bolševické revoluce bohatým kosmopolitickým městem s čilým námořním obchodem. Bydlelo v ní — a ještě bydlí — mnoho Řeků, Bulharů, Italů a Němců. Skoro všichni jsou již dávno sovětskými příslušníky. Obyvatelů cizí státní příslušnosti zůstalo v Oděse velmi málo. Pokud pak tam ještě bydlí, jsou podle tajných pokynů propouštěni z práce a nikde je pak již nepřijímají. Jsou tím nuceni, aby Oděsu opustili, neboť jejich přítomnost je sovětské vládě nežádoucí.

Oděsa slouží totiž za základnu pro zásobování španělské vlády válečným materiálem všeho druhu; v okolí Oděsy byly zřízeny střelnice, pevnosti a letiště, na nichž se válečný materiál zkouší, a kde se cvičí jak Španělé tak i sovětští vojáci, posílaní do Španělska, zejména letci a tankisté. Tyto přípravy a nakládání materiálu na lodi nemohou býti před obyvatelstvem utajeny a proto sovětské úrady se snaží očistiti město od všech živlů, k nimž mají nedůvěru. Zejména Němci a Italové jsou houfně zatýkáni.

V oděsské věznici, rozpočtené na 2000 vězňů, tísní se jich přes 20.000. Poměry v této věznici jsou hrozné. V celách o ploše 8-9 m2, v nichž za normálních dob bývali 3 vězňové (dvě lůžka podél zdi a jedno napříč), tísní se nyní 18 vězňů. Lůžek žádných v celách není, jen cementová podlaha. Ani na tu si nemohou vězňové lehnout, poněvadž je jich mnoho; jsou nuceni sedět na holé zemi skrčeni nebo stát. Denní strava pozůstává z 300 gramů chleba; kromě toho ráno dostávají vězňové horkou vodu, v poledne bořšč ze shnilého loňského kyselého zelí (1 vědro — 12 1/4 litru — na 18 lidí) a večer kroupovou polévku, v níž však kroupa je zvláštností. Podaří-li se některému vězni ji ulovit, dlouho ji v ústech přemílá jako vzácnou pochoutku. Polévky jsou zpravidla přesolené, což zvyšuje utrpení vězňů. Okna v celách jsou zabita prkny, větrání a procházek není. Cely jsou plné nečistoty, štěnic a vší. Vězňové jsou tam drženi dlouhou řadu měsíců. Jejich zdravotní stav jest ovšem hrozný. Mnozí nemohou tato muka snést a úpěnlivě prosí dozorce, aby je buď zastřelil anebo jim dal možnost, aby mohli skončit sebevraždou. Kdo se protiví, je trestán karcerem, sklepním vězením, vlhkým a chladným, kde po několikadenním pobytu každý těžce onemocní rheumatismem nebo jinými chorobami.

Když po dlouhých měsících čekání jsou vězňové volání k výslechu, jsou již tělesně zničeni a mravně zlomeni, takže se přiznají ke všemu, co se jim klade za vinu a podepíší všechno, co se jim k podpisu předloží. Pro ty, kdo se nechtějí přiznati při prvém výslechu, je opatření jiné. Na chodbě před kanceláří vyšetřujícího orgánu je dlouhá řada úzkých, dřevěných kabin s hladkými stěnami, kde může člověk jenom stát, nemůže se ani otočit ani sednout. V této kabině, vězeň čeká bez pohybu a bez jídla až 3-4 dny. Když ho vyvedou, je polomrtvý, s oteklými nohami, takže ani jít nemůže. V takovém tělesném a duševním stavu vězeň se pak přizná ke všemu, i k tomu, co nikdy nespáchal a udá i lidi jiné, podle přání toho, kdo vyslýchá. V tom je patrně také příčina překvapujících doznání obžalovaných v pověstných moskevských procesech.

K odsouzení — proces, pokud vůbec k němu dojde, je pouhou formalitou — stačí přiznání nebo udání jediného člověka. Velká většina vězňů je odsuzována administrativně, bez jakéhokoliv soudu. Rozsudky znějí zpravidla na 8-10 let vyhnanství v táborech na ostrovech na dalekém severu. Mnoho odsouzenců hyne cestou, mnozí vezmou za své v táborech. Naději na návrat má jen málo kdo.

Beznaděj musila se proto zmocnit nejen už zatčených, nýbrž i ostatního obyvatelstva, protože teror nebral konce. Od tohoto státu očekávaly tehdejší vládní kruhy v ČSR pomoc a přispění a tomuto státu chtěl Beneš v nejvyšší tísni v září 1938 vydat celé Česko-Slovensko jako sovětskou republiku. Jaký osud by byl pak stihl český národ, vynikne snad z obšírného vylíčení poměrů na sovětské Ukrajině, které budiž opakováno opět doslovně:

GENERÁLNÍ KONSULÁT

ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY

V KYJEVĚ.

Č. 15/38 dův. Kyjev, dne 29. ledna 1938.

Věc: Běžná politická zpráva č. 3.

Politická persekuce na Ukrajině.

Poměr obyvatelstva k režimu. Důvěrné.

Dr. B/ K.

Vyslanectví Československé republiky

v Moskvě.

1.

Obyvatelstvo Ukrajiny očekávalo, že po volbách do Nejvyšší rady a do Rady národnostní poleví teror, pod nímž od konce léta minulého roku úpí lid jak v městech, tak i na vesnicích. Mluvilo se také o tom, že Nejvyšší rada vyhlásí širokou amnestii. Tyto naděje byly však zklamány. Kromě usnesení ústředního výboru strany o zmírnění čistky ve straně nestalo se nic, co by obyvatelstvo uklidnilo a vysvobodilo z pocitu úzkosti, v němž žije.

Podle zpráv, které mám od mnoha desítek našich občanů z nejrůznějších konců Ukrajiny, v politické persekuci se pokračuje. Vězení jsou do nemožnosti přeplněna, ať jde o Vinnici, Žítomir, Umaň, Kyjev nebo Oděsu, Charkov, Poltavu a Doneckou pánev. Všude jsou tytéž stesky a nářky na nelidský režim, ničící nelítostné celé rodiny, aniž by tyto věděly, proč a zač. Když bylo zde slaveno dvacáté výročí GPU, napsal známý dramatik Kornijčuk v Komunistu dne 21. prosince 1937 mezi jiným toto: „Nelítostný boj s nepřáteli lidu je projevem skutečného humanismu a my jednomyslně pozdravujeme naše slavné čekisty za jejich nemilosrdnost vůči nepřátelům."

Ve smyslu tohoto „skutečného humanismu" jsou zatýkáni sedláci, dělníci, inženýři, lékaři, učitelé, důstojníci i vojáci — není vrstvy obyvatelstva, která by nebyla postižena. Houfně jsou zatýkáni Poláci, jichž je na Ukrajině na půldruhého milionu, Němci, Řekové, Bulhaři (poslední dvě národnosti v oděsské oblasti), Ukrajinci i četní naši krajané. Jsou to vesměs staří sovětští příslušníci, kteří se zde třeba i narodili. Ani ruské obyvatelstvo není ušetřeno. Zatýkání se provádí výhradně v časných hodinách ranních, kolem 4. hodiny. V mnohých rodinách je proto klidný spánek vzácnou věcí. Ženy spi ve dne a v noci bdí, čekajíce s úzkostí, zda před domem se nezastaví auto a neozve se bušení na dveře. To proto, aby mohly cennější věci, pokud je ještě mají, podstrčit sousedce nebo někam schovat. Prohlídka bytu bývá velmi důkladná. Zatčený je odvezen před jejím skončením. Zde v Kyjevě mají pro dopravu vězňů zvláštní uzavřené automobily, bez oken, větrané pouze větrákem na střeše. Podél obou stěn jsou úzké, od sebe oddělené kabinky. V prostředku vozu je úzká chodba, na jejichž obou koncích sedí vojáci GPU. Vězňové mohou si vzíti na sebe jen nejnutnější prádlo a šaty. Při domovní prohlídce se všechny cennější drobné věci složí do skříně nebo jiného kusu nábytku a zapečetí. Jiné lepší kusy nábytku se rovněž zapečetí. Státní obligace se konfiskují ihned.

Na venkově přijíždějí v noci do vsi nákladní automobily. Nechtějí-li sedláci otevřít, vylamují agenti GPU okna a dveře. Zatčení jsou nuceni lehnouti si do automobilu na podlahu, jeden na druhého, aby je nebylo vidět, a tak jsou odváženi hodiny cesty do rayonních nebo oblastních věznic. Zatýkáni jsou všichni, kdož byli jen trochu zámožnější, a i takoví, kteří si tresty, uložené jim při kolektivisaci, již odpykali; pak zejména ti, kteří svoji nespokojenost s kolchozním systémem nějakým způsobem projevili, zvláště když jim denaturovaný líh rozvázal jazyky. Často se konfiskace majetku provádí ihned při zatčení: Ubohý nábytek a šatstvo, pokud se ještě nějaké najde, se naloží na nákladní auto, odveze na bazár a tam v dražbě prodá. V holých stěnách chalupy zůstane pak nešťastná žena s hladovými dětmi.

Velmi často za několik dní po zatčení mužově bývá zatčena i žena. Malé děti bývaly posílány do dětských útulků; ty však jsou dnes přeplněny a tak jsou děti dávány na starost kolchozům. Osud těchto dětí je proto velmi trpký, poněvadž kolchozníci sami pro sebe mnoho nemají. Muž je vypovězen jinam, žena také jinam a tak celé rodiny jsou zničeny.

Po zatčení mužově jsou pronásledování i členové rodiny a příbuzní. Žena je propuštěna z práce, děti vyloučeny ze středních a vyšších škol; v městech bývá často rodina zatčeného zbavena bytu.

Ve věznících není pro zatčené místa. Tak na př. v Berdičevě se ve věznici, vystavěné pro 400 vězňů, tísní přes 4000 osob. Stejně je tomu ve všech větších městech. Vězňové často si nemohou ani na podlahu lehnout, musí spát v sedě. Lůžek v celách vůbec není. O kousek místa na holé podlaze svádějí vězni mezi sebou pravé půtky. Strava vězňů je všude jednotvárná. Ráno polévka z pohanky nebo krup, v poledne boršč z kyselého zelí nebo řepy a večer horká, něčím obarvená voda; k tomu 300-600 gramů chleba. Na záchod jsou vězňové pouštěni ráno a večer. Jinak musí používati společné nádoby.

Je přirozeno, že zdravotní stav vězňů je hrozný. Řádí mezi nimi tuberkulosa a jiné nemoce. Mnoho lidí hyne již v žalářích.

GPU má vůči vězňům, kteří nechtějí mluvit ani po delším žalářování, své vyšetřovací methody; není to jen nekonečné čekání v kabinách před úřadovnou vyšetřujícího úředníka, nýbrž i prostředky jiné. Na př. vězni nedají několik dní a noci spát, nebo ho zavřou do přetopené komůrky, nebo donutí vězně, aby od 11. hod. v noci do rána chodil s rukama založenýma na zádech z přízemí do prvého patra a zpět. Nebožáci takto duševně zlomení a tělesně vyčerpaní vypovídají pak tak, jak si to vyšetřující orgán přeje. Toto nakládání s vězni je veřejným tajemstvím, a proto před zatčením panuje taková bázeň a úzkost.

O osudu zatčených se jejich příbuzní mnohdy celé neděle a měsíce ničeho nedovědí. Ani osobní ani písemný styk s nimi není dovolen. V některých městech orgány GPU dovolují, aby zatčeným jednou za 14 dní bylo posláno nové prádlo. Ženy nebo děti zatčených čekají proto celé dny a noci ve frontě, aby na ně přišla řada a mohly prádlo odevzdat. Je to často jediný prostředek, aby se dověděly, zda jejich muž nebo otec je ještě na živu nebo ve věznici, nebo zda již byl vyslán. Z tohoto čekání před věznicemi se vyvinula i zvláštní živnost. Nezaměstnaní starší lidé za poplatek 25 rublů drží místo ve frontě pro ty, kdož osobně nemohou celé dny a noci ve dvoře věznice nebo na ulici stát.

O nějakém řádném soudu není ani řeči. V každém sídle GPU je tak zvaná „silná trojka", která ukládá tresty bud' po kratičkém slyšení obžalovaného anebo jen na základě spisového materiálu. Mnohdy rozsudek zní na trest smrti, nejčastěji však na vyslání do „vzdálených táborů" na 10 i více let.

Odsouzenci jsou odváženi na Daleký východ a sever ve zvláštních vlacích, v netopených vagonech po 40 i více lidech. Před odjezdem je jediná možnost, aby jim jejich příbuzní podstrčili trochu jídla a teplý oděv, anebo aby aspoň své drahé snad naposledy uviděli. Z Kyjeva bylo prý vypraveno do konce léta minulého roku již 22 takovýchto vlaků. Vlaky tyto jsou odsud vypravovány pokud možno tajně buď z nákladního nádraží anebo přímo od věznice v předměstí Lukianovka, k níž vede železniční odbočka. Příbuzní zatčených v době, kdy se domnívají, že bude vypraven nový vlak, čekají celé dny a noci buď na nákladním nádraží nebo na náspu železniční odbočky, vedoucí do věznice, aby odsouzeným předali balík šatstva a prádla a trochu jídla. Často i tyto pokusy jsou marné. Vězňové z oken teplušek nebo zamřížovaných okének zvláštních trestaneckých vagonů volají na čekající svá jména a délku trestu, který velmi často bývá uložen „bez prava perepisky", t. j. odsouzeným není dovoleno svým příbuzným z vyhnanství psát. Odsouzení vyhazují také z okének vagonů na trať papírky obsahující prosbu, aby nálezce uvědomil příbuzné o délce trestu a místu vypovězení. Jsou to smutné obrázky ze země „šťastného a radostného života".

Cesta na Daleký východ a sever trvá mnoho neděl. Mnoho vězňů zahyne ještě dříve, než přibudou na místo určení. Odsouzenců se používá buď ke kácení stromů v tajgách, k rýžování zlata anebo ke stavbě cest a opevnění na sovětsko-mandžurské hranici. Velká ukrajinská trestanecká kolonie je na ostrově Nagajevo, ležícím ve Východním sibiřském moři proti ústí řeky Kolymy. Cesta na tento ostrov trvá několik měsíců. V zimě je s ním spojení jen letadly. Na ostrově žije prý již asi 40.000 vypovězenců, z nichž mnoho je z řad ukrajinské inteligence. Ostrov je obydlen od r. 1932; teplo je tam jen půldruhého měsíce. V zimě mrazy dosahují až 57° pod nulou. Odsouzenci pracují tam ve zlatých a uhelných dolech. Odsouzencům se tam podařilo vypěstovat kljukvu, která jediná nahrazuje ovoce a zeleninu. Naději na návrat má málokdo, poněvadž po 2-3 letech vězňové onemocní zpravidla kurdějemi. Dozorčí personál po 18 měsících služby dostává 6 měsíců dovolené s právem stráviti ji v černomořských lázních.

2.

V nedávných volbách do sovětského parlamentu bylo na Ukrajině odevzdáno pro „blok partijních s nepartijními" skoro 98% všech hlasů. Mýlil by se však, kdo by se domníval, že toto vysoké procento odevzdaných hlasu znamená souhlas s režimem. Kdyby bylo možno skutečně svobodně voliti, totéž procento hlasů bylo by odevzdáno zcela jistě proti režimu. Dobrá polovina členů strany by hlasovala také proti.

Ukrajinský venkovský lid, tvořící převážnou část obyvatelstva, je proti režimu na sto procent. Vládnoucí strana nepřesvědčila a po dlouhou dobu nepřesvědčí sedláky o výbornosti kolchozního hospodářství. Ukrajinský — stejně jako ruský — sedlák se bil proti bílým a proti cizím intervenientům ne pro hesla socialisace, nýbrž pro ukojení své dávné touhy po půdě, za eserovské heslo „zemlju i volju". Ukrajinský sedlák nezvítězil proto, aby z jedné bídy a z jednoho otroctví upadl do otroctví ještě horšího. Socialismus je mu naprosto cizí. Po zabrání a rozdělení panské půdy na vsi skoro úplně vymizel bývalý bědňak a batrak. Sedlák pracoval na své půdě s chutí a hojná úroda odměňovala jeho práci. Na Ukrajině byl blahobyt jak na venkově, který vyráběl dostatečné množství levných potravin, tak i v městech, kde nebylo sice ještě několik závodů — obrů, ale kde obnovené staré závody a četní řemeslníci a obchodnici stačili ukojiti poptávku venkova po zboží. I sovětský rubl měl reálnou kupní sílu.

S počátkem první pětiletky a s kolektivisací půdy se všechno změnilo. Zákonem z 1. února 1930 byly sovětské orgány zmocněny použíti „všech nutných prostředků boje s kurkulstvem až do plné konfiskace majetku kurkulů a vypovězení jich z území jednotlivých rayonů a krajů". Kolektivisace znamenala úpadek výnosu zemědělské produkce a vedla k strašnému hladomoru v r. 1933, kdy mnoho milionů lidí zahynulo, aniž by Moskva hnula prstem pro jejich zachránění.

To všechno je ještě v živé paměti a proto není divu, že ukrajinská vesnice pracuje s nechutí, a to tím vice, že sedlák za svoji práci dostává směšnou odměnu. Pro kolchozní režim a pro sovětskou vládu je v kolchoze 5-6 lidí, kteří kolchoz spravují a mají možnost snadno krást. Jakmile jsou této výhody zbaveni, jsou také proti jako všichni ostatní.

Ale ani tovární dělnictvo, obyvatelstvo měst a ukrajinská inteligence není pro režim. Dělnictvo očekávalo od socialismu daleko víc, než mu režim dal. Na místo blahobytu a zámožného života musí dělník pracovat mnohem více než před válkou a při tom bydlí hůře, nemá co obléci a obout a nemá čím nasytit rodinu. Spokojeni nejsou ani staří členové strany, kteří chtěli všechno jiné, jenom ne to, co režim přinesl.

V bídných poměrech žijí i bývalí řemeslníci, kteří až na ojedinělé výjimky byli nuceni vstoupit do továren nebo do artělí. Ukrajinská inteligence nejen stará, která ještě zůstala, nýbrž nová, vyšlá ze sovětských universit, pohrdá vládnoucími polointeligenty a nedouky, vysunutými na vedoucí místa. Rok 1933 ještě zesílil dávnou nenávist Ukrajinců (chochlů) k Rusům (kacapům), jak se obě národnosti posměšně nazývají. Převážná většina městského obyvatelstva nenávidí režim, stejně jako obyvatelstvo venkovské.

Tomu, co tisk píše o zbožňování Stalina nebo co se projevuje při schůzích a průvodech, nesmí se věřit. V žádném režimu nebylo a není používán nepravdy jako prostředku k dosažení cíle, jako zde. Obyvatelstvo to ví a věří spíše opaku než tomu, co se mu denně vykládá a hlásá. Nikde není také tolik pokrytectví a farizejství jako zde. Ústa mluví jedno a v duši je druhé. Kolik sloupů režimu zde bylo jen během posledního roku prohlášeno za „dvurušniky" (pokrytce), zrádce, špiony a nepřátele lidu! — Obyvatelstvo je unaveno a znechuceno neustálou propagandou a schůzemi, na nichž se mu vykládá, zvláště v poslední době, o jeho právech, o nichž ví, že nejsou žádná, o nauce, která je mu cizí, o úspěších, které nejsou úměrné obětem, o zámožném a šťastném životě, který je pohádkou. Toto znechucení se projevuje i ve výrobě, jejíž rozmach nepřineslo ani propagování stachanovského hnutí. Při tom se přece najdou jednotlivci, kteří se odváží svůj odpor proti propagandě projeviti.

V zdejším deníku Proletářská Pravda ze dne 4. I. 1938 byl vytištěn článek o agitační práci na jednom zdejším závodě, v jehož posledním odstavci byla vysázena věta: „My jsme si uložili za úkol neoslabovati masově-politickou práci v přikázaných obytných domech". Z matrice byla před tiskem záporná částice ne ve slově „neoslabovati“ vyškrabána a v listě pak věta zněla: „My jsme si uložili za úkol „oslabovati masově-politickou práci atd...." Druhého dne byl ovšem skoro celý technický personál tiskárny zatčen.

Odpor proti režimu se projevuje i v odvážných sabotážních činech. V polovici ledna t. r. byla v tisku uveřejněna vyhláška kyjevské městské rady, jíž bylo všem odběratelům elektrického proudu uloženo snížiti ihned spotřebu proudu o 35% pod pokutou 100 rublů nebo pod trestem 30 dní vězení. Ukázalo se pak, že v městské elektrárně byla část strojového zařízení zničena. Ředitel elektrárny a mnoho inženýrů bylo zatčeno.

K důstojníkům režim nemá také důvěry. V posledních dnech bylo tajným rozkazem nařízeno, že žádný důstojník nesmí nositi nebo doma přechovávati střelnou zbraň. Pistole se 4 náboji je důstojníku vydávána v kasárnách jen, jde-li do služby. Po jejím skončení musí pistoli i s náboji odevzdati.

Armáda je sice po technické stránce prvotřídně vyzbrojena, avšak nedostává se jí koní; velmi mnoho jich hyne také uhlákem, jimž jsou zamořeny hlavně pohraniční kraje. Boj s touto nákazou je velmi těžký, poněvadž není zkušených zvěrolékařů. Jaký je duch armády, je těžko říci, avšak třeba uvážiti, že většina armády pochází z venkova, jehož záporný poměr k režimu jest mimo pochybnost.

Celkem možno říci, že převážná většina obyvatelstva Ukrajiny je proti režimu a přála by si jeho změny. Lidé jsou přesyceni propagandou a nenasyceni chlebem. Pravá nálada obyvatelstva je režimu dobře známa a v tom je vysvětlení teroru, pod nímž Ukrajina žije.

Od 27. ledna t. r. má Ukrajina nové vládce. První sekretář strany Kosior, který tento úřad zastával od r. 1928 a který byl nedávno jmenován zástupcem předsedy vlády SSSR, byl svého úřadu na Ukrajině sproštěn. Prvním sekretářem ukrajinské bolševické strany byl jmenován dosavadní sekretář městského a oblastního výboru strany v Moskvě N. S. Chruščev a druhým sekretářem M. A. Burmistenko, nar. r. 1902, který prodělal již delší sekretářskou službu. Oba tito noví představitelé nejvyšší vládní moci na Ukrajině jsou národnosti ruské.

Generální konsul:

Dr. Rudolf Brabec v. r.

Doslov

Teror, hlad a bída a opět teror, to je obraz Sovětského svazu, jak se nám jeví z úředních zpráv diplomatických zástupců Česko-Slovenska v Sovětském svazu. Tyto zprávy ležely v ministerstvu zahraničních věcí, když byla s Moskvou uzavírána smlouva o vzájemné pomoci. Beneš tedy věděl, s jakým státem hodlá spojit osud svého národa. A Beneš ví také dnes, jak se to má se Sovětským svazem, když jej svým židovským hlasatelem v Londýně dává chválit jako demokratický stát a bolševiky jako slovanský bratrský národ. Musí proto velmi dobře vědět, co by český národ očekávalo, kdyby se bolševismu podařilo proniknout až do střední Evropy. A jak může někdo pochybovat, že by si Sověty přivtělily Čechy a Moravu, kdyby jediná bašta proti pronikání bolševismu, německá branná moc, byla přemožena?

Skutečnost, že po polsko-sovětském incidentu, k němuž došlo po odhalení katynského zločinu, vydali západní spojenci Poláky na pospas Sovětskému svazu, mluví jistě velmi zřetelnou řečí. A domněnka, že by se stát, který svým oficiálním cílem učinil bolševickou světovou revoluci, dobrovolně spokojil s nějakou hranicí ve východní Evropě, musí být po zkušenostech z roku 1940 zamítnuta jako dětinskost. Kdo by pak měl bránit český národ proti bolševikům? Snad se Beneš domnívá pod vlivem svého nynějšího okolí, že by tak učinili Angličané. Leč politika Benešova se až do roku 1938 vždy vyznamenávala zneuznáváním politických skutečností a kromě toho má už český národ s anglickými sliby pomoci smutné zkušenosti.

Kdo se spoléhá na anglickou pomoc v případě bolševického vítězství nad Německem, podobá se člověku, jenž vyčkává zničení údolní přehrady, v jejíž ochraně dosud žil, v dětinské naději, že pak silný vítr zadrží rozlévající se viny. Je-li hráz prolomena - a německá branná moc je takovou hrází - pak už není záchrany před rudou zátopou. Dnešní dějinné události se dají srovnávat jen s bojem živlů. Při živelných katastrofách není však kompromisů. Zde je třeba se jasně rozhodnout: buď podepřeme hráz, nebo budeme strženi s rozlévajícími se vinami. Proto také má český národ dnes jen jedinou volbu: buď bude bojovat a pracovat s Německem za nový řád Evropy, nebo bude jednoho dne sdílet osud Ukrajinců, Poláků, Lotyšů, Litevců a Estonců, kteří byli podrobeni sovětskou mocí. A to by mohlo pro statisíce, ne-li pro miliony českých lidí znamenat jen pochod do otroctví, pochod na Sibiř.

KONEC

Zpátky