Duben 2008

O lidech a volech

Luděk Frýbort

Je mi hloupé se ještě jednou vracet k té prezidentské volbě, jejíž vzteky a rámusy tucetkrát převýšily celkem nevalnou závažnost. V jednom ohledu by však mohla zůstat trvalou stránkou českých dějin: podívejte se, potomkové, co vyváděli vaši předchůdci v roce 2008, abyste věděli, co demokracie není a nesmí být, nemá-li si vysloužit titul šaškárny jako tenkrát!

Taková už bývají politická i jiná hlasování: jeden zvítězí, druhý podlehne. V zaběhlých demokratických poměrech podlehnuvší pogratuluje, vítěz gratulaci zdvořile přijme, co jsme si, to jsme si. Až do příštího střetnutí téhož druhu pak politická mašinka jede po své koleji, třebaže směr jízdy nemusí odpovídat ledačímu názoru. To ovšem vykládejte českým junákům. Druhé místo v hlasovacím klání pro ně není demokratickou nezbytností, nýbrž pohanou, již je třeba smýt ... no, krví snad ne, ale aspoň nadávkami a vyloučením ze strany, ne-li přímo z řad lidstva. Listuji novinami z těch dnů, a co jmen a tváří je vydáno opovržení, tady nějakého Evžena Snítilého, jestlipak jsem do té chvíle o tom pánovi slyšel, vylučují jeho spolustraníci z partaje za ten neslýchaný zločin, že nehlasoval dle komanda stranické vrchnosti ... zde se zase snášejí hromy na hlavu jisté paní Zubové, kterážto opovrženíhodná dáma si dovolila hodit se marod, aby nemusela hlasovat, jak nechtěla, no řekněte sami ... a nějaký Pohanka s Melčákem, to už vůbec. Přeběhlíci! Korupce! Zrada! S bílou páskou na očích před hlavně popravčí čety s takovými, ne do ctihodné hlasovací síně! A někde zpoza záclony Španělského sálu na to kouká ta chudinka demokracie a táže se sama sebe - jsem to ještě já?

Čistou náhodou se jistá zaoceánská země také chystá k volbě hlavy státu. A ne že by se uchazeči o tu hodnost navzájem dost neosočovali, psí chlupy si v polívce nehledali a sami se za vzory státnické moudrosti nevyhlašovali. Ale senátor z Missouri, ač člen téže partaje, může dát přednost jinému kandidátu než guvernér z Wyomingu, aniž pohnán před stranický tribunál s obviněním z přeběhlictví, zrádcovství a půl kopy jiných zločinů. Může někdo říkat o Iráku nebo třeba o potratech něco přesně opačného než jeho stranický kontrahent, a přesto jsou oba dobrými Republikány. Panuje v té divné zemi přesvědčení, že není účelem politické strany být stádem jednotně bučících volů, nýbrž sdružením svobodně uvažujících občanů; že politická strana má mít určité povšechné zaměření, ne však do posledního puntíku vypracované závazné direktivy, od nichž kdo se odchýlí, zasluhuje odstřelit jakožto zrádce. A ať mám jakékoliv pochybnosti o směru, jímž kráčí dnešní nebo i budoucí americká politika - ono se nikdy neví, kam to domydlí usmívající se volební vítězové - říkám: tohle, miláčkové, je demokracie. To je příklad pro všechny ve vlastech českých, kdož si přisvojují její vznešený název, významu však nedorostli.

Kdyby měla být demokracie závodem větších či menších volských stád, v čem se pak liší od totality? Pouze v tom, že stádo není jedno, nýbrž dvě, čtyři nebo pět? Vrchní volové, to se ví, na sebe nevraživě bučí, ale jak snadno se někde stranou sejdou, pastvu si rozdělí, nepohodlné ze stáda vypudí ... jako bychom to neznali. Nikoli, pravím. Podmínkou demokracie je svobodné vyjádření názoru, ať v hospodě nebo v partaji. Názor pak je ve volském stádu jeden, kdežto kolik je myslících lidí, tolik i názorů; kdyby toho nebylo, neučinil by Bůh vrcholem stvoření člověka, nýbrž vola. Z téhož důvodu se osměluji prohlásit: politický systém provozovaný tohoto času v republice České není demokracie, leda její zárodek. Avšak zárodek, kterému nestačilo osmnáct let, aby se vyvinul, se stává záprtkem; je tudíž nejvyšší čas přehodit výhybku od jednoty k mnohosti, od volské poslušnosti k samostatnému jednání, od pohodlného přežvykování v rámci stáda k zodpovědnosti. Sláva vám, vy zrádci a přeběhlíci, že jste se toho aspoň náznakem odvážili, ať je vaše partajní příslušnost jakákoliv! Druhou alternativou je srůstání volských stád v jedno: a to jsme tady, proboha, už měli. Kde vlastně leží hranice, za níž demokracie pozbývá svého smyslu, třebaže si podržela název? Také Severní Korea v něm má cosi demokratického, není-liž pravda. Kdo neví, jak se v té věci rozhodnout, nechť pohlédne do Ameriky, třebaže vím, že mnohému z nás ta směrovka ani trochu nevoní.