Duben 2008

Události od 18. února do 15. března 2008

Bohumil Doležal

Denní komentáře Bohumila Doležala k událostem v České republice i ve světě podle českého denního tisku. Komentáře se vztahují jen ke dnům, kdy v ČR vycházejí hlavní deníky.

Pondělí 18. února

Kosovo vyhlásilo samostatnost. Uznání se zatím dočkalo jen od USA, ale v nejbližší době je budou zjevně následovat i velké evropské státy. Uznání naopak neplánují země, které mají samy problémy s menšinami (Rumunsko, Slovensko, Španělsko). Řešení, které Západ nakonec spíš strpěl, než prosadil, má své stinné stránky.

Paroubek pokračuje ve své slovní válce s KSČM. ČSSD prý není na KSČM závislá, naopak, komunisté jsou závislí na nich. Tuto tezi sdílejí zjevně i švejnarovci z Havlova okruhu a sám Havel, který komunisty před časem nabádal, že podporou Švejnara si zajistí vstup do lepší společnosti (něco podobného pak napsal v Právu Alexander Tomský). Vychází z mylného předpokladu, že komunisté se na vstup do slušné, tj. jejich společnosti celí třesou. Opak je pravdou, obešli se bez ní doposud a obejdou se bez ní i do budoucna. Je to, jako když někdo slibuje vlkovi luxusní psí boudu. Zato Paroubkova politika s podporou komunistů kalkuluje, je na ní postavená a ztrácí bez ní jakýkoli smysl. Paroubek neuspěl v prezidentské volbě (přitom jeho neúspěch je daleko menší, než jak se na první pohled jeví, a do značné míry za něj nemůže) a snaží se to mermomocí na kdekoho svést. Za tím účelem publikoval v Právu a Lidových novinách dva články (ten v Lidovkách je nabit takovou dávkou nenávisti ke svým politickým soupeřům z ODS, které údajně na uzavřeném jednání stranického vedení nazval „kreaturami“, že se pohybuje daleko za hranicí slušnosti a vzbuzuje obavy, co bude ten člověk provádět, až se dostane k moci). Je za tím nějaký politický kalkul nebo je jen bez sebe vzteky? Musím říci, že s podobným politickým stylem jsem se za svého života nesetkal. Komunističtí papaláši za „totáče“ si dávali velký pozor, aby nepoužívali nepříčetnosti jako politické zbraně, považovali to zjevně za „kontraproduktivní“. Dnes to asi na část české veřejnosti musí zabírat, proč by to pan Paroubek jinak dělal?

Na stranickém vedení vystoupil taky Jan Švejnar. Tím se dodatečně zpřehlednilo, že pan Švejnar byl fakticky kandidátem opozice. Politickou stranu zakládat nehodlá, ale uvažoval by o Senátu (nedá to tolik práce, zbyl by mu čas na odborné aktivity) a zjevně pak i o příští prezidentské volbě. Proč se všichni tihle lidé tak úporně snaží obcházet politiku? Vždyť je to krajně nešikovné a nepraktické.

Za rozhodnutí povolat Jiřího Čunka zpět do vlády kritizoval Topolánka v Otázkách Václava Moravce Pavel Bém. Argumentoval tím, že by mohl odejít Schwarzenberg, a že by to byla pro vládu zbytečná ztráta. Na tom jistě něco je. Současně zatápěl zeleným, tj. přítomné předsedkyni poslaneckého klubu strany Kateřině Jacques. ODS je v choulostivé situaci, zelené z vlády vypudit nemůže, ale nechat si to, co provedli, jen tak beze všeho libít, taky dost dobře nemůže.

Václav Klaus poskytl Mladé frontě Dnes obsáhlý rozhovor, v němž vylíčil svůj věčný zápas se silami Pravdy a Lásky, který neskončí ani poté, co odejde z funkce. Zároveň si pochvaluje, že jedině lidová strana vzala volbu jako opravdu svobodnou a její poslanci a senátoři si skutečně měli právo vybírat. Kdyby byl v KDU-ČSL dostal o dva hlasy míň, asi by z té svobody nebyl tak nadšený.

Úterý 19. února

Česká vláda zatím vyčkává s uznáním Kosova. Jednou se však bude muset rozhodnout a rozhodování bude dost obtížné. Odpůrci kosovské samostatnosti připodobňují odtržení Kosova od Srbska k odtržení Sudet od ČSR. Ve skutečnosti se to daleko víc podobá „odtržení“ ČSR od Rakouska-Uherska. Tedy v zásadě věc pochopitelná a legitimní, jenže s mnoha „ale“: proč např. ke Kosovu musí patřit území obývané Srby, které by se dalo docela snadno „odtrhnout“ a připojit k Srbsku? Nebo věc natolik zarážející, že na ni přijde i bytost intelektuálně tak jednoduchá, jako je místopředseda PS Zaorálek: proč tu mají být dva albánské státy? Češi to mají s posouzením téhle komplikované věci dost těžké, protože se jim do toho nekontrolovaně pletou jejich vlastní mindráky.

Strana zelených se zmítá ve sporu, jak posuzovat případ poslankyně Zubové. Je to jejich problém, nicméně: když někdo oznámí hodinu před zahájením důležitého jednání svou totální indispozici, poté zmizí a zázračně obživne a zjeví se České televizi bezprostředně po jeho ukončení, působí to podivným dojmem: buď se paní poslankyně stala objektem zázračného uzdravení toho druhu, jaká známe z evangelií, nebo vodí své kolegy a veřejnost za nos.

Právo se důkladně a pečlivě věnuje lustraci poslance Snítilého. Obstaralo si dokonce z nejmenovaných zdrojů materiály z jeho svazku, který byl podle Archivu bezpečnostních složek v roce 1978 zničen. Právo své zdroje pochopitelně nesděluje. Doufejme, že nejde o archivy našeho někdejšího Velkého bratra na Východě, který bude mít situaci u nás v době, kdy jsme byli jeho kolonií, nepochybně pečlivě zmapovanou a tak říkajíc pod kontrolou.

Předseda Čunek se omluvil profesoru Halíkovi za ošklivá slova ministra financí Kalouska. Proč se pan Čunek omlouvá za jiné? Pan Kalousek kritizoval pana profesora taky sám za sebe, a ne za pana Čunka. Jinak se musím přiznat, že jak znám angažmá prof. Halíka, panu Kalouskovi docela věřím. Podle prof. Halíka potřebuje Kalousek alibi pro to, že podpořil Václava Klause. Co je to za pitomost? Je snad podpora Klausovi zločin? Nebo hřích? Proč? Byl to jeden ze dvou legitimních prezidentských kandidátů. Prof. Halík se zřejmě domnívá na základě nějakých odborných analýz, že Klaus propadl peklu, a kdo ho volí, riskuje totéž. Nezbývá mi, než citovat slova Evangelia: nesuďte, abyste nebyli souzeni.

Jakýsi čtenář píše v LN: „Prezident Beneš pověřil sestavením nové vlády vítěze voleb Klementa Gottwalda a 2. července 1946 ji také jmenoval. V lednu 1948 byla tedy komunistická vláda již jeden a půl roku u moci.“ Chápu, že názory čtenářů je třeba ctít, ale proto ještě není nutno publikovat takové ireálné hovadiny. Vláda z roku 1946 byla koaliční vláda Národní fronty. Je snad dnešní vláda vládou ODS, protože jejím předsedou je předseda ODS?

Středa 20. února

Všechny noviny se věnují odchodu Fidela Castra „z politické scény“. Ze zprávy mohou vyplývat dvě věci: buď, že už je mrtvý (což se v jeho případě hned tak nepozná), nebo že bude dirigovat kubánskou „politickou scénu“ z pozadí, jako kdysi v Číně Teng Siao-pching. Ani v jednom, ani v druhém případě se nic nezmění. Kubánská diktatura překonala nebezpečné období, může se zapojit do světového emancipačního hnutí proti „západním imperialistům“ (což jsme v jejich očích momentálně i my) a odtud čerpat svou životaschopnost. Ještě štěstí, že ve střední Evropě nebylo podobné přežití vlastní smrti (teď myslím na komunistickou Kubu, ne na Castra, ten je sice možná už fyzicky mrtvý, ale politicky pořád ještě žije) možné.

Předsedkyně Nejvyššího soudu podala kárnou žalobu na svého podřízeného, místopředsedu Pavla Kučeru, za jeho schůzky s krajskou státní zástupkyní Andělovou, exministrem spravedlnosti Němcem a údajně i nejvyšší státní zástupkyní Veseckou. Impuls prý vzešel od Andělové, která sepsala jakési podání o schůzkách a buď sama nebo někdo z jejích nadřízených je poslali ministerstvu spravedlnosti. Ministr spravedlnosti pak nařídil Brožové, aby vystupování Kučery ve věci Čunek přezkoumala. Brožová naopak čelí kárné žalobě, kterou na ni (v jiné záležitosti) podal ministr spravedlnosti. Kučera si stěžuje, že po něm jde stínová sociálně demokratická ministryně spravedlnosti Benešová a ombudsman Motejl, o Kučerovi zase jiní tvrdí, že prý je vázán na ODS. Celkový dojem je, že se česká justice čím dál tím intenzivněji a do všech stran politizuje. Až bude tímto způsobem zpolitizována policie a armáda, může konečně vypuknout občanská válka.

ČSSD se svatosvatě zavázala, že nebude nikdy v budoucnu získávat přeběhlíky z jiných stran. A co když přeběhlíci přiběhnou sami od sebe? To je ovšem jistě něco jiného.

Paroubek vyzval vládní politiky, aby se zdrželi vulgarit. Když zvážíme poslední výroky pana Paroubka, mělo by vyzvání správně znít: „vyzývám vás, vy kreatury, abyste se už konečně zdrželi vulgarit.“ Pan Paroubek je roztomilý. Může mu to u veřejnosti projít?

Podle průzkumu STEM (objednala ho tentokrát ČSSD nebo ne? Myslím, že teď už je to v podstatě jedno) požaduje 65% lidí v ČR prezidenta s rozsáhlými pravomocemi a vládu pevné ruky. Zároveň si 88% lidí přeje přímou volbu prezidenta. Pokud bude za pět let zvolen přímou volbou prezidentem Paroubek, budou nepochybně tužby většiny lidí ukojeny.

ODS žaluje senátora Novotného za obvinění, že ho dva nejmenovaní poslanci z ODS vydírali. Senátor Novotný na svém vyjádření trvá: „Musel bych být naprosto bezcharakterní, kdybych někoho obviňoval a nebyla to pravda.“ To tedy ano.

Ministryně Parkanová chystá letos na Praze 6 vojenskou přehlídku k 90. výročí Československa. Pozvala na ni už prezidenta Klause. Je podivné, proč má být zrovna u té příležitosti vojenská přehlídka, jde přece o historickou vzpomínku. Správně by vojenská přehlídka měla být při výročí vzniku ČR, jenže to je 1. ledna, je často velká zima a drtivá většina přehlížejících i přehlížených by byla oslabena zbytkovým alkoholem ze silvestrovských oslav, takže by snadno mohlo dojít k nehodám ještě nepříjemnějším, než jsou ty, které způsobuje zábavná pyrotechnika.

Jiří Paroubek kritizuje postoj vlády k uznání samostatnosti Kosova, neměli bychom prý být v této otázce ve vleku mocností. Pokud samostatnost uznáme, budeme ve vleku amerických imperialistů. Pokud ji neuznáme, budeme ve vleku Ruska. Nejlepší by bylo, kdybychom využili příležitosti a Kosovo anektovali. To bychom pak opravdu nebyli ve vleku vůbec žádné mocnosti.

Jan Švejnar znovu „aktivuje“ svou roli v dozorčí radě ČSOB. Rozpustil svůj volební štáb, jeho členové pro něho podle jeho mluvčí pracovali zdarma. Pracovat zdarma je v očích našeho člověka ctnost, to by stálo za jakousi analýzu. Chce zůstat ve veřejném životě, není ovšem jasné, zda se chystá nebo nechystá kandidovat do Senátu. Jasné není zjevně vůbec nic.

Čtvrtek 21. února

Poslanec – přeběhlík Snítilý podle Práva neměl žádné vedlejší příjmy a nepodnikal. Má pouze úvěr ze stavebního spoření od Raiffeisenbank v závratné výši 40 000 Kč. Podezřelý chlapík!

Ministr Schwarzenberg se zase (informaci mám rovněž z Práva) zachoval krajně nevlastenecky, co jiného lze ostatně očekávat od aristokrata. Nechá se operovat nikoli u nás, ale v zahraničí. Je to nesolidární: co si o tom máme myslit my, kteří na to nemáme, a kdybychom na to měli, volili bychom tutéž cestu.

Česká televize má (aspoň výhledově) novou ředitelku. Bude jí europoslankyně Jana Bobošíková. Kandiduje se sama. Kdyby jí to vyšlo, bylo by to zajímavé, ČT by se tím dostala ze sféry ideového vlivu ČSSD nejspíš do sféry ideového vlivu KSČM, za kterou ta dáma kandidovala na prezidentskou funkci. Byla by změna patrná hned na první pohled? Personálně asi ano, paní Bobošíková má s osazenstvem zpravodajství a publicistiky jakési nevyřízené účty z doby Velké televizní revoluce. Jinak, obávám se, moc ne, možná by se poněkud zvětšil vlastenecký náboj ve zpravodajství a v publicistických pořadech.

Pan senátor Novotný už netvrdí jen to, že se ho zatím na veřejnosti blíže nespecifikovaní senátoři ODS pokoušeli uplatit, ale taky, že senátor Jílek lže (přímo to tak neřekl, ale z toho, co řekl, se nic jiného nedá vyvodit). Senátor, jak vidno, si může dovolit leccos. Zvlášť když mu letos končí mandát a kdyby chtěl být znovu zvolen, musel by se asi velmi snažit. Asi tak, jak se snaží právě teď.

Paní Jílková navazuje v ČT na tradici nováckého Kotle. Dnes bude propírat českou politickou kulturu: máme se za politiky stydět, nebo je jejich chování normální? Jak za koho. Stydět se člověk může za někoho konkrétního a za nějakou konkrétní věc. Formálně vzato, správná otázka nezní „máme se stydět za politiky (trafikanty, houslisty, instalatéry, atd.)“, ale například: „máme se stydět za paní Jílkovou?“

Vzrušení z prezidentské volby opadá a vracíme se pomalu do normálu. Svědčí o tom nejen pokles čtenářského zájmu o politiku v internetu, ale i např. to, že Mladá fronta Dnes zaplnila první stránky znovu osvědčeným případem Barbory Škrlové. Případ (tj. celý ten „kuřimský případ“) je zajímavý jen jednou věcí: je obtížné zbavit se dojmu, že všichni jeho účastníci lžou, až se jim od huby práší. Je to praktické, nemusí se na ničem domlouvat. Zajímavé pro čtenáře vděčného za rozruch je jen otázka, proč to vlastně dělají.

Zato na 8. stránce přináší MfD přetisk velké části rozhovoru, který poskytl Henry Kissinger německému časopisu Der Spiegel. Rozhovor je znamenitý a velmi ho doporučuji.

Zcela ve stínu prezidentské volby zanikly problémy kolem Radiožurnálu. Řekl bych, že neprávem. Proti jeho nové podobě, kterou připravila ještě před svým bleskovým vyhozením paní Tachecí, protestují hlavně „posluchači“. „Posluchač“, „divák“ atp. je zvláštní, dílčí podoba „pracujícího“, jak ji známe z minulého režimu. Jsou to zároveň všichni a nikdo. Na včerejším zasedaní Rady ČRo (respektive bezprostředně po něm) bylo posluchačů patnáct a diskutovali se členy rady, jak je třeba Radiožurnál dělat. Zřejmě zastupovali signatáře protestní petice (nebo peticí?). Protestní petice podepsala podle toho, co jsem si mohl přečíst v novinách, jen malá část posluchačské obce této stanice. Je to krásný příklad toho, jak funguje „občanská společnost“. Pár šikulů dá dohromady dav agilních lidí, kteří dovedou hodně a nahlas křičet, pomohou jim prosadit to, co chtějí, a tím jejich úloha končí. O to, co si opravdu myslí většina lidí, kteří rádio poslouchají (ti zjevně nemají vždycky statut posluchače), se nikdo nestará. Podobně si to představovala první polistopadová garnitura v české politice. Tam se to naštěstí úplně nepovedlo.

V Lidových novinách se vrací Jaroslav Spurný k „případu Savoy“, a k premiérovu obvinění, že do věci s videozáznamem setkání prezidentova kancléře a lobbyisty Šloufa jsou zapleteny lidé z policie, exředitel civilní rozvědky Randák a Paroubkův neporadce (to je zajímavé, funkce neporadce se nyní uplatňuje ve vládě i v opozici) Dimun. Upozorňuje na ticho, které kolem celého případu najednou zavládlo. To je opravdu podivné, vždyť kdyby to, co Topolánek řekl, byla pravda, bylo by to víc než strašné. Takže to pravda nebyla?

Pátek 22. února

Podle průzkumu veřejného mínění, který provedlo CVVM, je stav stranických preferencí setrvalý, ČSSD vede nad ODS zhruba o deset procent (36,5% ku 27%), rudý blok by nyní disponoval 108 mandáty, dnešní koalice jen 92. Průzkum proběhl od 4. do 11. února, mohl se v něm tedy částečně odrazit průběh prvního kola prezidentské volby.

V Bělehradě se konala velká protestní demonstrace proti uznání Kosova, přičemž srbské úřady prakticky vydaly americké velvyslanectví na pospas rabujícím vandalům. Ti ho podpálili, jeden z nich přitom z neopatrnosti uhořel. Měli by mu před ambasádou postavit pomník. Vzpomínám si, že podobným způsobem nechaly za mých studií čs. bolševické úřady vymlátit belgické velvyslanectví po zavraždění Patrice Lumumby. Na americké si později (v době neúspěšného pokusu o invazi na Kubu) už netroufly. Srbsko je dnes, jak vidno, dál (samozřejmě rozdíl je v tom, že srbské demonstrace jsou sice organizované, ale zároveň taky spontánní, ty v Praze na přelomu padesátých a šedesátých let byly jen naorganizované). V Bělehradě se drancovaly i americké obchody. V revoluci se pojí příjemné s užitečným. Rozhodnutí USA a velkých evropských států uznat nezávislé Kosovo má své stinné stránky, pokud ho někdo kritizuje, měl by ovšem říci, co se mělo dělat místo toho. Předseda KSČM Filip se obrátil s procítěným listem na prezidenta Klause (srbskému lidu se děje v Kosovu křivda, komunisté jsou odjakživa na křivdy citliví) a trefil se na správnou adresu. Klaus zapomněl na hořkost zklamání, že ho tentokrát žádní komunisté nevolili, a odpověděl obsáhlým chápavým dopisem: Postoj České republiky podle prezidenta musí prý brát v úvahu i tradiční přátelské vztahy mezi českým a srbským národem, „který vždy stál na naší straně v dobách těžkých historických zkoušek". Postoj české republiky musí brát v úvahu, které řešení je politicky správné, bez ohledu na naše sympatie a antipatie. Jinak, podle toho, co v posledních osmnácti letech předvedli, jsou Srbové za osmnáct a Albánci za dvacet bez dvou. Ministr Schwarzenberg se vyslovil pro jakési rozpačité a pomalé uznání Kosova. Paroubek volá: v nejbližších letech neuznávat! Když si to mohou dovolit Slováci, můžeme i my. Těžko to od něho chápat jinak, než jako výraz politiky všech azimutů (jejíž základní devízou je, že všechny cesty vedou do Moskvy). Zjevné je jedno: pokud ČR Kosovo neuzná, octne se ve velmi špatné společnosti.

Sociálně demokratický politolog Lukáš Jelínek píše v Právu: „Z hlediska formování a vývoje společnosti si nezaslouží černobílé líčení ani Kuba, ani Kosovo.“ Měl jen ještě dodat, že černobílé líčení si nezaslouží ani bolševické Československo. Musím se přiznat, že jsem zásadním odpůrcem barevného vidění.

Bývalý poslanec a známý bijec sudetských Němců Koudelka píše dnes v Právu: „Pokud někdo uzná právo Albánců na odtržení od Srbska, tak samozřejmě je s tím spojeno právo Srbů na odtržení od Kosova, což je proveditelné na severu Kosova…“ Má v této věci úplně pravdu, nechápu, proč se tak nestalo.

Rovněž Právo uveřejnilo rozsáhlý článek Petra Uhla k tématu odboje a odporu proti komunismu. Petr Uhl vychází z teze, že násilí je nepřípustné. Není mi jasné, zda to myslí obecně, nebo jen v případě násilí proti komunistickému režimu. Pokud platí druhá možnost, souvisí to zřejmě s jeho pojetím bolševismu jako „boje za utopické, jak dnes víme, ale rozhodně humanistické ideály“. Problém je, že ten boj byl veden prasáckými a v prvním období i mimořádně násilnými prostředky (jinak se ostatně boj za utopické ideály ani vést nedá). S tím, že odboj ve vlastním slova smyslu tu vlastně neexistoval (protože se ho obráncům humanistických, leč bohužel utopických ideálů podařilo už v zárodku brutálně zlikvidovat), a že se jednalo o ojedinělé akce, k nimž lze občas leccos kritického připodotknout, bych souhlasil. Ale v zásadě je třeba říci, že pokud tehdy někdo odpověděl na násilí násilím, měl na to právo).

Mladá fronta Dnes cituje na druhé stránce jako ilustraci k článku některé nechutné výroky politiků: Topolánka, Ratha a Langra. Problém je v tom, že první dva své mírněji nechutné výroky pronesli v parlamentní rozpravě, kdežto v Langrově případě šlo o podloudně odposlechnutý soukromý hovor. Je krajně nekorektní to srovnávat.

Na stránkách našich novin si v těchto dnech konkurují jedna temná a jedna světlá událost našich novodobých dějin: únorový komunistický puč a slavné vítězství našich hokejistů v Naganu. Působí to dojmem, jako by právě jím byl únorový puč odčiněn.

Sobota 23. února

Poslankyně Zubová obvinila Bursíka a Kateřinu Jacques z bezohlednosti, osobní nevraživosti a lži. Bursíkův hlavní oponent Stropnický naznačuje, že jde o boj Bursíka s vnitrostranickou opozicí (mám taky takový pocit a nezdá se mi, že by paní Zubová byla zase až takové neviňátko) a staví se do role toho třetího, komu jde jen o zájem strany a hodlá ten spor pískat, přičemž jeho hlavní věc je údajně „očistit nános určité špíny, který na paní poslankyni ulpěl“. Ve Straně zelených probíhá zjevně urputný boj mezi křídlem stranícím spíše Paroubkovi a ČSSD a (dosud ještě) vedením strany. Vedení strany je proti jakékoli spolupráci s komunisty a nemá tak silně odmítavý postroj k americkému radaru jako „paroubkovci“. Stropnický navrhuje vnitrostranické referendum o radaru, je těžko představitelné, že by se při povaze Strany zelených a při náladách ve veřejnosti podařilo Bursíkovi uhájit umírněnější stanovisko (v uskupeních, jako je Strana zelených, bývá málo prostoru pro umírněná stanoviska). Bursík a jeho stoupenci mají zjevně ve svých postojích blíže k Václavu Havlovi (to, že prosadili přes jistý nesouhlas ve vlastní straně za ministra zahraniční Karla Schwarzenberga, je dosti výmluvné). Všechny iniciativy a uskupení, která se kdy spojila s Václavem Havlem, skončila neúspěchem. Obávám se, že totéž čeká i umírněné ve Straně zelených, i když si to velmi nepřeji, protože Bursík a Jacques přes svůj lehce proradný postoj při volbě prezidenta jsou schopni spolupracovat s Topolánkem, Schwarzenberg představoval jakousi rozumnou korekci ODS v zahraniční politice (ostatně Havel měl v těchto věcech skoro vždy rozumnější názory než Klaus) a vítězství Stropnického by mohlo znamenat pád vlády (v šestičlenném poslaneckém klubu zelených představují poslankyně Zubová a Jakubková vnitrostranickou opozici a vláda by ztratila většinu v PS – nebylo by sice možné ji odvolat, ale nedokázala by také nic rozumného prosadit).

Stejně podivuhodný je spor mezi zelenými a lidovci ve věci Čunek. Čunek stejně jako oni volil Švejnara, ale příliš si tím nepomohl. Otázka znovu stojí „buď my, nebo on“. Dnes to v Právu potvrdil (v trošku zdrženlivější formě, až s tím premiér přijde, chtějí napřed jednat) místopředseda Ondřej Liška. I tady bude mít u zelených jakékoli umírněné stanovisko nevýhodu ve srovnání s „radikálním“ řešením. Pokud to zůstane ve vyhraněné poloze (ve věci Čunek by byl klub Zelených jistě jednotný, protože takové vyostření věci stranické opozici vyhovuje), znamená to pád vlády: buď ji potopí lidovci, nebo zelení.

„Pokud by se prokázalo, že jsem si vše, co jsem uvedl policii, vymyslel“, prohlásil senátor Novotný na dotaz čtenáře v rozhovoru pro server deníku Právo, „tak politiku opustím“. Pan senátor dobře ví, že vůbec nikdo nemůže prokázat, že si to vymyslel (není to technicky možné), jen se mu nemusí podařit dokázat, že to tak bylo. Pan senátor si rovněž sehnal korunního svědka svého uplácení, totiž senátora Mejstříka. Senátor Mejstřík se zatím nedopracoval tak daleko, aby mu potvrdil, že byl svědkem uplácení, nýbrž jen že o tom „před tím i po tom“ mluvil. To není žádný důkaz.

Jiří Hanák dnes zveřejnil v Právu článek o únorovém puči, s nímž, což je vzácná výjimka, v podstatě souhlasím. Jen závěr se mi zdá poněkud nespravedlivý: za všechno si můžeme sami. ČSR a čeští nekomunističtí (což je přesnější než „demokratičtí“) politici v čele s prezidentem Benešem byli v nesmírně obtížné situaci, a to, co se stalo, nebyla jen a výlučně jejich vina.

Ruský zástupce u NATO Rogozin prohlásil, že pokud EU nebo NATO překročí v Kosovu mandát daný rezolucemi OSN, obě organizace by se tím dostaly do konfliktu s OSN a Rusové pak začnou postupovat podle pravidla, že „k získání respektu je třeba použít hrubou sílu“. Má na mysli vojenskou sílu, ale kvůli Kosovu nebude mezi Ruskem a NATO žádná válka. To připomíná známou pitomou anekdotu z doby totáče, že třetí světová válka nebude, ale rozpoutá se takový boj za mír, že nezůstane kámen na kameni. Rusové by se zjevně pokusili upevnit své pozice v „blízkém zahraničí“, a to do té míry, do jaké bude politická situace v zemích, o něž mají zájem, příznivá, a do jaké míry se budou moci spoléhat na to, že to Západ skousne (třeba protože mu nic jiného nezbude).

Miroslav Šiška píše v dnešním Právu, že únorový „převrat“ proběhl za podpory značné části společnosti a v podstatě v mezích formální legality. Ani jedno, ani druhé není pravda. Pokud jde o podporu veřejnosti, udělali komunisté puč mj. proto (na jiném místě článku se na to poukazuje), že podporu ve veřejnosti ztráceli. Euforie z roku 1946 byla ta tam. Neměli většinovou podporu, jen takovou, aby bylo možné provést puč. K tomu stačí 20-30% obyvatelstva a úplně rozložený, demoralizovaný zbytek, neschopný se bránit. Moc by mne zajímalo, je-li dnes v ČR situace výrazně jiná. Je, pravda, o dost nepřehlednější, ale to není žádná velká výhoda.

Předseda ČSSD Paroubek poskytl Právu velmi poučný rozhovor, který si zaslouží podrobnější rozbor. Celkový dojem je jednoznačný: pan předseda je schopný politik, přičemž hranice toho, čeho je schopný, jsou velmi široké. To, oč usiluje, se podle mého názoru v podstatě rovná změně režimu. Zatím třikrát (ve volbách do PS, při rozhodování o reformě veřejných financí a při prezidentské volbě) mu to nevyšlo. Je těžko představitelné, že v krajských a komunálních volbách bude stejně neúspěšný. Má jen jednu nevýhodu – příliš mluví. Zmíněný rozhovor (stejně jako kdysi špatně vypočítaný projev bezprostředně po parlamentních volbách) je toho dokladem. (Přitom zdůrazňuji, že se jedná o problém pana Paroubka a jeho pojetí politiky, ne o problém socialistické politiky nebo sociální demokracie obecně – nesdílím fanatickou ideologii Friedricha Von Hayeka, podle níž jsou celé moderní dějiny nesmiřitelným zápasem mezi kapitalismem a socialismem).

Jan Švejnar pokračuje i po prezidentské volbě v tažení proti Klausovi, chce se politicky angažovat, jen zatím neví, jak. V rozhovoru pro MfD obvinil komunisty, že mu prohráli prezidentskou volbu, jako obvykle sám sebe pochválil (prezentoval prý „otevřenost, férovost“), obvinil ODS z „nákupu hlasů“, ač přiznává, že důkazy nemá (psali to prý ale čeští komentátoři). Má prý nadstranickou pozici, o niž nechce přijít, a dává ODS šanci „překlenout kult osobnosti Václava Klause“. Souznění s Paroubkovou ČSSD je zjevné. Paroubkovi se díky Švejnarovi zároveň podařilo docela neutralizovat okruh „pozůstalých po Václavu Havlovi“ (mám na mysli voliče, ne politickou lobby, která v prezidentské volbě celá přešla na stranu ČSSD), co by za určitých okolností mohli najít společnou řeč s „poklausovskou“ ODS (jako to dovedli zelení až do prezidentské volby). To je pro Paroubka velký úspěch.

Jinak v MfD vyšel mimořádně legrační článek jakéhosi Stephena Holmese z Newyorské univerzity, který uvádí asi pět důvodů, proč USA po nezdařeném pokusu prezidenta Buse o emancipaci nezbývá nic jiného než podřídit se vychcané Evropě. Anglosaská demokracie je obdivuhodná tím, že k ní patří i vymýšlení obludných pitomostí, protože na konfrontaci s nimi se může posílit, a že tak i člověk, který úporně trvá na pitomostech, které si vymyslel, přispívá k upevnění demokracie (což je ostatně hlavní myšlenka Kennedyho Profilů odvahy).

Pondělí 25. února

Jiří Čunek se prý vrací do vlády. Dnes se to ještě nestalo, tedy až po návratu premiéra z USA. Zelení běsní, Schwarzenbergovi nezbude než odejít z vlády; jeho jednoznačné vyjádření, které v Právu chválili snad všichni, co tam umějí psát, protože mimořádně zkomplikuje situaci a důvěryhodnost Topolánkova kabinetu, vzbuzuje otázky: rozhodl se tak, protože má už své funkce plné zuby a okolnosti mu neumožňují dělat, co by chtěl? Pak by to snad měl jasně a na rovinu říci. Vytvořil si předem příležitost, která mu měla umožnit z vlády odejít v případě Švejnarova neúspěchu? To se mi skoro nechce věřit. Na druhé straně se mi ale nezdá, že by rozhodnutí odejít v případě Čunkova návratu byla ze strany Karla Schwarzenberga pouhá unáhlenost. Přitom Jiří Čunek je politik pochybných kvalit, ale za Schwarzenbergovu demisi nestojí. Topolánek je ve složité situaci: jak vyhovět lidovcům i zeleným? Ta celá situace vypadá jako něčí rafinovaná intrika. Jejímž cílem je svržení vlády. Ale kdo by tak intrikoval? Místopředseda Bém Topolánka kritizuje, že se s Čunkovým návratem unáhlil, a vypadá to, že má v tomto případě pravdu. Věčně se ten problém ale taky odkládat nedá. Jen se Topolánek vyhrabal z prezidenské volby, a už se zmítá v dalším maléru, z něhož na první pohled není východiska.

Navíc se lidovci a zelení snaží z důvodů zjevně populistických nabourat zdravotní reformu. Jde o omezení poplatků u lékaře. Poplatky sem, poplatky tam, zjevné je, že jsou ochotni podrazit svého koaličního partnera ve věci, která jim přinese body u veřejnosti, že dávají najevo svou nespolehlivost a vyčůranost podobně jako kdysi ODA a KDU-ČSL. Vláda má smysl jen tenkrát, když účastníci projeví schopnost stát za nepopulárními opatřeními. Zelení a lidovci vzkazují Topolánkovi: když si něco takového vezmeš do hlavy, využijeme toho, abychom tě podtrhli. Čunek by dokonce zvyšoval důchody, i když inflace nedosáhla 10%. Vládnutí ve společnosti podrazníků je v podstatě nemožné; když však vláda padne ve chvíli, kdy prosadila reformy v parlamentu, začíná je provádět, je vystavena ze všech stran kritice, ale zatím se ještě vůbec nemohlo projevit, jsou-li nebo nejsou-li k něčemu dobré, krutě to poškodí ODS. Malí vychcánci na tom škodní nebudou. V tomto postupu malých stran je cosi podlého. Jde bohužel jen o rozvíjení něčeho, co se spustilo v prezidentské volbě a je otázka, zda to vůbec půjde zastavit.

ČSSD požaduje přímou volbu prezidenta, ale zároveň snížení prezidentských pravomocí. V té druhé věci mají úplně pravdu, jen by mi zajímalo, zda by jim chuť ji prosazovat vydržela i poté, co by se prezidentské funkce dopracoval jejich kandidát.

Vláda chystá návrh, podle něhož by bylo třeba odstranit diskriminaci malých stran vyrovnáním velikosti volebních obvodů a návratem k původnímu volebnímu systému před opoziční smlouvou. Zároveň chce jakýmsi algoritmem zvýhodnit vítěze voleb. Proti této druhé části opozice protestuje. Je otázka, zda se dá nedostatek konsensu ve společnosti suplovat nějakou matematickou formulkou.

Úterý 26. února

Mirek Topolánek prohlásil před odletem do USA, že během jeho návštěvy „budeme schopni uzavřít jednání“. Vicepremiér Vondra poté žehlil situaci (mluvit o uzavření je příliš silné slovo, jednání „významně pokročilo“). Mezitím zuřivě reagovala opozice a překvapeně koaliční partneři. (Jiří Čunek se čím dál tím víc od svého velkého koaličního partnera emancipuje, teď prohlásil, že pokud by se do doby, kdy se o radaru bude hlasovat v parlamentu, objevily podstatné informace, bude jednání o smlouvách znovu otevřeno). Zdá se, že premiérovi na nějakém tom slově nesejde. To není dobré vybavení do nepohody, v níž se vláda soustavně nachází.

Místopředseda ČSSD Sobotka po komunistickém oslavování výročí „Vítězného února“ prohlásil, že je vyloučené, aby ČSSD s KSČM spolupracovala na vládní úrovni. Na všech ostatních úrovních samozřejmě spolupracovat bude, dodávám. Komunisté sociální demokraty soustavně zlobí, pořád ještě nedorostli výši doby: každý rok prý promeškají příležitost ukázat, že se poučili, že se transformovali, pravil Sobotka. A co když o tu příležitost třeba vůbec nestojí?

Státní zastupitelství v Praze 1 dalo policii pokyn k zahájení prověřování trestních oznámení na Marcelu Urbanovou, hlavní svědkyni v případu Čunek. Urbanová je údajně podezřelá, že v postavení svědka nepravdivě vypovídala. Tím se vlastně znovu otvírá případ Čunek. Nedovedu si představit, jak by mohli Urbanové prokázat, že lhala – mohl by to dosvědčit jen Čunek, nikdo jiný přitom nebyl, a to nebude stačit. A když jí to nedokáží, jak je to s Čunkovým zproštěním viny (státní zástupce v jeho případě konstatoval, že čin, z něhož je obviněn, totiž braní úplatku, se nestal, ne že se ho nepodařilo prokázat)?

Dan Hrubý srovnává v MfD to, co přineslo dvacet let první republiky a skoro dvacet let od listopadu. A ptá se: je Michal Viewegh novým Čapkem? Vyrovná se Aňa Geislerová Adině Mandlové? Je Jan Rejžek novým Šaldou? Skoro bych se bál, že za padesát let se někdo bude ptát: a kde dnes máme nového Michala Viewegha, Aňu Geislerovou, Jana Rejžka? (Kromě toho si vůbec nejsem jistý, zda je korektní srovnávat např. Rejžka se Šaldou, když Rejžek nedal vůbec nikdy vůbec ničím najevo, že by měl takové ambice).

Středa 27. února

Mirek Topolánek dorazil do Washingtonu a podepsal memorandum ke zrušení víz. Od podzimu má být procedura vstupu českých občanů do USA podstatně zjednodušena. V EU nejsou příliš nadšeni, podmínky jsou o něco přísnější než pro bezvízový styk, jaký platí se „starými“ zeměmi Unie, takže se v Bruselu obávají, aby se pak tato přísnost nerozšířila na celou Unii. Jenže Topolánek se potřebuje vykázat nějakou „protihodnotou“ za americký radar v Brdech. Osobně si myslím, že bychom za něj měli ještě platit. Nevybíráme si mezi závislostí na USA a suverenitou, ale mezi závazky k USA a závislostí na Moskvě. Třetí možnost neexistuje. Při hodnocení Paroubkovy politiky mnoha azimutů je nutné mít na zřeteli, že všechny ty azimuty ukazují směr Kreml (vlastně všechny možná ne, jeden třeba Damašek, k tomu se ještě dostaneme). V rozhovoru pro Lidové noviny řekl Topolánek mj.: „Evropská unie, když to řeknu velmi tvrdě, naprosto nehorázným způsobem skoro čtyři roky pošlapávala fakticky právo České republiky na stejné podmínky, jako mají staré země. Fakticky bránila jakémukoliv pozitivnímu vývoji ve směru nových členských zemí, a když to řeknu velmi natvrdo, dokonce jezdila práskat do Washingtonu, že děláme kroky, se kterými Evropská komise nesouhlasí.“ Pokud jde o pouštění si huby na špacír, jsou čeští politici zleva i zprava světovými rekordmany. Snad by trošku slušné opatrnosti nezaškodilo, to, že se pan Topolánek dohodl v této věci s USA, ještě vůbec neznamená, že by si mohl vyskakovat na Evropu. Slušnost není slabost, jak se snad domnívají venkovští sprosťáci.

Paralelně s Jiřím Paroubkem, vlastně s malým předstihem, nazvala paní Jacques na jednání předsednictva Strany zelených koaliční partnery zelených z ODS prasaty. Kdosi to (a nejen to) práskl a straně přibyl problém.

Václav Klaus se tuží, chystá se na cestu do Srbska. Už předtím se dal slyšet, že osamostatnění Kosova jej nijak nenadchlo. Může tedy počítat s vlídným přijetím. U nás mu (vlastně jeho úřadu) podle CVVM po prezidentské volbě preference klesly, třeba si ho tam budou chtít nechat. Další centrum zahraniční politiky vzniká v Lidovém domě. Jiří Paroubek pozval na oslavy 130. výročí založení ČSSD srbského prezidenta Tadiće a momentálně pobývá spolu s manželkou a místopředesedou PS Zaorálkem (stínový ministr zahraničí ČSSD) v Sýrii. Návštěva údajně probíhá na stranické úrovni (stejně jako ČSSD, je i syrská BAAS socialistická strana, řekl bych, že s Paroubkovou ČSSD ji pojí víc než Paroubkovu ČSSD s tou předválečnou, v tom smyslu je bratření na místě. Paroubek tam bude usilovat o „zlepšení ekonomické spolupráce“ a má se setkat s představiteli průmyslu a obchodu, s předsedou parlamentu a ministrem zahraničí. Půjde zjevně o zlepšení ekonomické a jiné spolupráce a upevnění diplomatických vazeb mezi Sýrií a ČSSD. Ministerstvo zahraničí nemá námitky. Nechápu, proč.

KDU-ČSL bude prosazovat zrušení plateb u lékaře pro předškolní děti, občany nad 70 let a obyvatele domovů důchodců, a to hned, ne až po půlročním vyhodnocení dopadu poplatků, jak zněla původní dohoda v koalici. KDU-ČSL je rovněž proti Julínkovu návrhu převést fakultní nemocnice a zdravotní pojišťovny (což neznamená převést je do soukromých rukou). Zároveň předseda Čunek oznámil, že strana je „výrazně nevstřícná“ k uznání Kosova. Co znamená tato mohutná vlna emancipace? Je to jen luxovina na druhou, nebo se už pan Čunek ohlíží, kde nechal tesař v koalici díru? S poplatky u lékaře a s převodem fakultních nemocnic na akciovky nesouhlasí i zelení.

Prezident Klaus vetoval novelu zákona na ochranu zvířat proti týrání, která povoluje tzv. kontaktní norování. Poukázal na neshodu mezi Senátem a PS, na těsnou většinu, jíž byl Senát přehlasován, i na mínění odborníků, nesouhlas vlády a ministra zemědělství. Pana prezidenta je třeba pochválit, s lidmi mívá občas problémy, ale zvířátka má, jak se zdá, rád. Bez legrace, prezidentovo rozhodnutí je rozumné, bohužel ho PS hravě přehlasuje.

Alexandr Mitrofanov vytýká vládě, že je (ve věci radaru) pro ni přednější přitisknout se k Novému velkému stromu, než myslet na následky, jaké bude mít pro zemi umístění amerického vojenského zařízení. Zase jeden, co straší nedozírnými následky. Jinak jsou dubiska, k nimž se člověk může přitisknout, a taková, která si člověka přitisknou sama, ať chce nebo nechce. Naše poslední živá zkušenost je s dubiskem druhého typu. Představa, že bychom se obešli bez dubiska prvního typu, je v blízkosti dubiska druhého typu (nemohu se v poslední době zbavit dojmu, že za ně pan Mitrofanov usilovně lobuje) naivní.

Ústavní soud se bude zabývat zákonem označovaným jako Lex Schwarzenberg, jímž byl v roce 1947 zabaven majetek hlubocké větve Schwarzenbergů (orlická větev, tj. Karel Schwarzenberg, majetek dostala zpátky v restitucích). Hodnota zkonfiskovaného majetku je 40 miliard Kč. Pochybuji, že by soud rozhodl ve prospěch oholených, je to tak velké politikum, že před ním bledne veškerá nezávislost soudní moci.

„Proti tolik vyzdvihovanému „nikdy nezapomeneme“ bychom měli postavit schopnost zapomínat, sloužící k tomu, aby se lidé nezbláznili z přemíry minulosti ve svých hlavách a zachovali si v nich místo pro zpracovávání událostí současných a pro porozumění výzvám z budoucnosti“, píše v MfD Tomáš Zahradníček. To je samozřejmě úplný nesmysl. Aby lidé rozuměli přítomnosti a budoucnosti, nesmějí minulost zapomínat. A aby se z přemíry minulosti v hlavách nezbláznili, musí umět chápat a hlavně odpouštět. Z historické sklerózy žádná kloudná budoucnost nevyroste.

Čtvrtek 28. února

Premiér Topolánek jednal hodinu v Bílém domě s prezidentem Bushem, hlavně o radarové základně v ČR. Původní tvrzení o tom, že jednání budou uzavřena, se změnila ve formulaci, že „dohoda je velmi blízko“. Podle obou politiků chybí prý pouze tři slova (pak přidali, možná až pět), není jasno, která. Topolánek včera prohlásil pro Českou televizi: „Shodli jsme se na tom, že při ochraně životního prostředí budeme postupovat vždy podle přísnější normy, ať už je česká nebo americká, přičemž ta česká bude vždycky přednostní. Tuto formulaci budeme ještě pilovat.“ Zajímalo by mne, jak. Je to zvláštní ústupek vlastenectví na účet logiky. Pokud se bude postupovat vždy podle přísnější normy, musí mít přednost přísnější, a ne česká. Česká by mohla přednost jen tehdy, pokud by přísnější byly obě. Jinak se ukazuje, že hlavní problém pro Topolánka bude získat hlasy doma. Přeběhlíci pro radar hlasovat nechtějí, potenciální přeběhlík na druhou stranu Hovorka (už tam je, jen si toho zatím nikdo nevšiml) taky ne. Jak budou hlasovat zelení, je ve hvězdách, ale pokud by snad byli Bursík a Jacques náhodou pro, budou Zubová a Jakubková ze zásady proti. Mínění veřejnosti a většiny politiků by se mohlo změnit jen tenkrát, kdyby na Prahu dopadla nějaká jaderná raketa odpálená z Orientu, což v tomto roce ještě není pravděpodobné.

Zelení mají ve straně řadu problémů: Bursík s Kateřinou Jacques vedou tažení proti (svému, tj. zelenému) náměstku ministra dopravy. Zároveň se vedení strany pokouší zjistit, kdo práskl Právu informaci o průběhu jednání předsednictva strany z 14. 2. s legračními a kompromitujícími informacemi. Nemělo by to být zase až tak těžké, protože všechny poškozovaly Bursíka a Jacques).

Jiří Paroubek byl kritizován za svou „oficiální“ cestu do Sýrie. Bránil se tím, že do Sýrie cestovali nebo pocestují i náměstek ministra zahraničí Pojar a ministr Kalousek (když někam jede náměstek ministra, je to něco jiného, než když někam „oficiálně“ cestuje hlava opozice).

Při své cestě do USA se premiér rozhodl vyznamenat medailí (plaketou), jejíž udělení je v jeho kompetenci, Josefa Mašína. Předseda komunistů Filip prohlásil, že tím vláda e premiér ztrácejí legitimitu. Myslím, že tímto prohlášením by se měly zabývat, jak se říká, „orgány činné v trestním řízení“. Kdosi, řekl bych, že v komunistické režii, podal na Topolánka trestní oznámení kvůli schvalování vraždy a loupežného přepadení.

Senátor Novotný bude mít jakési potíže s dokazováním, že mu v průběhu prezidentské volby jeden poslanec ODS nabízel úplatek. Existuje totiž řada obrazových záznamů ze Španělského sálu, ale zvuk je pro účely dokazování nepoužitelný, protože není nic slyšet. Senátor navrhuje použít odezírače ze rtů. Taky by bylo možno zaangažovat jasnovidce a sibiřské šamany (dodáváme), aby to bylo nevývratně průkazné. Pokud to průkazné nebude, mohl by se do budoucna leckdo domnívat, že si pan senátor všechno vymyslil.

Pátek 29. února

V novinách se probírá Topolánkovo ocenění bratří Mašínů. Některé výroky politiků jsou dosti zvláštní: Jiří Paroubek ze Sýrie vzkázal, že čin pana Mašína byl kontroverzní, protože „se neprostřílel jen přes nějaké exponenty komunistického režimu a jeho potlačovatelských složek, zahynuli přitom… pouzí souběžníci, tedy lidé, kteří jenom sloužili a kteří se ve špatný okamžik ocitli na špatném místě“. Tomu, kdo dělal v bývalé Dederonii listonoše nebo stavebního technika, hrozilo asi tisíckrát menší nebezpečí, že se octne ve špatný čas na špatném místě, než příslušníkovi Volkspolizei. Jsou zaměstnání, do kterých slušný člověk ve špatný okamžik (např. za vrcholícího stalinismu) a na špatném místě (např. v ruské zóně Německa) prostě neleze. Kromě toho se pan Paroubek zjevně domnívá, že se při útěku přes NDR měli Mašínové dřív, než začali střílet, vždycky podívat, jaké má ten dotyčný frčky (odstřel je povolen od majora výše, tam už je jistota, že nejde o „souputníka“). Poslanec zelených Přemysl Rabas zase prohlásil, že „mnoho lidí emigrovalo a nemuseli přitom zraňovat nevinné“. Pan Rabas neví, že činnost bratří Mašínů nespočívala v pouhé emigraci. A i kdyby šlo jen o útěk na Západ, minimálně v letech 1948 až 1989 (ne-li ještě o něco dříve) to byla legitimní záležitost, a kdo přitom obrátil zbraň proti těm, jejichž úkolem bylo ho ulovit, případně zabít, k tomu měl dobrý důvod. Mezi těmi, kteří se octli v pozici predátorů, bylo u nás hodně lidí, co tam nebyli dobrovolně (k PS se rukovalo); to ale ještě neznamená, že by na ty, kteří se ulovení bránili se zbraní v ruce, bylo možné pohlížet jako na viníky. Jenže k Volkspolizei se nerukovalo. U Volkspolizei neměl slušný člověk co pohledávat. Tak jacípak nevinní! Václav Havel prý zdůvodnil, proč Mašíny nevyznamenal, tím, že „to by nebylo otevření debaty, ale její ukončení. Nebo přesněji: její proměna v divokou hádku všech se všemi.“ O některých věcech je dobré se divoce hádat, a když k tomu nevznikne příležitost, odkládá se hádka na později s tím, že bude ještě o hodně divočejší. Spousta lidí (i já) má k činnosti bratří Mašínů jisté výhrady. Jiří Čunek například řekl: „Největší problém mám s krádeží peněz, protože pokladník nemůže vědět, jestli je to zloděj, nebo z dnešního pohledu hrdina“. Pro toto stanovisko mám pochopení, stejně jako pro to, co řekl Právu historik Petr Hofman („Já vnímám důsledky jejich činnosti rozporně, ale současně …rozumím jejich motivaci“; kdyby byl komunistický odboj u nás založen na širším základě, jejich činy by byly vnímány jinak). Je pozoruhodné, že do debaty o Mašínech vstoupil i „zdroj, který si nepřeje být jmenován“. Kuriózní je, že tentokrát jde o odrůdu „historik, který si nepřeje být jmenován“. Mám sice o české historické obci vzhledem k tomu, jak hanebně se drtivá většina jejích členů zachovala v debatě o vyhnání sudetských Němců, nevalné mínění, ale tohle překonává vše, co bylo doposud dosaženo. Předpokládám, že dotyčný bude taky své odborné příspěvky k tématu podávat anonymně a pokud možno tak, aby si je přečetlo co nejmíň lidí. Jenže to, co je zapotřebí, je pravý opak: o těch věcech by se teď mělo mluvit, víc než dřív, věcně a kriticky. Otevřel se problém, který byl nenápadně zameten pod koberec, a pokud tam zůstane, budou mít např. komunisté volnou cestu k drzosti, jakou i teď už tradičně předvedli.

Jiří Paroubek zatím pobývá v Sýrii a odráží útoky nezodpovědných individuí, jako je europoslankyně Hybášková. Pan předseda totiž jel do Sýrie bojovat za lidská práva (v tom rámci se sešel i s prezidentem a viceprezidentem toho vykutáleného státu, ovšem čistě na stranické linii). Zajímalo by mne, proč tam vlastně byl ve skutečnosti, nechce se mi věřit tomu, že z indolence. O jeho návštěvě země prý nevěděla ani část předsednictva strany.

Na ruské volby bude dohlížet mj. i poslankyně ČSSD Čurdová, kterou si Rusové pozvali jako jednoho ze 40 pozorovatelů Rady Evropy. Rusové si pozvali i dalšího českého sociálního demokrata, Urbana, který tam bude zastupovat předsedu Paroubka (jedná zatím o přátelství v Sýrii). Pozvání od Putinovy administrativy v této souvislosti je věc, která pozvaného spíš kompromituje, věc která se odmítá (což prý Paroubek učinil).

Debata o česko-americké dohodě ohledně víz v zemích EU má poněkud komickou podobu. EK podle komisaře Frattiniho zatím vyčká, jak bude memorandum konkrétně naplňováno. Slovinsko (které EU teď předsedá) ČR kritizuje, jak by ne, je za vodou, víza už nemá a bojí se spolu s ostatními, co víza nemají, že se podmínky pro cestování do USA zpřísní. Naproti tomu baltské země, Slovensko a Maďarsko se za ČR postavily (protože i jim se v bezprostřední budoucnosti otevře „česká cesta“). Polsko je naopak kritické (protože jemu zatím česká cesta nekyne). Pokud jde o zpřísnění podmínek, je to jistě nepříjemné, ale doba je zlá, někde mezi válkou a mírem, a ochrana osobních údajů naráží na potřebu zajistit bezpečnost země (a taky jejích občanů).

Odborářský exboss Dušek má problémy s odborovým sdružením, jemuž předsedal. Žalují ho skoro o pět milionů korun. Z vedoucího místa byl dávno odvolán, ale v dozorčí radě Českých drah dál odboráře zastupuje. Ministr Řebíček si s radostí myje ruce (pana Duška tam zvolili odboráři, a on do jejich volby nemá co mluvit). Zdá se, že pan Dušek je ve srovnání se svým zdravotnickým kolegou Rathem opravdu smolař.

Jediné, na čem se ODS s ČSSD dokáží shodnout, je potřeba pokračovat ve výstavbě jaderných elektráren. ČSSD souhlasí o to radostněji, že koaliční smlouva to ODS prakticky zakazuje, pokud ji poruší, přijde o zelené a vláda padne. Takže tuhle shodu si ČSSD může dovolit bez ztráty kytičky.

„Pan Havel si myslí, že takovému ocenění musí předcházet celospolečenská debata o protikomunistickém odboji. Ta však dosud neproběhla a názor na Mašíny není jednotný“, řekl k vyznamenání bratří Mašínů exprezident Havel Mladé frontě Dnes. Je tomu třeba rozumět tak, že ocenění bude možné teprve tenkrát, až dosáhneme jednotného názoru s komunisty?

Jan Urban mluví v souvislosti s postojem českých politiků k samostatnosti Kosova o „zapšklém českém slavjanofilství“ a jistě je na tom hodně pravdy. Poslanec ODS Jirsa doporučuje s uznáním Kosova nespěchat velmi intenzivně, otiskl na to téma dokonce jeden text v Právu a jakýsi výcuc z něho ještě v LN.

Komunisté se (opět) slavnostně přihlásili k revolučním myšlenkám Vítězného února. Nešlo prý o puč, ale o „revoluci v mezích povolených tehdejší ústavou“. To je mimořádně šťastná formulace. Jakou formu revoluce povoluje naše nynější ústava? Obávám se, že se to my (či lépe řečeno naši potomci za šedesát let) dozvíme zase až dodatečně.

Sobota 1. března

Nepokoj ve Straně zelených zatím nedosahuje zdaleka takové síly, jak by to někde (např. v Právu) rádi viděli. Většina regionálních organizací buď stojí za Bursíkem, nebo nechce změnu před krajskými a senátnímu volbami (to si ostatně zatím netroufla žádat ani Bursíkova hlavní oponentka Kuchtová). Zelení si ovšem svým nevázaným angažmá v prezidentské volbě příliš nepomohli, ve straně se navzájem urážejí a práskají se v novinách. Divoké vystupování pana Bursíka a paní Jacques během volby by se bylo bohatě rentovalo, kdyby byl Švejnar vyhrál. To se však bohužel nestalo a zelení za to tedy naopak platí. Primátor Bém v rozhovoru pro LN žádá po Kateřině Jacques omluvu. Požadavek „koukejte se omluvit“ je něco, co možnost jakékoli upřímné omluvy vylučuje, protože jde o to, toho, komu omluvu nařizujeme, ponížit. To, co paní Jacques řekla, řekla na uzavřeném jednání, ve vypjaté atmosféře a zřejmě i v afektu; hlavní problém není v tom, že to řekla, ale že to někdo prásknul. Ať se omluví práskač, práskat se nemá. ODS i její čelní funkcionáři by zrovna v této věci mohli projevit trochu velkorysého nadhledu. Děly se tehdy různé věci, já například vím o jednom místopředsedovi ODS, který mezi oběma prezidentskými volbami usoudil, že je čas k frontálnímu útoku na předsedu, spustil ho, a pak se ukázalo, že ten čas pravý nebyl. Měl velkou kliku, protože předseda, jak je jeho zvykem, se nechal strhnout k neuváženým výrokům, takže se pak musel omlouvat on. Zkrátka, být panem Bémem, o omluvách bych raději moc nemluvil. Jinak zvolení paní Kuchtové do čela SZ by třeba pomohlo zlepšit naše vztahy s Rakouskem. Všechno zlé je k něčemu dobré.

Evropská unie vydala manifest pod názvem Audiovize bez hranic (název ve vztahu k obsahu dokumentu připomíná názvy papežských bull), který zakazuje, aby se během televizních pořadů vysílaly reklamy na tučné pokrmy a nápoje (např. na hamburgery nebo colu). Snad by mohli mít v Bruselu jiné, méně idiotské starosti.

Hrdinové neutíkají, hrdinové trpí, zní titul článku jakéhosi podnikatele v Právu. Článek se týká bratrů Mašínových. Je hezké, že Právo má při útocích na reakci v záloze i podnikatele. Úkolem těch, co nesouhlasili s bolševismem, bylo tedy po roce 1948 trpět, zde se Právo i autor shodují s tím, jak si to po Únoru představovali ti, co hrdiny v našem pojetí (a často jen nevinné oběti, pronásledované tak říkajíc preventivně, aby se z nich náhodou hrdinové nestali) pronásledovali. Musím říci, že větší drzost jsem v poslední době nečetl (a to mám prosím k činnosti bratří Mašínů výhrady). Jinak nevím, kde ten člověk vzal, že Mašínům nešlo o nic jiného než zdrhnout. Peníze a zbraně si opatřovali na odbojovou činnost. Těžko mohu uvěřit tomu, že nejde o účelovou lež. Zapalování stohů je pro našeho „soudce hrdinů“ málo. Byl by chtěl něco jako atentát na Heydricha. Opravdu nemám slov. Článek Ivana Medka v Lidovkách je samozřejmě něco jiného, přesto myslím, že na Mašínech chce něco (projev lítosti), co zrovna teď udělat nemohou. Dali by jen zbraně do rukou těm, co je nevěcně kritizují (a mluví např. o vraždách), tj. komunistům i soft-komunistům z ČSSD).

Zatímco u nás se vede zuřivý spor o to, zda tu může být americká radarová základna, bulharská koaliční vláda, v níž mají hlavní slovo socialisté, podepsala s USA jedenáct dohod o základnách na bulharském území. Zdá se, že Bulhaři svou národní bezpečnost berou vážněji než Češi (snad v tom hraje roli nějaká kolektivní zkušenost: velmi pěkné bulharské přísloví, které jsem v Událostech asi už citoval, praví, že turecké jho je dřevěné, kdežto ruské železné).

„Já myslím, že jsme udělali chybu“, říká Mirek Topolánek v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes, „když jsme přistoupili na zachování právní kontinuity s dobou komunistického režimu.“ Co tedy? Měly se zrušit všechny zákony vydané do… kdy? Do 17. listopadu 1989? Do 1. 1. 1990? A kdy se to mělo udělat? A pak měla ČSSR/ČSFR existovat nějakou dobu bez zákonů? A pak se měly přijmout zákony s retroaktivní platností? Zní to samozřejmě hezky, ale je zjevné, že absolutně se to udělat nedá, a v jaké míře se to tedy udělat mělo, by se mělo říci jinak než líbivou frází. Pokud jde o třetí odboj, o němž premiér rovněž hovořil, musí ho zmapovat historici (měli by to být nějací cizí, protože ti čeští jsou většinou příliš zvyklí na to, že pouze provádějí stranické a vládní směrnice), dokud se tak nestane, podržím si svůj soukromý názor, že „třetí odboj“ existoval víceméně jen v zárodku a že řada akcí byla navíc vyprovokována nebo dokonce dodatečně vymyšlena a obžalovaným přičtena Státní bezpečností. Ruské vedení, jemuž KSČ sloužila a přejímala jeho zkušenosti, tvořili staří zkušení teroristé, a ti zároveň zužitkovali rozsáhlé zkušenosti carské ochranky; s odbojem si dokázali poradit i tam, kde s ním obyvatelstvo mělo větší praxi než u nás. Je třeba si vážit lidí, kteří se komunistickému teroru bránili se zbraní v ruce. Mám jen obavu, že odboj je příliš silné slovo. Pravda, můžu si to dovolit, na rozdíl od pana Topolánka nejsem aktivní politik a nemusím sbírat hlasy.

Pondělí 3. března

Premiér Topolánek se včera v ČT vyjádřil v tom smyslu, že mu nezbývá nic jiného než povolat Jiřího Čunka zpět do vlády. Formálně je očištěn a lidovci na jeho návratu trvají. Je si vědom, že vládě ani jemu osobně to mediálně nepomůže. Topolánek je mezi dvěma mlýnskými kameny, vlastně kaménky, ale závisí na nich osud jeho vlády. Zelení teď buď z vlády odejdou, nebo v ní zůstanou, což je jen dál rozloží, nebo – což je nejpravděpodobnější, se pokusí najít nějakou třetí cestu, která, jak už to bývá, spojí všechny nevýhody té první i té druhé. Ministr Schwarzenberg si prostor pro třetí cestu sám zahradil. V této situaci opozice uvažuje o vyslovení nedůvěry vládě v souvislosti s probíhajícími jednáními o americkém radaru. Vláda má přitom v zádech poslankyně Zubovou a Jakubkovou (ne-li celý klub zelených) a ušlechtilého nepřeběhlíka Hovorku. To by mohlo Paroubkovi na svržení vlády stačit. Předseda KSČM Filip prohlásil, že pokud Topolánek vrátí Čunka do vlády, „tak legitimita této nedůvěryhodné vlády bude nulová“. Vzhledem k tomu, že podle pana Filipa vláda už legitimitu ztratila tím, že Topolánek vyznamenal Mašíny, měla formulace správně znít „bude legitimita vlády ještě nulovější“.

Jiří Čunek se taky v rozhovoru pro časopis Týden vyjádřil o kvalitách ministra Schwarzenberga: „Já jsem pořád přesvědčen o tom, že pan Schwarzenberg neodejde. Ačkoli občas spí, v zásadních věcech se orientuje." Ve vládě a v zahraniční politice prý „sděluje stanoviska mnohdy svérázným způsobem, který mu svět odpustí". Zdá se, že panu Čunkovi otrnulo a vybarvuje se do krásy. Rodí se nám klerikální Miniparoubek? A pokud jde o posuzování kvality české zahraniční politiky, má k tomu už vzhledem ke svému jazykovému vybavení všechny předpoklady.

V souvislosti s blížícími se volbami do krajských samospráv pomalu opadává hněv ČSSD na KSČM. Budou se navzájem potřebovat. Místopředseda ČSSD Sobotka předpokládá, že KSČM ve volbách nedosáhne žádného oslnivého výsledku „po tom, co předvedla“. KSČM předvedla svým příznivcům a voličům to, co od ní očekávali: totiž že se nenechá od „buržoazních“ stran (a za takovou nepochybně počítají přes všechny kamaráčofty i Paroubkovu ČSSD) vodit za nos a chlácholit něčím, co považuje za pouhou almužnu. Za spolupráci s čertem se, jak je odjakživa známo, tvrdě platí.

Premiér Topolánek se snaží rozhodnutí vlády o Kosovu oddálit poukazem na podmínky, které musejí být splněny (zaručení práva a pořádku, ochrana menšin, kulturního dědictví a přítomnost mezinárodních pořádkových sil). Doufá snad, že splněny nebudou a vláda si ušetří nepříjemné rozhodnutí? Vládě nezbývá než Kosovo uznat, jinak se ČR octne ve velmi špatné společnosti.

Izrael provedl odvetou za soustavné bombardování přilehlých izraelských měst a vesnic pozemní a letecké údery na pásmo Gazy. OSN a EU káravě zvedají prst. Terčem se prý stávají nevinní. Na rozdíl od teroristických raketových útoků Hamásu proti civilním cílům, zapomněli dodat. Každý Izraelec může za to, že je Izraelec.

Úterý 4. března

Problémem číslo jedna je návrat Jiřího Čunka do vlády. Podle premiéra Topolánka se dá očekávat každým dnem, Bursík premiéra důrazným způsobem žádá, aby Čunka jmenoval až poté, co se ministr Schwarzenberg uzdraví. Pokud jde o stanovisko ministra Schwarzenberga, existují o něm protichůdná svědectví.

Jedna dobrá zpráva: poslankyně Jacques se omluvila ODS. Není sice jasné za co, protože si není vědoma, že by své koaliční kolegy nazvala prasaty, jak se vyneslo ze schůze předsednictva SZ, nicméně omluvila se. A druhá dobrá zpráva: ODS omluvu přijala. Zdá se, že se tak stalo bez zbytečných řečí.

Václav Klaus vystoupil se svými kacířskými názory na jakési konferenci o klimatických změnách v New Yorku. Česká odbočka Greenpeace upozorňuje, že pořádající instituce je sponzorována (mimo jiné) ropnou společností Exxon Mobile (v předminulém roce šlo o závratnou částku 115 tisíc dolarů). Greenpeace by měla vydat seznam povolených sponzorů konferencí o klimatických změnách.

Předseda poslaneckého klubu ČSSD Hašek je toho názoru, že páteční prohlášení vedení KSČM k únorovému puči zhoršilo vyjednávací pozici komunistů pro možné povolební koalice v krajích. Komunisté teď mají menší koaliční potenciál. Chce se dodat „malininko“, protože ČSSD a Paroubek je ke své konfrontační politice nutně potřebují, kdežto komunisté, když bude nejhůř, se bez Paroubka a spol. docela dobře obejdou.

Odborníci si prý (podle Práva) lámou hlavu nad tím, co má být vznikající Národní garda (organizují ji ultranacionalisté z Národní strany). Je to prý hybrid. Myslím, že důležitější, než co má Národní garda být, je že něco takového v demokratickém státě rozhodně být nemá a nesmí. Organizace s vojenskou strukturou a vojenským výcvikem, ale „důsledně beze zbraní“. Když se to bude hodit, není nic jednoduššího, než si je opatřit (jako to kdysi udělali komunisté s Lidovými milicemi).

Západní média prý vedou úvahy o případném budoucím střetu o podíl na moci mezi novým ruským prezidentem Medvěděvem a Vladimírem Putinem. Připadá mi to, jako kdyby se u nás stal prezidentem exministr Bublan, premiérem Paroubek, a v novinách by se spekulovalo o tom, že se schyluje k divoké mocenské rvačce.

V Ústřední stranické škole v Pekingu vznikl prý projekt „rozsáhlé demokratické reformy“, jejímž cílem není vybudovat v Číně „západní styl všeobecných voleb nebo systém politických stran“, ale provést reformy, které by vedly k vybudování „moderní civilní společnosti“ (na budování občanské společnosti v podmínkách podobných čínským a bez politických stran je u nás odborník Jiří Pehe, měli by si ho povolat jako poradce; pokud se tak stane, musí si ovšem pan Pehe být vědom, že pokud to poradenství bude provádět v Číně a ne v ČR, hrozí mu v případě, že to zase zmatlá, podle tisíciletých čínských tradic sprovození ze světa mimořádně ukrutným způsobem. Čínští experti ze Stranické školy prý uznávají potřebu kontroly moci pomocí formálních mechanismů (např. upevňováním právního systému, na to je u nás zase zavedeným odborníkem Jan Švejnar). Čínu je třeba podle nich politicky reformovat, ale liberalizace nesmí otřást stabilitou země. Tento experiment může v moderní tyranii skončit jen dvěma způsoby: buď se nepovede liberalizovat, nebo udržet stabilitu. Čínští ideologové se pustili, jako už mnozí před nimi, do vynalézání politického perpetua mobile.

Středa 5. března

Premiér Topolánek modifikuje svůj postoj k návratu Jiřího Čunka do vlády. Žádá za to od lidovců, aby podpořili všechny návrhy, které vycházejí z programového prohlášení vlády, a to se zárukou, že se tak stane všemi 13 hlasy klubu KDU-ČSL. Teď jde o zdravotní reformu. Poslankyně Šojdrová dala Topolánkovi ultimátum do úterý, potom předloží pozměňovací návrh k zákonu o poplatcích ve zdravotnictví v tom smyslu, aby novorozenci za ošetření neplatili. Formálně vzato je to nehorázná drzost. Přeběhlík nepřeběhlík. Hovorka zase „bude mít problém“ s Julínkovým návrhem převést zdravotní pojišťovny a fakultní nemocnice na akciové společnosti. Premiér nyní tvrdí, že Čunkův návrat se uskuteční do Velikonoc, ale všechno záleží mas Čunkově dohodě se zelenými. Ještě do Klausovy prezidentské inaugurace chce zprostředkovat jednání mezi lidovci a SZ. Taky považuje za důležité, aby ministr zahraničí Schwarzenberg zůstal ve vládě. Premiérův postup je lehce nestandardní. Člověk by řekl, že nejprve zprostředkuje dohodu mezi KDU-ČSL a SZ a dojedná si závazek loajality od lidovců (to může udělat diskrétně), a dopadne-li všechno dobře, oznámí rychlý návrat Jiřího Čunka do vlády. Udělal to přesně naopak. To vzbuzuje dojem jakési chaotické improvizace.

Dvanáct obcí z okolí Chlumce nad Cidlinou se inspirovalo odporem Pobrdí k americkému radaru a žádá odškodné za provoz českého radaru, který už tam funguje. Chlumecký starosta Uchytil uvádí, že nejde ani tak o zdravotní riziko či o rušení televizního příjmu, jako o to, že jsou potenciálním cílem. Jak to udělat, abychom nebyli potenciálním cílem? Žádné základny, žádní vojáci a nejlepší by bylo i žádní policajti. Když přijde nějaký násilník, prostě si vezme, co potřebuje, a bude pokoj. Dáme mu to po dobrém, násilí je „kontraproduktivní“. Týká se to i manželek a dcer? Člověk se nediví, že námi Poláci (někteří, samozřejmě, ale nebude jich zase až tak málo) tak opovrhují.

Náměstkyně pražského primátora Reedová se zjevně potřebuje zviditelňovat. Proto vydala řediteli Dopravního podniku Dvořákovi tento bubílkovský rozkaz: jakmile spatří revizor DP v prostředku MHD známého politika, má ho neprodleně perlustrovat, a pokud nemá jízdenku či legitimaci (poslanci a senátoři mají ze zákona jízdné v MHD zdarma), pokutovat ho. „Vím, že vymahatelnost práva by asi byla nulová, že by se mohli odvolávat na poslaneckou imunitu. Ale pak by riskovali, že je třeba příště lidé nebudou volit.“ To je prosím strašná blbost. Do PS lidé volí stranické kandidátky a mohou nanejvýš v omezené míře ovlivnit pořadí na nich. Preference jednoho pražského autobusu (musí být poloprázdný, aby se svědky poslancova nemravného chování stali všichni) na to nestačí. Senátor může být ze Slovácka, a toho Pražané volit nebudou. Ředitel projevil zdravý rozum a odmítl se rozkazem řídit. Situaci komplikuje loňské rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu, že poslanci a senátoři na bezplatnou veřejnou dopravu nemají nárok, protože nejde o veřejný zájem. Rozhodnutí soudu je tedy v rozporu se zákonem? Pokud ano, měl by se v tom udělat pořádek. Především jde určitě o řádově nepatrnou sumu a snaha šetřit na papaláších má výrazně rumcajsovský podtext. A za druhé vážnost zákona je důležitější než populistická přísnost na pány, kterou předvádí paní viceprimátorka, aby si udělala reklamu mezi lidem. Bude ji potřebovat, do příštích voleb zmizí nepochybně SNK-ED, která ji kandidovala, v hlubinách politického zapomnění.

K případu bratří Mašínů a k třetímu odboji se vyjádřil v Lidových novinách i v MfD viceadmirál Eduard Stehlík z Vojenského historického ústavu. V rozhovoru pro Lidové noviny vytýká kritikům Mašínů (do značné míry právem) neinformovanost. Jen mi není jasné, proč vyčítá třem zastřeleným volkspolicistům „zkušenosti z Wehrmachtu“ (jejich problém ve vztahu k Mašínům byl, že dobrovolně vstoupili do bolševické Volskpolizei, u Wehrmachtu byly miliony, většinou mimo jiné i proto, že narukovali, a kdyby nebyli narukovali, čekalo by je popraviště). A když říká, že pokladník vytáhl vlastní zbraň na neozbrojeného Josefa Mašína, měl by jen tak pro úplnost dodat, že Mašín byl neozbrojen proto, že mu předtím pistole v autě vypadla z kapsy. V Mladé frontě dnes zdůvodňuje slabost „třetího odboje“ tím, že mnohé neohrožené osobnosti, které by se ho bývaly jistě zúčastnily, povraždili nacisté. Možná si měl národ pár neohrožených osobností držet za protektorátu do zásoby. Dále tu pan Stehlík píše: „Jenže v určité fázi studené války došly velmoci na obou stranách k závěru, že eventuální „horká“ válka nemá dopředu jednoznačného vítěze, protože jsou síly vyrovnané, a přešlo se od konfrontace ke koexistenci.“ Zase, jako v osmatřicátém, se dohodli o nás bez nás! To je hrozný nesmysl, navíc rudě podbarvený. Problémem poválečného světa bylo jen a výlučně komunistické Rusko, které ovšem vůbec vážně nepomýšlelo na to, že by snad vyvolalo jadernou válku (ruský imperialismus je tradičně podělaný; Rusové se sice, když jsou napadeni, dovedou bránit jako lvi, ale v imperialistických výbojích se ruský stát chová tradičně spíš jako mrchožrout), a válečnou hysterii rozpoutávalo a udržovalo při životě jako záminku a příležitost k utužování teroru doma a ke stmelování své koloniální říše. Přechod od konfrontace ke koexistenci byl důsledkem počínajícího zahnívání ruského impéria po Stalinově smrti. Proti sobě nestály nějaké rovnocenné „mocnosti“, ale agresivní ruské komunistické impérium a demokratický Západ, připravený se bránit.

Skoro tři tisíce lidí v čele as několika „osobnostmi“ podepsalo petici, která žádá prezidenta Klause, aby omilostnil členy umělecké skupiny s duchaplným názvem Ztohoven, kteří před časem implementovali do živě vysílaného pořadu ČT Panorama výbuch jaderné bomby. Myslím, že milost není na místě, protože by necitlivě zasáhla do jejich díla a znehodnotila ho – nabudila by totiž dojem, jakoby vlastně o nic nešlo. Vězení, podmínka, veřejně prospěšné práce nebo mastná pokuta budou naopak jejich akci korunovat, neboť dokáží, že opravdové umění si žádá plného nasazení a obětí, že umělec vkládá do svého díla doslova krvavý kus života. Jsem přesvědčený, že jejich artefakt se uzavře teprve rozsudkem a jeho vykonáním. Po propuštění pak mohou umělci být za své teprve v tom okamžiku skutečně dovršené dílo případně vyznamenáni cenou.

Zatímco polský expremiér Kaczyński vyjádřil pochopení pro rezervované stanovisko premiéra Topolánka ke způsobu, jakým nynější Tuskova vláda ždímá z Američanů za souhlas s raketovou základnou různé výhody, Předseda Sejmu Komorowski se pozastavil nad tím, že český premiér dal souhlas s americkým radarem zadarmo. Správně! Zadarmo ani kuře nehrabe.

Čtvrtek 6. března

Předseda KDU-ČSL Čunek označil podmínky, které dal lidovcům premiér Topolánek (v souvislosti se zdravotní reformou; spočívají, stručně řečeno, v tom, aby se začali chovat aspoň trochu loajálně ke svému koaličnímu partnerovi) za ponižující. Pan Čunek se otřepal z maléru, v němž teď už nevězí po uši, ale jen po pás. Chce ODS vydírat, nebo touží po jiné koalici? To by se mělo vyjasnit. Zdá se, že převolením předsedy si lidovci moc nepomohli. Čunek dělá systematicky to, co udělal kdysi Kalousek v náhlém hnutí mysli. Podle Práva jsou lidovci premiérovým postupem pobouřeni. Při bližším ohledání zjistíme, že jsou pobouřeni dva: věrná Čunkova souputnice Šojdrová a přeběhlík v tom nejlepším slova smyslu Hovorka. Premiér Topolánek se rozhoupal k prohlášení, že Čunka nevezme do vlády, pokud by to mělo znamenat odchod zelených. Rozhodnout, zda je horší Čunek či Bursík, je práce obtížná a nevděčná: nicméně se zdá, že pokud jde o míru vyčůranosti, zelení za dnešním lidoveckým vedením významně zaostávají.

Jiří Paroubek si neumí představit, že by někdo z poslanců ČSSD hlasoval pro radar. Odpor veřejnosti k americkému radaru je pro pana Paroubka jen klacek a svržení vlády. Ve skutečnosti je mu radar šumafuk. Až se to bude hodit, bude pro. To, o co mu jde, je premiérské křeslo. Poněkud strašidelné na tom je, že by si s panem Čunkem mohli docela dobře rozumět. A zábavné to, že někteří jeho straničtí kolegové si situaci, že by někdo z ČSSD hlasoval pro radar, docela dobře představit dovedou. Zatím jen tak, že ne oni, ale někdo jiný, což jejich představivost trochu znevěrohodňuje.

Odpůrci radaru a vůbec všech válečných aktů budou oslavovat, přesněji řečeno demonstrovat 15. března. Z hlediska našich dějin je to velmi šťastně zvolené datum: den, kdy mnichovanům spadla jejich mírová konstrukce na hlavu. Válka ještě nezačala, to ne. Ale obrovitá ostuda už ano. Český mnichovanský dorost bude v ten den pochodovat Prahou a Paroubkova ČSSD jej podpoří jako „aktivní diváci“. Dosti hnusné divadlo.

Policisté (asi čtyři) podle Práva protestují proti novým uniformám, protože se prý inspirovaly německými vzory. Rozumí se uniformami nynější německé policie, přičemž jakémusi „vojenskému badateli“ dokonce české policejní čepice připomínají čepice důstojníků SS. Snad by se ty uniformy měly posuzovat podle toho, nakolik jsou pro policisty pohodlné a pomáhají nebo brání jejich práci, a ne podle slabomyslných historických reminiscencí. Proč to rozmazávají v Právu, je ovšem jasné: premiér a ministr vnitra jsou v podstatě hitlerovci, pryč s nimi.

Republikánský prezidentský kandidát McCain prý o Rusku hovoří jako o revanšistické zemi ovládané klikou bývalých důstojníků tajných služeb. Ten člověk je realista, škoda, že nemá šanci, teď se budou v USA minimálně jedno volební období historicky znemožňovat liberálové, protože západní intelektuální elitě se podařilo přesvědčit západoevropskou i americkou veřejnost, že prezident Bush je vtělení ďábla. Sleduji dění v USA nesoustavně, ale když vezmu v úvahu ta období, která jsem z dálky spoluzažíval (od Eisenhowera po Bushe ml.), tohle je novum.

LN přinesly znění projevu, který přednesl náš prezident na konferenci o změnách klimatu v New Yorku. Zmínil se tam mimo jiné o tom, co prohlásil u nás v souvislosti s únorovým pučem: „Budoucí nebezpečí nepřijdou z té samé ideologie, která způsobila únor 48. Budou s ní však mít - i přes jiný název a některé odlišné vnější znaky - shodnou podstatu: budou mít líbivou, patetickou, jednotlivce přesahující, na první pohled ušlechtile znějící, ve jménu dobra člověka či pokroku vystupující myšlenku, a její stoupenci budou mít sebevědomí tvrdit, že je pro její realizaci oprávněné člověka a jeho svobodu obětovat.“ Na mysli prý měl, „environmentalismus a jeho v současnosti nejsilnější verzi, klimatický alarmismus.“ Klaus se zbláznil: nehrozí nám žádný environmentalismus a alarmismus, ale znovuvzkříšené ruské imperiální choutky. Je ovšem těžké to vykládat zanícenému slavjanofilovi.

Pátek 7. března

Lidovci frontálně útočí na ODS a žádají bezpodmínečný a okamžitý návrat Jiřího Čunka do vlády (Topolánek žádal od lidovců loajalitu ve věcech zdravotní reformy, Čunek a jeho lidé mají očividně roupy a rádi by - i s ohledem na volby v tomto roce - zdravotní reformu pořádně osekali. Tím se vracejí k tradiční lidovecké politice opozice v koalici; tuto politiku přestal dělat Cyril Svoboda a zdá se, že není zcela po chuti ani Kalouskovi, ostatně zlatý Kalousek!). Topolánek jejich požadavek přivítal a prohlásil, že jen zbývá, aby se dohodli se zelenými, kteří s Čunkovým návratem do vlády nesouhlasí – to je na premiéra nebývale diplomatické. Zelení trvají na tom, aby se věc řešila až po Schwarzenbergově návratu. Zdá se, že prezidentská volba koalici pěkně rozhodila, tohle jsou důsledky.

Dvě třetiny české veřejnosti jsou podle agentury CVVM proti výstavbě radarové základny, jen čtvrtina je pro. Jiří Paroubek chce v ČSSD uspořádat nové referendum o základně. Část strany se bouří (proč znovu?). Potřebuje předseda ČSSD mít ještě silnější mandát ke svému odporu proti americké základně?

Podle agentury STEM si 49% o bratrech Mašínech myslí, že jsou vrazi, 51% že ne. Za hrdiny odboje je ovšem považuje jen 38% lidí a s Topolánkovou medailí souhlasí jen 31%. Tady je veřejnost méně rezolutní než v otázce radaru. Navíc jakási rozpačitost je tu pochopitelná.

Na pražském Hradě proběhla slavnostní inaugurace prezidenta Klause, pokládaly se květiny, duněly okované boty vojska, hřměla hymna a salvy z děl. Odpadla jen lidová veselice, guláš a pivo.

Asistenti poslanců už berou 37 tisíc, pohoršují se v Právu. Ve skutečnosti by asi měli ještě doplácet. Kromě zaměstnávání rodinných příslušníků (nevím, co je na tom špatného, když manželka nebo syn nebo dcera opravdu jako asistenti pracují) je teď odsouzeníhodné i zaměstnávání bývalých politiků (poslanec Benda zaměstnává bývalého poslance FS Tyla, Vlasta Parkanová exmluvčího ODA Rožánka). Zřejmě by bylo bývalo nejsprávnější, kdyby oba delikventi byli poté, co se uzavřela jejich politická dráha, utraceni.

Michaela Marksová-Tominová píše v Právu o MDŽ. Nezná prý žádnou zemi, kde by systematicky znevýhodňovali muže, a právě to je důvod, proč MDŽ musí zůstat významným dnem. Znevýhodnění žen se učiní přítrž tím, že se ženy přestanou znevýhodňovat, a ne tím, že bude zachován MDŽ. MDŽ znamenal za totáče zinstitucionalizované pokrytectví (když s problémem nic neumíme dělat, nebo ani nechceme, zřídíme aspoň svátek; když si nevíme rady s romským problémem, zbouráme vepřín a na jeho místě vystavíme patnáctimetrový pomník). To všechno jsou bolševické a postbolševické manýry.

Internetový publicista Martin Lér podal trestní oznámení na KSČM za to, že se přihlásila k únoru 1948. Příslušné státní zastupitelství se jím nebude zabývat, nejde prý o trestný čin. Kdyby se někde v Německu nějaká strana hlásila k převzetí moci Hitlerem (ústavní bylo zhruba stejně jako únorový puč), to by bylo řevu. Ovšem, samozřejmě, německý nacismus a německý nacistický režim byl něco jiného než ruský bolševismus a ruský bolševistický režim: to, že byl jiný, ale vůbec neznamená, že byl horší. Každý jinak vybarvený, ale jeden za osmnáct, druhý za dvacet bez dvou.

Vicepremiér Vondra líčí Právu sugestivně, jak se čeští diplomaté bili jako lvi s bruselskými byrokraty o právo domluvit se s USA na zrušení víz. Ta odvaha! Byli jsme pod velkým tlakem silných, ale vydrželi jsme. Smysl diplomacie není šprajcovat se před silnými (jak si myslívají zamindrákovaní sprosťáci), ale dokázat se domluvit.

V Maďarsku zuří boj o zdravotní reformu. Zdravotní reforma je velmi podobná té české, jen síly na politické scéně jsou jaksi přeskupeny: socialisté reformu prosazují, konzervativní pravice jde proti podobně houževnatě a s podobnými argumenty jako Paroubkovci. Navíc opozice prosadila konání referenda o poplatcích u lékaře (a o zavedení školného). Smí se vůbec o něčem takovém v demokratickém státě konat referendum? FIDESZ si slibuje od vládního neúspěchu při plebiscitu pád vlády podobně, jako si Paroubek sliboval pád vlády od Klausova nezvolení prezidentem. Politika v Maďarsku je v podstatě stejná jako u nás, jen si pravice s levicí vyměnily role.

Ministryně Stehlíková prosazuje, aby rodiče měli zakázáno fyzicky trestat děti. Návrh narazil na jakýsi nesouhlas např. u dětských psychologů, a ministryně pak ubrala: je třeba přesně definovat, co je ještě povoleno a co ne: „ojedinělý pohlavek nebo plácnutí přes zadek by možná nevadilo, ale třeba taková facka je už přes míru.“ Zákon musí vyjmenovat, které fyzické tresty jsou nepřípustné. Paní ministryně pracuje na tom, aby nám z dětí vyrůstali malí Pavlíci Morozovové v sametové podobě: budou práskat policii své rodiče, že proti nim užívají nepřiměřeného násilí. Taky to může probíhat takto: fotr, naval dva tácy, jinak jdu na policii a máš průšvih jako Brno. Paní ministryni je třeba pogratulovat. Další plod politické korektnosti, která už brzy vytvoří důmyslný celek předpisů a nařízení, které lidstvu úspěšně zabrání žít.

Sobota 8. března

Podle únorového (a zjevně taky vůbec posledního) průzkumu stranických preferencí, který pořídila agentura Factum Invenio, snížila ODS poněkud náskok ČSSD (přibrala 3%, kdežto ČSSD ztratila, ale méně než 1%). Protože však komunisté mají setrvale přes 16%, měl by rudý blok v přepočtu na mandáty ve Sněmovně dosti drtivou převahu (112 mandátů proti 88). Zatím se zdá, že se Paroubkovi spíš podařilo vytvořit ODS špatnou image než ČSSD dobrou a prezidentskou volbou si ČSSD příliš nepomohla.

V Právu referují o restitučním sporu dědičky hlubocké větve Schwarzenbergů Alžběty Petzoldové takovým způsobem, že se zdá být nemožné, aby prohrála. V tomto případě nejde o Benešovy dekrety, ale o zvláštní zákon č. 143/1947 Sb., tzv. Lex Schwarzenberg, který považuje za nestandardní dokonce i dr. Pejchal (jmenovitá konfiskace majetku jednotlivci). Pod zákonem je podepsán i ministr Jan Masaryk, který Adolfa Schwarzenberga (jednoho ze tří vyvlastňovaných) označil po válce za „vášnivého antinacistu“ a podporovatele odboje. Typické pro Jana Masaryka. V zákoně nejsou zmíněny důvody konfiskace, je tam jen řečeno, že konfiskované pozemky se mají rozdělit podle Benešova dekretu č. 12 o konfiskaci zemědělského majetku „Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů“.

Předseda zelených Bursík využil situace, v níž vnitřní opozice ve straně není připravena a ani dost dobře nemůže usilovat o jeho odvolání (půl roku před krajskými a senátními volbami), a nechal si od předsednictva potvrdit svůj mandát. Jeho pozice, oslabená neobratným zacházením s počítačem, se tím na pár měsíců zase upevnila.

Podle návrhu nového policejního zákona mají policisté jezdit pouze k těm nehodám, kde škoda přesáhne čtvrt milionu. Pokud budou přivoláni a škoda bude menší, ten, kdo je přivolá, jejich výjezd zaplatí. Zajímalo by mne jednak, jak se dá výše škody předem přesně odhadnout, a jednak co se bude dít v těch minimálně 90% případů, kdy škoda čtvrt milionu Kč nedosáhne. Pak zřejmě rozhodne pěstní právo. To není dobrá zpráva pro nás důchodce.

Alexandr Mitrofanov označuje v Právu Topolánkovu vládu za vládu pevné ruky. To snad není možné. (Vládou pevné ruky bude až ta příští, Paroubkova.)

„Uvědomujete si, pane premiére, že byste těžko našel někoho, kdo si nemyslí, že pan Snítilý volil Václava Klause proto, že byl vydírán nebo podplacen, nebo obojí?“, staví si do latě Mirka Topolánka tamtéž Alexandr Kamer. Jednoho by našel, mne. Je totiž možná i taková spekulace, že někdo z tábora Klausových přívrženců (kdo asi?), naznačil Snítilému, že ví o skvrně na jeho minulosti a bude záležet jen na něm, zda to praskne nebo ne. Snítilý pak v první volbě dvakrát nevolil nikoho a před rozhodujícím třetím kolem odešel. Nato někdo z přívrženců prof. Švejnara (kdo asi?), komu bylo taky velmi dobře známo, za co je pan poslanec „uchopitelný“, aby tuto uchopitelnost zlikvidoval, všechno práskl Právu, kde to obratem zveřejnili. Pan Snítilý to vzal jako zradu, a aby ji odměnil, dal v druhé volbě svůj hlas Klausovi.

„Veřejnost mi po celou dobu mého prvního mandátu vyjadřovala vysokou podporu navzdory tomu, že jsem nebyl vždy konformní s postoji politických stran, které právě tvořily vládní exekutivu. Pokud to bude třeba, budu tak postupovat i v budoucnu. Současně však platí, že ve využívání možností, které mi ústava dává, budu nadále opatrný a spíše konzervativní“, prohlásil Václav Klaus ve svém inauguračním projevu. Je zapotřebí, aby si z toho vládní strany, které právě tvoří exekutivu, nic nedělaly a zbytečně si toho nevšímaly. Ostatně podpora veřejnosti Klausovi už taky není to, co bývala.

V MfD se pozastavují nad tím, že Topolánek přišel na inaugurační slib v doprovodu své partnerky Talmanové (která byla ovšem jako místopředsedkyně Sněmovny taky pozvána), „přestože s manželkou se dosud nerozvedl“. Problém je v tom, že k rozvodu, stejně jako předtím ke svatbě, musí být dva, jinak se věc komplikuje, a málokdo má takové štěstí jako pan Paroubek – totiž zcela bezbrannou (ex)manželku.

Vládní koalice se zjevně začíná vzpamatovávat, na schůzce předsedů koaličních stran včera došlo k dohodě: zelení asi nebudou bránit Čunkovu návratu do vlády, Čunek musí ovšem počkat, až se uzdraví ministr Schwarzenberg (to nebude dřív než koncem měsíce). Pro Čunka je nejdůležitější, aby si strany vyjasnily své pozice, pokud jde o zdravotní reformu. Snad je to návrat k věcnějším vztahům v koalici.

Pondělí 10. března

Volby ve Španělsku vyhráli zjevně se slušnou převahou socialisté. Tj. strana, která se neštítila v souvislosti s krvavým atentátem v Madridu třískat politický kapitál ze své zbabělosti a kapitulantství a distancovat se za tím účelem od svých amerických spojenců. Krátkodobě se to vyplatilo, od té doby měli ve Španělsku jen pět obětí teroru. Islámští teroristé je dočasně vzali na milost. Až vyřídí ty, co se ještě chtějí aspoň trochu bránit, dojde i na Španělsko.

Ministryně Parkanová předpokládá, že se nakonec předseda KDU-ČSL Čunek s ministrem Schwarzenbergem dohodnou, Čunek se do vlády vrátí a Schwarzenberg v ní zůstane. Pak by ale byla otázka, proč pan ministr tak spektakulárně hrozil odchodem? Pan ministr Liška zase prohlásil, že zelení ministři kvůli Čunkovi buď všichni z vlády odejdou, nebo všichni zůstanou. Tipl bych si druhou možnost.

V televizi (na ČT a prý i na Primě) se opět mluvilo o Paroubkově otevřeném a pak skrytém nátlaku na poslance vlastní strany, aby koukali hlasovat proti radaru. Pan Paroubek sice radar původně chtěl, ale to si prý myslel, že jde o nějaký miniradar (jak vypadá takový miniradar¸ vejde se do šuplíku od kancelářského stolu pana předsedy?), ale když zjistil, že jde o opravdický, veliký radar, začal být vehementně proti. Přesvědčivé vysvětlení! Jinak chápu, že politické strany musí být v základních věcech jednotné. Taky chápu, že se sociálním demokratům právem nelíbí, když krátce po volbách dva poslanci emigrují k politickým oponentům a dokáží uvést jen mlhavé, všeobecné důvody. Jsou však (spíše výjimečné) záležitosti, kde poslanec má právo, ne-li povinnost postavit si hlavu a nikdo mu nesmí vyčítat dezertérství: jsou to například věci národní bezpečnosti. Otázka radaru nijak nesouvisí s ideovým zaměřením sociální demokracie (jistě by se našel nějaký socdem politolog, který by vysvětlil, že opak je pravdou, o jednom se domnívám vědět, ale bylo by to nepochybně vysvětlení tak věrohodné jako to Paroubkovo s miniradarem). Pokud jsou někteří sociálně demokratičtí poslanci přesvědčeni o užitečnosti radaru, mají nejen právo, ale povinnost se k tomuto přesvědčení hlásit, a nikdo je kvůli tomu nesmí nazývat přeběhlíky. Pokud ovšem dají přednost stranické kázni před otázkou národní bezpečnosti, budou v lepším případě právem za kašpary.

Klausův podržtaška Zahradil učinil v LN zásadní odhalení ohledně prezidentské volby. Hlavním poraženým není Paroubek (ani Švejnar), ale „bratrstvo Pravdy a Lásky“. Zároveň na bratrstvo Pravdy a Lásky apeluje, aby si uvědomilo hloubku své porážky, přidalo se k bratrstvu neviditelné ruky trhu a vytvořilo trvalejší středopravicové spojenectví proti socialistům a komunistům. Především není pravda, že hlavním poraženým není Paroubek. Hlavním poraženým je Paroubek a při volbě nešlo o Klause, ale o Topolánka. A za druhé: středopravicové spojenectví je k převážení rudého bloku nezbytné, jenže to se budou muset oba znesvářené tábory emancipovat od svých vysloužilých führerů.

Václav Klaus vysvětlil americkým novinářům z Wall Street Journal (nevyznám se v americkém tisku, ale podle otázek, které mu reportéři kladli, to musí být dost levicové noviny), proč se nebojí, že by Rusové mohli utáhnout kohoutky od plynu a ropy a vydírat tím Evropu (a taky nás). „To je podle mne jen laciná, opravdu laciná novinařina. Já žiji v zemi, kde jsme byli úplně závislí na ruském plynu a ropě. Za celý můj život, a to mně v červnu bude 67, se nestalo ani na minutu, že by nám zastavili dodávky ropy a plynu. Prosím, takto nepřehánějte. To je tak laciná novinařina, nedělejte to." Pan prezident je srandista. To by bylo ještě tak scházelo, aby nám zavírali kohoutky, když jsme byli skoro celou tu dobu jejich nejloajálnější a nejposlušnější kolonií. A když jsme na čtvrt roku začali trochu trucovat, nezavřeli kohoutky, ale poslali k nám rovnou půl milionu vojáků.

Úterý 11. března

Jiří Čunek se domnívá, že jeho vstup do vlády je odsouhlasen, Martin Bursík s tím nesouhlasí. Klaus se do konfliktu ve vládě nechce z pochopitelných důvodů plést (bylo by hezké, kdyby si tu řeholi uložil i v zahraniční politice, viz jeho současné „jugoslávská“ iniciativa). Mezitím se vyhrocuje konflikt o zdravotní reformu mezi ODS a KDU-ČSL. Z KDU vycházejí různé iniciativy na její omezení, které se postupně přibližují sociálnědemokratickým představám, a ty pochopitelně znamenají v podstatě její zbourání. Poslankyně Šojdrová podá svůj návrh na zrušení poplatků u novorozenců a jejich matek bez ohledu na koalici a bez ohledu na to, že ani předseda KDU-ČSL jejím sólo postupem není nadšen. K Šojdrové se možná přidá i poslankyně Zelených Zubová. Ta věc není nedůležitá: je vůbec koalice ještě s to podporovat nepopulární opatření? Pokud ne, nemá smysl. Lidovecký postup v sobě spojuje zbabělost se snahou vyprofilovat se na účet svého koaličního partnera. Na základě polistopadových zkušeností s touto stranou se nedá říci, že by se nehodila za koaličního partnera vůbec, jak tvrdil svého času mylně Miloš Zeman, ale že se naopak hodí za koaličního partnera jedině sociálním demokratům.

Kromě toho má Topolánek, koalice a ODS ještě smůlu. Současný růst inflace zřejmě (podle toho, co tvrdí odborníci) souvisí s vládními reformami jen zčásti, ale opozice a veřejnost to samozřejmě vládě připočtou ke zlu všechno.

Historik Jiří Vančura píše v Právu, že Mašínům „jejich vlastní vidění světa bránilo poznat, že násilí je už kontraproduktivní“. Škoda že k tomuto poznání nedospěl taky Stalin, Berija, Gottwald, Slánský, Kopecký a další. Nebo u těch násilí kontraproduktivní nebylo?

Václav Klaus navštívil poté, co se ujal funkce, tradičně jako první zemi Slovensko. V české prezidentské politice se to už zavedlo, je to něco jako ius primae noctis, jen není jasné, kdo je v té situaci ten, co je na tom podle známé anekdoty „relativně hůř“. Klaus v podstatě podpořil slovenské stanovisko k osamostatnění Kosova. Prohlásil je za nebezpečný precedens: „Otevřeli jsme Pandořinu skříňku, která může mít neblahé důsledky. Není to izolovaná věc, která se vyřeší na tomto kousíčku Balkánu.“ Ozývá se tu špatné svědomí obou stran: solidarita se Srbskem spočívá v tom, že se pokusilo udělat totéž, co kdysi Češi (totiž vyhnat Kosovské Albánce heim ins Reich), jen se jim to smolařům nepovedlo, protože jak správně vybádali čeští státní historici, to, co bylo v pořádku v roce 1945, už nějak, zpropadeně, není v pořádku dnes. Proto my bychom to už dnes neudělali, naštěstí jsme to ale stihli včas, máme však pochopení pro nešťastné opozdilce (v tomto Srby) a držíme jim palce. Slováci jsou na tom ještě hůř: když chtěl Beneš v roce 1945 vyhnat taky Maďary, bylo to z nějakých důvodů pro západní Stalinovy spojence už moc a energicky se zapříčili, takže se to nepovedlo. Teď mají naši východní sousedé strach, že by se slovenští Maďaři mohli příkladem Kosova inspirovat a odejít nikoli s třiceti kilo na osobu, jak zní česko-slovenská norma, nýbrž se vším všudy. Praktické by bylo se v takové situaci nějak s minulými i potenciálními „utečenci“ domluvit, ale v tom nám brání strach a špatné svědomí.

Spojenectví na základě hříchů a špatného svědomí je nemravné spojenectví a nic kloudného z něj nemůže vzejít. Pokud jde o radar, není pan prezident, jak se vyjádřil, „fanatickým obhájcem radaru v Česku“ (kdyby to nebylo vůči hlavě státu nezdvořilé, dodali bychom „nýbrž pouze vyčůraným“), nicméně v tomto se se slovenskými přáteli ještě přece jen úplně nedohodl. Berme to tedy jako ladění not, které prozatím není dovršené. S panem prezidentem si ještě užijeme, při vládě má jako Treuhändera svého komorníka Zahradila, uvidíme, jak dokáže její zahraniční politiku prznit. Upřímně řečeno, věděl bych o lepších důvodech pro Schwarzenbergovu hrozbu demisí, než je zrovna případ Čunek.

V Polsku propukla vášnivá debata o potopení lodi Wilhelm Gustloff na sklonku druhé světové války. Loď převážela na konci ledna 1945 přes jedenáct tisíc pasažérů, převážně civilistů, uprchlíků před ruskou armádou, a byla potopena ruskou ponorkou. Zachránilo se jen pramálo lidí, ten den bylo patnáct stupňů pod nulou.

Zemřel Radovan Lukavský. Byl to nepochybně vynikající herec a zřejmě i docela slušný člověk (osobně jsem ho neznal). Je pochopitelné, že v nekrolozích platí „o mrtvých jen v dobrém“. Tuto zásadu nechtěně a komicky porušila v MfD Kateřina Kolářová, když napsala, že se „nezapomenutelně vryl jako strážmistr Kot v Králi Šumavy. I této figuře vtiskl, co mu bylo vlastní, tedy sebekázeň“. Nezbývá mi než taky porušit nepsanou zásadu a prohlásil, že role velitele lidských predátorů v ohavné bolševické slátanině je velkou kaňkou na Lukavského pověsti. Člověk by to taktně přešel, nebýt nehorázné indolence paní Kolářové. To v Mladé frontě Dnes už ztratili poslední zbytky soudnosti?

Senátorka Janáčková dostala kdysi hysterák, když se (jako starostka) vyjadřovala k problémům s Romy ve svém obvodě. (Upřímně řečeno ji docela chápu, nikdo neví, jak s Romy vyjít, každý ví jen, že to musí být po dobrém, a to je trochu málo.) Teď ji naše lidskoprávní inkvizice kvůli tomu chce pohnat před soud (komické je, že ji podle tisku údajně práskl její politický konkurent z ODS, který si její výlev nahrál a dal ho k dispozici médiím. Co si myslím o práskačích, jsem tu už několikrát napsal, nebudu to tedy opakovat. To, co řekla paní senátorka, je sice politováníhodné, ale vzhledem k okolnostem nikoli trestné. Je zjevné, že to nemyslela ani náhodou doslova (to nic nemění na tom, že se takové věci říkat nemají, i proto, že by pak lidskoprávní invizice i práskači byli bez práce). Doufám, že ji Senát nevydá.¨

Bulvární list Aha! Přinesl zprávu, která navozuje dojem, že se pan prezident těsně před odjezdem na Slovensko údajně mrouskal v jakémsi mimopražském hotýlku s lepou blondýnou. Kdyby to snad, nedej Bože, byla pravda, lidu by to nevadilo, aspoň vidí, že je náš prezident chlapík, něco jako Fidel Castro (samozřejmě jen v této oblasti). Problémy má jen zbožný senátor Kalbáč, tomu se v souvislosti s Václavem Klausem lepí smůla na paty. Nejprve se mu během první prezidentské volby na hradním záchodě zjevilo strašidlo a nutilo ho Klause nevolit tak brutálním způsobem, že zděšený senátor raději uprchl domů. Podruhé se vzmužil a dal Klausovi svůj hlas proto, že se pan prezident v kandidátském projevu přihlásil k tisíciletým tradičním křesťanským hodnotám naší civilizace. Je pravda, že k našim tisíciletým tradicím tohle tak trochu patří (viz Oldřich a Božena, král Václav a lazebnice, safra, jak se jmenovala, to už jsem zapomněl), ale s křesťanstvím to bezprostředně nesouvisí.

Taktéž v Mladé frontě Dnes píší o jugonostalgii, jaká panuje v následnických státech bývalé Titovy miniříše. Starosta slovinského Bledu se v té souvislosti vyjádřil: „Nejde o to, že bych měl Jugoslávii rád, ale stačilo mi za komunismu navštívit Maďarsko a Československo. Jak jsem si tehdy říkal, zaplať pánbůh, že tam nemusím žít, že se mohu vrátit do Jugoslávie.“ Byl jsem v Jugoslávii asi tři neděle v létě 1974 a musím říci, že mám pro pana starostu plné pochopení.

Vlasta Parkanová protestuje v MfD proti kontaktnímu norování, což je mi sympatické (sněmovna mezitím nepřehlasovala prezidentovo veto, zaplať pán Bůh za ně, ministr Gandalovič má ale problém, protože kontaktní norování je zjevně jen detail v zákoně, který je jinak velmi potřebný). V té souvislosti píše: „Pokud se někdo tváří, že nevadí, že liška je čistým škůdcem, na kterého se zákony a úmluvy o ochraně zvířat nevztahují, hluboce se mýlí.“ Na adresu KDU-ČSL (nikoli na adresu Vlasty Parkanové, ta za to jistě nemůže, už i proto, že tehdy nebyla ještě na světě) připomínám, že čelný představitel ČSL msgre Bohumil Stašek se v roce 1945 obdobným způsobem, jaký paní ministryně vkládá do úst myslivcům, pokud jde o lišky, vyjádřil o Němcích: prý to nejsou lidé a tudíž se na ně nevztahuje příkaz lásky k bližnímu (msgre Stašek si to tenkrát musel žehlit, za první republiky nepatřil zrovna k vzorovým demokratům). Vida, jak naši klerikálové pokročili, dnes se to, co kdysi bratr Stašek říkal o lidech, nesmí říkat ani o liškách.

A na téže stránce píše Tomáš Nídr o odvaze španělského ministerského předsedy Zapatera. Odvahu pan premiér (podotýkáme my), projevil před posledními volbami a bezprostředně po nich, kdy statečně vyšel vstříc Al Kajdě, distancoval se od svého amerického spojence, který zákeřně a zbaběle přepadl mírumuilovný a demokratický Irák, a stáhl zpět španělské jednotky. Španělský lid mu dal svou důvěru a byl za to odměněn uzákoněním sňatků pro homosexuály a rozsáhlým projektem usmíření s baskickými teroristy, který vyvrcholil politickou vraždou těsně před volbami. Sláva hrdinovi! Mladé frontě Dnes a panu Nídrovi připomínám, že příští rok bude mít kulaté výročí praotec všech odvážlivců tohoto typu, Sir Arthur Neville Chamberlain. Nepropásnout!

Vatikán hodlá inovovat seznam smrtelných hříchů, mj. o přispívání k sociální nerovnosti a přispívání k chudobě jiných. Možná, že by v tomto duchu bylo zapotřebí ještě inovovat Nový zákon a obohatit ho nějakým citlivým způsobem o duchovní odkaz Karla Marxe. Doplnění by měla podle nově zavedené tradice předcházet papežova omluva marxistům za to, že je církev pronásledovala. A bylo by vidět, jak katolíci pokročili: za mého mládí chtěli jen vést s marxisty (rozuměj s českými stalinisty, z nichž někteří už měli skoro lidskou tvář) dialog. Odtud je k pokorné omluvě jen krůček, a je ostudné, že to Vatikánu trvalo tak dlouho.

Středa 12. března

Ve Straně zelených proběhla jakési formální diplomatické usmíření mezi předsedou Bursíkem a poslankyní Zubovou. Zubová pak celou aféru označila za „nešťastnou bublinu“. Protibursíkovská opozice došla zjevně k závěru, že by nebylo šťastné předsedu svrhnout ještě před podzimními volbami, protože by to rozostřilo image strany. Taky asi tuší, že podpora temelínských matek v české veřejnosti není tak vysoká, aby zaručila výraznější úspěch na krajské úrovni. Lidé mají jiné starosti. Dnes večer proběhne, respektive probíhá jednání koaliční „devítky“ v Kramářově vile. Pude zajímavé, do jaké míry se podaří koalici rozklíženou prezidentskou volbou dát aspoň trochu dohromady.

Klaus navštívil jako druhou zemi po opětovném zvolení Polsko a sešel se s prezidentem Kaczyńským. Teď už zbývá jen Putin.

Do Lidových novin napsala dopis paní Michaela Freiová. Týká se toho, že do českých zednářských loží a do Rotary klubů nemají přístup ženy (např. v australských Rotary klubech to prý neplatí). To je vykutálené, tyto organizace zajímavým způsobem rezonují s radikálním islámem. Rád bych využil příležitosti a prohlásil, že je považuji za nedůstojnou a směšnou šaškárnu, jakousi vznešenou obdobu baráčníků. Je to jistě velmi přitažlivé pro snoby, a zejména pro snoby z národa, který vzešel s prostého venkovského lidu a některé jeho příslušníky proto dodnes baví hrát si na vznešené panstvo. Nevím, zda se tam, jak tvrdí paní Freiová, odehrává značná část rozhodování o politických funkcích, a dovolil bych si o tom pochybovat. Nedovedu si totiž představit, že by pan Paroubek byl členem zednářské lóže (aspoň v RaJ a v ČSS se to určitě nenosilo, a v dnešní softkomunistické ČSSD by ho to taky mocně kompromitovalo), pan Škromach jak by smet, a pokud jde o pana Filipa, tam si členství v „neveřejných organizacích“ sice představit dovedu (i když ho soud z něčeho podobného v minulosti očistil), rozhodně by ale nešlo o Rotary klub.

Čtvrtek 13. března

Ústavní soud v několika bodech přistřihl někdejší sociálnědemokratický (vlastně odborový ve smyslu ČMKOS) zákoník práce. Podstatné (a jistě správné) je, že poněkud omezil monopolní nároky postkomunistické ČMKOS. Odboráři z ČMKOS promptně obvinili Ústavní soud, že jde o rozhodnutí na politickou objednávku (místopředsedkyně ČMKOS Kubínková v Právu). Paroubek byl zdrženlivější, podle něho se zásah ÚS nedotkl podstaty věci. Pan Paroubek je lišák. Podobně v souvislosti s případnou smlouvu ohledně amerického radaru prohlásil, že on si sice (zatím) nemyslí, že by vláda byla ilegitimní, ale v ČSSD sílí tyto hlasy. Až dojdou k názoru, že vláda (a třeba i Ústavní soud, viz paní Kubínková) jsou ilegitimní, bude - co? Revoluce? Občanská válka, aspoň studená?

Na včerejší schůzce koaliční devítky udělal premiér Topolánek ústupek koaličním partnerům, pokud jde o možnou revizi zdravotnické reformy. Má se zhodnotit už za čtvrt roku po zavedení, ne za půl roku, jak zněla původní dohoda. Co se může za čtvrt roku hodnotit? I půl roku je poměrně málo. Lidovce ovšem honí populistická, a tak poslankyně Šojdrová spolu s několika dalšími na nic nečekali a podali návrh na změnu poplatků u lékaře. Formálně vzato jde o detail, ve skutečnosti je to projev dost velké neserióznosti.

Americké ministerstvo zahraničí pravidelně známkuje své spojence, pokud jde o dodržování lidských práv. Těžko se ubránit dojmu, že při tom hraje roli to, kdo z politiků a politických lobbyistů v posuzovaných zemích umí Američanům lépe práskat. Zkuste, prosím, uhádnout, kdo asi je to u nás, na základě informace, že nynější zpráva o stavu lidských práv v ČR zmiňuje jmenovitě Jiřího Čunka, jeho iniciativy ve vztahu k Romům a jeho problémy s „orgány činnými v trestním řízení“. Těžko se zbavuji dojmu, že Američané projevují ve vztahu k našim domácím práskačům a jejich aktivitám jakousi lehkou naivitu. Přesto by si měl premiér Topolánek dávat pozor na ústa. Prohlásil prý dnes (citují to všechny noviny): „Země, která umožňuje mučení zajatců, mě těžko může poučovat, jak jsou porušována lidská práva u nás, protože mučení pro mě není rozděleno na správné a nesprávné. Překonám pokušení prohlásit, že proti jakémusi lehkému mučení pana Toplolánka za toto nestydaté obvinění, přinejmenším kongeniální tomu, co zřejmě píší ve zmíněné zprávě o panu Čunkovi, bych v tuto chvíli neměl sílu protestovat, a omezím se jen na upozornění, že pan Topolánek nesedí v rozkurážené hospodské společnosti, ale v premiérském křesle a měl by si trochu dávat pozor na jazyk.

Senátor Pavlata vystoupil z dočasné komise pro posouzení ústavnosti KSČM s tím, že ztrácí smysl a její výsledky jsou nulové. Znechutilo ho zejména, jak prominentní členové komise včetně jejího předsedy senátora Štětiny spolupracovali při prezidentské volbě s poslaneckým klubem KSČM. Senátorovy důvody jsou víc než pochopitelné, kromě toho celá ta komise je nesmysl, protože neústavnost KSČM, pokud jde o programové zásady, je velmi těžko prokazatelná a politická problematičnost zákazu třetí nejsilnější strany zcela zjevná. Lítý boj pánů Štětiny a Mejstříka s KSČM, provázený tím, že když se nám to bude hodit, tak se boj neboj s komunisty spojíme, by si ovšem zasloužil našeho tradičního ocenění.

Liberálně reformní strana prosazuje legalizaci eutanazie. Ze zásadních důvodů (život jsem si nedal a nemám tedy ani právo si ho brát) sdílím výhrady senátora Rakušana či profesora Klenera. Jinak návrh považuji za nedomyšlený: získá sice Liberálně reformní straně příznivce z okruhu těch, kteří po eutanazii touží, ale ti se jí, až se to podaří prosadit, nebudou už mít příležitost odvděčit svými hlasy, protože se odeberou na onen svět a odtamtud se zatím bohužel hlasovat pro LIRA nedá.

Jiří Paroubek dnes označil v Právu ODS za „extrémní pravici“. Až se pan Paroubek vláme do Strakovky, udělá si zjevně po Putinově vzoru pravici neextrémní dle svého gusta.

V Právu byl po delší době opět vzkříšen Jan Kovařík, vyřizuje si tam účty s Rakušany, kteří si dosud dostatečně neuvědomují, že nebyli (jen) Hitlerovou obětí, ale (hlavně) Hitlerovými spolupachateli. Řekl bych, že je to tak půl napůl, v tom se podobají nám Čechům, kteří jsme taky bolševismus napůl podporovali a napůl byli jeho obětmi. Dokonce se zlomyslnou ironií dějin oběti staly z některých jeho nejhorlivějších prosazovatelů. Životní cesta pana Kovaříka ovšem nebyla tak křivolaká.

Pátek 14. března

Za kritiku (je opravdu zvláštní, co všechno se u nás dá označit jako kritika) USA chválí Topolánka úplně všichni politici. To je opravdu víc než podezřelé. Jediný, kdo nechválí, je Jiří Paroubek, nejspíš proto, že Topolánka chválit neumí. V téhle věci má ovšem čistočistou pravdu: podle něho by Topolánek měl buď předložit důkazy o mučení, nebo se omluvit. Kromě toho v poměrně vzácné shodě konstatovali komentáři Práva i Lidových novin, že finta, kterou použil pana premiér, spočívá na technice „a vy zase lynčujete černochy“.

Rozhodnutí Ústavního soudu ve věci Ústavu pro studium totalitních režimů podnítilo Jiřího Paroubka k tomu, aby nepřímo kritizoval předkladatele, poslance Jičínského: příště se prý o ty věci bude více zajímat, myslí, že argumentace nebyla dobře zvolena. To tedy ne. Z toho se dá soudit, že původní Paroubkovo prohlášení, když vešlo ve známost to, jak Jičínský zdůvodnil podání k ÚS, bylo docela upřímné (pan Paroubek dal najevo překvapení a řekl, že si zdůvodnění nevšiml). Teď vzniká dojem, že má poněkud dlouhé vedení a že mu teprve v tuto chvíli došlo to, co mu mělo dojít hned teknrát. Jenže nemohlo, on to pořádně nečetl. Profesor Jičínský prohlásil, že i po rozhodnutí ÚS tento zákon „považujeme“ za protiústavní (kdo je to „my“ - navrhovatelé, celá ČSSD, celý rudý blok?) a po volbách, pokud zvítězíme, ho zrušíme. Řekl bych, že ten zákon samozřejmě zrušit samozřejmě mohou, ale ne se zdůvodněním, že je protiústavní. Pozitivní je, že zatím nikdo z ČSSD neprohlásil, že Ústavní soud je nelegitimní. To je v nynější situaci skoro povzbudivé (ale nebylo by to náhodou trestné?).

Ministerstvo zdravotnictví prý chtělo původně prodat tři zámky, pro něž nemá využití, soukromníkům, nyní se pod tlakem různých přátel lidu rozhodlo postoupit je za odhadní cenu obcím, v nichž stojí. Bude velmi zajímavé a užitečné pečlivě sledovat, jak se obce o ty stavby postarají, zda třeba nezjistí, že nemají na jejich obnovu a udržování peníze, a samy je pak nestřelí nějakému čečenskému nebo jemenskému podnikateli. A pokud se tak stane, omlátit to přátelům lidu o ušiska.

V americké předvolební kampani prohlásila jedna spolupracovnice paní Clintonové, že kdyby nebyl Barack Obama Afroameričan, nebyl by tak úspěšný. Výrok byl ohodnocen jako rasistický a dotyčná musela z týmu prezidentské kandidátky se sebekritikou odstoupit. Stejně nepřípustné by zjevně bylo, kdyby někdo z Obamova týmu prohlásil, že kdyby Clintonová nebyla žena, nabyl by tak úspěšná. To by byla zase diskriminace podle pohlaví a sexismus. Při vší velké úctě, kterou ke Spojeným státům chovám, tohle mi připadá směšné a zhovadilé.

Ivan Vilček označuje v Právu, pokud jsem jeho článku dobře rozuměl, za vměšování do vnitřních záležitostí Slovenska už to, že maďarský prezident Sólyom mluvil ve slovenském Komárně (80% obyvatel jsou Maďaři) maďarsky. To je mi na rozdíl od výše zmíněných amerických problémů sice velmi dobře srozumitelné, ale směšné a zhovadilé mi to připadá úplně stejně (to, že tam Sólyom kritizoval slovenskou vládu, je jiná věc).

Maďarsko a Slovensko připravují společnou učebnici dějepisu. Protože ze slovenské strany by ji měl mít v péči ministr školství Mikolaj ze SNS, bude to nesporně pozoruhodné dílko. Vládní Směr se ve věci menšin cítí být pod tlakem evropských socialistů, kterým se indiánské zacházení s menšinami ve středovýchodní Evropě příliš nezamlouvá, a tak se vicepremiéři slovenské a maďarské vlády domluvili, že tam, kde se Slováci a Maďaři nedokáží dohodnout na společném pojetí dějinné události, bude učebnice obsahovat obě rozdílné interpretace. Jednak by mne zajímalo, bude-li vůbec v něčem shoda, a jednak, k čemu je taková učebnice dobrá. Společná učebnice je možná tenkrát, když se obě strany dopracují k nějakému elementárnímu konsensu. To se sotva může dít společnou přípravou učebnice. Nedostatek porozumění nelze nahrazovat okázalými neužitečnými formalitami.

V MfD píše historik Jaroslav Šebek o tom, že Klaus při své inauguraci uctil památku TGM i svatého Václava, a že prý to znamená snahu uznat pluralitu existence různých tradic v české společnosti – liberálních, demokratických a humanistických idejí (Masaryk) i národně konzervativních (sv. Václav). Pan Šebek zjevně vnímá sv. Václava prizmatem druhé republiky a protektorátu. Tenkrát se kníže definitivně zkompromitoval. Dovoluji si upozornit, že tehdy už byl nějakou dobu mrtvý. Ve skutečnosti symbolizuje naši sounáležitost se Západem a se západním křesťanstvím, na čemž není nic ani národního (křesťanství bylo a je internacionální) ani konzervativního. Ta sounáležitost se západní Evropou byla podstatně narušena už za druhé republiky a protektorátu a obnovila se až po čtyřiceti letech ruské okupace a našla stvrzení členstvím v EU a NATO. Středověká Svatá říše římská (ovšem, definitivně se konstituovala až po Václavově smrti) byla EU a NATO tehdejší křesťanské Evropy, a ne bojové uskupení německého nacionalismu, jak si to představují naši národní sociálové.

Paní Rowlingová, autorka slavných knížek o Harry Potterovi, se už nějakou dobu angažuje v záležitostech péče o opuštěné a handicapované děti, soustředila se na Českou republiku a pověřila teď psychiatra Jana Pfeiffera, aby navázal kontakt s českými vládními úředníky a prosazoval další zlidštění poměrů v této oblasti u nás. Rád bych věřil, že paní Rowlingová nám chce opravdu pomoci, ale vůbec mi to nejde. Spíš bych řekl, že cítí potřebu si vylepšit image tím, že se bude profilovat jako obhájkyně zájmů maličkých, kterým se ubližuje, že si vyhlídne nějakou zemi, která bude mít problémy s tím, aby odolala návalu její mateřské péče, s níž jde ovšem ruku v ruce pranýřování úřadů té země za barbarství necivilizovanost, čímž jí naroste svatozář. Považuji za příznačné, a nemohu si odpustit ten výraz, za vychcané, že si paní Roswlingová nevybrala jako předmět svého zájmu třeba nějakou africkou zemi, kde by na ni z výšky kašlali, protože by jim nic jiného v jejich bídě a bezmocnosti nezbývalo, nebo na druhé straně Rusko, kde by na ni z výšky kašlali s oprávněným vědomím, že si to mohou dovolit; v obou těchto případech by totiž musela přijít ke slovu opravdová, neokázalá pomoc, pomoc bez buzerace. Úloha pana Pfeiffera je taky transparentní, zasloužil by si titul „temelínského otce“ (v přeneseném slova smyslu, samozřejmě). Skutečná pomoc nenadělá tolik kraválu, je z ní málo slávy a nevyvolává u postižených tou pomocí dojem ignorantství a potřeby se zviditelnit na účet jiných.

Sobota 15. března

Podle ministra Langra stouplo ohrožení ČR teroristickým útokem. V Právu hned citují experty, podle nichž to je mj. výrazně protiizraelskou politikou vlády, projektem na vybudování americké protiraketové základny a vůbec zahraničně politickou orientací země. Nejpraktičtější by bylo orientaci změnit, vystoupit z NATO a EU, uzavřít smlouvu o přátelství a mírové a další spolupráci se Severní Koreou, Íránem a Al Kajdou. EU ani NATO nás nenapadne, ani na nás nebude střílet rakety, a my budeme mít své jisté. Podobný, ne-li lepší efekt by mělo uzavřít podobné smlouvy s Ruskem a vstoupit do SNS, konec konců jsme už kdysi v něčem podobném byli a nebyl by to pro nás tak cizí svět jako třeba svět islámských radikálů.

Podle CVVM poklesly v březnu preference všem politickým stranám kromě KSČM (ta je má setrvalé). Rudý blok by měl v parlamentu převahu 107 mandátů, Paroubek by ovšem nemohl vytvořit koalici s lidovci a zelenými, k většině by mu chyběl jeden mandát (přepočty na mandáty nesou ovšem nikdy úplně spolehlivé). Ukazuje se, že všechny řeči o tom, jak komunisté ztroskotali v prezidentské volbě, byly ujeté: pochopitelně je to vůbec nepoškodilo, naopak, zdůraznili i před svými voliči, že jsou nepostradatelní, že mají svou hrdost a ostatní budou do budoucna muset za jejich pomoc pořádně platit. Jak jste si je po listopadu vypiplali, takové je máte. Jinak je třeba počítat s tím, že celkový obraz sympatií veřejnosti je rozhodnutím Factum Invenio přestat se preferencemi stran zabývat zkreslen, podle mého názoru podstatně a ve prospěch ČSSD.

ČR dosáhla 82% ekonomické úrovně EU a v roce 2020 by se měla dotáhnout na průměr. To je moc hezké, ale není to náhodou taky tím, že se nám ten průměr přijetím Rumunska a Bulharska poněkud přiblížil?

Petr Uhl píše v Právu, že u nás vládne výlučná antikomunistická ideologie. Pan Uhl vidí situaci (z hlediska svých vlastních hodnot) příliš černě, u nás vládne postkomunistická ideologie se silnými bolševickými rysy. Sdílí ji drtivá většina veřejnosti, strany dnešní vládní koalice jí jsou v jisté míře poplatné (člověk by se neměl nechat zmást okázalými gesty) a dříve nebo později se vlastní vahou prosadí (chce se mi napsat „zase“, ale neudělám to, abych se vyhnul zbytečným sporům o to, zda se minulost nemůže vrátit. Jistě že nemůže, jenom může přijít něco ještě hnusnějšího). Hlavu vzhůru, pane Uhle, budoucnost je vaše.

Dále píší v Právu o masakru v My Lai. Možná by při té příležitosti neškodilo připomenout metody Vietkongu při zacházení s civilním (jiho)vietnamským obyvatelstvem a zacházení severovietnamských komunistů s americkými válečnými zajatci, abychom dostali plastický a jak se dnes říká „nikoli černobílý“ obraz toho, co se tenkrát se Vietnamu dělo.

Právo věnovalo dvoustránku případu bratří Mašínů. Pozoruhodný je zejména textík „Mýty a fakta kolem kauzy“, metoda je velmi transparentní a patří jako ukázkový případ do naší virtuální rubriky „jak číst Právo“. Dospívá se tu např. k závěru, že Mašínové peníze nevyužili k útěku na Západ. To, že peněz mělo být použito k útěku na Západ, si předtím vymyslili právě v Právu.

Pánové Pohanka a Melčák jsou podle MfD depoziturou Miloše Zemana na dnešní politické scéně. V rozhovoru, který tu vyšel, se tím aspoň poslanec Pohanka vůbec netají. Paroubek tvrdí, že v době, kdy se rozhodovalo o druhé Topolánkově vládě, dostal od Zemana zprostředkovanou nabídku, že by oba nemuseli pro vládu hlasovat. „To by ale vedlo k Zemanově kuratele nad ČSSD“, říká Paroubek, a nepochybně ví, o čem mluví.

Topolánkova vláda uvažuje o „bonusu pro vítěze voleb“ v novém zákonu o volbách do Poslanecké sněmovny. Dělá si zbytečné starosti, příští volby určitě patem neskončí.

V Lidových novinách vyšel pozoruhodný článek historika Jana Dobeše o protektorátu. Ukazuje na určité společné rysy protektorátní, poválečné a bolševické ideologie: „Společný přitom byl předpoklad, že pro splnění tohoto požadavku je důležitější než formální vzdělání správná instinktivní orientace. Cílem totiž nebylo chápání světa v jeho složitosti a nejednoznačnosti, ale nalezení ústředního motivu, jakési zaklínací formule, která vše vyloží a na kterou lze celou realitu snadno převést.“ Mám k němu jen dvě poznámky: když Dobeš mluví o „přesvědčení, že liberalismus a s ním příbuzné hodnoty (pluralismus, úcta k demokratickým právům a svobodám) nedokáží vyřešit problémy doby a musejí být nahrazeny hodnotami jinými“, nemělo by se zapomínat, že ta kritika liberalismu se nezrodila až z meziválečných a válečných poměrů. Liberalismus soustavně kritizoval i Masaryk, měl přitom na mysli jistě hlavně falešnou toleranci k názorům, které by tolerovány být neměly, a výlučně ekonomické zaměření tehdejšího liberalismu, jenže v tom není jeho podstata. Politický liberalismus v širokém slova smyslu je společný pro levou i pravou západní politiku, má křesťanské kořeny (prosadil se ovšem až v osvícenství, jeho základem je idea sekulárního státu, který nemá náboženské ambice, ale ani nechce náboženství zničit) a každá jeho zásadní kritika, upřímně řečeno včetně té Masarykovy, je podezřelá a zasloužila by si jakéhosi rozboru. A za druhé, nezdá se mi být úplně přesné mluvit o „historizaci“ pohledu na toto období, který je blokován jeho morálně-pedagogicko-politickým odsouzením. Morální hodnocení je při pohledu na dějiny nenožné si odmyslit, je zapotřebí jen pohled na dějiny odideologizovat a odpolitizovat.

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky