Březen 2008

Vínečka obě

Miroslav Václavek

Jižní Morava je kraj krásný. Vinný. Zpěvný. Úrodný. Na ledasco. Pomiňme to, že se tam narodil bestiální vyšetřovatel StB a otec óbrkomunisty Grebeníčka. Podíváme se dnes na zoubek jedné natolik bizarní skutečnosti moravských dějin, tak vzhledem k tomu, že žijeme v kafkovské ČR, lze naprosto zřetelně vidět její přetrvávání.

Führerovi velkého nemeckého národa. Adolfu H I T L E R O V I v Berlíne: My Moravskí Slováci, pokrvní bratia slovenského národa, ktorému ste práve v ostatných dňoch svojou velkodušnosťou a spravedlivou vôlou umožnili vytvorenie samostatného národného života v suverénnom štátě pod Vašou ochranou, ktorúžto skutočnosť považujeme my moravskí Slováci tiež za svoju kmeňovou hrdost a česť a cítime sa zaviazaní Vám nesmiernými vďakmi, preto vzdávame hold vašej vznešenej velkodušnosti a spravodlivosti a prosíme vás preto, vodca a ríšský kancelár, aby tento náš hromadný vďak z moravského Slovenska bol tiež východiskom k Vašomu spravodlivému rozhodnutiu, aby aj tento náš slovenský kmeň na Morave, vyznačujúci sa nezvratitelnými vedeckými dôkazmi a spolupatričnosti k slovenskej svojskosti v smeru kultúrnom hospodářském aj mravnom, mohol uznávať suverenitu samostatného slovenského štátu nad územím moravských Slovákov.

Na stráž.

Ján Úprka, Ján Ryba, Jozef Vávra

V Hroznovej Lhote, dňa 16. marca 1939

Podepsáni jsou syn známého malíře Jan Úprka, jakýsi Ján Ryba a Josef Vávra přezdívaný Stařík. Přední představitelé spolku Národopisná Morava. Druhý den po vyhlášení samostatné Slovenské republiky a den po okupaci druhé republiky Wehrmachtem píší Adolfu Hitlerovi výše zmíněnou žádost o připojení Jižní Moravy ke slovenskému štátu. Takový kvalt světové dějiny snad nepamatují. Tyto snahy byly velmi souhlasně ze strany slovenského štátu kvitovány a profesor a státní ideolog Alojz Miškovič se vyjádřil, že: „osud slovenského národa a štátu nie je ľahostajný k Slovákom na Morave. Bolo by neodpustitelným hriechom, keby sme my 600 tisíc našich bratov spustili zo zreteľu".

To, že jedním z důvodů k připojení byly lidové kroje, nářečí a zvyky snad ani s ohledem na přízračnost této iniciativy snad ani nemusím připomínat. Adolf Hitler ovšem rozhodl jinak. Neschválil připojení. V dubnu 1939 tedy Národopisná Morava připravila memorandum pro Seyss-Inquarta ve Vídni, kde žádala spojení s Východní markou a zavedení rasových norimberských zákonů. Všechno na základě odlišnosti od Prahy, protože ta zanedbává zároveň žádost o povolení moravské rodobrany: „pro tradice, lid, svéráz, domácí průmysl, hospodářství a výchovu, která by byla paralelou k NSDAP a podobným organizacím v Německu".

Když však nacisté zjistili, že ani tato myšlenka by nezískala podporu obyvatelstva, a tím by byla ohrožena válečná výroba, zamítli ji. Ne vždy se to povede. Jako třeba s tím pozváním v roce 1968.

Ale zastavme se ze všeho nejvíce u osoby poslední, u Vávry-Staříka. Je to postava příliš symbolická pro tento národ. Jakési všeobjímající residuum. Jakoby se v něm spojily činy a osudy mnohých. Ne li snad většiny. Poté, co se dostavil v čele vedení Národopisné Moravy na oberlandrat ve Zlíně a prohlásil, že chtějí bojovat po boku Němců na ruské frontě, kterážto žádost však byla von Neurath zamítnuta, protože Hitler totiž zakázal přítomnost jakýchkoliv Čechů na frontě, se začal objevovat v blízkosti K. H. Franka a Emanuela Moravce - šohaje v krojích bylo možné poté vidět i coby čestnou stráž u katafalku R. Heydricha. Je rovněž tou dobou vrchní arizátor a rozkrádač židovského majetku. Kdo si nevzal, ať hodí kamenem.

Poté se stal osvětovým inspektorem obvodu Uherské Hradiště. To vše do roku 1943. Toho roku totiž vstoupil kontinuálně do tehdy ilegální Komunistické strany Československa. Jako by se nechumelilo. Vlastně chumelilo - s Velkoněmeckou říší to začalo být nahnuté. Tak se začala hledat jiná živnost. K té je potřeba získat ostruhy. Nejlépe partyzánské. A tak 21. 8. 1944 dorazil Vávra, přezdívaný Stařík, na základnu partyzánského organizátorského výsadku majora P. A. Velička v prostoru Sklabiňa. Tak se začala psát slavná kapitola Vávry-Staříka partyzána a komunisty.

Po válce nám partyzán vyslýchal. Kohopak nám asi „usvědčil z kolaborace s nacisty" a poslal tak na popraviště? Především ty. kteří věděli o jeho minulosti. Poté se stal starostou zlínské radnice. Dosazen NKVD. Hrdina a partyzán osvoboditel. Sláva mu. Ovšem po únoru 1948 začal být soudruhům nepohodlný. Mnoho toho věděl. Mnohé dosadil. Mnohé umlčel. A tak mu byl stranou doporučen odchod do Rakouska za účelem způsobit rozbroje mezi emigranty a podávat o nich zprávy. Ovšem v listopadu 1948 ho soudruzi v nepřítomnosti odsoudili k trestu smrti. Dokonalé krytí. Kdy ho unesli zpět, se přesně neví. Ví se jen to, že ještě naposledy posloužil jako svědek proti doktorce Horákové. V roce 1953 ho soudruzi zhoupli na šibenici. Typický Čech. Konec? Happy end?

Ale kdepak. Kolik takových Vávrů nám parlament nosí a kolik jich bylo a je ve vládách a premiéry? Kolik všelijakých Staříků v rouše tankistickém a generálském je právě v NATO? A v ODS? A jinde? Z kolika ještě otců prezidentských kandidátů desetiletí žijících na Západě vyleze, že byli agenty StB a v KSČ? Na kolik prezidentů se ještě provalí, že si k majetku dopomohli podvody? Ano i na ty co hlásali o ruce trhu. Kolikrát se ještě dozvíme, čí je jaká cena - u někoho dvě stě milionů od udavače StB. Kolikrát ještě budeme slyšet, že komunisté jsou už jiní? Obávám se, že ještě mnohokrát a dlouho. Protože nic jiného těch sedmdesát procent šílených slyšet ani nechce. Proč sedmdesát procent? Protože jen třicet procent je pro základnu USA. Tak ke komu se připojíme nyní? Máte ještě vy sedmdesátiprocentní psací stroje s azbukou? Nebo jste koupili nové - s arabskými klikyháky?