Duben 2008

Úvaha únorová aneb Kdyby býval Edvard Beneš...

Luděk Frýbort

Hraničí se zázrakem, že vědomost takového významu mohla celých šedesát let zůstávat v tajnosti, nepovšimnutá šťouravými (vznešeněji se říká investigativními) žurnalisty: kdyby se býval v létě roku 1948 zdařil jistý tajný plán, mohly se další dějiny českých zemí odvíjet úplně jinak. Nebo také nemusely, to už je dnes těžké odhadnout. Oč jde: pan Radomír Luža, kdysi účastník odboje proti nacismu a poté i proti komunismu, teprve nedávno odhalil, čím ho kdysi pověřila francouzská rozvědka. Nebylo to nic menšího než únos Edvarda Beneše z jeho azylu v Sezimově Ústí. Kontakt na Benešovy spolupracovníky, způsob únosu i letadlo, vše bylo do detailu připraveno, ale nakonec akce ztroskotala na Benešově špatném zdravotním stavu. Nebo se mu možná do ní ani nechtělo, muž velké vůle to nebyl nikdy. V každém případě bylo po všem, pan Luža se skrytými cestami vrátil do Francie a celá záležitost může sloužit leda za příklad utajení tak dokonalého, že o ní až téměř do dneška neměli potuchy všichni Jamesové Bondové celého Západu i Východu.

A jen fantazii zbývá dokreslit obrázek toho, kudy se mohly vydat dějiny, kdyby komunisty odstavený prezident býval měl dost pevného zdraví, možná i vůle, nastoupil do připraveného letadla a nechal se unést do svého třetího exilu. Není to, obávám se, nijak slavný obrázek. Vítězné nadšení a horoucí obdiv poválečného času odvály pohromy následujícího půlstoletí, a není už dnes hříchem vyslovit, že se o ně Edvard Beneš z podstatného dílu zasloužil sám. I při velké ohleduplnosti nelze jeho politický odhad klasifikovat jinak než prabídný; cokoliv přinejmenším v posledním desítiletí své státnické kariéry započal, všechno skončilo katastrofou. Ti, kteří s panem Lužou organizovali ten husarský kousek, měli svou představu: uvést Edvarda Beneše do čela zahraničního odboje, kde by jako jednotící osobnost s velkou autoritou mezi demokraticky smýšlejícími Čechy a s vynikajícím mezinárodním renomé pracoval k osvobození vlasti z komunistické tyranie. Ale pamatuji celý ten čas, i co mu předcházelo, a ptám se: nebyla to všechno jen iluze, svůdná, ale pošetilá?

Protože první, s čím by se Edvard Beneš ve svém třetím exilu setkal, by nebyla jednota, ale těžké výtky. Když už pomineme onu jistou nestatečnost, s níž vyklidil pole před Hitlerem, a již mu mnozí nezapomněli, nebylo by mu prominuto jeho paktování s komunisty. Byla by mu omazávána o nos zdravým rozumem nevysvětlitelná ochota, s níž nastrčil hlavu - kdyby jen svou - do Stalinova chomoutu. Byla by řeč o selhání: demokratická opozice se v oněch kritických únorových dnech spolehla, že nepotvrdí demisi jejích ministrů, ale potvrdil. Čekalo se, že jako velitel armády vydá povel k potlačení komunistického puče, ale nevydal. Setkal by se v třetím exilu i s mnohými ze svých bývalých spolupracovníků, kteří ho v moudré předtuše nenásledovali z Londýna do Moskvy, ba se do osvobozené vlasti vůbec nevrátili, myslíce si o tom osvobození své: ti by nemluvili o selhání, ale rovnou o zradě. A nevyhnul by se ani setkáním nejtrapnějším, totiž s reprezentanty německy mluvící části obyvatelstva své země, jež nechal ožebračit, zbavit občanství a vyhnat, když nemluvíme o vražedných hrůzách, k nimž dal popud svými výzvami k vylikvidování. Jelikož by už nebyl obklopen bezvýhradně obdivuplným českým publikem, nýbrž daleko kritičtějším mezinárodním, nemohl by obžaloby smést ze stolu vydáním nějakého dekretu nebo udělením štemplu kolaboranta. Je asi dobře, že se plán pana Luži nezdařil. Bylo by to fiasko.

Připomínám to, protože tu už zase máme onen osmičkou končící letopočet. „Co se na nás chystá letos?“ táže se lid, pln temné předtuchy. No, snad nic tak hrozného, doufám, i když všelijakých úskalí nechybí. Ale když už si pošedesáté připomínáme výročí dne, kdy Gottwald na Staroměstském náměstí vyhlásil konec samostatnosti české a dupot milicionářských bagančat oznamoval éru úpadku a nesvobody, neuškodí si připomenout, co jí předcházelo. Byla to bázlivost, uhýbavost, vypočítavost, kapitulantství, po nevybojovaném vítězství pak nenávist, mstivost, zlomyslnost, bezcharakterní taktizování, půl pověry slovanské, půl socialistické, ústa veliká a vůle slaboučká, přílišné spoléhání na tatíčky národa, přílišné slavení osvoboditelů, to vše symbolicky soustředěno v osobě Edvarda Beneše, muže omylného ve všem, nač sáhl. Nechť ho navěky připomíná ten černý pomník na Loretánském náměstí, ne k oslavě, nýbrž ku výstraze.