Březen 2008

Nešťastná trefa 1945

Jan H. Vitvar

Nad Prahu zahnal americké bombardéry vadný radar. Pro americké piloty to mohl být docela pěkný svatý Valentýn, pro Pražany příjemně strávená Popeleční středa. Ani jedni nakonec na ten den nevzpomínali v dobrém. 14. února 1945 zůstalo po náletu na Prahu 701 mrtvých a 1200 zraněných, úplně zničená byla skoro stovka domů. Obyvatelé hlavního města protektorátu tak až na samém sklonku války pocítili, jak ošidný je vojenský termín „collateral damage“, považující ztráty způsobené civilnímu obyvatelstvu armádními akcemi za „přidružené škody“.

Komunistická historiografie nálet označovala dlouhá léta za zlovolnou akci, která měla tak jako masivní kobercový nálet na Drážďany z předešlého dne demonstrovat sílu Ameriky, cítící v Sovětském svazu budoucího soupeře. Jenže skutečnost byla mnohem banálnější.

Ohnivá pec

Na začátku roku během několika týdnů prorazily jednotky Rudé armády v rámci viselsko-oderské operace stovky kilometrů dovnitř rozpadající se třetí říše. Osvobozena byla Varšava a na Odře se Rusové dostali až na vzdálenost necelých sta kilometrů od Berlína. Hitler se snažil do Dolního Slezska dostat poslední rezervy wehrmachtu, které by mohly 1. ukrajinskému frontu klást odpor. Jenže o osudu Berlína se v té chvíli rozhodovalo někde úplně jinde.

V Jaltě na Krymu zrovna zasedli Roosevelt, Churchill a Stalin k jednomu stolu, aby si nad ním domluvili strategii závěrečných bojů. Rudá armáda se sice valila k Berlínu rychlostí, jež si nezadala s Hitlerovou „bleskovou válkou“, nicméně její generálové dobře věděli o její velké slabině: Sovětskému svazu chyběly dálkové bombardéry, kterými by mohl zasáhnout jednotky wehrmachtu už v hlubokém týlu nebo zničit důležité železniční uzle, čímž by se rezervy odřízly od fronty. Jedním z bodů programu jaltské konference tak byla i žádost generálního štábu Rudé armády, aby západní spojenci bombardovali velká města ve východním Německu, kde se shromažďovaly rezervní jednotky.

Američané s Brity reagovali velmi rychle. Ještě když personál v krymském letovisku v Livadijském paláci sklízel poslední zbytky po zasedání Velké trojky, z jižní Anglie odstartovaly první bombardéry se svým infernálním nákladem. Nad Drážďanami se v nočních hodinách 13. února objevily nejdřív stovky britských halifaxů a lancasterů, ve druhé vlně je pak podpořily další stovky amerických létajících pevností B-17. Během pár hodin srovnaly centrum města se zemí, někdejší „Florencii na Labi“ proměnily fosforovými bombami v ohnivou pec viditelnou na desítky kilometrů a zanechaly po sobě podle střízlivých odhadů 35 tisíc mrtvých.

Zář byla vidět i v protektorátu. Nad městy se rozkvílely sirény a rozhlas obyvatelstvo varoval tradiční informací, že se nad říšským územím nachází „velké skupiny bombardovacích svazů“. Následující den se situace opakovala, Drážďany zažívaly závěrečnou, třetí vlnu leteckého úderu. Když se několik desítek bombardérů B-17 objevilo i nad Prahou, řada obyvatel prý místo do krytů zamířila do ulic a pozorovala malé stříbrné body na obloze, za kterými se táhly dlouhé kondenzační čáry. Pak se ale z trupů letadel odloupla spousta malých teček.

Cílem bylo nádraží

„Včera jsme plně pochopili význam slova teror. Pochopili jsme a prožili. My, kteří jsme nikdy nechtěli uvěřit, že by se tato hrůza a takové neštěstí mohlo snésti i na nás. V Praze ještě nevyhasly požáry, ještě se valí dým z obytných domů, ze škol, z kostelů i z nemocnic. Ještě jsme nedostali z trosek své mrtvé. Děti, ženy. Ještě jsme ani neporozuměli,“ neslo se následující den z protektorátního rozhlasu. V troskách skončil Emauzský klášter, nemocnice na Karlově, Faustův dům a řada dalších budov na Vinohradech, Pankráci, v Nuslích, či Vršovicích. Předseda poslední protektorátní vlády Richard Bienert označil nálet za terorismus a Hitlera ujistil loajalitou českého národa: „České obyvatelstvo pražské i celého protektorátu odsuzuje tento způsob boje a půjde tím věrnější cestou, kterou mu kdysi vytýčil jeho státní prezident.“

Ta otázka přitom zněla v hlavě i odbojářům, pro které byly americké bombardéry jedním ze symbolů vyhlížené svobody: proč vlastně útočily na Prahu, navíc na čtvrti, kde nebyly žádné strategické cíle, ale činžáky? S definitivní odpovědí přišli historici až po listopadové revoluci. Bomby na Prahu dopadly omylem.

Dotyčné letouny měly zničit seřaďovací nádraží při závěrečném náletu na Drážďany. Jenže hlavnímu navigátorovi svazu se už někde nad Holandskem porouchal palubní radiolokátor, který mu měl pomoci s orientací za nepříznivého počasí, které tehdy nad západní Evropou panovalo. Bombardéry se proto vychýlily z kursu a Plzeň jejich posádky považovaly za Chemnitz, který sloužil jako optický naváděcí bod při letu směr Drážďany. Prahu navíc od města dělilo jen 128 kilometrů a shora si byla s barokní metropolí Saska poměrně podobná.

Z dochovaných svědectví vojáků vyplývá, že bombometčíci byli skutečně přesvědčeni, že pumovnice otevírají nad Drážďanami. Jen pomocí očního kontaktu se snažili zasáhnout Smíchovské a Hlavní nádraží, pumy ale dopadly přesně mezi oba cíle. Před osmi lety se skupina amerických pilotů do Prahy vrátila, aby se za omyl svých kamarádů omluvili.

(Respekt, www.respekt.cz)