Duben 2008

Útěk z Leopoldova

(ze vzpomínek Josefa Černého a Pravomila Rajchla připravil Jiří Černý)

Před několika lety vzrušil veřejnost útěk Jiřího Kajínka z věznice na Mírově. Před více než padesáti lety, v roce 1952, se však podařil útěk skupině vězňů z věznice Leopoldov, kde byl v padesátých létech koncentrační tábor pro politické vězně a odkud utéci byla věc nemožná. Tehdy se o tom nemluvilo a teprve po roce 1989 se veřejnost mohla seznámit s podrobnosti útěku.

Můj otec, který byl více než 14 let vězněm na Mírově, ve Valdicích, na Borech, na Pankráci a v Leopoldově, kde si odpykával doživotní trest za tzv. protistátní činnost (byl odsouzen měsíc po procesu s dr. Miladou Horákovou), po návratu v roce 1964 nechtěl sice o poměrech ve věznicích mluvit, ale později sepsal své vzpomínky na tuto dobu (kniha vyšla v nakl. Paseka pod názvem „Za dráty komunismu“). Zmiňuje se ve svých vzpomínkách i o útěku vězňů z Leopoldova.

Podle mého soudu to tehdy, v padesátých letech, muselo to být něco zcela neuvěřitelného. Proto jsem začal pátrat, zda skutečně se útěk podařil a zda se vězni zachránili Nakonec jsem se prostřednictvím Edy Jarošové-Ottové, předsedkyně bývalých politických vězňů K 231, dověděl podrobnosti. Je to příběh téměř detektivní, dokonce je to detektivka pravdy. Jedním z těch, kterým se útěk z Leopoldova podařil, byl i Pravomil Rajchl. (Plukovník v.v., nositel Řádu bílého lva zemřel 25. 2. 2002 ve věku 91 let).

Věznici Leopoldov na jižním Slovensku nedaleko Hlohovce dal postavit roku 1669 císař Leopold jako pevnost na obranu proti Turkům. Údajně při její stavbě zahynulo asi 60.000 tureckých zajatců. Pevnost je šestiboká stavba ze žulových kvádrů s věžemi v každém rohu. Hradby jsou v průměru deset metrů silné a až 14 metrů vysoké. Proto byl útěk z této věznice prakticky nemožný. Věznice byla rozdělena na čtyři samostatné dvory, navzájem od sebe oddělené a nikdo se nesměl v prostoru věznice pohybovat bez strážního doprovodu. Na vnější straně hradeb zabraňovaly útěku dráty pod vysokým napětím. Dvojitý plot z ostnatého drátu byl i na hradbách. Na šancích za hradbami pobíhali po setmění cvičení vlčáci. Koridor byl v noci osvětlen a před ním bylo tzv. ostřelovací pásmo. Kdo do něj vstoupil, byl bez výstrahy zastřelen.

„Bylo nás šest, kterým se to podařilo“, píše ve svých vzpomínkách Pravomil Rajchl. „Vedle amerického občana Johna Hvasty byli ve skupině Josef Chalupa, Štefan Gavenda, Jaroslav Bureš, Josef Heřmanský a já. Mimo Hvasty jsme vlastně všichni byli tzv. smrťáci. Byli jsme totiž odsouzeni k trestu smrti, ale změnili nám to na doživotí.

„Když mně dali na práci v kasematech, prohledával jsem všechny chodby, většinou pod záminkou, že jdu na záchod, jinak by to bylo bachařům nápadné. Jednou jsem v jedné tmavé chodbě narazil na mukla (vězně), který právě vydloubával kámen z hradeb. Tak jsem poznal Štefana Gavendu a jeho kamaráda Jaroslava Bureše. Hned jsem se s oběma domluvil. Díra v hradbách, kterou chystali, byla obrácena směrem k řece Váhu. Mezi řekou a pevností procházela železniční trať, kudy pět minut před pátou odpoledne projížděl každý den rychlík. V pět nám také bachaři oznámili, že ,padla´ a že musíme odevzdat nářadí, lopaty, krumpáče. Pak bylo sčítání vězňů, což trvalo asi deset minut a pak už útvar odcházel do cel.

Vymyslel jsem plán útěku: nejdříve dokončíme díru v hradbách a až to bude hotové, těsně před pátou se shromáždíme u díry, kterou zakryjeme zevnitř dekou, aby zvenčí nepronikalo denní světlo. Poté, v okamžiku, kdy bude projíždět rychlík, vyskáčeme všichni ven.“

Několik dní pozoroval Rajchl chování bachařů na strážních věžích. Zřejmě byli přesvědčeni, že útěk z pevnosti je nemožný. Prchající by měli mít nejméně deset až patnáct minut náskok, než bude útěk objeven. Za tu dobu by měli být schopni přeběhnout rovné pole mezi pevností a Váhem přes železniční násep, kde nebyla žádná ochrana proti střelbě z věží. Samozřejmě, že bez rizika to nebylo. Co když se náhodou některý z bachařů obrátí a podívá se ven?

Každý den pracovali na díře jako krtci. Nejpilnějším byl Štefan Gavenda. Vždy si dovolili bachaře, že jdou na záchod a po pravdě řečeno v díře to opravdu silně páchlo. Mělo to však i svou výhodu: žádný z bachařů do toho velkého smradu nevkročil.

Vydlabané kvádry roznášeli po chodbě a před skončením směny jich několik museli zase nanosit zpátky, zarovnat díru a zamazat škvíry blátem. Šlo to velmi pomalu, ale poprvé, když spatřili světlo zvenčí, dostali novou sílu a povzbuzení.

Útěk plánovali na Štědrý den roku 1951, ale Gavendu dali na Vánoce do korekce a tak plán odložili na 2. ledna roku 1952. Ten den se v Leopoldově měnil režim. Věznici přebíralo nově zřízené ministerstvo Státní bezpečnosti v čele s ministrem Kopřivou a bachaři dostali červené nárameníky. Velitele pevnosti Mihálika vystřídal nový elitní kádr, který v nástupní řeči prohlásil: obrástete mechom a pak zdochnete. Z Leopoldova sa odchádza len nohama napred!

„Tyhle řeči nám zase tak moc nevadily, protože jsme měli naději, že utečeme“, vzpomíná Rajchl. Problém ovšem nastal, když mě oslovil můj francouzský přítel Gervais Garcette. Ten pracoval po válce v Praze ve francouzské repatriační misi. Komouši ho však zavřeli jako špiona a dostal, tuším, 25 let. Poznali jsme se na Borech v tzv. Kremlu. Jeho tatínek byl starostou v Bordeaux. Gervais tehdy mě zatahal za rukáv a svou špatnou češtinou povídá: Prrravoš, já vím, ty chceš utíkat. Ptal jsem se, jak na to přišel. Domluvili jsme se totiž, že nikomu o chystaném útoku neřekneme. Gervais si ťukal na čelo a jen říkal. Ty utíkat a já chci taky. Problém byl ovšem v tom, že Gervais byl těžce nemocný, měl žaludeční vředy a útěk nemohl v žádném případě vydržet. Nakonec jsem mu slíbil, že až se dostanu na svobodu, že o jeho osudu budu informovat příslušná francouzská místa, protože komunisti ho v lágru drželi tajně. Taky jsem svůj slib splnil později v Západním Berlíně a Francouzi ho později vyměnili za jednoho komunistického špiona, který si odpykával trest ve Francii.

A pak přišel očekávaný 2. leden 1952. Všichni uprchlíci byli na pracovišti, Štefan Gavenda s dekou omotanou kolem těla, ostatní s trochou natřeného ušetřeného chleba. Johny Hvasta s vitamíny z amerického balíčku a s pepřem proti psům. Všichni jsme byli nervózní. Podaří se to, nebo nás zastřelí?“ Štefan vyndával poslední kameny z díry. Už viděl na řeku. Vlak musel projet každou chvíli.

Pokoušel jsem se rozeznat, zda most přes Váh je hlídaný, ale pořádně jsme neviděli. Náhle se s rachotem blížil vlak. Gavenda už měl hlavu z díry venku, skočil a já hned za ním. Díra ve zdi však byla výš, než jsme původně předpokládali a pod hradbami byl ještě vyhloubený příkop Postupně vyskákali ostatní, Hvasta skočil jako poslední, dopadl však na bok a zvedal se sténaje. Kulhal, ale běžet mohl. Na nějaké ošetření nebyl čas. Rozběhli jsme se a stále čekali, kdy uslyšíme kulomety.

Uběhli jsme těch pár set metrů k trati a stále bylo ticho. Rychle se stmívalo. Doběhli jsme k mostu a viděli tam nějakou postavu. Neměl však v ruce zbraň a jak se později ukázalo, byl to nějaký stařík. Možná, že se šel projít, snad na někoho čekal, kdo ví. Ukázal nám cestu na rozcestí pod mostem a dodal: Len chlapci chytro choďte od tých kurev anciášských a nech vám pánbožko pomáhá!

Pod mostem se uprchlíci rozešli. Gavenda s Burešem a Heřmanským se pustili proti proudu řeky na sever. Rajchl s Chalupou a Hvazdou do Inoveckých hor na severovýchod. To už viděli nad pevností světlice a slyšeli poplašnou střelbu. Za okamžik vyjel z pevnosti autobus plný bachařů. Minul místa, kde byli uprchlíci prozatím ukryti. Nastala tma. Hvasta chvílemi rozsypával pepř proti psům.

„ V trestaneckých šatech nám byla zima“, vzpomíná Rajchl, ale vidina svobody po létech hladu , bití, ponižování nás hnala kupředu. Znal jsem ten kraj nejlépe a proto jsem se ujal vedení. Hvastova zraněná noha asi hodně bolela a museli jsme ho s Chalupou podpírat. Můj plán byl: držet se první dny mimo silnice, jít terénem, pokud možno lesem. Předpokládal jsem, že silnice budou obsazeny a že na nás pořádají bachaři velký hon.

Ty první tři dny byly pro nás skutečně strašlivé. Celý den jsme nevyšli z lesů, měli jsme hlad a byla nám hrozná zima. Hvastovi otekla noha, takže nebyl schopen chůze. Rozhodl se, že se vzdá úřadům a věřil, že ho americké občanství uchrání před smrtí. To jsme ovšem nemohli připustit. Jednalo se totiž nejen o něho, ale také o nás. Věděli jsme, a dovedli jsme si to představit, že estébáci z něj všechny potřebné informace vymlátí. Měli v tom zkušenosti a byli v tom skutečnými mistry. Byly to hrozné dny.“

Pochodovali tři dny severozápadním směrem od Piešťan k Novému Mestu nad Váhom. Asi po třech dnech ztratili Johna Hvastu. „John se zvolna belhal lesní cestou, zatímco já s Pepíkem jsme si balili cigaretu. Ruce jsme měli zkřehlé zimou, tabák a papírky vlhké. Mně navíc krvácelo trochu oko, do kterého mně v noci šlehla větev. Když jsme došli k místu, kde měl John být, nenašli jsme ho. Křičet jsme se báli a nesměli jsme si sednout, protože jsme věděli, že bychom se už nezvedli, jak jsme byli unavení a hrozilo, že bychom zmrzli. Čtvrtý den jsme došli do malé kopaničářské dědinky. Zarazili jsme u první chaloupky. Museli jsme riskovat. Dál už jsme nemohli.

Tak vy ste tie Česi, čo ušli z Leopoldova?

Přikývli jsme. Byli to chudí lidé, ale měli zlaté srdce. Dali nám zelňačku a domácí chleba. Schovali nás ve stodole v hromadě bukového listí. Říkali, že je vypsaná odměna pro toho, kdo nás udá a že esenbáci hlídkují na všech křižovatkách, přívozech přes Váh a že každý, kdo nás uvidí, nás má zadržet nebo zastřelit. To jsme předpokládali a dokonce i čekali. Pomáhali nám mnozí, ale nejvíce asi hajný z pod trosek hradu Tematína. Ten nás vzal domů, dal nám civilní oblečení, ošetřil nejen naše rány, ale i omrzliny na nohou. Ještě víc nám však pomáhala křesťanská láska, nezištná a také důvěra v nás. Věděli, že je to nebezpečné a přesto pomáhali, jak mohli. Za to jim nezůstanu nikdy být vděčný.“

Ze Slovenska na Moravu přešli u Strážnice. U Uherského Hradiště se s Josefem Chalupou dohodli, že dál půjde každý sám. Měli už civilní oblečení a nějaké peníze. Rajchl dokonce i zbraň, kterou dostal od jednoho bývalého slovenského partyzána.

„Nasedl jsem do vlaku na jedné malé zastávce, sedl si do tmavého kouta , vyhrnul límec od hubertusu a předstíral, že spím. Od útěku uběhly již dva týdny, doufal jsem, že i ostatním se podařil útěk. Myslel jsem i na Johna Hvastu, jeho osud mně ležel zvlášť na srdci. Nejel jsem pochopitelně domů, k ženě, k rodičům a blízkým kamarádům. Tam všude na mne, jak jsem se později dověděl, čekali estébáci. O pomoc jsem se chtěl obrátit ke kamarádům z fronty, především k těm, se kterými jsem prožil svůj stalinský křest v sibiřských koncentrácích. Byli to většinou volyňští Češi nebo podkarpatští Rusíni.“

Všechno však nešlo hladce. Rajchl dostal vysoké horečky, k tomu zápal plic a byl velice zesláblý. To už se skrýval u dobrých lidí u Kadaně. Sehnali mu i lékaře, který pro něj dokonce v nemocnici zcizil penicilinové injekce. Bez nich by asi Raichl nepřežil. Na svátek svatého Jiří, 24. dubna se dostal do sovětské okupační zóny a o den později dorazil přes Chemnitz a Berlin do amerického zpravodajského střediska.

„Přijal mne zpravodajský důstojník, bývalý Polák. Sundal jsem ruksak, vyndal z něj dvě pistole, 180 nábojů a několik granátů. Chudák Američan vystrašeně vyběhl ven a za chvíli se vrátil z ozbrojenou posilou.. Asi si myslel, že jsem přijel vyhodil jejich stanici do povětří. Nakonec se vše sice vysvětlilo, ale důvěru jsem u nich nezískal. Pozvali na mne specialisty z bývalé československé zpravodajské služby pplk. Šedu (alias Mr. Murfhy), snad Američana českého původu. Tvrdil mně, že podle jejich zpráv mám být již dávno mrtvý. Dokonce mě posadili na detektor lži, až jsem ztropil skandál. Pak se zase omlouvali, že dělali jen svou povinnost. Nakonec jsem se dostal ke „skutečným“ Američanům. Ti se začali zajímat především o Johna Hvastu. Já jsem tehdy o Johnovi nic nevěděl, řekl jsem jim, že jsme ho při útěku ztratili v lesích v horách. Teprve později jsem se dověděl, že se schovával delší dobu ve slovenských horách u dobrých lidí, dostal se do Prahy, kde ho Američané schovávali na americké ambasádě. Odtamtud se dostal po nějaké době přes západní Německo do USA. Stal se brzy slavným, pořádal přednášky, zapomněl na svou slovenskou ženu Gábinku a tím skončilo naše přátelství.“

Štefan Gavenda skončil tragicky. I jemu Američané po přechodu do západního Berlína nevěřili. Rozhodl se, že přivede s sebou Johna Hvastu. Na hranicích ho prý chytili a na Hod Boží velikonoční prý popravili.

Josef Heřmanský se schovával u své snoubenky v Praze a při náhodné prohlídce ho tam policie našla. Někdy na podzim roku 1953 ho prý přivezli zpět do Leopoldova, při výsleších mu poranili páteř, nechodil, nemluvil a občas ho kamarádi vynesli na sluníčko. Propuštěn byl prý na amnestii v roce 1964. Zachránili se i Jaroslav Bureš a Josef Chalupa.

Stručné vzpomínky Pravomila Rajchla na útěk z pevnosti Leopoldov jsou nesrovnatelně dramatičtější než útěk Jiřího Kajínka, kterému sdělovací prostředky věnovaly tolik pozornosti.