Duben 2008

Exekuce na Hrad, to je dobrý nápad

Jan Jandourek

Soud uvalil exekuci na svatovítskou katedrálu, Hrad a několik dalších objektů na nejvýznamnějším pražském kopci. Skoro se zdá, že se začalo blýskat na lepší časy. Představme si, že by si teď zabavený Hrad mohl někdo koupit. Nejde ani tak o to, co by s ním dělal, jako spíše o to, co by si počal pan prezident. Na to lze říci jen to, že by konečně mohl žít v pravdě, a to i po symbolické rovině.

Protože prezidentovy pravomoci jsou poměrně nicotné a provedení jeho volby nepříliš důstojné, stačila by jako jeho rezidence docela dobře nějaká prvorepubliková vila s pěknou zahrádkou a středně velkým balkonkem. To kdyby si chtěl nejvyšší činovník zakouřit nebo říci něco občanům, kdyby se tam náhodou nějací octli.

Přehlídky hradní, pardon, vilové stráže by se mohly u příležitosti zahraničních návštěv konat hned na letišti, kde je na to dost místa. Výhodou by též bylo, že ztrátou Hradu by hlava státu přišla o nejpůsobivější atribut úřadu, takže by se do té funkce nikdo nehrnul a nebylo by třeba za bezesných nocí tolik intrikovat.

Domeček realistických rozměrů by mohl také blahodárně působit na psychiku svého obyvatele. Tam by se nejprestižnější nájemník země necítil hned jako nástupce Cyrila, Metoděje a Komenského. Když jste jen pouhý baráčník, nemáte tolik chuti dělat ze sebe planetárního mudrce nebo klimatického všeználka.

Domeček by však nejspíš znechutil četné podržtašky. Jen uvažte ten kontrast: z mluvčího Hradu, který dnes vystupuje skoro jako Mojžíš tlumočící pokyny obdržené od Boha z ohnivého keře, by byl najednou jen takový povídálek, co něco vykládá na zápraží. Drsné. Ale výsledek by byl tentýž. Přiznejme si však, že to všechno jsou jen takové sny, protože tak daleko to nedojde. Už teď však z celé věci můžeme načerpat poučení.

To bylo pořád řečí, že svatovítská katedrála je „všeholidu“ a patří národu nebo podobným mytickým entitám. A najednou je tu exekuce. Žádný všeholid, žádný národ. Jen docela všedně a civilně znějící Správa Pražského hradu, co něco dluží nějaké soukromé firmě, je skutečným majitelem. Lid, národ, to zní hrdě. Ale nějaká „Správa“? Hned je vidět, jak záleží na tom, zda věci správně pojmenujeme. Ve jménu národa se dá hlásat a páchat kdeco. Vyhlašovat války, popravovat lidi, krást katedrály, zadrátovat hranice, zesměšňovat protivníky. (Kdosi mi napsal, že doufá, že pokud jsem se zmohl na nějaké děti, budou na mne za mé zrádcovství jednou plivat. Inu, každý má nějaké ty naděje.)

Uznejte, jak by místo zvolání „jménem národa“ znělo blbě prohlášení „jménem nás, těch pár chlápků, co jsme zrovna teď u kormidla“.

Zdá se, že by sem tam nějaká ta exekuce neuškodila. Ale možná by takovou dávku reality národ nepřežil. Stačí si vzpomenout na to obecné zděšení, které zavládlo, když kdysi přišla zpráva o chátrání Starého bělidla.

(MFDNES)