Duben 2008

Hněvy páně Bémovy aneb O vyhlídkách olympijské slávy

Luděk Frýbort

Slušně zavedený stát s dobrou mezinárodní pověstí žádnou olympijskou slávu nepotřebuje; když někdo přespříliš baží po prestiži, znamená to, že s ním něco není v pořádku.

Hospodské sprosťáctví, jakáž pomoc, mají v sobě někteří politikové zemí českých nejspíš geneticky zakódované, takže jakmile jim něco nejde pod nos, roznadávají se jako špačci. Primátora měst pražských, pana Pavla Béma, jsem však až dosud do této kategorie nezařazoval, jakkoli ne všem jeho skutkům bych udělil schválení; jevil se mi jako člověk vystupování slušného, zjevu příjemného, aspoň jeden gentleman v tom jézedáckém houfu, říkal jsem si. Nicméně i on se najednou roznadával jako špaček. To už musí být něco, povím vám, když člověk takového typu ztratí sebeovládání. Co se mu stalo?

Inu co: paní senátorka Juřenčáková, majíc své pochyby o projektu pražské olympiády, navrhla o té věci uspořádat referendum. Svolí-li český lid většinou hlasů, bude mít olympiádu, záležitost vysoce prestižní, ale také pěkně drahou; nesvolí-li, nezaskví se jeho drahá vlast sportovní slávou, ale také se jí nevytvoří díra v kapse. Což, řekl bych, zní vcelku rozumně. Avšak pan Bém, slyše ta slova, jal se zlořečit paní senátorce způsobem gentlemana nehodným. O prachprostém, vulgárním, nejzemitějším populismu byla řeč ... co to, slovutný muži? Proč, řečeno slovy Jana Wericha, necháváš prchlivosti cloumat svým majestátem? Má snad pochybnost pan Bém o zdravém instinktu českého lidu a obává se, že ponechán svému hloupému rozumu by rozhodl špatně? Ale kam se pak schovala ta chudinka demokracie? Nechat se jednou zvolit a pak už vyhradit veškeré rozhodování svému nad vše nadřazenému majestátu, to dovedou i pánové Mugabe s Putinem. I kdyby něco jiného neříkala sama ústava, nenechám se přesvědčit, že veškerá moc v demokratickém státu vychází z úzké partajní kasty a obecnému lidu přísluší pouze s úctou přihlížet, co vzácní pánové upekli. A že, abych se vrátil k paní Juřenčákové, kdo by chtěl krom panské vůle přihlédnout i k lidovému instinktu, jest vulgárním populistou. Nesedí mi ten tón, ne a ne. A nejen mně; není nikterak vzácné tušení, že se v závětří olympijského ohně peče ještě něco jiného, nepříliš kalého. A pan primátor tuší, že lid něco tuší, a protože to tuší... Prásk do stolu pěstí velmožovou!

I skrze trojí stěnu je slyšet, co požbrblává poddaný lid a o čem pěje i ptactvo na střechách: to si zase tou olympiádou někdo namastí kapsu! To už tak je, že poddaný lid má sklon k ukvapenosti a nectí presumpci neviny. Jenže už bylo mnoho paní a dívek, jež také vycházejíce z presumpce neviny špacírovaly po Staroměstském rynku a najednou koukaly, že mají uřezanou kabelku, není-liž pravda. Lidový instinkt nevychází z presumpcí, nýbrž ze zkušeností; a ty jsou takové, jaké jsou. Jinak řečeno, tak dlouho si páni politikové království českého zadělávali na pověst korupčníků, před jejichž kumšty není žádná miliarda jistá, až si na ni zadělali. Třeba jim teď opravdu jde jen o tu sportovní slávu a o nic jiného. Ale málokdo jim to věří, zejména pokud jde o náklady na ten velkolepý špektákl. Zanechme tedy primátorsko-senátorských rozbrojů a pohlédněme, o čem hovoří čísla. Neboť jak již staří Římané říkávali, jedno numero lepší jest celého pytle řečí.

Omrzelo se už světu pojetí olympiády na způsob velkotonážní diskotéky s teatrálními efekty, i tvrdí jeden každý uchazeč, že se hodlá navrátit k olympijské prostotě, jaká panovala za časů Periklových. I před athénskými hrami v roce 2004 se tak tvrdilo, jak pamatuji. I nyní před pražskými, jestli Pánbůh na zemi českou tu pohromu dopustí. Jak ta ušlechtilá předsevzetí nakonec dopadají, posuďme sami. Paní Juřenčáková vyžhavila doběla hněv páně primátorův připomínkou vývoje nákladů na olympiádu v Athénách; my se jím ale nedejme mýlit a proveďme srovnání.

Původní řecký projekt vycházel z předpokladu 3,9 miliardy US dolarů neboli 68,96 miliardy Kč v současném přepočtu. Jelikož dolar ztratil od té doby víc než třetinu hodnoty a také zdražování za ty čtyři roky udělalo své, není to číslo podstatně jiné, než k jakému došli navrhovatelé pražští. Řekům se dalším nevyhnutelným působením osudu rozrostly náklady na 10 miliard amerických neboli 176,83 mld. českých. Podělíme-li toto číslo původní kalkulací, vyjde nám 2,563násobný nárůst. Diblík podezření se vkrádá ... není-liž to, aj aj, bezmála týž poměr, jímž stavba jednoho kilometru české dálnice převyšuje cenu s ní srovnatelného kusu asfaltu v západnějším zahraničí? Že by přihořívalo?

No nic, počítejme dál. Projektanti pražské olympiády stanovili její náklady na 134 miliard Kč, avšak zděšeni pomyšlením, co tomu řekne žbrblající veřejnost, přesunuli část té sumy do kolonky „investice“, čímž jim vyšlo 88 miliard. Což však není snížení nákladů, nýbrž účetnický fígl, pročež zůstaňme při původním numeru. To, vynásobeno athénsko-dálničním koeficientem, dává 657 miliard Kč. Žebříček zkorumpovanosti, jak jej vypracovala organizace Transparency International pro rok 2007, naštěstí z té obludné sumy zase kousek ubere: Republika česká je na něm oproti Řecku situovaná lépe o 0,4 bodu desetiprocentní stupnice, neboli o 4 procenta celkové částky. Konečné číslo tak vychází na 631 miliard Kč. To ovšem berme jen jako orientační hodnotu; jak do olympijského roku 2016 narostou ceny, kam se mezitím vyšplhá či spadne česká koruna, a co za ten čas předvede tabulka zkorumpovanosti, neví nejen pan Bém, nýbrž ani všichni svatí. Jen jedno můžeme určit s absolutní jistotou - současně vyprojektované číslo nákladů i bez všech fíglů a lišáctví mocně nabobtná a olympijští projektanti a s nimi i veškerý lid český by se měli modlit, aby zůstalo jen u toho dvouapůlnásobku.

Předkládám k uvážení, stojí-li vůbec za to pořádat megalomanská představení. Jejich náklady převyšují možnosti nevelké středně zámožné země, a výtěžek bývá mizivý i v případě, že k němu přičteme pochybnou hodnotu zvanou prestiž. Na jásot fandů nedejme; každý fotbalový zápas se tváří, že jím nastává nová epocha lidstva, ale ve skutečnosti se jen málokdo rozpomene, kde se konalo předminulé mistrovství. Právě tak nic nedejme na tvrzení, že na rozdíl od všech předchozích, kam až paměť sahá, zrovna tato naše slavná olympiáda nepřinese ztrátu, nýbrž zisk; to se také říká pokaždé. I zpustlých, kopřivami a mladou březinou zarostých sportovišť zůstává pokaždé dost, a co hlavního, i mohutně namazaných kapes v přímém poměru k tabulce Transparency International. Ó, těch zakázeček líbezných, těch výběrových řízení zfixlovaných, za sto let se taková příležitost nenaskytne... Co? Že ne? Že takové dohady postrádají důkazů? Že ať dosud bylo korupčních zlodějen, co bylo, tentokrát ale vše proběhne naprosto korektně a transparentně? Shlédnětež, páni politikové, k svému lidu, jak se směje, na čelo si ťuká, i vrabci na pražských střechách se smějí. Máte to marné, kdybyste právě teď nejčistší úmysl pojali, nikdo vám jej neuvěří, neboť takovou jste si udělali pověst. Mávejte olympijskou pochodní, až ji napravíte. A raději ani pak ne.

Nemám s žádnou olympiádou zkušenost jinou než televizní, a i bez té bych se obešel. Zato jsem si zblízka a intenzivně užil bláznění kolem světové výstavy Expo 2000 u nás v Hannoveru. I tehdy se říkalo, jaký náramný prospěch z ní našemu městu vyplyne, jakou slávou se navěky ozdobí, z celého světa že se pohrnou miliony lidstva, dychtivé zhlédnout ten nevídaný div, a co staveb užitečných nám po ní zůstane... Dopadlo to pak takhle: lidstva se dostavila desetina ohlašovaného počtu; ubytovací kapacity, jichž nemělo stačit od Berlína po Dortmund, nakonec zůstaly neobsazené i v samotném Hannoveru, a kdo rozšířil svůj příbytek o hostinské pokoje nebo v záchvatu optimismu postavil nové appartementy, zůstal koukat do prázdných zdí. Doteď Hannover sužuje přebytek bytů, což oceňuji zejména já, osoba nájemnická; aspoň mi hned tak nekyne zvýšení činže. Z veřejně prospěšných staveb zůstala jedna mimoúrovňová křižovatka, již bylo možno postavit i bez Expa za setinu celkových nákladů, a rozlehlé, prázdnotou zívající výstaviště se zbytkem pomalu se rozpadajících pavilonů. Jak ani netřeba dokládat, navzdory optimistickým propočtům skončila celá akce dluhem, z nějž se město Hannover dodnes nevyhrabalo. Jestli na tom měla podíl i korupce ... ani bych neřekl, to už by se za ten čas něco provalilo; Německo není Řecko. Ale i odhady účelově nafouknuté, stavby překynulé, namastí mnoho kapsiček a vyústí ve ztrátu.

Shrňme poznatky z olympiád, světových výstav i jiných nadměrečných teátrštyků do jednoho závěru. Především: nevyplatí se ani státu, ani městu, a už vůbec ne občanovi, jenž ze svých daní celou tu parádu financuje. Co se slávy a prestiže týče, slušně zavedený stát s dobrou mezinárodní pověstí žádnou nepotřebuje; když někdo přespříliš baží po prestiži, znamená to, že s ním není něco v pořádku. Ostatně zimní olympiáda v Rusku, letní v Číně, že ano ... takhle ještě nějakou v Zimbabwe. Ale o tom jsem už psal. Pochybuji, je-li účelné vydávat se z peněz za myšlenku původně snad ušlechtilou, ale naivní ve svém předpokladu amatérské nezištnosti a zdegenerovanou na úroveň kšeftovního představení. Ale i kdyby námi tolik cloumal fandovsko-prestižní chtíč, že by nám ten ukrutný výdaj za to stál, pomysleme, že se Praha nemá dočkat olympiády hned zejtra, nýbrž za osm nebo za dvanáct let. Do té doby... Principálové země, jejíž rozpočet se ani v době vysoké konjunkrury neobejde bez zadlužování, by si neměli pohrávat s myšlenkou třeskutě nákladné velkoakce na tak dlouhou dobu dopředu. Pyšníme se růstem mezd a blahobytu, kterýžto zázrak ale má i svůj rub: je z velké části postaven na zahraničních investicích. Důvodem toho není niterná láska investorů ke krásám vlastí českých, ale že je v nich pořád ještě poměrně levná pracovní síla. Až ten stav skončí, rozevřou krovky a odletí o hranici nebo dvě dál. Potom ... obyvatelstvo uvyklé blahobytu, jejž není z čeho financovat, partaje uvyklé rozhazovačnosti, černá díra dluhů, pohlcující i zbytek daňového výnosu, politika, když už pomlčíme o korupci, stejně jako dnes krátkozraká, neschopná pohlédnout dál než do konce volebního období ... a do toho ještě půlbilionová olympidáda... Nevím, lide český. Nevím, projektanti olympijské slávy i slovutný pane Béme osobně, nevím, nebylo-li by záhodno spíše než podávat přihlášku olympijskému výboru, zažádat si preventivně o rozvojovou pomoc.