Duben 2008

Jan Masaryk - komunistické lhaní a výmysly včera a dnes

James V. Jakoubek

Komunisté prostě lepší nebudou – bez lhaní a výmyslů se obejít nemohou. Den po 60. výročí vraždy Jana Masaryka sděluje jistý Václav Jumr v komunistickém plátku již několikrát vyvrácenou pověst, že „dne 10, března 1948 v časných hodinách ranních skončil dobrovolně svůj život ... ministr zahraničních věcí Dr. h. c. Jan Masaryk. V důsledku své nemoci spojené s nespavostí rozhodl se pravděpodobně v okamžiku nervové poruchy k zakončení života skokem ze svého úředního bytu do nádvoří Černínského paláce.“

Soudruh Jumr buď moc dobře neumí číst a jen s rudými brýlemi na očích sleduje dění kolem sebe a nebo jednoduše a prostě lže až se mu od jeho bolševického pera práší. Vzhledem ale k tomu, že on dnes a denně na stránkách Haló novin kritizuje kde co, jde zde bez pochyb o případ druhý – vědomou komunistickou lež. Nic na tom nemění, že se zde kryje poukazem na „dobovou zprávu“ předsednictva Gottwaldovy komunistické vlády. Jediné, co v jeho sepsání je pravdivé jest věta první. Tvrzení o údajném „dobrovolném rozhodnutí skončit život“, o sebevraždě, je naprostý nesmysl vyvrácený několikerým oficielním vyšetřováním. Toto jest zajisté soudruhovi známo také.

Smrt Jana Masaryka byla „oficielně“ šetřena celkem čtyřikrát. Po prvé v den nálezu jeho těla na nádvoří Černína 10. března 1948, podruhé v období tzv. pražského jara v roce 1968, potřetí v letech 1993 – 1996 a naposledy v letech 2001 – 2003. Šetření první bylo zahájeno krátce po nálezu těla Jana Masaryka stráží přivolanou pražskou kriminálkou pod vedením jejího tehdejšího šéfa dr. Zdenka Borkovce a pplk. Jiřího Počepického a zpočátku mělo zcela standardní ráz. Kriminální lékař MUDr. Josef Teplý začal ohledávat mrtvé tělo, daktyloskop Gustav Panenka prohlížel ministrův byt a ložnici a fotograf Jaroslav Holoubek zajišťoval fotodokumentaci. Než se ale vyšetřování mohlo plně rozvinout, dostavilo se na místo činu několik komunistických pohlavárů. Specificky jsou uvedeni ministr vnitra Václav Nosek, zástupce ministra zahraničí Vlado Clementis a představitelé StB MUDr. Josef Sommer, Jindřich Veselý, Ivo Milén, Vladimír Říha, mjr. Bedřich Pokorný, Štěpán Plaček, Ladislav Zelenka, Josef Čech a kpt. Miroslav Pich-Tůma. Nosek ihned kriminální vyšetřování zarazil a k šetření povolal komunistickou StB vedenou Vilibaldem Hofmanem a Janem Horou, přednostou ústředny StB při ministerstvu vnitra. Při tom došlo k hádce mezi Noskem a dr. Teplým, který proti zásahu komunistických funkcionářů ostře protestoval. Platné to nebylo vůbec nic. Kupříkladu fotografovi Holoubkovi byl jeho fotoaparát zabaven, doslova vyrván z ruky (dle jeho pozdější výpovědi v r. 1968) a z tehdy jím pořízených 38 fotografií se zachovalo jen 18. Krátce po osmé hodině byla pražská kriminálka na příkaz ministra Noska odvolána a případ převzala komunistická StB pod vedením dr. Josefa Břešťanského, která případ během několika hodin tzv. uzavřela prohlášením, že Jan Masaryk spáchal sebevraždu. Co si kriminalisté o případu mysleli, svědčí výrok dr. Borkovce, který tehdy na otázku novinářů, co říká bleskovému uzavření případu, pronesl, že „za čtyři hodiny nelze řádně uzavřít ani krádež slepic.“ Rovněž konstatování dr. Teplého, že dle jeho „názoru se jedná o bestiální vraždu“ silně zpochybnilo „závěry“ StB, což mělo za následek naprostou nedůvěru k „oficielnímu“ nálezu.

Krátce poté se objevila fáma, že Masaryka za pomocí StB zavraždili členové sovětské NKVD. Podle této zprávy zabijáky vedl mjr. NKVD Augustin Schramm a akci měla zajišťovat skupina „nadporučíka Tůmy“ který byl později identifikován jako kpt. Miroslav Pich-Tůma. Krátce po rozšíření této fámy u bytu mjr. Schramma zazvonil zvonek, a když Schramm otevřel, byl zastřelen několika ranami z pistole. Za tuto vraždu byli popraveni dva mladíci, Miloslav Choc a Slavoj Šádek, kteří ale jakoukoliv účast na vraždě Schramma až do konce, a to i knězi před popravou, popírali. Další účastník tehdejšího „šetření“, dr. Josef Teplý za několik měsíců po té zemřel údajnou sebevraždou, prý pro „rozhárané rodinné poměry“ a Jindřich Veselý se zabil skokem z okna. A Vlado Clementis, kterak známo, byl soudruhy komunisty oběšen v procesu se Slánským a spol.

Dvacet let byl případ tabu a to i přes skutečnost, že údajné sebevraždě věřil málokdo. Proto při první příležitosti, jež nastala za pražského jara v roce 1968 byl případ dne 5. dubna oficielně otevřen znovu. Než se ale mohl plně rozběhnout, došlo k podivným událostem. Major Bedřich Pokorný, jeden z vyšetřovatelů vraždy jak Jana Masaryka, tak Augustina Schramma byl 9. dubna nalezen v lese u Brna visící v oprátce, zároveň s proříznutým hrdlem. Dr. Josef Sommer, který případ od dr. Teplého v r. 1948 převzal (dotáhl to posléze na šéflékaře ruzyňské věznice) byl nalezen 26. dubna s prostřelenou hlavou. Dr. Josef Břešťanský, který přebral vyšetřování od dr. Borkovce, byl tentýž den nalezen oběšený v lese za Prahou. Pplk, Jiří Počepický, tehdy již šéf pražské kriminálky, byl den na to, 27. dubna, objeven oběšený v lese u Mariánských Lázní. Všichni tito StBáci, dle oficielní zprávy, spáchali sebevraždu. Do hry pak vstoupili všudypřítomní „sovětští přátelé“ a nepokrytě vyhrožovali neblahými následky, bude-li se v šetření Masarykovy smrti pokračovat. Pak přišel 21. srpen a v okupačních poměrech se stalo další „vyšetřování“ zcela bezpředmětné. V listopadu bylo oficielně uzavřeno. Výsledek tohoto „šetření“ byl doslova šalomounský – Jan Masaryk, aby čelil nespavosti, usedl ráno 10. března 1948 na římsu okna v koupelně a při té příležitosti buď z náhlého rozhodnutí skočil dolů, anebo vypadl nešťastnou náhodou. O vraždu tedy vůbec nešlo a jak naši komunisté, tak i „sovětští přátelé“ byli zcela spokojeni.

Uplynulo dalších dvacet plus jeden rok. Ke konci roku 1989 komunistický režim v Československu (a krátce na to i slavný a věčný SSSR) zašel na úbytě a nastala vláda „sametu“. Do nového šetření Masarykovy smrti se ale nikomu z tehdejších vládních míst moc nechtělo. Oficielní stanovisko bylo, že vyšetřování v r. 1968 bylo „vyčerpávající“ a pokud se neobjeví „nové skutečnosti“, případ se otevírat nebude. Jinými slovy – výsledek dvojího komunistického „šetření“ byl pro sameťáky naprosto vyhovující. Přesto ale k nějakému pohybu došlo a Případ Masaryk byl v roce 1993, již potřetí, otevřen znovu. Krátce na to byl jeden z posledních přímých účastníků událostí z roku 1948, kpt. Miroslav Pich-Tůma, na půdě domu v Trutnově kde bydlel, nalezen oběšený.

Jedna oficielně požadovaná „nová skutečnost“ týkající se smrti Jana Masaryka se za průběhu šetření objevila v prosinci 1994. V Německu tehdy žádal o azyl jistý Leonid Paršin, syn sovětské agentky Jelizavety Paršiny, která pod jménem Marie Kovalková působila po válce několik let v Československu. Po jejím odchodu do důchodu se u ní scházeli další vysloužilci NKVD a KGB a vzpomínali na staré dobré časy. Jedna z takovýchto vzpomínek patřila i Janu Masarykovi. Po válce byl šéfem vídeňské centrály NKVD, pod kterou spadala i Praha, generál Michail Bělkin. Jeho pražským zástupcem byl kpt. NKVD Michail Bondarenko, který se mj. zabýval verbováním nových agentů do služeb NKVD. Dle zmíněného Leonida Paršina pak jedním z Moskvou vyhlédnutých adeptů na tuto „čestnou“ službu měl být i Jan Masaryk. Ten ale jakoukoliv spolupráci tohoto směru kategoricky odmítl. Když pak byl jmenován do komunistické vlády Klementa Gottwalda, přišel z Moskvy rozkaz – buď Masaryka získat, nebo odpravit způsobem ukazujícím na sebevraždu. V noci na 10. března, si Bondarenko s několika pochopy, a to i z řad StB, přišel pro konečnou odpověď. Masaryk odmítl – a byl zavražděn.

Likvidace ale nebyla příliš hladká, Jan kladl neočekávaný odpor při kterém byl zdemolován byt. Zabijákům se posléze podařilo svrhnout ho v koupelně do vany a dusit polštářem. Jan při tom ztratil vědomí. Vrazi se pak pokusili zdemolovaný byt trochu upravit. Mezitím Jan nabyl vědomí a pokusil se uniknout jedinou možnou cestou, kterou měl k dispozici – oknem koupelny na širokou římsu pod oknem, která se táhla po celé šířce budovy. Tento pokus ale vrahům neunikl, Jan byl jimi pronásledován a buď z římsy shozen, nebo ztratil rovnováhu a zřítil se dolů na dlažbu.

Tento Paršinem popsaný scénář konce Jana Masaryka pak plně odpovídá i prozatímnímu závěru během tohoto třetího šetření. Dne 11. března 1995, den po 47. výročí Masarykovy smrti Pavel Bret, mluvčí úřadu, který šetření prováděl konstatoval, že vyšetřování bylo dne 11. února zastaveno. Z výsledku toho šetření vyplývalo, že „Jan Masaryk nevyskočil z okna svého bytu, ale spadl z římsy v místě asi dva metry vzdáleném od tohoto okna,“ a doplnil, že se nevylučuje, že „se snažil před někým uniknout“! RNDr. Václav Benda z ÚDV k tomu dodal, že „přímá vražda Jana Masaryka je v podstatě vyloučena, i když je možné že zemřel v souvislosti s přítomností cizích osob v jeho bytě, které tam prováděli nezákonnou prohlídku.“ Údajně se jednalo o asi pět mužů, jejichž totožnost je známa, i když momentálně tajná. Po oné „nové“ skutečnosti podané shora Paršinem byl případ obnoven, ale „protože ani v průběhu dalšího šetření nebylo možno zahájit trestní řízení proti konkrétním osobám, bylo usnesením ze dne 27. 11. 1996 podle par. 159/4 a par. 11/4, odst. e) tr. ř. zastaveno,“ praví se v oficielní zprávě. Ale ani toto údajně konečné „šetření nebylo konečné.

Na základě písemného podnětu Masarykova demokratického hnutí bylo dne 30. května 2001 zahájeno již čtvrté a do této doby zatím poslední, šetření smrti Jana Masaryka. Od ruské strany byly vyžádány konkrétní dokumenty a doklady zmiňované Leonidem Paršinem a též vyslechnutí agentky Jelizavety Paršiny. A o pomoc byla také požádána ústředna Interpolu zřízená v Praze. Z ruské strany došla po dvou letech odpověď. Dne 30. ledna 2003 sdělovala Generální prokuratura Ruské federace, že českou stranou žádané archivní materiály jsou „dle příslušných předpisů Ruské federace předmětem utajení a není proto možno požadavku české strany vyhovět.“ Výslech Jelizavety Paršiny rovněž nebylo možno uskutečnit, neb jmenovaná již zemřela. Žádost o pomoc u Interpolu také nikam nevedla.

V dalším šetření pak bylo použito moderních metod forenzní biomechaniky a kinetických znaků pádu těla. Provedli je znalci ze jmenovaného oboru prof. JUDr. Viktor Porada, DrSc., a ing. Aleš Vémola. Byl posuzován způsob a místo dopadu těla Jana Masaryka na nádvoří, analyzován pád z výšky a silové působení na tělo jak na počátku pádu, tak i samotný průběh pádu těla. Vyhodnocením těchto poznatků byl vyloučen spontánní pád Jana Masaryka z okna a taktéž byla zcela vyloučena možnost vysunutí bezvládného těla z okna ven. Z oboru zdravotnictví byl pak přibrán MUDr. Alexander Pilin, CSc., odvětví soudního lékařství a z oboru psychiatrie a neuróz MUDr. Zdeněk Dytrych. Tito znalci podali své nálezy ÚDV, který 22. prosince 2003 toto již čtvrté šetření uzavřel s tímto prohlášením: „Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem, především pak v souladu se znaleckými posudky, dospěl vyšetřovatel ÚDV k přesvědčení, že bývalý zahraniční ministr Dr. h. c. Jan Masaryk byl dne 10. března 1948 v blíže nezjištěném čase mezi půlnocí a ránem ve svém služebním bytě v Černínském paláci na Loretánském náměstí v Praze 1 zavražděn nezjištěnými pachateli. Protože se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání, bylo v souladu s ustanovením par. 159 a, odst. 4 tr. ř. rozhodnuto o odložení věci. Pominou-li důvody odložení, trestní stíhání se zahájí.“

Zde je možno dodat jen následující – smrt Jana Masaryka byla politická vražda na rozkaz Moskvy, jmenovitě Josefa Stalina a jeho kliky, vykonaná pochopy NKVD s ochotnou pomocí agentů československé komunistické tajné služby StB. Ze známých a daných faktů k jinému logickému závěru dojít nelze. Tento závěr jest zajisté znám i onomu komunistickému pisálkovi jménem Václav Jumr, který i přesto, dle zvyku komunistického, s plným vědomím lže, jako když tiskne. Jiného totiž této zbolševizované bandě, dle zákona č. 198/1993 Sb. zločinecké a zavrženíhodné, nezbývá. A Haló noviny, tisk komunistický, který lži, výmysly, nesmysly a podvody neustále po zemích českých šíří, se ani moc červenat nemusí, neb barva jeho rudá jest mu zcela přirozenou.

Dobře vám tak, čecháčkové chrabří !