Duben 2008

Nikdy bych si nepomyslel, nikdy nedoufal...

Vladimír Cícha

Občas mě to napadne. Mnohdy je to dílem přečtení textů autorů píšících do tohoto listu, jindy četbou denního tisku, sledováním TV-zpravodajství, někdy je to kniha, kterou si přečtu. A mnohdy moje vlastní pozorování. Tedy, nikdy jsem si nepomyslel, že se snad, vzhledem k nepříliš znamenité rodinné tradici, tedy genetice, dožiji alespoň začátku jednadvacátého století. Ale dožil jsem se.

Na tom má zásluhu moderní věda, odbornost lékařů a fenomenální zručnost chirurga, jehož znalost anatomie přesahuje hranice mého vnímání. Daří se mi celkem dobře a možná proto mám teď roupy a nutkání vyjádřit se k jistým věcem. K tomu, co děje se ve světě, ke změnám, které v něm v průběhu let nastaly. Na jedno činím si nárok: je to jen a jen můj osobní, jakkoli možná nesprávný, ale možná, že i ne zcela chybný, názor.

Podstatou úvahy je otázka: vezmeme-li v potaz vše, co se pozorovateli nabízí k utvoření jeho názoru, je dneska lépe nebo hůře ve srovnání s minulostí? Tedy ne tou minulostí, kdy probíhaly obě světové války dvacátého století. Ale malinko dřívější, třeba té, o níž píše Stefan Zweig ve znamenité knize Svět včerejška (a hlavně v kapitole první Svět jistoty).

Je to otázka nejen zajímavá, ale zasluhující si důkladného zamyšlení a nepochybně i znalosti statistik a faktů. Přiznám se, že k tomu mám přístup poněkud omezený, ledaže bych se chtěl po několik hodin věnovat informacím, jež sděluje geniální internet. Tento zdroj informací mám, stejně jako mám za to, že i bez něj lze se dopracvovat k závěrům jakkoli osobním. A konec konců, což básník Elliot nenapsal, že v přílišném množství informací ztrácí se vědění?

Ano, odpověď na otázku, zda dnešní časy jsou lepší než ty minulé a to z ohledu specifického stejně jako zcela všeobecného, není docela lehká. Možná, že se dá zodpovědět poukazem na rčení, že každý je strůjcem svého štěstí. To ale, dle mého názoru neplatí neomezeně. Neboť jsou okolnosti, které přesahují možnosti jedince počínat si tak, aby svého štěstí (uplatnění, ocenění, spokojenosti) dosáhl. Jsou to okolnosti, které nastolil systém. Činící ze svých obyvatel sotva lidi mocné, o věcech prospěšných nebo špatných sotva rozhodující. Politicky, ekonomicky.

Ale i tak ... Souhlasím, dnes vyspělá západní společnost nabízí jedinci věci úžasné. Ale jen notorický optimista si může myslet, že je mu dopřáno významně ovlivňovat svůj život. Vychází totiž z toho, že jeho životní preference jsou právě takové, jaké mu konzumní společnost nabízí. I když je to často spíš stres a finanční nepříjemnost (zadlužení), pokud jeden není fištrón a léčku prokoukne.

Je známo, že bezpočet významných institucí, organizací a veleobchodních domů užívá moderní psychologie k tomu, aby obyčejného konzumenta, který, žel, nevidí smysl života jinde než ve vlastnictví mnoha nepotřebných a velmi často drahých věcí, dostaly právě tam, kam jej dostat chtějí.

Pravda je, že tento trend má i své dobré stránky. Technické vymoženosti zbavující muže i ženy ne právě radostných úkonů a činností minulosti, informatika, nabízející vědění, šetřící čas (i když špatně užívané o čas připravují).

Navíc do světa západní civilizace a ekonomocké dominance zasahuje dnes faktor ekonomického růstu Číny a Indie (za pomoci,,, dle mého názoru, ne právě chytré podpory a investic Západu).

A vliv islámského terorismu, sotva nadějná situace v Iráku a nejistá v Íránu nemohou přispívat k optimismu obyvatel západního světa. Mohou nastat období uklidnění, ale nevěřím, že ta budou dominantní.

A docela na závěr: co mě vlastně fascinuje? Že v dané situaci značně politicky komplikované, nedošlo dosud k další veliké válce! Jistě to stojí strašně moc úsilí a peněz a zdá se mi, že absoluně nejvíc tu zemi, která svět už nejméně dvakrát dostala z nesnází vojenských stejně jako ekonomických, Spojené státy americké. A to navzdory právě probíhající ne právě obdivuhodné šarádě volby kandidátů na místo prezidenta této světové velmoci.