Duben 2008

Smrt osamělého Gruzínce

Jan Adamec

Sovětský svaz prožíval před 55 lety, v prvních březnových dnech roku 1953, mimořádnou událost – smrt vůdce, který po více než třicet let určoval osudy této země. Tisíce Moskvanů se tlačily, aby mohly ve Sloupové síni Domu odborů spatřit ostatky svého „voždě“. Jak napsal básník Jevgenij Jevtušenko: „Země se zmocnil zvláštní druh paralýzy. Vychováni ve víře, že Stalin se o každého postará, lidé se bez něj cítili ztraceni a zmateni...“ Očitý svědek Zdeněk Mlynář hovořil o „pohřbu cara“, jiní přirovnávali moskevský rituál k pohřbům mongolských chánů či egyptských faraonů.

Okolnosti Stalinovy smrti byly po dlouhou dobu zahaleny tajemstvím a ani dnes zcela neutichly spekulace o tom, že mohl být zavražděn lidmi ze svého nejbližšího okolí. Podle dosavadního stavu bádání to však spíše vypadá, že největší podíl na svém konci měl on sám.

K Stalinově smrti významnou měrou přispěla jeho vlastní chorobná podezřívavost: obrátily se proti němu důsledky čistek, mezi jejichž oběťmi bylo mnoho lékařů. Byl komplikovanou osobností s psychopatologickými rysy a na sklonku života už převážila čistá paranoia.

První zdravotní potíže se u Stalina (narozeného v r. 1878 v Gruzii) ozvaly kolem padesátky. Na bolesti rukou a nohou mu lékaři doporučili pobyt v lázních, které začal Stalin s nadšením navštěvovat. Ozdravné kúry ovšem nemohly vyvážit jeho nezdravý životní styl – noční hostiny, nadměrné pití alkoholu a silné kouření. První infarkt ho zasáhl v říjnu 1945 a dočasná ztráta řeči ho donutila načas přestat komunikovat s okolím. Zdraví se stále zhoršovalo a lékaři u něj indikovali arteriosklerózu, anginu pectoris, hypertenzi, rozedmu plic a revmatismus.

Ve třicátých letech zavedl Stalin teror, v jehož důsledku zemřely desítky milionů lidí v celé zemi, ale až po válce, v souvislosti se vznikem Státu Izrael, se do jeho paranoického hledáčku dostala specifická skupina obyvatelstva – Židé. Jeden z úkolů zněl: získat převahu „ruského elementu“ v prestižních intelektuálních oborech a zbavit se především židovských lékařů. Bylo tedy jen otázkou času, kdy přijde řada také na osobního Stalinova lékaře V. N. Vinogradova. Když Stalinovi začátkem roku 1952 doporučil, aby výrazně omezil své pracovní aktivity, pochopil to rozzuřený vůdce jako pokus zbavit ho moci. Nařídil zatknout nejen Vinogradova, ale zahájit i rozsáhlou čistku mezi „podezřelými“ lékaři.

Tajná policie se dala rychle do práce. Na zasedání nejvyššího vedení strany v prosinci 1952 se už oficiálně hovořilo o „sabotáži v řadách lékařských pracovníků“. Stalinova paranoia v předtuše konce dosahovala vrcholu. „Beze mne bude tato země zničena, neboť vy nejste schopni rozpoznat nepřátele,“ obviňoval své strachem polomrtvé podřízené.

V lednu začalo rozsáhlé zatýkání prominentních lékařů. Prvním obviněným pro úmyslně špatnou léčbu dvou vysokých stranických funkcionářů se stal kardiolog Jakov Etinger, čistky zasáhly kromě Vinogradova také dalšího Stalinova osobního lékaře Mirona Vovsiho a špičkového neuropatologa A. Grištejna. Stalin dal odstranit nejen lékaře, ale i dlouholetého šéfa své ochranky generála N. S. Vlajka a svého osobního tajemníka A. N. Poskrebyševa. Rozsah čistek mezi lidmi ze Stalinova okolí, které proběhly těsně před jeho smrtí, vedla k úvahám, zda opravdu nešlo o spiknutí proti Stalinovi. V těch časech a s pomocí krutých metod tajné policie však nebylo těžké přinutit jakoukoli skupinu lidí k přiznání, že usilovali o Stalinův život. V každém případě neměl Stalin v předvečer svého skonu kolem sebe nikoho, komu by mohl důvěřovat. Stál sám proti celému světu „nepřátel a špionů“.

Osmadvacátý únor 1953 plynul v rytmu, na který byl Stalin zvyklý. Po celodenní práci se večer konala na jeho osobní dače v Kuncevu opulentní hostina, na kterou sezval tradiční okruh svých „spoluvládců“ – Nikitu Chruščova, Nikolaje Bulganina, Grigorije Malenkova a Lavrentije Beriju. Nad ránem se společnost rozešla a to bylo naposledy, kdy byl Stalin spatřen při vědomí.

V neděli dopoledne 1. března se v kuchyni na dače shromáždil sloužící personál a čekal na vůdcovy příkazy. Obvykle si v tuto dobu objednával čaj, snídani, pak poštu či dokumenty. Plynuly hodiny, ale Stalin se neozýval. Mezi personálem (všichni to byli příslušníci ministerstva bezpečnosti) se nenašel nikdo, kdo by se sám odvážil vstoupit dovnitř a zjistit důvod nezvyklého klidu. Teprve za dvanáct hodin, tedy až ve 23.00, se odvážil jeden z „bezpečáků“ Lozgačev vstoupit. Obraz, který se mu naskytl, byl šokující – Stalin ležel paralyzovaný na zemi, bez známek života. Nemohoucího diktátora odnesli na pohovku a přikryli ho dekou, ale místo aby okamžitě přivedli lékaře, zavolali šéfa ochranky Ignatěva a pak tajemníka ÚV Malenkova. O Stalinově osudu neměli rozhodovat lékaři, ale politici, kteří na jeho přežití příliš velký zájem neměli.

To se naplno projevilo, když na daču dorazila mocenská suita, která se tam ještě před pár hodinami dobře bavila. Při pohledu na bezmocného Stalina pochopili budoucí diadochové okamžitě situaci, nechali ho být a začali jednat. K Stalinově smrti přispěla jeho chorobná podezřívavost. Byla to příležitost, aby se stará garda, obávající se nevypočitatelných Stalinových kroků, zmocnila moci a především anulovala rozhodnutí nedávného XIX. sjezdu ÚV KSSS (1952), na jejichž základě byli někteří z nich zbaveni moci. Čtyřka Berija, Malenkov, Chruščov a Bulganin se „bez kormidelníka“ rychle dohodla na rozdělení mocenských pozic. Berija získal kontrolu nad ministerstvem vnitra, Malenkov se stal předsedou vlády, Chruščov zaujal vůdčí pozici ve stranickém aparátu (obě posledně jmenované funkce zastával výhradně Stalin). Teprve pak, když už nehrozilo nebezpečí nástupnických bojů, byli ke Stalinovi povoláni ministr zdravotnictví a lékaři. Muž, kterému podléhal celý Sovětský svaz, tak ležel 17 hodin bez jakékoli lékařské pomoci. Přihlíželo tomu několik desítek lidí; pokud chceme mluvit o vraždě, pak to bylo těch několik hodin nečinnosti.

Jak se později zjistilo, v Kuncevu nebylo ani nejzákladnější lékařské vybavení, například nitroglycerin. Lékaři tak mohli jen změřit krevní tlak nemocného (210/110) a zaznamenat krvácení v levé mozkové hemisféře. Na pátého března 1953, a to byl ještě Stalin naživu, bylo svoláno zasedání ústředního výboru, na kterém byly potvrzeny mocenské změny domluvené nad jeho tělem na dače. Za hodinu po ukončení zasedání, ve 21.50, Josif Vissarionovič Džugašvili-Stalin, jeden z nejkrutějších diktátorů 20. století, zemřel.

(Respekt, www.respekt.cz)