Duben 2008

Sejměme brýle mámení aneb O důchodové patálii

Luděk Frýbort

Netěšme se růžovým zdáním; jako vždy a všude není účinnou metodou k zažehnání problému blahodějný zásah zvenčí, nýbrž jen vlastní schopnost a vůle. Jako obvykle, co jinde je dlouho pravidlem, začíná být s velkým popraskem objevováno i v království českém. Jak neporušitelně připevněn se zdál být odchod do důchodu v šedesáti letech, a teď najednou z toho má být pětašedesát! A nikdo ani moc neprotestuje a občanskou neposlušností nevyhrožuje, dokonce ani sociálové, vždy tak věrní obhájci práv a vymožeností pracujícího lidu, inu, to už musí být věc proklatě naléhavá. Neboť i největšímu zastánci lidových práv je obtížno popřít, že průměrný věk se zvyšuje a populace stárne, porodnost naopak klesá; a kdo má pak financovat důchodové nároky čiperných dědoušů? Proč by nemohli ještě pár let pracovat a do důchodové kasy přispívat? Pohleďme na západní Evropu, nabádají novinoví komentátoři, tam byla pětašedesátková lať už dávno nastavena!

No, jak komu, řekl bych. Jelikož v jednom ze států západní Evropy sám žiji a mlýnem žádosti o důchod protažen jsem byl, dovolím si ten údaj trochu zrelativizovat. Je tomu jako vždy, když se střetají dva protichůdné zájmy: že se něco dělat má, neznamená ještě, že se to také dělá. Aby lidé odcházeli na odpočinek pokud možno týden před smrtí, je zájmem důchodového úřadu s jeho permanentně prázdnou pokladnicí. Zaměstnavatelem, ať soukromým nebo veřejným, cloumá zájem přesně opačný: starý zaměstnanec je drahý zaměstnanec, a to zejména ve státním sektoru, kde stárnutí automaticky přináší postup v platových tabulkách. Kmet, doživší se ve své židli vrcholného platu, může proto být snadno nahrazen třicetiletým junákem za poloviční žold, čehož je bohatě využíváno; nařízení je nařízení, ale nesčetné výjimky, dodatky a jednorázová opatření dovolují odejít do výslužby prakticky každému, kdo o to stojí.

V soukromém sektoru pak není problém propustit zájemce po dohodě, obvykle i se slušným odstupným: to víte, zakázek je málo a podniku hrozí přeložení výroby do Bulharska. Tak se stalo, že v Německu sice platí věková hranice pětašedesáti let, ale v průměru věší zaměstnanectvo práci na hřebík už před šedesátkou, aby si za cenu o něco nižšího důchodu užilo několika let v plné životní síle, než se dostaví skutečné stáří. Ono také ... ministerský ouřada může sedět za svým šrajbtyšem ještě v osmdesátce, ale představme si pětašedesátiletého pokrývače nebo dřevorubce. Kdepak, v pětašedesáti se v Německu stává důchodcem pouze ten, komu je život bez docházení do práce pouští. Přesluhování nebo takzvané prdušení, podotýkám, se naopak nepovoluje. Dovoluji si zavěštit, že tak či podobně dopadnou tance kolem důchodového věku i ve vlastech českých.

Ale to není přesně ono, proč jsem se dal do sepisování tohoto článku. Dočítám se právě útěšnou zvěst: nebude to s tím stárnutím populace přece jen tak horké, jelikož pomoc je nasnadě. Nač nestačí rozmnožovací úsilí domácího etnika, předpověděl pan Petráček nedávno v Lidových novinách, doplní příliv produktivních cizinců, čímž bude vystaráno. Hovoří dál o pomyslném referendu, jehož ústřední otázka by byla nastavena takto: Chcete zachovat dosavadní důchodový systém tím, že země přijme každoročně 300 000 cizinců? Není zcela znát, zda si nedělá legraci, ale zdá se, že ne. V tom případě ale uvažuje ten jindy tak bystrý muž dosti povrchně, což mu nemohu nevytknout. Jakých cizinců, pane Petráčku? Pravíte, že produktivních; to je sice správné, ale kde je chcete vzít? A hlavně: v jakém smyslu produktivních? V zemích českých přežívá z minulých časů představa dělníka tvrdých dlaní, jenž mávaje produktivním krumpáčem buduje světlou budoucnost. Představu se zdají potvrzovat zástupy Ukrajinců a jiných takových, kteří přicházejí vykonávat podřadné práce, do nichž se domácím lidem nechce. To ale, obávám se, není trvale udržitelný vzorec. Evropský Západ a Východ se navzájem přibližují, jak výdělky a produktivitou, tak svými problémy a starostmi; i není pravděpodobně vzdálen čas, kdy se české starosti budou rovnat britským či německým. Jimi pak není, odkud vzít dostatečný počet kopáčů a nádeníků, jako spíš vysoce kvalifikovaných odborníků. Jenže těch pohříchu přistěhovalectvím nepřibývá, nýbrž naopak jeví tendenci mizet za lepším uplatněním do USA a jiných zámořských končin.

Nechtějí-li teorie fungovat, bývá to tím, že do nich byla zabudována zbožná přání a povrchnosti. Jsem sám přistěhovalec ve své exilové zemi, takže snad nebudu zván xenofobem, když se odvážím vyslovit, co je i beze mě všeobecně známo, jen není oportunní o tom mluvit: že existují přistěhovalci tací, kteří jsou zemi přínosem, a onací, kteří jí dovedou být sakramentskou přítěží. Jak současná nabídka vypadá, převažují bohužel spíš ti onací. Česká emigrace minulých desítiletí, aniž se chci vytahovat, zemím Západu přínosem bezpochyby byla. Tvořili ji lidé vysoce či aspoň středně vzdělaní, v různých oborech kvalifikovaní, připravení v tvrdé práci dohnat náskok, jejž proti nim měli domorodci. Také, což není bez významu, lidé své druhé vlasti za vlídné přijetí vděční a s ní se identifikovavší. Příživníčkové se mezi námi vyskytli také, ale bylo jich málo. Proto jméno Čech je - nebo spíš donedávna bylo - v západním světě doporučením.

Je však silně nejisté, lze-li tutéž nabídku vyfiltrovat ze současných uprchlických proudů, jak je do Evropy chrlí převaděčské mafie. Kdo v nich chce hledat náhradu za chybějící domácí pracanty, dožije se pravděpodobně zklamání. Někteří se uchytí u lopaty, jiní se snad za nemalých nákladů dají přeškolit na něco náročnějšího, ale většinu zneužitých chudáků pohltí přistěhovalecká ghetta, kde budou živi ze sociální podpory, jiní zůstanou v zemi ilegálně a jejich obživou bude zločin. A výjimky? Jistěže jsou a budou. Jestli ale jejich počet bude činit tři sta tisíc ročně jen pro samotnou zemi českou, jak zněl radostný předpoklad páně Petráčkův, o tom, račte dovolit, bych se osmělil pochybovat.

Sejměme brýle mámení. Jejich skla jsou vybroušena ze zásady mezilidské rovnosti a zastupitelnosti každého každým, ale to, prosím, není než šálení vlastních smyslů a z valného dílu pokrytectví. Nejen jednotlivci, ale i celé lidské civilizace jsou si velmi nerovny. Kdyby si totiž byly rovny, byl by po celém světě v rovné vrstvě rozprostřen i blahobyt a nikdo by neměl proč utíkat z oblastí hladu do oblasti - zatím - prosperity, neboť ani funkčnost, ani bída a rozklad se nelíhnou z ničeho. Máme-li, my západní lidé, zájem na zachování své vlastní civilizace - a to bychom snad mít mohli a měli - nevyhneme se nutnosti si z houfů novodobého stěhování národů vybírat. Kopáče a nádeníky pro okamžitou potřebu s podmínkou návratu, když potřeba skončí. Inženýry, vědce a jiné odborníky, kteří jediní jsou pro zemi obohacením, k trvalému usídlení. Pronásledované ubožáky jen pokud prostředky stačí a i pak velmi obezřetně; ono to s tím pronásledováním většinou bývá švindl. Kdo se dostaví bez dokladů, neví, jak se jmenuje, ani odkud pochází, slitovnosti nezasluhuje, protože není účelem humanity podporovat převaděčský kšeft. Vše v celek shrnuto, musíme - máte mě vidět, jak se mi třesou prsty, když to slovo píši - diskriminovat. Diskriminace není zločin, nýbrž nutný předběžný odhad ve vlastním zájmu.

Můžeme přitom dbát politicky nekorektního, ale osvědčeného pravidla: z čím vzdálenější kulturní oblasti kdo přichází, tím obtížněji se integruje; čím obtížnější integrace, tím větší pravděpodobnost selhání, rozčarování, pocitu křivdy a vyděděnectví, z něj pak vyplývajícího nepřátelství vůči lidem a obyčejům hostitelské země. Integrovat se ještě neznamená odvrhnout vlastní jazyk a tradici; stačí být loajální k hostitelské zemi, nevyčnívat disharmonicky z její společnosti, nebýt jí na obtíž. V tom smyslu se Češi v Anglii a Irsku, Ukrajinci a Poláci v Čechách, dokáží-li se zbavit postkomunistických manýrů, integrují už v první, nejpozději v druhé generaci. Přistěhovalci ze zemí východní Asie působí přinejmenším opticky jako cizí těleso déle, ale jejich píle, inteligence a vysoká přizpůsobivost skýtají naději, že hostitelské zemi nebudou znamenat obtíž, nýbrž obohacení. Z ostatních pak jednotlivci, u nichž je třeba dbát, aby jejich přirozená potřeba být mezi svými nevedla k vytváření uzavřených ghett se všemi výše zmíněnými retardačními účinky. Zvláštní kategorií zůstávají ti, kteří přicházejí ze zemí islámské kultury: pocit nadřazenosti kultuře a zákonům hostitelské země, opovržení jejími obyvateli, je u nich dáno nejvlastnějšími zásadami jejich věrouky, ať si kdo chce co chce říká o náboženství míru. Může být i velmi napjatý, nenávistný mír. Proto by západní stát, jemuž záleží na pokojném vývoji, měl po splnění všech ostatních požadavků přijímat ze zmíněných zemí pouze ty, kteří se otevřeně odřeknou islámu včetně všech jeho atributů jako mešit, náboženských spolků a škol. Není takových, pravda, mnoho, ale jsou. A všechno ostatní je poukázka na malér.

Je zjevné, že by takovým sítem nepropadávaly statisíce a miliony, nýbrž z kulturně blízkých oblastí řádově tisíce, z jiných sem tam někdo. To ovšem není materiál, z nějž by bylo možno ukout - abychom se vrátili k začátku - bezproblémové financování důchodů. Netěšme se růžovým zdáním; jako vždy a všude není účinnou metodou k zažehnání problému blahodějný zásah zvenčí, nýbrž jen vlastní schopnost a vůle. Jinak by už biliony tzv. rozvojové pomoci musely být někde znát. Ale to je jiné téma.

Demografická situace je v Evropě navzdory poplašným tvrzením spíš dobrá. Budou-li mít za sto let země české čtyři miliony obyvatel a dejme tomu Německo třicet milionů, nebude to žádná katastrofa, nýbrž naopak. Více prostoru, menší zastavěnost, řidší doprava, nižší spotřeba energie, příroda převládající nad plochami osídlení, to není tak úplně špatná vize. Bude ovšem záležet na tom, do jaké míry se Evropa dokáže ubránit destruktivnímu vlivu chaotického přistěhovalectví. Netřeba k němu povzbuzovat, ba ani kvůli důchodům ne; ta obtíž je relativně snadno sprovoditelná ze světa přestavěním důchodového systému z tzv. solidárního na individuální. To je však reforma, již uskutečnit lze jen postupně a zabere nějaký čas. Kdyby k ní býval byl učiněn první krok před třiceti lety, kdy se o té možnosti začalo žvanit, mohli jsme dnes pokojně stárnout bez vyhlídky na žebrácký závěr života.