Duben 2008

Mejdlíčko a kytičku

Luděk Frýbort

Tak jsem zrovna potlačil ideologickou diverzi ve své vlastní rodině. Přišla žena s úsměvem na tváři, že prý půjde s přítelkyní na počítačový veletrh Cebit, a to, považ, zadarmo! Stojí jinak ten špás 38€, ale mně bude stačit jen zapsat na jednu internetovou adresu své jméno, bydliště a takové věci, a oni mi ti hodní lidé za to pošlou volňásek, to vše v rámci Mezinárodního dne žen. No co; za starších dob dávali v Československu k MDŽ mejdlíčko a kytičku, teď zase volňásky na Cebit, proč té laskavosti nevyužít, že? Musel jsem jí velmi důtklivě a podrobně vysvětlit, co to takový Mezinárodní den žen je, z čí kuchyně pošel, a že by už rovnou mohla jít s bolševiky do průvodu, třeba by tam taky něco dávali zadarmo.

Nicméně mejdlíčkové výročí je zde a lze očekávat, že se opět vyrojí požadavky uznání za státní svátek; a vysvětlení, jak jsem je podal své choti, může být užitečné poskytnout i širší české veřejnosti. Bude-li pak ještě kdo dychtiv mejdlíčka, je to jeho věc; ale musí si být vědom toho, kam a po čí bok se tím řadí. První řeči o mezinárodním svátku žen se začaly vést na Socialistické konferenci ženských spolků v Kodani v roce 1910, jejíž organizátorkou byla pozdější Leninova spolupracovnice Clara Zetkin. Měly jím být uctěny bojovnice Pařížské komuny v r. 1871 i jiné padlé revolucionářky, jen datum svátku nebylo ještě určeno. K tomu došlo až v roce 1921 na Druhé mezinárodní konferenci komunistických žen v Moskvě, již udávala tón Alexandra Kollontajova, patrně nejinteligentnější z žen kolem Lenina. Osmý březen byl údajně zvolen na památku stávky dělnických žen v Petrohradě krátce před Říjnovou revolucí; že skutečným účelem nebyla oslava nějakých nešťastných, dávno zapomenutých bábušek, nýbrž ovlivnění v komunistickém duchu mohutně se rozvíjejících ženských hnutí v celém světě, netřeba zvlášť rozvádět. Mimo hranice sovětské vlasti leninský Den žen zatím velkou odezvu nenašel.

Po roce 1945, když došlo k ideové konfrontaci zvané „studená válka“, byl ovšem rodokmen svátku silně podezřelý a ve snahách o ovlivnění Západu nepoužitelný. I byla vynalezena legenda o stávce textilních dělnic v New Yorku 8. března 1857, brutálně potlačené kapitalistickou policií, v kterémžto obalu se MDŽ prodává podnes. Neutrální dějepisné bádání ale žádnou stávku k tomu datu a místu nepotvrdilo; po dlouhých výzkumech došlo k závěru, že báj o americkém původu Dne žen vyšla roku 1955 z dílny sovětské dezinformační služby ve snaze zbavit jej bolševického zápachu a učinit tak prodejnějším v západním světě. Ve světě východním takových okolků nepotřeboval, neboť mohl být snadno prosazen vrchnostenským výnosem, nejdřív v sovětské okupační zóně Německa (pozdější Německé demokratické republice), poté i ve všech ostatních koloniích sovětské moci.

Vztahovat svátky a oslavy k výročím všelijakých rebelií, stávek, potlačených demonstrací a podobných legrací je ale dvojsečná věc. Během toho vzrušeného času, v němž uzrávaly ideologie, je pořádal ledaskdo, nejen revolucionářské ženy. Rovněž zkrvaveným rouchem mučedníka se může ohánět ledaskdo; a představme si, že by někdo navrhl k oslavám třeba výročí Hitlerova mnichovského puče, jejž 9. listopadu 1923 také nijak zvlášť v rukavičkách potlačily vládní ozbrojené síly. Absurdní, říkáte? Nepředstavitelné? No, sám bych byl té mínky. Ale pak mi, k čertu, povězte, proč máme bez výhrady přijímat výročí, jež zčásti určila k oslavám leninská Konference komunistických žen, zčásti si vycucala z palce KGB? Chceme-li už bezpodmínečně oslavit roli ženy, a ještě spíš matky, protože být žena není žádná zvláštní zásluha, nabízí se tradiční, nepolitický a účelně nezfixlovaný Svátek matek, připadající ve většině evropských zemí na druhou květnovou neděli. Můžeme k tomu datu pěkně zabalit a mašličkou převázat mejdlíčko, a spolu s pěknou kytičkou dát mamince, máme-li ve svém okolí nějakou. Komunistický dezinformační podfuk toho není hoden.