Duben 2008

Jak česká luza nadělovala spravedlnost

Ivan Loffler

V roce 1970 jsme v Kanadě jeli na první dovolenou. Z Mississaugy do Toronta, vlastně do Masaryktownu, což byl (možno ještě je) rozsáhlý částečně zalesněný park na východě Toronta (ne více jak 25 mil). Pronajali jsme si tam jednu chatku a strávili tam s dětmi celý týden. Na víc nezbývalo, byli jsme v Kanadě jen asi 18 měsíců, já pracoval necelý rok, manželka se starala o kluky.

O tom však toto pojednání není. Je o tom, že tam byl též pan Trhlík, čerstvý důchodce z jedné torontské továrny na čokoládu. Ačkoliv tam chodilo přes den vyřádit se tak na dva tucty čs. dětí, přes noc tam byli jen naši a pak Blanka a Roman, děti našich přátel, o které jsme se starali. O čokoládě tento příběh taktéž není.

Pan Trhlík byl, myslím, noční hlídač, či dělal údržbu, už si nepamatuji, je tomu už skoro čtyřicet let. On totiž každý večer, když se začalo stmívat, zasedl na terasu klubového domu a vyprávěl dětem a nám příběhy že svého života. Děti se na jeho vyprávění nemohly dočkat a byli na terase hned po večeři, dlouho před tím, než se pan Trhlík objevil. Vyprávěl velmi poutavě o tom, že když pracoval v lese na Severu a vynášel balíky masa z dodávky do kuchyně, obklopila ho smečka vlků a on musel skočit do dodávky a jen přihlížet, jak vlci rozbalovali maso a pochutnávali si na stejcich, které byly určeny dřevorubcům. Byla totiž zima a hlad je vynalézavý.

Nebo jak medvědi vyrabovali spižírnu, takže strava osazenstva byla na nějakou dobu dost omezená. Nebo jak jeden dřevorubec porazil strom, který padl na auto náměstka ředitele, který přišel na kontrolu bezpečnosti práce - a to z toho nebohého auta vystoupil dvě minuty před tím. O dvě minuty později by byl též nebožtíkem. Tento příběh taktéž není ani o vlcích a medvědech, spíš o hyenách. Prosím, zvyšte nyní pozornost.

Nejdříve trochu historie pana Thrlíka. Byl českým policajtem za první republiky, byl jím i za druhé republiky, byl jim za protektorátu (někteří té době říkají okupace, já tomu říkám první okupace) a byl jím i po válce. Za protektorátu chodil vyšetřovat k dopravním nehodám, drobným krádežím, jednou byl u kohosi, kdo si pálil samohonku, tak mu napařil pokutu a zabavil destilační přístroj. Soused ho udal, jak jinak, vždyť to bylo v české kotlině. Při zabavení té destilačky si pan Trhlík prohodil pro sebe: „To bys, ty hlupáku, měl vidět moje zařízení, které mám doma v komoře."

Po válce dělal totéž, ale jednoho dne ho přidělili k (myslím, že to tak pojmenoval) revolučnímu tribunálu jako pomocníka (zde v USA se mu říká bailiff). Uváděl soudce (výkvět čs. luzy), předváděl obžalované, roznášel papíry a vůbec vyřizoval různé pomocné práce.

Hned první den služby byla před soud předvolána poměrně mladá domovnice, podle pana Trhlíka pěkně urostlá šťabajzna a byla sebevědomá. Přišla vyřídit jakési nedorozumění. Byla obviněna, že kolaborovala s protektorátní správou. Při čtení obžaloby vyšlo najevo, že jedné noci asi ve tři hodiny ji volali nájemníci, aby zjednala klid v jednom bytě, kde nájemníci pouštěli řvavou hudbu a křepčili. Po tom, co ji ožralí obyvatelé vyhodili z bytu, zavolala policii. Dva čeští policisté přišli, napařili řvoucím nájemníkům pokutu, zabavili gramofon, bylo ticho - jak má být.

Po přečtení obžaloby se jí předseda zeptal, jestli je to pravda. Potom, co řekla, že ano, soud ji odsoudil k trestu smrti za kolaboraci. Chvíli jí to trvalo, než jí to došlo, potom zbledla a prohlásila, že si plnila svoje povinnosti a to, co měla nařízeno. Senát ji už neposlouchal a neposlouchal, ani když začala s pláčem vysvětlovat, že na ni čekají doma děti. Když ji dva zřízenci vyváděli z místnosti, byla pokleslá a ani chodit už nemohla, jen plakala.

Asi za deset minut byl pan Trhlík zavolán do jiné místnosti, jež byla popravčí. Ta dáma tam nehybně ležela, přivázaná k prknu a lékař za svědectví pana Trhlíka ji prohlásil mrtvou. Pánovi Trhlíkovi se udělalo nevolno a musel se jít vyzvracet na záchod. V deset vešla do místnosti zdravá a pěkná žena, v deset třicet byla mrtvá. Krátký proces!

Zbytek dne bylo popraveno ještě pár lidí, pan Trhlík to moc už nevnímal, řekl si jen, že to asi byli udavači, možná ani to ne. Během dne se mu to v hlavě rozleželo. Uvědomil si, že ti strážníci, co napařili tu pokutu a zabavili ten gramofon, byli kluci jako on. Též si vzpomněl na toho samohonkáře. Proto, když přišel domů, sbalil nějaké peníze, zubní kartáček a pastu, nic jiného, aby nevzbudil podezření, a tak, jak byl v uniformě, se vydal k německým hranicím, kde se přihlásil v první vesnici.

Nejdříve se dostal do Norimberku a potom ho převezli do Mnichova. A odtud za pár měsíců do Kanady, kam ho poslali, jako mnohé jiné na sever Ontaria, kde pracoval v dřevorubeckém táboře. Ne jako dřevorubec, protože byl postavy menší a útlejší, stal se kuchařem. Proto ty příběhy se sežraným masem a jinými potravinami. Po pár letech se mohl přestěhovat do Toronta, kde si našel práci v čokoládovně, odkud děti sklidily též nějaký ten zajímavý příběh a také každý kus vzorkové čokolády, když se tam pan Trhlík stavil na cestě z práce.

Uvádím jméno pana Trhlíka, neboť mi k tomu dal později svolení, když jsem měl přednášku na střední škole (high school) v Clarksonu, kterou starší syn navštěvoval, a kde jsem použil příběh té nešťastné domovnice, abych mládeži a učitelstvu osvětlil blaho komunismu. Asi to moc nepomohlo.

A prosím, to byl buď rok 1945, nebo 46, kdy v ČSR ještě vládla jakási demokracie, ještě bez toho ohavného přídavného jména. Jak vidíme, ČSR již tehdy právním státem nebyla. A to se nezmiňuji o tom, o čem se dnes cudně mluví jako o vystěhování Němců.