Březen 2008

Vina, která se neodvažuje promluvit o hanbě

Sunday Times, 30. listopadu 1997

Osm let poté, co se stala pražská sametová revoluce příslibem liberální demokracie, skrývají české úřady i nadále tajemství ostudné minulosti. V zaprášených sklepeních jednoho kláštera jsou skladovány milióny nacistických dokumentů, obsahující záznamy systematické zrady 130 000 židů přáteli, sousedy a kolegy. Tyto dokumenty zůstávají v Praze nepřístupné a tajné.

Turisté, kteří obdivují výhled na starou Prahu ze slavného Karlova mostu, si nepovšimnou dvojitých věží přísné bílé budovy nalevo dole na svých turistických fotografiích. Na rozdíl od Pražského hradu, Strahovský klášter, který stojí vedle, není otevřen návštěvníkům. Ani se tam nekonají žádné bohoslužby. Namísto toho, na policích ze šedého kovu je uloženo tajné lidské panorama: nezveřejněné, násilné historie 130 000 zapomenutých občanů.

Svazky obsahují čtyři milióny nebo více ručně psaných, na stroji psaných a tištěných dokumentů, pošpiněných zanedbáním, svázaný černou páskou a napěchovaných do rozpadlých lepenkových krabic. Tisíce dokumentů byly poškozeny do nečitelnosti, jiné dokumenty dosud chybějí. Nikomu nebylo povoleno otevřít tyto dokumenty už déle než padesát let. Jen vybraná skupina českých politiků a státních úředníků ví, co tyto dokumenty obsahují. A tito státní činitelé by byli nejraději, kdybyste ani vy nevěděli o existenci těchto dokumentů.

Veškerý tento dokumentační materiál vytvořili během šesti let okupace Čech a Moravy nacisté. Svazky pak padly do rukou komunistů, poté co Němci uprchli v květnu 1945 z Prahy. Jejich obsahem jsou podrobné záznamy celé byrokracie smrti - soustrojí genocidy a - což je nejbolestnější - přesný záznam české hanby, spoluviny, zrady a krádeží. Mezi důvěrnými memorandy z říšského protektorátního úřadu, který řídil okupované Čechy a Moravu, se tu a tam nachází soukromá korespondence mezi gestapem, SS a Adolfem Hitlerem:

„a) Nikdo, žádný důstojník ani úřad, se nesmí nikdy dovědět o záležitostech, které se ho netýkají; b) Nikomu, žádnému důstojníkovi ani úřadu, by nemělo nikdy být sděleno nic, pokud to není skutečně nutné; c)Nikdo, žádný důstojník ani úřad, by neměl vědět víc, než je nutné; d) Nikdo, žádný důstojník ani úřad, by neměl být o ničem informován dříve, než to bude nutné," - toto nařizoval 11. ledna 1940 Adolf Hitler říšskému protektorovi, baronu Konstantinu von Neurathovi.

Na mnoha stránkách dokumentů je v papíře vytlačena tlustá černá hlavička. Jsou orazítkovány pečetí létajícího orla nad hákovým křížem a popsány kultivovaným německým jazykem. Dokumenty byly uloženy do složek ve spěchu, často jsou na nich kruhy od hrnků s kávou, mezi listy jsou odřezky od ořezávaných tužek, v papírech jsou ručně psané osobní poznámky kolegům, které tam byly zapomenuty.

Povolávací rozkazy pro židy do transportů leží vedle stvrzenek jejich konfiskovaného majetku: zelený onyxový krb žida Adolfa Korna, koncertní křídlo židovky Zdenky Fantlové, cínový čajový servis žida Hanse Adlera a zlaté hodinky žida Františka Stránského.

Svazky, v nichž je zaznamenán odsun tisíců lidí do transportu, obsahují také prosebné dopisy o smilování od obětí: prosby o zaslání zimních šatů pro děti. Krabice plné stvrzenek dokazují, že si spiklo množství českých bank a dalších institucí k tomu, aby ukradly od židů více než 1,2 miliardy liber (66 miliard Kč) a jak pražští občané zrazovali své sousedy a bývalé podnikatelské partnery. Stovky dopisů od českých kolaborantů požadují, aby byli zatčeni jejich židovští přátelé a spolupracovníci. Odpovědi z úřadu říšského protektora potvrzují, že podnětům bylo vyhověno. Papírová dokumentace ukazuje, jak byly dobří občané odměněni dary z kořisti, odcizené od židů, v hodnotě jedné miliardy liber, jak dostali majetek a obrazy.

Každá šestá oběť, která je jmenovaná v pražských svazcích, a která se vrátila v roce 1945 do svých měst a vesnic, zjistila, že v jejich domech a bytech bydlí jiní lidé. Lidé, které považovali za přátele, užívali jejich koberců, nádobí a příborů. Jejich obrazy a starožitnosti byly roztroušeny po kancelářích, galeriích a muzeích po celé Evropě. Tři roky usilovali tito navrátilci získat zpět svůj majetek, ale v roce 1948, kdy k moci přišli komunisté, židovský majetek byl znovu zkonfiskován. Tentokrát byl rozdělen mezi členy komunistické strany. Němci, žijící v židovských domech a bytech, byli odsunuti anebo uprchli a čeští kolaboranti byli uvězněni.

O padesát let později stále ještě žijí stovky židů v ČR, v Británii, v Americe a v Austrálii, kteří stále usilují o navrácení majetku. Všichni mohou vejít do známé chodby, ale na vlastních domovních dveřích vidí nápis s cizím jménem. Nebo jdou do českých bank a vědí, že tyto banky stále ještě hromadí zisky z jejich úspor. Pro tyto lidi je dokumentace v pražském Strahovském klášteře jediným důkazem toho, co kdysi vlastnili. Je to snad právě z tohoto důvodu, že nemají tito lidé k těmto dokumentům, zaznamenávajícím každý důvěrný detail z jejich minulých životů a určujícím mnoha z nich jejich budoucnost, stále, do nynějška, přístup?

Nikdo, žádná osoba, která přežila holocaust, ani žádný příbuzný mrtvé oběti nemá přístup do archívu ve strahovském klášteře. Avšak Freddy Liebereich, technický ředitel firmy Mercedes Benz v Londýně, který je v penzi, nedávno uzavřel promyšlenou dohodu. Přesvědčil jeden britský vládní ústav, aby mu dal fotografie sovětské invaze do Prahy v roce 1968. Ty nabídl Čechům výměnou za přístup do strahovského archívu. Doufal, že se mu podaří zjistit, co se stalo se sejfem, plným zlatých tyčí, který byl majetkem jeho tchána Alfreda Borgera. Ten uprchl v roce 1939 z Prahy do Anglie.

Strahovští archiváři měli zájem o fotografie roku 1968 a tak nakonec dovolili Liebereichovi a jeho ženě, Kitty, aby týden studovali vybrané krabice s archivními materiály pod bedlivým zrakem zřízenců v čítárně. To, co oba viděli a slyšeli, je šokovalo: vypleněné svazky a zaměstnance, kteří se jim svěřili, že je v plánu i tuto dokumentaci zničit. „Archív je v naprostém chaosu. Papíry jsou naházeny do krabic bez ladu a skladu. Po čtyřech dnech, když se nám podařilo projít jen asi polovinou krabic, nám byl přístup do archívu odepřen," řekl Liebereich.

Liebereich poznal, že má dokumentace pro jeho právní úsilí o právo na restituci obrovskou hodnotu. Proto našel v Londýně další fotografie, s nimiž zase s Čechy vyjednával o právo ke vstupu. Podařilo se mu získat právo dostat se do archívu znovu letos v říjnu, ale namísto sebe do Prahy poslal dva novináře z listu Sunday Times. Předstírali, že jsou členové jeho rodiny.

Čítárna státního ústředního archívu, postavená jako kostel, zasvěcený v šestnáctém století Máří Magdaléně a v devatenáctém století přeměněná v kasárna pro městskou policii, je nevlídným místem. Vyslýchala nás ženská stráž, sedící ve skleněné kukani. Někde v trámoví zazněl telefon a neviditelná pravomoc potvrdila naše právo vstupu.

V čítárně v třetím patře nám byly předloženy další formuláře: jména, pasy, národnost, účel návštěvy, slib, že budeme opatrní, že se budeme chovat slušně, že budeme tiší. O tři tři patra níže se přikodrcal po kočičích hlavách ze Strahovského kláštera konvoj šedivých žigulíků kombi a přivezl naše krabice z depozitáře jako mrtvolu v pohřebním voze. Kontrolní kamery se nás snažily pečlivě zaznamenávat, jak jsme nesli první dokumenty do čítárny. Výstřižek z listu Neuer Tag, datovaný 14. března, 1941, vypadl z papírů. Byl to inzerát na zkonfiskované židovské byty. Někdo zaškrtl červeným inkoustem jednu inzerovanou adresu.

Naše studium bylo náhle přerušeno. „Posuňte se do řady, dívejte se směrem dopředu, nohy musíte mít pod stolem a ruce nad stolem. Sedíte příliš daleko od kamer." Sledovali nás všude, dokonce, i když jsme šli na záchod. „Byly tady stížnosti, že poškozujete ty svazky," zašeptala nám úřednice, procházející kolem nás. Po pěti dnech nás zavedli do místnosti s pořadači, kde kapala voda z prasklé trubky na dokumenty. „Obávám se, že byl zákon změněn a nikdo, žádná organizace, žádný jednotlivec, nesmí mít ke svazkům přístup. Jsou tajné. Byl to omyl. Můžete se vrátit za dva roky. Prosím, odejděte," řekl nezřetelně vedoucí a zmizel ve své kanceláři se sáčkem smetanových zákusků. Četli jsme čerstvě na stroji napsaný fax, který nám dal do rukou. Bez data, ale s podpisem dr. Václava Babičky, ředitele archívu, který byl ještě čerstvý, byl prý odeslán už před týdnem. „Byl změněn zákon. Svazky jsou nyní nepřístupné. Děkuji vám za pochopení v této záležitosti," pravilo se v něm. Měli jsme tašky plné tajně opsaných dokumentů a vyšli jsme z čítárny do pozdního odpoledního slunce zimního dne.

Dopis od právníka Hanse Puhla, 16. února 1941, Praha VIII, vrchnímu inspektoru říšského protektora Massalskému, šéfovi úřadu pro realokaci bytů: „V mém bloku jsou židé, kteří nejsou oficiálně hlášeni. Žijí v bytech, které by měly být k dispozici Árijcům. Žiji s manželkou, dvěma dětmi a služebnou ve dvoupokojovém bytě v šestém patře. Je velmi malý a čekáme třetí dítě. Chtěl bych převzít byt, v němž v současnosti bydlí židé Otto a Eda Adlerovi, mají dva pokoje, pokoj pro služku, předsíň a kuchyni. Chci se tam nastěhovat do 1. července. Byty, v nichž žijí židé, jsou světlejší a slunnější než naše, a pokud bych nemohl dostat byt v šestém patře, žid Schwarzkopf bydlí v druhém patře, a v prvním patře bydlí paní Becková, která se sice prohlašuje za Árijku, ale má židovského manžela. Mohl bych také dostat nábytek těchto lidí, vzhledem k tomu, že jsem svůj nechal v Berlíně?“ Puhl dostal Adlerův byt o měsíc později.

Dopis od Magdaleny Pfeifferové, úřednice v ústředí pražské policie, datovaný 18. srpna 1941, odeslaný vrchnímu inspektoru Massalskému: „Moje rodina bydlí v ubohém domě v tmavé uličce na Starém Městě. Má tmavé malé místnosti a ani tady není koupelna. Nebylo pro nás možné najít dobrý byt, protože dobré byty pořád ještě vlastní židé, a jsou velmi drahé. Chci třípokojový byt uprostřed v centru Prahy a jako člen NSDAP a státní zaměstnankyně jsem si jista, že si takový byt zasloužím. Jsme už dvacet let věrnými Němci a posíláme své děti jen do německých škol. Můj syn bojuje v ruském pekle. Heil Hitler!

PS. V Týnské ulici číslo pět je velký dům, který vlastní žid Fantl a bydlí v něm jenom židé. Viděla jsem tam byt ve čtvrtém patře s třemi nebo čtyřmi pokoji, záchodem a kuchyní. Mohla bych dostat tento byt? Ráda bych za levný peníz pronajímala pokoje německým studentům.“

Dopis od právníka dr. Franze Messnera, datovaný 18. srpna 1941 a odeslaný bytovému úřadu říšského protektora: „Za poslední tři dny mě v mém bytě navštívila celá řada vašich zaměstnanců. Chtěli vidět byt ,žida Messnera´. Rád bych vás informoval:

1. Jsem stoprocentní Árijec.

2. Jsem Němec.

3. Mám německé občanství a číslo mého pasu je R453/40.

Vzhledem k těmto skutečnostem bych byl rád, kdybyste si opravili své seznamy. Posílám kopii tohoto dopisu oddělení židovské emigrace. Heil Hitler!“

24. 8. 1941: Ručně psaná poznámka úřadu říšského protektora: „Stala se chyba. Messner není žid. Musíme věc napravit."

Dopis od Johanny Nálezné, datovaný 1. února 1941, říšskému vrchnímu inspektoru Massalskému (o měsíc předtím byl pro mimořádnou výkonnost povýšen) ohledně obývání činžáku v Dlouhé třídě č. 25, Praha 1: „V tomto domě žije tolik židů a moje rodina, můj syn je v Hitlerjugend a je mu teprve dvanáct let, žije v malém bytě v Praze IVX. Ráda bych dostala dvoupokojový byt na této adrese, aby můj syn mohl nedaleko chodit do školy. Heil Hitler!“ O měsíc později dostala Nálezná byt žida Adolfa Korna.

Druhý dopis od Johanny Nálezné, který dorazil do úřadu říšského protektora 3. prosince 1941: „Děkuji vám za nový byt, ale je pro mou rodinu příliš malý. Je zde další žid, který se odmítá vystěhovat z jednoho bytu v tomto činžáku, protože se bojí, že ho gestapo pošle do vězení. Bydlí v tak velké místnosti a já bydlím v tak malé místnosti se svým synem, který je v Hitlerjugend. Žid se jmenuje Reichner. Omlouvám se, že vás obtěžuji, ale mohla bych dostat jeho byt?“ Nálezná dostala Reichnerův byt. Reichnera poslali do Osvětimi.

Vedle dopisu jsou desítky ručně psaných svazků z tzv. „Oddělení pro židovské vystěhovalectví", v jehož čele stál Adolf Eichmann. Jeho účelem bylo odebírat židům jejich majetek prostřednictvím stále přísněji restriktivních zákonů, zavedených od prvního dne okupace. V roce 1940 museli všichni židi oficiálně hlásit veškerý majetek, který měl cenu vyšší než 10 000 Kč. Tento majetek byl pak zkonfiskován a uložen v 56 skladištích v Praze. Všechno bylo přesně zaznamenáno, každé vystěhování bylo zapsáno. Adresy uvolněných bytů byly odeslány Massalskému, který je pak uděloval jiným partajím.

Dopis od Elsy Gruenbaumové, židovky, vrchnímu inspektoru Massalskému, datovaný 22 listopadu 1943: Jsme židovská rodina, která byla podle nařízení z Vašeho úřadu vystěhována 1. 10. 1943 z našeho bytu v Praze 1 a dostali jsme byt v Praze VII. Byt je svou velikostí pro nás dostačující, ale není možné ho vytápět a můj osmiletý syn a má pětiletá dcera velmi trpí zimou. Vím, že jste velmi zaměstnán, ale je velká zima a děti nemají zimní oblečení. Prosím, mohla bych se vrátit do bytu a odnést si z něho zimní oblečení pro děti, a možná malé topné těleso pro náš byt?“ Žádost Elsy Gruenbaumové byla odmítnuta. Oblečení rodiny už bylo odvezeno do Berlína a rozdáno německým občanům. Gruenbaumová a její děti byly poslány do Terezína v prosinci 1943 a pak do Osvětimi.

V jednom pošpiněném a roztrhaném sešitě jsou na 17 stránkách jména 614 židovských rodin, včetně Stránských, Borgerů a Fantlů. Sešit 5B, který začal být užíván v listopadu 1941, líčí jejich osud od vystěhování z bytu a od konfiskace jejich majetku až po jejich odvoz do koncentračních táborů. Dnes existují už jen tři malé předměty, které připomínají Zdence Fantlové její starý život a Ernsta a Ellu, její rodiče, kteří zemřeli v koncentračních táborech spolu s jejími prarodiči, bratrem a sestrou. Uchovává ve svém bytě v Bayswateru v západním Londýně malý cínový prstýnek, nůž a starou olejomalbu. Prsten jí dal její chlapec, který do něho vyryl svoje jméno den předtím, než byl poslán na smrt do Treblinky. Zdenka ho skryla pod jazykem, riskovala tím smrt, když byla svlečená do naha a oholená při příjezdu do Osvětimi téhož roku. Nůž od příboru s vyraženým hákovým křížem nalezla v blátivé kaluži v Belsenu, kde byla vězněna v posledním roce války. Olejomalba jejího otce, pocházející ze sedmnáctého století a zobrazující český hrad, na který rodina jezdila o prázdninách, jí vrátil po válce rodinný přítel. Obraz byl zabalen v témže papíru, do něhož ho zabalila jedné noci v roce 1941 její matka.

„Pozdě jednoho večera zazvonil u nás zvonek. Byl to nežidovský přítel mého otce. Řekl nám: „Posílají transporty židů do Polska a vy asi pojedete brzo taky. Pokud chcete něco schovat, zabalte to a já pro to přijdu zítra večer. Po válce si pro to přijďte."

Nejprve přišli nacisté pro Fantlovy peníze. Dokument číslo II/13F6963/41, datovaný 15. března 1941 a adresovaný vrchní pokladně říšského protektora v Praze, uvádí: „Žid Ernst Fantl z Rokycan dal 26. února 1941 svolení č. 1/25-41 k prodeji svých akcií v české Union Bance. Výtěžek bude vyplacen na konto 780, Kreditanstalt der Deutschen, Prag. O dva měsíce později bylo podle příkazu č. 19:747/41 převedeno dalších 58 000 Kč z Fantlova konta v české eskomptní bance.

Pak přišlo SS pro Ernsta Fantla samotného. „Zazvonil zvonek. Seděli jsme asi v osm hodin u večeře. ,Gestapo. Otevřete,' přišel rozkaz zvenčí. Tři esesáci divoce vpadli do místnosti: ,Pozor! Vstát!' Vrhli se na otce jak divoká zvířata. Kopali a bili ho. Jak ho odváděli, podíval se na každého z nás a zvedl klobouk na rozloučenou."

A nakonec, podle zápisu v knize č. 5 úřadu říšského protektora, v lednu 1942 si přišli pro dům. Zdeňka hrála na klavír. Maminka upravila dvoupatrový městský dům, jako by jeli na letní byt. Zdeňce bylo osmnáct let.

O tři roky později se mladá žena, podobající se kostlivci, na sobě roztrhané zbytky zelených večerních šatů a dvě různé staré pánské polobotky, vyhrabala z díry ve zdi svého vězeňského bloku v Belsenu. Ostříhaná dohola a polomrtvá hladem a tyfem, Zdeňka přilezla po čtyřech do polní nemocnice Červeného kříže, kterou tam otevřela britská lékařská skupina, která tam narazila na 40 000 těl, mrtvých a umírajících. Zdeňka se každých pár minut zastavovala a pila vodu ze špinavých kaluží. Otevřela dveře a usnula. „Probudil mě klíč v zámku a viděla jsem anglického důstojníka, který mi nařídil, abych se vrátila do svého bloku. Řekla jsem mu, že jestliže se tam mám vrátit, ráno budu mrtvá. ,Jestliže tady nemohu zůstat, tak mě prosím zastřelte,´ řekla jsem. Dovolil mi zůstat a tento muž, kterého jsem už nikdy neviděla, vůbec neví, jak vděčná jsem za tento čin lidskosti, který mi zachránil život.“

Letos se Zdenka opět octla v ulicích Rokycan ve známé ulici. Šla po cestě k řece a přišla k velkému činžáku z devatenáctého století s barokním balkónem do ulice. Naposledy se dívala těmito okny před padesáti lety. Kdo nyní žije v jejím domě? Nemohla jít dovnitř. Namísto toho položila čtyři kameny na rozbitý schod, jako kdyby ten dům byl židovský hrob. „Co se stalo s majetkem mé rodiny? Co se stalo s úsporami mého otce?“ V době transportu měla rodina našetřeno více než jeden milión korun v českých bankách. Dnes české banky odmítají pomoci lidem jako je Zdenka. Nikdy se jí nepodařilo získat zpět úspory svého otce, dům v Rokycanech ani pražské rodinné sídlo, které tolik chtěla v roce 1941 Magdalena Pfeifferová.

Milióny lidí jako Zdeňka přišly během války o domov a o majetek. Několik tisíc, které přežily, se pokusily získat majetek zpátky během tří let po osvobození, ale v roce 1948, kdy v Československu převzali moc komunisté, bylo vyhlášeno na všechny případy restituce moratorium. Židé znovu přišli o majetek.

Je ostudné, že navzdory takzvané Sametové revoluci, k níž došlo v roce 1989, a v jejímž důsledku se v Československu rozložila komunistická vláda, židům bylo povoleno znovu usilovat o restituce až roku 1994. I když většina lidí, kteří se za války zmocnili od sousedů a známých jejich majetku, byla po válce úřady zatčena, vlastnictví židovského majetku bylo přeneseno na komunistické funkcionáře. Nedostatek papírové dokumentace a neochota českých úřadů uskutečnit rychle slyšení vedla k tomu, že stovky lidí stále ještě čekají. V době, kdy Švýcaři byli donuceni odhalit svou roli jako bankéři nacistů, kdy se katolická církev omluvila, že kolaborovala s Třetí říší a kdy Francouzi přehodnocují válečnou roli vichistického režimu, Česká republika mlčí.

I když Václav Havel, prezident a hlavní představitel demokratického hnutí, je i nadále mezinárodně respektován, Václav Klaus, ministerský předseda, je obviňován, že vede republiku pomalu k autokracii. Antisemitismus se znovu ozývá veřejně a komunističtí byrokraté stále řídí mnohá právní oddělení české vlády. „Česká vláda dluží milióny židům, a kdo ví, co bylo uloženo v národních institucích a v bankách? Proto nesmí být dokumentace nikdy zpřístupněna," uvedl bývalý Klausův politický poradce, který loni odešel na odpočinek. „Kdyby jen byly pražské svazky otevřeny veřejnosti, vyplynulo by z nich jasně najevo, kolik domů, vil, bytů, paláců bylo zkonfiskováno a kdo to učinil," říká Oldřich Stránský, předseda Asociace osvobozených politických vězňů v Praze. „Dokumentace by vedla k tomu, že by dosud nevyřešené majetkové nároky mohly být u soudu uzavřeny během týdnů a nikoliv během roků."

Pražská dokumentace podrobně zaznamenává, kolik peněz odebrali židovské komunitě nacisté. Tyto peníze pak v roce 1945 převzala československá vláda. Jedna bankovní kniha dokumentuje, jak Pražská kreditní banka, Böhmische Bank, Gewährbank a Landesbank ukradly od židovských zákazníků 30 miliónů korun jen během tří týdnů v roce 1941. Dokumentace ukazuje, že miliardy byly převedeny do Kreditanstaltu der Deutschen, konto 780, konto říšského protektora. Dokumenty zaznamenávají, že režim využil části těchto peněz k financování dopravy a zabíjení jejich právoplatných majitelů.

Adolf Korn byl jedním z těch osob, jehož majetek byl bankami během oněch tří týdnů ukraden. Jeho pražská složka číslo 19.793/42 vypráví o tom, jak jeho celoživotní úspory, akcie a obligace - milióny v korunách i ve zlatě - byly zmrazeny v Böhmische-Union- Bank a pak převedeny na konto 780. Jeho dům byl věnován Johanně Nálezné a Adolf a jeho žena Olga byli odesláni vlakem do táborů smrti.

Eugen Stein, Kornův synovec, se ještě snaží přesvědčit českou vládu, aby vrátila Kornův rodinný dům v pražské ulici, které se jmenovala Lange Gasse. Československý stát po válce dům zkonfiskoval a odmítá ho vrátit. Minulý měsíc dopravil list Sunday Times Eugena a Evu Steinovy zpět k jejich velkému, zelenému domu, kde jsou na vlajkových tyčích stále ještě vyřezány iniciály Adolfa Korna. Eugen Stein otevřel vrata a uviděl, jak dělníci rozbíjejí interiér jeho rodinného domova. Vyběhl v zoufalství po velkém dřevěném schodišti. „Byl to takový krásný dům. Ve všech těchto výklencích byly sochy a všude byly naleštěné dřevěné podlahy." Vešli jsme do velkého prázdného salónu. Štukatura byla otlučena ze stěn, těžké pracovní nástroje rozrývaly parketovou podlahu. „Byly tady na podlaze perské koberce a ve všech místnostech byly lustry. Tady stálo koncertní křídlo. Ještě si pamatuji na obrazy. Tamhle v tom rohu byl stůl a na něm byly stříbrné ornamenty." Dělníci řekli Eugenovi, že jsou zaměstnanci slovenské vlády, která dům nedávno koupila od Čechů za třicet miliónů korun. Kornův dům se má stát velvyslanectvím. Letos sdělila česká vláda Eugenu Steinovi, že dům nedostane zpátky, a nabídla mu odškodné ve výši jednoho miliónu korun. Jiným diplomatickým misím doporučuje české ministerstvo zahraničních věcí, aby si pronajímaly budovy ukradené židům.

Karel a Milena Lowitovi přišli o dům v roce 1939 a o svůj podnik na jaře 1941. Nacisté mučili a pak popravili Karla v terezínském židovském ghettu a později odvezli Milenu do koncentračního tábora v Ravensbrücku, kde zemřela. Harry, jejich syn, byl jedním jen z hrstky židů, kteří přežili transport 3400 lidí do Osvětimi 18. prosince 1943. Ve věku třinácti let mu bylo vytetováno číslo 170519 a o šest měsíců později byl vybrán pro plynovou komoru. Jak čekal na vstup do „sprch", Josef Mengele, sadistický táborový lékař, si ho vybral ze zástupu. Stal se poslíčkem pro Josefa Kramera, táborového velitele.

Harry přežil Osvětim, pochody smrti Polskem během zimy v roce 1944, tábory v Melku, Mauthausenu a Ebensee v Rakousku. Odtud se mu podařilo utéci do Anglie, poté, co se náhodou v roce 1945 setkal s českým činitelem, který znal v Londýně jeho vzdáleného příbuzného.

Když se v roce 1989 rozložil komunismus, Harry Lowit zahájil dlouhou snahu získat zpět svůj pražský rodinný dům. Bylo mu jen osm let, když byli Lowitovi donuceni dům opustit a nevěděl, kde ten dům je. Měl jen fotografické album s fotografií sebe a jeho matky před domem, a měl představu, že je dům na pražském Barrandově.

Harry a Zelda, jeho manželka, jeli do té čtvrti taxíkem a ukazovali fotografii prodavačkám v obchodech a místním lidem. „Nakonec jsem našel jednoho starého člověka, který mě dovedl k našemu domu - byl skoro úplně v tom stavu, jak jsem si ho pamatoval. Šel jsem k domovním dveřím a zaklepal jsem - otevřela nějaká paní. Vysvětlil jsem, že jsem si přišel pro domov a ukázal jsem ji fotografii mé maminky, jak tam sedí na terase. Vešel jsem dovnitř a ukázal jsem, kde byla moje ložnice. Paní řekla, že si dům pronajímá činitel britského velvyslanectví a ten mi dovolil, aby si dům prohlédl. „Nic se nezměnilo. Dokonce i skříně v kuchyni byly tytéž. Ukázal jsem potom té paní fotografii Evy, mé přítelkyně z dětství, a ona ukázala na dveře naproti a řekla, abych tam zaklepal. Zaklepal jsem. Eva tam pořád ještě bydlela. Okamžitě mě poznala."

Navzdory svému úsilí nemůže Harry Lowit dostat svůj dům, který je teď prázdný, zpět. Nemá žádné dokumenty, aby mohl dokázat, že tam žil, a důkazy, které potřebuje, aby dokázal české vládě, jsou pravděpodobně ve strahovském klášteře, v nepřístupných nacistických svazcích. Jediné, co se mu podařilo zachránit ze svého předválečného života je fotografie, na níž je s maminkou, která byla schována mezi trámy v domě jeho babičky, a album s fotografiemi o jeho dětství na Barrandově. „V těch pražských svazcích jsou pravděpodobně tisíce dokumentů, které by mohly pomoci lidem, jako jsem já," říká Lowit. „Pokud budou skartovány, bude zároveň s nimi zničena i naše historie."

I v případech, kdy je možno získat dekret na byt, cesta k návratu majetku je velmi složitá. Někteří, jako Oldřich Stránský, sice úspěšně získali své byty, ale stále v nich nemohou bydlet. Pražské svazky líčí osud Stránských. 21. června 1941, tehdy dvacetiletý Oldřich byl odvezen SS do práce na jednom z jejích statků na moravské vrchovině. Oral Němcům pole, a oni mezitím odvezli celou jeho rodinu na smrt do Osvětimi a do Majdanku. Podle složky číslo 10/562, jejichž majetek byl zkonfiskován. Stránský byl posléze poslán do Osvětimi. Dorazil tam 7. března 1944, když Němci posílal do plynových komor 5000 židů. „Cítil jsem nepříjemný sladký zápach z pálených těl. Chovali se hrdinsky až do poslední chvíle a když vdechovali smrtící plyn, zpívali české písně."

Sunday Times odvezl Stránského zpět k jeho rodinnému domku ve Slaném. Nedávno získal zpět dekret na velkou vilu, ale nemůže se zatím nastěhovat: Dana Sodomková a tři další rodiny odmítají odejít. S námi Stránský zaklepal na své vlastní domovní dveře a Sodomková ho pustila dovnitř. Hájila se pevně zpoza polštářů s reprodukcemi leopardů a ze zářivě oranžové pohovky: „Bydlel tady jeden starý pán, který nás informoval o rodině, která tady žila a jak zemřeli v koncentračním táboře. S tou dobou my nemáme nic společného: je to prostě něco, co se stalo v historii. Potřebuju někde bydlet, stejně jako pan Stránský. Nejsem ochotna se vystěhovat, dokud mi nenajde jiný byt."

Stránský vnitřek domu sotva poznává. Zdemolovali ho Němci, pak ho zabrali čeští komunisté a pak ho vymalovala Sodomková. Tam, kde býval rodinný obývací pokoj, teď visí sbírka nožů a obrazy nahých žen. Venku v dešti vyjádřil Stránský soucit, pramenící z jeho zkušenosti: „Samozřejmě, je strašné, musí-li někdo opustit svůj domov. Představte si, že by tomu musela čelit tato paní. Musela by opustit své psy, svůj majetek, své šaty a všechny věci, které dostala jako dárky. Představte si, co to znamená muset si pořád rozmýšlet, co by si člověk měl vzít s sebou a znovu se vracet k předmětům, které jsou jí drahé. Tak jsme se rozhodovali před padesáti lety a jediné, co nás čekalo, byly dobytčáky a plynové komory."

Adolf Hitler svolal schůzku, která se konala v Hotelu Imperial ve Vídni 17. března 1939. Dva dny poté, co německá vojska okupovala Prahu, Führer oznámil, že bude jmenován Karl Hermann Frank německým státním tajemníkem pro protektorát Čechy a Morava. Když Frank přijel do Prahy, vyžadoval speciální dům s vybraným zařízením. Byla vybrána židovská vila v pražské diplomatické čtvrti. SS začalo organizovat její zařizování a desítky nákladních automobilů se sjížděly u vily 807 v Bubenči, stejně jako gestapo. Vyfotografovali všech 22 koberců a 62 těles ústředního topení a vytvořili inventář všech věcí, přinesených do domu. 17. února 1941 byl seznam velmi obsáhlý. V pětadvacetistránkovém dokumentu, nazvaném „Byt Karla Hermanna Franka, SS Gruppenführera" zaznamenali jeho úředníci, že do domu bylo pro Frankovo pohodlí doručeno více než 500 předmětů. Všechny darovalo Eichmannovo oddělení pro židovské vystěhovalectví. Každý předmět v soupisu byl finančně ohodnocen a označen datem, kdy byl do domu dodán. Byly tam olejomalby, zelený onyxový krb Kornových, křišťálový lustr, zahradní židle rodiny Adlerových, dvě postříbřené lampy, stovky záclon, pračky, mramorový dřez, postele, vařič.

O čtyři roky později Frank rychle sbalil některé tyto předměty do své opancéřované limuzíny a utekl směrem na Plzeň. Chytili ho tam Američané a v dopise věznitelům si stěžoval, že mu byla zkonfiskována zavazadla. Byl oběšen v pražském vězení 22. května 1946. Zařízení jeho domu se nikdy nenašlo.

Dr. Helena Krejčová, výzkumnice v Ústavu soudobých dějin v Praze, byla pověřena českou židovskou komunitou, aby se pokusila tyto a další ztracené předměty najít. Dostala omezený přístup k nacistickým svazkům za účelem „vědecké práce", a nalezla záznamy tisíců chybějících předmětů, ukradených nacisty. „V archívu je mnoho seznamů obrazů. Všechny vypracovalo Eichmannovo oddělení. Z těchto seznamů se dá přesně zjistit, co bylo ukradeno. Můžeme nyní brát tyto seznamy do galerií a aukčních místností a žádat je, aby nám pomohly tyto předměty nalézt." Seznamy jsou často doprovázeny korespondencí vysoce postavených nacistů, kteří se přou o vlastnictví těchto předmětů.

Významný zdroj v pražském archívu potvrdil, že nacistické svazky by mohly identifikovat ukradené obrazy, které visí v Národní galerii a v Průmyslovém muzeu. Některé české instituce byly donuceny vrátit předměty jejich právoplatným majitelům. Jiné to odmítly učinit, nebo vyžadují velké finanční částky. Jeden žid, který nyní žije v Londýně, si musel koupit majetek své rodiny od státní galerie v Praze za tisíce liber.

Otázka toho, co se skrývá v českých bankách a galeriích a je to zdokumentováno v pražských svazcích, nyní hrozí vytvořit české vládě velký problém. Židovská komunita hlasitě usiluje o přístup do archívu a o úplný návrat svého majetku. Také požaduje odškodnění za miliardy, které byly převedeny na účet 780 a pak včleněny po válce do českého státního rozpočtu. Dr. Tomáš Kraus, ředitel Federace židovských komunit v České republice, uvedl: „Všechny ty peníze, cenné předměty a majetek, které Němci zkonfiskovali od židů posléze zabavil český stát. Mělo by to být vráceno pozůstalým. Problémem je ovšem důkaz vlastnictví. Ty svazky na Strahově jsou naše historie a naše budoucnost. Měl by nám být k nim povolen volný přístup."

Pocity nespravedlnosti posiluje také odmítání německé vlády vyplatit více než 8000 dosud žijícím českým a slovenským obětím holocaustu (z nichž 500 žije v Británii) odškodnění. „Oběti ze západních zemí dostaly všechny odškodnění, ale nám Němci nezaplatili ani halíř. Jediné peníze, které žijící oběti holocaustu dosud dostávají, je 100 korun měsíčně penze od České republiky," řekl Kraus.

Spravedlnost se ale možná trochu blíží. Pražské svazky, stejně jako švýcarská bankovní sklepení, se mají stát terčem globální kampaně. Poté, co zveřejnil Sunday Times tyto informace, český ministr zahraničních věcí Josef Zieleniec byl požádán, aby přislíbil, že bude archív otevřen veřejnosti. Také se od něho požaduje, aby vysvětlil, proč se některé dokumenty ztratily anebo byly poškozeny.

Lord Janner of Braunstone, bývalý labouristický poslanec, nyní předseda organizace Holocaust Educational Trust, konstatoval: „V zájmu spravedlnosti a restituce je notné, aby národy odkryly historickou pravdu válečných let. Většina očitých svědků je mrtvá a dokumenty jsou životně důležité. Žádný archív znamená žádné informace. Žádné informace znamenají žádné restituce. Tyto svazky obsahují životně důležité informace o jménech, místech, kontech a ukradeném majetku."

Pro některé lidi je už příliš pozdě. Hans Adler, který jediný v rodině přežil, se po válce vrátil do Prahy. Podle pražských svazků byl majetek a dům Otty a Edy Adlerových zkonfiskován v březnu 1941. Vystěhování a popravu jeho rodičů a sestry Soni vyvolal dopis, který napsal říšskému protektoru Adlerův soused Hans Puhl. Adler byl více než tři roky v táborech v Polsku. Pak ho odvezli do německého města Gardelegen. Vlak bombardovala spojenecká letadla a ve zmatku uprchl. „Utekl jsem do lesa, našel jsem kufr s německými uniformami a jednu jsem si oblékl. Vběhl jsem přímo před americkou tankovou hlídku. Běžel jsem k nim, sundaval jsem si novou uniformu a křičel jsem: „Podívejte! Nemám vlasy! Nemohu být Němec." Hansovi bylo 19.

Vyprávěl mi tu historku, když jsme pili čaj z cínového servisu v jeho pražském bytě. Malé fotografické album vázané v kůži je záznamem Adlerovy války. Na prvním snímku objímá své americké osvoboditele. Na druhém je mezerou v dřevěných dveřích vidět to, co vypadá jako řada černých, plačících tváří. Na třetím Adler přihlíží a jeden Američan otevírá dveře do velkého, hořícího dřevěného hangáru. Uvnitř leží zuhelnatělé pozůstatky 1598 židů. Fotografie je jediným záznamem osudu těch, kteří neutekli v dubnu 1945 z vlaku v Gardelegen. Zatímco Adler běžel lesem v uniformě wehrmachtu, esesáci polili jeho přátele a krajany benzínem a nahnali je do improvizovaného krematoria. „Příšel jsem o všechno a o všechny. Přišel jsem dokonce o paměť. Nepamatuji se, jak vypadala moje matka, jak vypadal dům, v němž jsme žili, nebo obrazy na stěně. Jak mohu získat zpět to, co bylo mně a mé rodině odebráno?"

Sbíráme se k odchodu. Volá na nás: „Bylo mi řečeno, že tyto stříbrné šálky na čaj patřily mé matce. Nevím, jak se ke mně dostaly zpátky."

(překlad: Britské listy)