Duben 2008

Úseky polojasna (Část 6)

Jiří Loewy

Přetisk na pokračování se svolením paní Dany Loewy a Tomáše Zahradníčka. Jiří Loewy: Úseky polojasna. Vzpomínky Jiřího Loewyho, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2005, ISBN 80-7106-734-2

SPOJENÉ NIŤÁRNY (1953-58)

Jaký je to pocit, nemít najednou mříže v oknech a chodit bez eskorty?

Velice podivný a zvláštní. Člověku jaksi chybí něco bytostně navyklého. Zpočátku jsem se i ohlížel, kde mám doprovod. A například jsem už neuměl spát pod peřinou a na měkké matraci. Ale návrat k normálu probíhal poměrně rychle, byla to otázka několika dnů. Stojí za zaznamenání, jakým způsobem mě přijala Chřibská. Chodila k nám úplná procesí, někteří, pravda, až za tmy, ale většina za bílého dne, přivítat mě. A málokdo přišel s prázdnýma rukama. Tu sklenice medu, tady bandaska kozího mléka, pan farář s lahví mešního vína. Bylo to nesmírně dojemné. Nejvíc mě na tom překvapovalo, že dělicí čára vůbec neprobíhala mezi nekomunisty a komunisty. Nechci a ani nemohu dodatečně zkoumat motivy některých zarytých bolševiků, kteří mě taky přišli obejmout a přivítat. Kompenzace špatného svědomí? U některých možná, ale já jsem to vnímal jako vinu lidského tepla a naprosto nečekané laskavosti.

Musel jsem se pochopitelně hlásit na MNV. Tam tajemničil jakýsi Pravda, povoláním kamnář. A opět přijetí, jako když se vrátil ztracený syn, provázené pouze mírnou výstrahou, že budu všem na očích a že si mě tentokrát už pohlídají. A že věří, že povedu řádný život pracujícího člověka.

Nu a pak mě přišel navštívit obvodní lékař dr. Gustav Horák, opět velice přátelský, kamarádský. Zhrozil se mého stavu, ale dal mi ještě dva dny na aklimatizaci doma; a pak už mě hnal sanitkou na internu nemocnice v České Kamenici. Vlasy ostříhané na tři centimetry tehdy ještě nebyly v módě, takže jsem s tou frizúrou budil obecnou, avšak velice pozitivní pozornost. Jedni se domnívali, že jsem mladý mnich, jiní správně usoudili, že propuštěný mukl, ale okamžitě jsem měl ohromnou protekci od uklízeček až po paní primářku. Vím ovšem, že tato zkušenost je docela v rozporu s tím, jak si lidé obvykle představují stalinismus v Československu, a také bych ji nechtěl zobecnit. Byli zcela určitě i mnozí propuštění muklové, kteří nebyli přijati zdaleka tak dobře.

Co jste se dozvěděl o uplynulých pěti letech v Chřibské?

Obvyklé věci: kdo se oženil, kdo rozvedl, kdo umřel, kdo se přistěhoval či odstěhoval, kdo se stal ze zuřivého komunisty odpůrcem režimu, na koho je potřeba dávat si pozor, kolik desítek dalších domů spadlo, jak hospodaří JZD od devíti k pěti, kolik provozů zavřely Spojené niťárny a podobně. Mně to všechno připadalo dosti banální, všední – asi jako když se fronťák vrátí po letech z války a lidé mu vykládají spoustu nezajímavých detailů ze svých nudných, bezpečných zápecnických životů. Nejpodstatnější a také nejpozitivnější zpráva pro mne byla ta, že se většina místních lidí chovala slušně, ba výborně a se zřejmými sympatiemi k mé matce i k prarodičům.

Jaké jste měl jako propuštěný vězeň povinnosti? A jaké výhledy?

Obojí – povinnosti i výhledy – záviselo v mém případě na tom, jestli se mi zaprvé podaří přežít a zadruhé se časem dostat do stavu nějaké pracovní způsobilosti. Pokud se snad domníváte, že jsem se musel pravidelně hlásit na policii či něco podobného, žádná taková povinnost mi uložena nebyla.

Co se přežití a obnovení pracovní schopnosti týče, nastala zvláštní situace. Zdravotní pojištění vězňů platilo teprve od 1. 1. 1953. Jenže necelé tři týdny po tomto termínu mě odvezli z Eliáše H a pak už jsem žádné pracovní zařazení neměl. Dva a půl týdne podle jejich předpisů nezakládalo nárok na vyplácení nemocenského a také ne – později – na invalidní důchod. Odbyli mě jednorázovou platbou Kčs 800, a tím jsem už žádné další nároky neměl. Čili musela mě živit maminka ze svého nepříliš lukrativního příjmu skladové účetní ve Sponitu, z něhož vydržovala také prarodiče. Dokázala ten hospodářský zázrak, že jsme přitom nijak nestrádali. Bylo tu pár slepic a nějaké ovoce a zelenina na zahradě, a navíc byla moje matka nesmírně nadaná houbařka. Takže v létě 1953 jsme byli prakticky živi z hub, dokázala je ale geniálně připravovat každý den na jiný způsob.

Na druhé straně jsem měl naštěstí nárok na léky zdarma, na nemocenské léčení včetně operace, a dokonce i - jak hned uvidíme – s menším trikem i na lázně. To bylo moje štěstí, protože v prvním roce po propuštění jsem v různých zdravotnických zařízeních pobyl více než půl roku, což bylo možné pouze díky (a teď to nemyslím ani trochu ironicky!) humánnímu národnímu pojištění.

Česká Kamenice tehdy měla sice malou, avšak výborně vedenou nemocnici. Kádrová politika režimu mívala občas také kladné stránky: primář Vítek na chirurgii byl proslavený operatér, jeho fešná paní, na slovo vzatá odbornice, vedla internu. Oba tito vysoce kvalifikovaní lidé působili v zastrčené České Kamenici jen proto, že sloužili za druhé světové války v západní armádě a že Vítek byl žid. Pro Kamenici a přifařené obce – a pro mne osobně – znamenala jejich přítomnost vyslovené požehnání.

Díky statusu propuštěného mukla jsem byl V. I. P. opravdu v každém ohledu, dostávalo se mi zajisté lepší péče a vlídnějšího zacházení, než kdybych byl býval vedoucím tajemníkem OV KSČ. Bylo jasné, že mě operace nemine. Primář i primářka se snažili, abych ten riskantní zákrok přežil, což mimo jiné znamenalo nabrat aspoň dvacet kilo živé váhy a dát do pořádku pumpu. Oba se o to velice poctivě snažili.

Můj obvodní lékař (a mezitím už také přítel a spolušachista) dr. Gustav Horák přišel v té situaci na znamenitý nápad. Napsal mi návrh na léčení v tehdy prominentním Endokrinologickém ústavu v Ľubochni (na Váhu mezi Žilinou a Ružomberkem). Jeho genialita spočívala v tom, že do kolonky „poslední zaměstnavatel" nenapsal Ústav nápravných zařízení Mírov, nýbrž prostě a pravdivě Jáchymovské doly, n. p., Jáchymov. Na příslušnou komisi to udělalo ohromný dojem, takže vyřízení přišlo takřka obratem a místo obvyklých tří týdnů jsem v Ľubochňanské dolině pobyl přes tři měsíce. Měl jsem se tam opět přímo feudálně, primář, lékaři, sestřičky, pacienti a najmě pacientky mi snášeli modré z nebe a ze všech sil se snažili, abych se maximálně zotavil. Byly to krásné časy, zůstal jsem tam od poloviny října 1953 až do devatenáctého prosince. Podzim byl přenádherný a slunečný, teprve v den odjezdu začalo sněžit.

Když jsem dojel přes Prahu konečně do Chřibské, čekalo mě tam neodkladné předvolání na StB do Liberce („když se nedostavíte, budete předveden!"), a to na poslední den před Štědrým dnem. To byla po té krásné slovenské idyle studená sprcha.

Co chtěli?

V té době se zrovna rozjížděla velká československá kampaň proti „sociáldemokratismu", jehož pozůstatkům ve vědomí dělnictva kladl režim za vinu mimo jiné těch pár protestů (například v Plzni) po všelidové konfiskaci úspor zvané měnová reforma. Šéfideologem toho tažení proti socdem byl náš někdejší takysoudruh dr. Jiří Hájek, který ve svém pamfletu „O zrádné úloze pravicových socialistů v ČSR" napsal, že dělnická třída s námi může hovořit už jedině prostřednictvím vyšetřovatelů, prokurátorů a soudců. A tak šli nyní masově za mříže ti z autentických sociálních demokratů, které nechytil řemen hned v roce 1948, mezi nimi lidé jako dr. Jaroslav Krejčí, dr. Karel Hrubý a mnoho dalších.

Mě se vyptávali především na dr. Veverku, okruh Stráže severu a libereckého KVV ČSSD, ale nedostali ze mne za celý den zaručeně ani jediný použitelný údaj. Měl jsem znamenitý argument, že jsem za poslední čtyři roky spolykal mnoho tisíc tablet prostředku proti nadprodukci hormonu štítné žlázy, o němž bylo znáno, že „vymazává paměť". A tak jsem se sotva rozpomínal, jak se vlastně jmenuji.

Jednali se mnou přitom se zvláštním respektem a nezkoušeli na mě žádné bububu; zřejmě jim nějak imponovalo, že s nimi po té skoro pětileté převýchově pořád ještě mluvím sebevědomě. Pohovor trval asi od deseti dopoledne do pozdních odpoledních hodin. Když skončil, nabídli mi dokonce, že bychom mohli společně povečeřet v jejich kantýně. Zdvořile jsem odmítl a stihl jsem ještě poslední vlak.

Ostatně měl jsem pak od estébáků dost dlouho pokoj, až někdy koncem padesátých let se pokusili o obvyklou verbovačku.

Vyptávali se vás lidé doma v Chřibské, ve špitále na Jáchymov? Byli zvědaví, co jste prožil?

Pokud byli zvědaví, dovedli se většinou dobře ovládat a příliš se neptali. A já jsem z pochopitelných důvodů taky příliš nehýřil informacemi. Myslím ostatně, že nám dali ještě v Jáchymově podepsat nějaký papír, že i věci zdánlivě podružné a nedůležité tvoří podstatu státního tajemství. Naplno jsem tedy obvykle mluvil jenom při řídkých setkáních s lidmi stejného osudu. Ani mamince jsem toho moc nevyprávěl. Nač jí dělat těžkou hlavu? Až po třech čtyřech letech, když už jsem chodil s mojí nastávající doživotní ženou Danou, to najednou ze mne všechno začalo tryskat jako při psychoanalýze.

Zjišťoval jste, zda nějak dále funguje sociálnědemokratické podzemí?

To bych si na to vybral tu nejméně vhodnou dobu, po celé zemi byli zatýkáni socdemáci. A ne už z první, ale i z druhé a třetí garnitury funkcionářů. Kdybych s kýmkoli navázal kontakt, ohrozili bychom se hned navzájem. Kromě toho mi šlo po návratu z kriminálu skutečně o holé fyzické přežití.

Byl jste po návratu z lázní schopen zařadit se do pracovního procesu?

Ani náhodou. Lázně, které by vyléčily rakovinu štítné žlázy – neboť o tu šlo, aniž jsem to věděl – ještě nebyly vynalezeny a nejsou dodnes. Pobyt v Endokrinologickém ústavu v Ľubochni měl sloužit výhradně k tomu, aby stabilizoval můj stav natolik, abych byl schopen riskantní operace. K dosažení toho bylo v prvním pololetí 1954 třeba ještě několika dalších nemocničních pobytů, opět na interně v České Kamenici. Mezitím mě po roce stonání přeřadili mezi invalidní důchodce, avšak bez nároku na důchod. Čili: nebyl jsem dobrá partie – čtyřiadvacetiletý penzista bez penze není žádná solidní existence.

V létě téhož roku usoudili konečně Vítkovi, primář-chirurg a primářka-internistka, že to riziko už je možno podstoupit. Tak jsem tedy šel pod skalpel. Štítné žlázy se tehdy ještě řezaly zásadně při místním umrtvení a pacient musel pořád mluvit, aby mu náhodou neufikli hlasivky. Měl jsem přijít na řadu hned v osm ráno, jenže jako naschvál se jedna mladá dvojice rozsekala na motorce a musela být operována přednostně. A tak jsem se dostal na řadu až odpoledne. Moje operace trvala pět hodin, většinu času jsem musel mluvit, takže už jsem byl dost vypovídaný.

Až později mi řekli, že zbytkové riziko operace bylo pořád značné a že kromě anestezioložky u mne setrvala celých pět hodin i paní primářka-internistka. Jenže ten zákrok měl naštěstí až nečekaně dobrý průběh.

Rekonvalescence byla krátká a velice úspěšná, začal jsem během několika málo týdnů přibývat na váze a jaksi celý rozkvétat, takže jsem na počátku podzimu mohl být prohlášen za uzdraveného a schopného jakékoli fyzicky nepříliš namáhavé práce. Tu jsem tedy začal intenzivně hledat, jenže jsem vůbec nepočítal s tím, jak obtížné to bude.

Kde jste s hledáním začal?

Nikoli v Chřibské. Nejen proto, že jsem se chtěl konečně vymknout přece jen značné sociální kontrole maloměsta, ale také proto, že jsem tam žádné možnosti zaměstnání neviděl. Moje matka se jednou nesměle zeptala podnikového ředitele, který si jí velice považoval, jestli by se ve Sponitu pro mne něco nenašlo. Ač to byl slušný člověk a bývalý baťovec, dal jí jasně najevo, že by to politicky neprošlo. Kromě toho mi bylo jasné, že na „bílý límeček" musím rezignovat, protože mě režim bude chtít vidět v modrákách.

Byl jsem dosti náruživý fotoamatér s primitivně, ale účelně vybavenou temnou komorou v podkroví, a tak mě napadlo, jestli bych z toho hobby nemohl udělat profesi. Práce ve fotolaboratořích byla jednak bídně placená a jednak nepříliš zdravá a atraktivní, znamenala celodenní pobyt v hydrochinonovém smradu a v červeném přítmí. Napadlo mě, že takovéto zaměstnání by mi nemusel nikdo závidět či kádrově nepřát. Tak jsem se o fotolaborantství začal intenzivně zajímat v Praze a taky, když se to v Praze nechtělo dařit, v příslušných lidových družstvech v Liberci, v Ústí nad Labem, v Teplicích a na dalších místech.

Příslušným kádrovákům jsem vždy naléval čistého vína, protože jsem věděl, že si podklady beztak vyžádají. A oni mi vždy děkovali za upřímnost a ujišťovali mě, že dělnická třída takovým mladistvým provinilcům velkoryse poskytuje druhou šanci, pokud chtějí vést řádný život pracujícího člověka. Obvykle už jsme měli i nějaký ten termín nástupu sjednaný a já si obstarával skromné provizorní bydlení v místě. Jenže pak pošťák přinesl obálku, zelenou nebo modrou, se stereotypním sdělením, že mezitím vyřešili personální problém přijetím brigádnické síly a že mi přejí i nadále hodně úspěchů, míru zdar. Tak to šlo týdny a měsíce, uplynulo čtvrt roku a já byl pořád ještě nezaměstnaný v zemi bez nezaměstnanosti, a tudíž i bez podpory v nezaměstnanosti, podobně jako jsem byl předtím marodem bez nemocenské a potom invalidou bez důchodu.

Bylo to poněkud deprimující. Pochopitelně jsem uvažoval i o návratu do Jáchymova coby civilista-brigádník nebo do Ostravy. Bylo mi ovšem jasné, že bych tak brzo po operaci asi sotva prošel lékařskou kontrolou.

Hledal jsem dál, študoval jsem rubriky volných míst, zapřáhl jsem všechny známé, ale pořád bez úspěchu. Pak se vynořila šance v Děčínských strojírnách. Potřebovali tam takového troubu, který k mašinám vozí a od mašin odváží různé součástky, a na tuto činnost jsem si troufl kandidovat. Vypadalo to velice slibně: „V pondělí v šest hodin ráno se budete hlásit u mistra Houžvičky." Dojel jsem domů celý šťastný, ale za dva dny došel obligátní dopis přející zdar míru.

Už nastal leden 1955 a já byl pořád ještě bez zaměstnání. A když jsem takhle šel jednou dosti zasmušile v Chřibské po rynku, zastavil mě Olda Ježek ze Sponitu, předseda ZO KSČ, soudce z lidu, velitel Lidových milicí a co já vím co všechno ještě, původním povoláním kočí, nyní vedoucí zásobování n. p. Sponit. Zeptal se, proč se pořád ještě flákám, a já mu to všechno hezky upřímně a otevřeně povyprávěl. „A proč to nezkusíš u nás?" ptal se. Tak jsem mu vysvětlil, že by to „politicky neprošlo". Mávl rukou, že to jsou kecy. Dal mi na srozuměnou, že o tom, co ve Sponitu politicky projde či neprojde, rozhoduje on, Olda Ježek. A nabídl mi rovnou referentské místo v zásobovacím oddělení. „Politicky já už si tě uhlídám!" ujistil mě. O tom jsem vůbec nepochyboval, ale celý ten projekt se mi zdál přímo pohádkový a moc jsem tornu nevěřil. „Ty na to máš školy," pravil Olda, „a tak se to zásobování snadno naučíš." Já o zásobování za podmínek plánovitého hospodářství neměl ani zdání a veškeré ty moje „školy" spočívaly v jedné nakousnuté a nedodělané třídě obchodní ve Varnsdorfu. Ale proč bych mu to vykládal?

Abych to zkrátil: věc skutečně prošla hladce všemi „orgány", protože Ježka se každý bál a Olda Ježek mě nutně potřeboval do svého oddělení. Nastupoval jsem 17. ledna 1955 deset minut před šestou hodinou ranní. Ač byl leden a všechno pod sněhem, vypukla zuřivá zimní bouřka, hrom bil, blesky se křižovaly a najednou byla celá Chřibská potmě. Za světla svíček mě přijal podnikový ředitel František Lamač, aby mi vysvětlil, že tady budu pod lupou a abych se měl sakra na pozoru; nicméně dal najevo, že mu ten nečekaný vývoj není vůbec proti mysli a že mi přeje hodně štěstí. V nákupním oddělení mi přidělili vlastní pracovní stůl a byli ke mně všichni moc hodní. A tak se ze mě stal referent materiálně-technického zásobování v národním podniku Sponit v Chřibské.

Zní to úžasně, ale co si pod tím představit? Manažera, který shání a nakupuje materiál pro provoz továrny?

Přibližně ano, i když se pojem manažer v tehdejším českém slovníku pochopitelně nevyskytoval. Referent MTZ bylo prostě označení pro docela obyčejného nákupčího. Přesné ale je ve věci „shánění", neboť československá ekonomika padesátých let byla ekonomikou plánování a přerozdělování desetitisíců různých nedostatků a úzkých profilů. Ty nedostatky byly naprogramovány v systému samém: koncem prvního pololetí se sestavoval podle sovětského vzoru takzvaný techpromfinplán, kde bylo nutno přesně specifikovat, kolik bude v kterém čtvrtletí příštího roku potřeba louhu sodného, košťat březových, zářivek, cívek dřevěných, balicího papíru domácího i exportního, šroubů XYZ a tak dále, v celku několik tisíc plánovacích položek. Příděl se nárokoval u hlavní správy příslušného ministerstva, která ovšem nepokrývala celý požadavek, nýbrž jenom tolik, kolik jí dovolovaly plánované fondy výroby smetáčků či jutových pytlů. Což vedlo k tomu, že zásobovači požadavky zveličovali, protože předem počítali s jejich krácením. Celostátním součtem všech těchto nesprávných čísel se pak ukázalo, že v republice chybí sto milionů žárovek šedesátek. A tak se na ně v Bratislavě postavila nová fabrika. Jenže jakmile se žárovek objevil dostatek, výrazně o ně poklesl zájem a kapacita té nové fabriky nebyla využita. Tak ji předělali na výrobu teploměrů. Něčeho se prostě muselo nedostávat permanentně.

Celkem se ten systém těžko líčí, protože postrádá jakoukoli logiku a zajišťuje nepřetržitý nedostatek potřebného a nadbytek nepotřebného; zřejmě to celé vyvinuli v některém prominentním sovětském blázinci.

Ještě musím dodat, že nešlo o provoz jedné továrna nýbrž celého podniku s pobočnými závody nejen v Chřibské, nýbrž i v Hrádku nad Nisou a v Kovářské v Krušných horách. A kdykoli pro nedostatek nějakých náhradních dílů prastarých textilních strojů z počátků průmyslové revoluce někde hrozilo zastavení provozu, šel pochopitelně na koberec referent MTZ. A když se mu prokázalo skutečné zavinění, odvezla ho StB jako sabotéra budovatelského úsilí našeho lidu. Čili: on to byl krásný flek s bílým límečkem, hodně cestování po republice, relativní volnost – ale pořád jednou nohou v kriminále. My jsme totiž v tom zásobovacím oddělení pracovali – odhlédnuto od písařek – tři chlapi: zmíněný Olda, předseda ZO KSČ, jakýsi Franta Šanda, informátor StB a pozdější kádrovák, a já, jáchymovský navrátilec. Můžete hádat třikrát, koho z nás by při sebemenším průšvihu byli sebrali prvního.

Co tehdy Sponit vlastně produkoval?

Především nitě nejrůznějšího druhu včetně bytelných obuvnických, v menší míře také pletací a háčkovací příze. V Čechách a na Moravě s tím sortimentem neměl konkurenci, pouze v Bratislavě existovaly Závody MDŽ, které měly obdobný výrobní program.

Práci zásobovače komplikovala především skutečnost, že taková cívka nití je předmět drobný, nimravý a vyžaduje hodně adjustáže a ambaláže, potištěného obalového materiálu. V systému ústředního plánování a při katastrofálně dlouhých dodacích lhůtách podniků polygrafického průmyslu to začasté byla kvadratura kruhu, obzvláště když se musely pružně vyřizovat exportní zakázky pro podnik zahraničního obchodu Centrotex. Že ani jednou nedošlo ke zpoždění exportní zakázky vinou mých nedostatečných komerčních schopností, pokládám dodnes za jeden ze svých nejpozoruhodnějších životních výkonů.

I já jsem tehdy věřil, že se celý svět třese na dílo zlatých českých ručiček. Byl jsem tak naivní, že jsem si nesmělo objevit „made in Czechoslovakia". Teprve po letech jsem se dozvěděl od lidí z Centrotexu, že se ty nitě a příze sice vyvážejí za dolary a libry, avšak za dumpingové ceny nepokrývající zdaleka ani výrobní náklady vůbec nevšiml, že vyvážíme pouze do zemí třetího světa, a to zásadně na zapřenou. Na exportní etiketě se v žádném případě. Ale takový to byl systém a zásobovače z Chřibské to nemělo co zajímat.

Dostal jste se při tom na cesty a mohl pozorovat po republice výstavbu socialismu?

Nacestoval jsem se dost, což mě tehdy ještě náramně bavilo. Díky tomu zaměstnání jsem poznal kus republiky; zahraniční cesty se nekonaly. Ale dostal jsem se i do končin, kam by mě jinak asi vítr nezavál, třeba až do takového Fiľakova na jižním Slovensku.

Služební auto s řidičem, hrkavou předválečnou audinu nebo i šestsettrojku, mi přidělovali spíše výjimečně a jenom na kratší vzdálenosti, takže většinu cest jsem konal vlakem. Telefonem se dalo v zásobování ledacos zařídit teprve tehdy, když jsem se seznámil s lidmi. Ačkoliv byl systém národních podniků jednotný, existovaly velké rozdíly v tom, u koho měl zásobovač naději na úspěch. Neexistoval na to žádný recept: někde o dodávce a jejím termínu rozhodovala příslušná referentka-odbytářka, jinde se muselo za vedoucím odbytu či výroby, za obchodním náměstkem, či dokonce přímo za ředitelem závodu nebo podniku. Tohle bylo třeba u každého důležitějšího dodavatele znát a navazovat s nimi co nejlepší osobní vztahy. Za nejeden úspěch jsem vděčil právě takovýmto neformálním partnerstvím podloženým sympatiemi a dobrou vůlí. S arogancí se nedalo pořídit vůbec nic; zásobovač-kopyto mohl mít na papíře sebevětší příděly, ale když se dodavatelům zprotivil, vždy si našli způsob, kterak ho vytrestat. V systému ústředního plánování byl odbytář pán a vládce, kdežto zásobovač žebrák před kostelními vraty.

Díky služebnímu cestování jsem se v létě 1956 seznámil se svou ženou Danou. To jsem měl nějaké zařizování na Slovensku, myslím, že v Lučenci, ke kterému jsem připojil týden dovolené. Ale to už je zase jiná story, v níž zcela klíčovou roli sehrál čarovný budík.

Čarovný budík? Verze vaší paní, jak jsem ji slyšel, říká, že hlavní roli sehrála vaše příliš parádní šála, kvůli které vás při prvním setkání otipovala na šviháka a donchuána, před jakými je potřeba mít se na pozoru. A to prý také dlouho dělala.

To bychom předbíhali událostem. Nebýt začarovaného budíku, nebyla by se šála vůbec ocitla ve hře. A tak popořádku. Týden dovolené na Slovensku jsem se rozhodl strávit výlety na různá atraktivní místa, přičemž jsem jako základnu využíval mně už důvěrně známou Ľubochňu. I za vrcholného stalinismu tam ještě fungoval útulný malý privátní penzion, zřejmě načerno, avšak pod ochrannými křídly okresních a krajských papalášů, kteří se tam jezdili odvazovat. Maďarská majitelka dovedla v systému plánovitého hospodářství zajistit pro svůj minipodnik maso takové kvality, jakou jsem nepoznal nikdy předtím, ba ani později.

Nuže, a na určitý den jsem si naplánoval cestu do Turčianského Sv. Mikuláše, odkud jsem se chtěl vypravit do Demänovských jeskyní. Bylo ale třeba přivstat si a vyjet už kolem šesté ráno. Protože jsem neměl budíka, požádal jsem o zapůjčení takového instrumentu majitelku penzionu. Ochotně mi svěřila takovou tu starosvětskou obludu. Ta hlasitě tikala celou noc a rušila mě ze spaní, když ale ráno měla zazvonit, nezazvonila a už ani netikala. Bylo mi to dosti trapné a vracel jsem ten muzeální předmět majitelce se špatným svědomím. Než jsem stačil pronést omluvný projev, budík v mé ruce opět vesele zatikal. Tak jsem výlet přeložil na příští den. To už budík zazvonil včas a já o pár hodin později obdivoval stalagmity i stalaktity a chvílemi taky slečnu v šortkách v řadě přede mnou. Když jsme hluboko pod zemí doputovali k modrému jezírku, začal tam lid vrhat drobné mince pro štěstí. Slečna tak nečinila, asi neměla peníze, a tak jsem jí velkoryse nabídl desetník, ať si hodí taky. Pravila, že není pověrčivá, ale posléze ten peníz přijala. Zřejmě si už všimla mé šály. Však ji potom dlouhé roky nosila.

Když jsme zase vyšli na denní světlo, řekla dívka „tak sbohem" a zamířila ke třem kamarádkám, které už na ni čekaly na lavičce – byla tam totiž s výpravou. Měl jsem flexaret, takže jsem pořídil skupinový snímek a nonšalantně se připojil k výpravě. Vyjel jsem s děvčaty lanovkou na Chleb. Naštěstí se spustila ohromná bouřka, takže sešlo z jejich původního úmyslu pokračovat pěšky ještě na Ďumbier. Vpodvečer jsme sjeli do doliny a já ještě stihl vlak do Ľubochně. Díky fotografování jsem měl ovšem Daninu adresu, a tak jsem s uspokojením zjistil, že je sice z Bydžovska (pro mne trochu z cesty), avšak přes týden bydlí u tety v Praze a pracuje tam v podniku zahraničního obchodu Česká keramika. Pár týdnů poté, 20. srpna 1956, jsem jí vezl do Prahy fotky sice černobílé, ale vzorně vyvedené ve starformátu. A tak to všechno začalo. Za rok už jsme do téže Ľubochně jeli na dovolenou společně a přesně na den dva roky po našem podzemním seznámení jsme se na Staroměstské radnici brali.

Lišilo se v polovině 50. let Slovensko nějak od poměrů, které jste znal z Čech? Byla deset let po válce nějak cítit jiná válečná zkušenost Slováků?

Slovensko se značně lišilo od poměrů v Čechách, v mých očích pozitivně. Společenská atmosféra se mi zdála podstatně svobodnější, také nebyla tak důsledně vykořeněna privátní iniciativa lidí. Být propuštěný mukl, to bylo na Slovensku doporučení, které otevíralo mnoho dveří a srdcí.

Bylo vcelku normální, že recepční Kudláček konal svou službu v Endokrinologickém ústavě s puštěnou a nepříliš ztlumenou Svobodnou Evropou; nic obdobného jsem v zemích Koruny české nezažil. Podstatný rozdíl byl neděli co neděli v přeplněných kostelích. Mezi účastníky bohoslužeb bylo nemálo uniforem, nejen běžných prezenčáků, ale také péesáků, ba i esenbáků.

V těch letech proběhl ohromný rozvoj středního Slovenska a stát na tom měl podíl pouze jako nedobrovolný dodavatel stavebního materiálu. Dřevěné dědiny z roku 1953 se změnily za tři čtyři roky k nepoznání. Z velkých vodních staveb socialismu zřejmě materiál nemizel po vagonech, ale po celých vlacích. A na vesnicích se budovalo svépomocí – kde neměli stavitele, tam řídil stavbu rodinného domku zednický polír. Všichni sousedé pilně pomáhali, a když bylo hotovo, přemístili se o dům dál. Byl to svým způsobem zázračný úspěch kolektivismu s privátním zacílením – a fungoval.

Na nějaké diskuse o druhé světové válce se nepamatuji. V zemích, na které dolehla plná tíže přechodu front, to obvykle nebývá oblíbené téma. Nechuť k Sovětům a ke komunistům byla zjevná, s nějakými protičeskými postoji (s výjimkou pár vtipů) jsem se však nesetkal.

V létě 1958 jste se oženil. Znamenalo to, že jste měl pocit „sociální jistoty" v zaměstnání? Že vaše politická a muklovská minulost bude mít menší a menší vliv na práci či na služební postup?

Ta otázka má logiku, obzvláště je-li kladena jedinci, který ty „sociální jistoty" ve svém životě začasté postrádal. Jenže dosti se míjí se způsobem myšlení mé ženy a mým, ale i s postoji mnoha lidí mé generace. Nejednou se nám stalo, že starší i mladší zareagovali překvapeně až zděšeně, když zjistili, že jsme v roce 1969 odešli s dvěma dětmi do emigrace bez jakýchkoli záruk, jistot a příslibů zajištěných existencí. Kroutili nad námi hlavou, jak může někdo opustit teplé místečko a pěkně zařízený nový byt v paneláku a vyměnit to za štěničárnu v lágru Traiskirchen a za zcela vágní, nepodloženou naději, že se z té bídy ještě někdy vyhrabe od kolečka a lopaty na úroveň už jednou dosaženou.

Pochopitelně, že s odstupem dostávám sám strach z té naší tehdejší odvahy. Bylo to, připouštím, „hrdinství z nevědomosti", abych citoval Stephana Heyma. S tím rokem 1958 a naší svatbou to nebylo příliš jiné, ale skutečná rizika člověk naštěstí vidí až s odstupem času.

Úmysl, že se vezmeme, jsme pojali už někdy v létě 1957 po návratu ze společné dovolené. Ovšem v cestě stála řada překážek, mimo jiné i ta, že Dana, moje nastávající, měla v Praze velice slušné zaměstnání, které bylo hřích pouštět, avšak vlastní byt v Praze neměla. Takže podle tehdejší konstelace nepřicházelo v úvahu, abych se tam nastěhoval za ní. Probrali jsme všechna tehdejší možná řešení včetně koupě družstevního bytu atd., ale nic z toho pro nás nebylo realizovatelné. Notabene jsem už měl s pražskými kádrováky zničující zkušenosti z roku 1954 a nechtěl jsem je prožít ještě jednou.

Nakonec se řešení našlo, ale – jak to někdy bývá – až vlivem událostí, které jsme nejprve považovali za pohromu. Na jaře 1958 nám zlikvidovali Sponit. Zrušili podnikové ředitelství, na němž jsem pracoval, a přifařili naše tři závody, Chřibskou, Kovářskou a Hrádek nad Nisou, k národnímu podniku Benar, bavlnářské závody, v Benešově nad Ploučnicí, který měl těch závodů třináct. Ještě před tou likvidací převeleli do Benešova coby šéfa našeho podnikového ředitele Lamače, který mě znal a byl s mou prací spokojen.

Nicméně představa, že bych do toho Benešova přešel i já, se mi zdála nereálná, protože, co čert nechtěl, zrovna v rozhodujícím čase toho jara vypukly v Československu celostátní politické prověrky administrativních pracovníků – jakási opožděná reakce na maďarské povstání z roku 1956. Prověrky zásadně neprováděli místní, kteří člověka znali, jen „souzi" odjinud. V Chřibské to probíhalo tak, že přijeli čtyři kádři odněkud z Neštěmic, usídlili se u kádrováka a jali se studovat materiály. Studium těch mých jim muselo skýtat značné potěšení. Pak sepsali rozhodnutí, proti němuž nebylo odvolání: „Doživotní zákaz práce v administrativě!" Stát se to v NDR, bylo by to vážné. Naštěstí jsme byli v Čechách, a tak se nakonec vše až překvapivě v dobré obrátilo.

Jak se dal zákaz práce v administrativě obejít? To si někteří kádrováci dovolili nevzít v potaz výslovný zákaz?

Myslím, že tady žádná pravidla neexistovala, hodně záleželo na lokální situaci a pochopitelně na konkrétních lidech, jejich odvaze a charakteru. Kde je vůle, tam se i cesta najde. A koncem padesátých let už to byl ve státě takový taneček dva kroky dopředu, jeden zpět: ÚV KSČ uvařil nějakou polívku, ale lidé ji pofoukali a ona už se nejedla tak horká. Lecjaká ta ústřední kampaň měla hodně krátký dech.

Měl jsem výhodu, že jsem byl ve fabrice dosti oblíbený a konal práci poměrně specializovanou, v níž mě nemohl nikdo jen tak narychlo nahradit. Kromě toho ta práce nebyla nějak extra placená, takže nebylo závistivců, kteří by se byli tlačili na mou židli. Když proběhly čistky, byl novým podnikovým ředitelem Láďa Koutecký, kterého jsem z těsně poválečných let znal ještě jako učně pivovarského. Vycházeli jsme spolu velice dobře, až kamarádsky. A když byl vysloven onen prověrkový verdikt na věčné časy, ředitel té komisi řekl, že se mu tím pádem za pár týdnů zhroutí adjustace výrobků včetně exportních. A jestli jsou ochotni vzít si to na svědomí. Byli; měli svoje směrnice a adjustáž nití je nezajímala.

Když odjeli, svolal Koutecký neformální poradu: předsedu KSČ, předsedu ROH a kádrováka. Seděli tudíž kolem stolu čtyři komunisté, avšak z kategorie slušných (a o ty ve Sponitu nouze nebyla), a radili se o mně. Řešení, které vymysleli, nemělo daleko do geniální švejkárny.

Zřizovali jsme v té době vlastní závodní tiskárnu adjustáže. Já pro ni sháněl vybavení: koupil jsem dva příklopové automaty grafopress, které byly kdesi na veletrhu v Japonsku, takže měly sem tam odřený lak. Pro vývoz už nepřicházely v úvahu, Adamovské strojírny byly rády, že se jich mohly zbavit. Podobně jsem pořídil velkou automatickou řezačku. Lisy a jiné krámy jsem zase kupoval přes bazar. Už to vypadalo docela nadějně, že tiskárnu bude za pár měsíců možno uvést do provozu.

Nu, a tak jsem tedy byl vyhozen z administrativy a převeden do dělnického stavu v té ještě nehotové tiskárně. Veškeré mé pořadače se tam stěhovaly se mnou, úkolu zůstaly stejné, až na ty nepolygrafické a nekartonážnické, které přešly na podnikové ředitelství do Benešova.

Vlk se nažral já zůstal celý. Navíc jsem teď ouřadoval komfortně a prakticky bez dohledu sám ve velkém, světlém sále a ve výplatě jsem coby dělnický kádr měl ihned o tři stovky měsíčně víc, navíc nárok na placené přesčasy.

Do jisté míry jsem se tedy opravdu ženil coby zajištěná existence. Měl jsem k té tiskárně také ještě alternativu – práci účetního (ó hrůzo!) v JZD Chřibská za 1500 Kčs plus deputát. Dlouho jsem ženě vyčítal, že si mě vzala ze zištnosti kvůli té vyhlídce na deputátní brambory.

Ted'však bylo třeba vyřešit základní otázku společného života: brali jsme se v Praze 26. července 1958, avšak společnou střechu nad hlavou jsme ještě neměli. V Chřibské jsme sice mohli bydlet ve vlastním, ale pro Danu by se po odchodu z pražského podniku zahraničního obchodu těžko našlo v bývalém Sponitu, degradovaném na pobočný závod, aspoň trochu adekvátní zaměstnání. A opět se vyskytlo až překvapivě pozitivní řešení. V podniku v Benešově nad Ploučnicí jsem měl řadu sympatizantů – asi dvacet Chřibanů, kteří tam byli v rámci reorganizace přeloženi mezi nimi i podnikového ředitele Lamače. A z tohoto okruhu jednoho dne přišel tip, aby se tam moje žena zkusila ucházet o místo referentky v odbytu. Učinila tak, a bylo jí ihned vyhověno, takže jsem měl v Benešově předmostí. Ted' už šlo jenom o překonání posledních dvanácti kilometrů. Navléklo se to zaprvé na to, že rodina má být pohromadě, za druhé na to, že mé kvalifikace je v zásobovacím odboru Benaru naléhavě třeba.

A tak od onoho verdiktu prověrkové komise ještě neuplynuly snad ani čtyři měsíce a já už 1. září 1958 nastupoval v Benaru – opět se všemi pořadači dočasně deponovanými v tiskárně. Zrovna začínala škola, a tak jsem dorazil na podnik za břeskného hudebního doprovodu z amplionů městského rozhlasu. I skromně zařízený pokojík pro nás měli – a my si připadali jako v ráji.

Podnikového ředitele Lamače si ostatně předvolal na koberec jakýsi floutek z OV KSČ z Nového Boru, aby mu trpce vyčetl, že „nejednal jako komunista". Lamač se snadno otřepal. Borský okres byl těsně před likvidací a Benešov nad Ploučnicí beztak spadal pod Děčín, kde celá ta aféra nikoho nezajímala. To je zhruba historie roku 1958, plného napětí a dramatických zvratů. Dobrá věc se podařila, věrná láska zvítězila. Tak proč jsme se neměli těšit?

DOSLOV (DANA LOEWYOVÁ)

Svého manžela Jiřího jsem poznala v sobotu 28. července 1956. Onoho roku jsem neměla chuť plánovat dovolenou, měla jsem za sebou zrovna zklamání v lásce a nic mě nebavilo. Nakonec jsem však přece jen zašla do Čedoku a tam jsem objevila nabídku na vandrovní dovolenou po Slovensku. Na poslední den byla v plánu Demänovská jeskyně.

V jeskyni bylo šero a hodně lidí. Ocitla jsem se u malého jezírka, do kterého turisté házeli mince, asi pro štěstí. Najednou se vedle mne ozvalo: „Slečno, vy si nehodíte?" Vedle mne stál pohledný mladý muž a mile se usmíval. Odpověděla jsem, že ne, že nejsem pověrčivá. A on na to: „Ale já ano, hoďte to za mne," a podával mi minci. Venku na lavičce seděly tři dívky z naší skupiny. Připojila jsem se k nim. Postavil se před nás a nabídl nám, že nás vyfotí. Pak se zeptal, kdo z nás mu dá adresu, aby nám mohl poslat fotky. Jeho upřený pohled na mne nenechal nikoho na pochybách, čí adresu by rád dostal. Dala jsem mu z opatrnosti adresu do zaměstnání.

Ze Slovenska jsem jela ještě na týden k rodičům. Když jsem se vrátila do Prahy, našla jsem v práci tři pohlednice z různých slovenských letovisek od svého známého z dovolené, na kterých už uváděl své jméno. Asi za týden přijel do Prahy, vyvolal mě v pracovní době do vrátnice, odevzdal fotky a zeptal se mě, zda bych s ním šla večer do kina, domů že jede až příští den navečer. Domluvili jsme se, že se sejdeme na Karlově náměstí. S odstupem času uznávám, že moje udání místa na Karlově náměstí u hodin nebylo precizní. Mínila jsem hodiny, které byly na refýži zastávky tramvaje, přímo naproti domu č. 1. Čekala jsem tam dost dlouho a potom jsem náležitě uražená a rozzlobená jela domů. Příští den telefon a známý hlas mi ironicky děkuje za pěkný večer. Taková drzost mě pobouřila a rovněž ironicky jsem utrousila: „To snad já vám."

Nakonec Jirka navrhl, že na mne po práci počká před budovou a že mu musím ty hodiny ukázat. Vyšlo najevo, že on čekal u zadního rohu soudní budovy, kde jsou hodiny na věži. O těch mých hodinách tvrdil, že už je to Spálená ulice. Vlastně jsme se v tomto bodu nikdy nedohodli.

No a potom jsem často dostávala krásné dopisy, a jak Jiří mohl, objevil se v Praze. Ten, kdo ho znal, se určitě nebude divit, že jsem jeho šarmu a vtipu podlehla i já.

Ty dva roky mezi seznámením a svatbou jsme prožívali lásku na dálku. Často jsme si psali, Jirkovy dopisy byly krásné, dojemné, neodolatelné. Jak mohl, objevil se v Praze, snažil se, pokud to šlo, své služební cesty uskutečňovat přes Prahu s připojeným víkendem. Byl to pro nás vždy velký svátek. Dnešní generace určitě nepochopí, že stokilometrová vzdálenost představovala pro setkání takový problém. Vlaky na dlouhých vzdálenostech měly téměř vždy zpoždění, ze Slovenska i z Moravy přijížděly často až o dvě hodiny později.

Po naší první společné dovolené, kterou jsme trávili přesně rok po našem seznámení, jsme se rozhodli, že se nejpozději do roka vezmeme. Svatba byla 26. července 1958. Já jsem dala v Praze výpověď a stěhovala jsem se v polovině srpna do Benešova nad Ploučnicí. Nastoupila jsem na podnikovém ředitelství Benaru v oddělení prodeje. Všecko pro mne bylo nové. Moje práce v pražském exportním podniku byla úplně jiná a rozdíl mezi Prahou a malým pohraničním městem, kde jsem vůbec nikoho neznala, byl skličující. Prvních čtrnáct dnů, kdy jsem tam byla sama, bylo tvrdých. Ke všemu jsem byla ubytovaná v jednom pokojíku bez příslušenství, s postelí a skříní. Byl tak ledový, že mi v něm i v srpnových teplech byla zima. Vše se změnilo, když Jirka 1. září nastoupil do nákupního oddělení Benaru a mohli jsme být spolu. Dostali jsme malý byt, pokojík a ještě menší kuchyňku s vodovodem na chodbě a s toaletou společnou se sousedy. Byt byl v podkroví, s lomenými stropy, a když jsme jej potom nouzově zařídili, byl docela útulný, pro nás po těch dvou letech odloučení úplný ráj.

1. července 1960 Jirka nastoupil jako šéfredaktor závodních novin Přást. Předcházelo tomu velké kádrování a vyjednávání s „vyššími orgány" na okrese. Vzhledem k politické minulosti musel mít nad sebou dohled redakční rady i předsedy závodní organizace KSČ. Rovněž bdělé oko okresní komunistické strany na něm spočívalo. Někdy na podzim přijel na kontrolu předseda okresní KSČ. Prohlédl si redakci, pohovořil s Jirkou a potom projevil přání poznat také soudružku manželku. Byla jsem na mateřské dovolené (v červenci 1960 se nám narodila dcera) a v těch našich velice skromných poměrech jsem se snažila, aby našemu dítěti nic nescházelo. Denně jsem vyvářela pleny v hrnci na dvouplotýnkovém vařiči a máchala je ve vaničce na podlaze kuchyně. Vodu jsem musela odnášet a přinášet v kýblu, takže kuchyň byla poněkud pod vodou a já v tom čvachtala v gumových holínkách. V nejlepším se objevil Jirka s návštěvou. Úžasně jsme se bavili při pohledu na zprvu užaslého a potom nadšeného soudruha, kterému imponovalo naše proletářské prostředí. Myslím, že od této příhody měl Jirka o něco lepší pozici.

Malé město nemělo zrovna velkou kulturní nabídku; bylo tam kino a jednou za měsíc přijížděl divadelní soubor z Varnsdorfu, Liberce či z Ústí nad Labem, což byla velká společenská událost. Vrcholem zimní sezony byl benarský ples.

Asi po roce se Benar rozhodl postavit pět „bytovek", tj. pět domů po pěti bytech pro mladé rodiny. Podmínka byla odpracovat 500 hodin na stavbě. Patřili jsme k těm šťastlivcům, vzali jsme si na to v létě dovolenou a za pomoci mého tatínka jsme většinu hodin odpracovali. Do třípokojového bytu jsme se v květnu 1961 nastěhovali už s dcerou, v roce 1964 se nám narodil syn. S odstupem času jsme si říkali, že léta strávená v Benešově nad Ploučnicí patřila k jedněm z nejlepších.

Jirkova práce v Přástu byla velice úspěšná. Noviny se viditelně zlepšovaly a byly čím dál oblíbenější. Dopisovatelů přibývalo, ze všech závodů přicházely dopisy, občas obsahovaly i ostré kritiky. Jirka je uveřejňoval a měl kvůli tomu někdy nepříjemnosti s vedoucími straníky. Byli však mezi nimi i takoví, kteří byli na své závodní noviny hrdí a dokázali se jejich šéfredaktora zastat. V roce 1967 na jaře přituhlo a kraj se rozhodl většinu závodních novin zrušit. Přást sice patřil k nejlepším, ale Jirka byl v kraji jediný šéfredaktor-nestraník, a tak padl ortel i na Přást. Všichni, kdo měli v podnikovém vedení i ve straně vliv, bojovali za udržení novin, ale bohužel bez úspěchu.

Jirka přešel do tiskového oddělení na oborové ředitelství bavlnářského průmyslu v Hradci Králové, kde vydával informační bulletin B-expres. Já jsem zůstala s dětmi zatím v Benešově nad Ploučnicí, Jirka do Hradce dojížděl skoro rok autobusem. Museli jsme čekat, až bude hotový panelák na Moravském předměstí v Hradci Králové, kde nám přidělili jeden z bytů. Do nového bytu v Hradci jsme se stěhovali v březnu 1968.

Pražské jaro bylo v plném proudu, sledovali jsme všecky události s napětím. Jirka se ale neangažoval. Měl dojem, že se všechno odvíjí příliš rychle a radikálně, že si to Sověti určitě nedají líbit a že to nakonec nedopadne dobře. Byl spálené dítě.

Já jsem v Hradci dávala doma v bytě hodiny angličtiny. Mělo to velkou výhodu: byla jsem doma, když naše osmiletá dcera přišla ze školy, a náš čtyřletý syn si hrál v dětském pokoji.

V srpnu jsme měli trávit dovolenou v Chřibské u Jirkovy maminky. Moje maminka ale musela jít do nemocnice, a tak jsem jela 19. srpna s dětmi k tatínkovi, aby nezůstal sám. V časných hodinách 21. srpna mě přišel vzbudit: Přijeli Sověti. Hned dodal, že musím okamžitě s dětmi odjet za Jirkou, že v takových dobách má být rodina pohromadě.

Jirka nás vyhlížel na náměstí v Chřibské, doufal, že budu mít tolik rozumu, abych hned přijela. Trávili jsme celé dny u televize. Děti cítily naše napětí a starosti, hrály si na zahradě a byly moc hodné. Po týdnu jsme se vrátili do Hradce plného okupačních vojáků, nálada byla skličující.

V roce 1969 začalo nadšení, soudržnost a odhodlanost k odporu z osmašedesátého roku ochabovat, pomalu přituhovalo. Po svých zkušenostech z komunistického kriminálu se Jirka obával, že by další věznění nepřežil. Na jaře jsme si zažádali o pasy a o povolení vycestovat v srpnu přes Vídeň do Jugoslávie na dovolenou. Obojí jsme dostali. Jednou jsem šla s dětmi po městě a naše devítiletá dcera se mě zeptala, jak dlouho tu ti cizí vojáci zůstanou. Když jsem odpověděla, že nevím, prohlásila: Až budu plnoletá, odejdu já. Půjdeš se mnou? Vyprávěla jsem to Jirkovi a ten se mi později svěřil, že se v tom okamžiku rozhodl.

Postavil mě před těžkou volbu. Měla jsem tedy mít poslední slovo, zda odejdeme jako celá rodina do emigrace, nebo všichni zůstaneme. Na jedné straně byli moji rodiče, kteří na své jediné dceři a obou vnoučatech nesmírně lpěli, důvěrně známé okolí, pohodlný nový byt a milí, blízcí přátelé. Na druhé straně bych si asi do smrti neodpustila, kdyby můj muž byl následkem mého rozhodnutí pronásledován, nebo dokonce uvězněn. Rozhodnutí tedy padlo.

Nikdy nezapomenu na tu noc asi tři dny před odjezdem, kdy jsem byla sama doma. Měla jsem za úkol zničit asi tak na dvě stě dopisů, které jsme si s Jiřím vyměnili za ty dva roky před svatbou. Nechtěli jsme, aby padly komukoli do rukou, a s sebou jsme si je vzít nemohli.

Z Hradce jsme vyrazili vlakem přes Prahu do Vídně, kam jsme dojeli už za tmy. Někde jsme museli přespat, proto se Jirka na nádraží obrátil na mladého policajta. Vysvětlil mu naši situaci, on chvíli důležitě něco hledal ve svém zápisníku a potom nám podal papírek s telefonním číslem, kde prý nám pomohou. Jirka se z opatrnosti zeptal, kdo to je. A když se dověděl, že československé zastupitelství, požádal mladíčka, aby nás zavedl na policejní stanici v naději, že tam bude starší a zkušenější kolega. Naštěstí byl a dal pokyn svému mladému kolegovi, aby nás zavedl do Charity, kde budeme moci přespat. Nám pak řekl, abychom se ráno hlásili u policie v Sedlitzgasse.

Protože jsme nemohli děti předem zasvětit do našich plánů, bylo pro ně velkým zklamáním, když se dozvěděly, že nejedeme k moři. Ráno jsme se na policii postavili do fronty Čechů. Řada na nás přišla až po poledni. Společně s ostatními žadateli o azyl nás převezli do Traiskirchenu, kde jsme zůstali měsíc. Pro nás dospělé to znamenalo hodinové procházky po dlouhých chodbách bývalých kasáren a nekonečné diskuse o naší nejisté budoucnosti, pro děti to byl ráj. V jedné místnosti s námi byly tři další rodiny, celkem patnáct lidí, z toho šest dětí, které každé ráno soutěžily, kdo chytí víc štěnic. I ve vedlejších místnostech byla fůra dětí různého věku. Celý den si mohly hrát venku. My jsme si o ně nemuseli dělat starosti, protože cele kasárenský prostor byl obehnán vysokou zdí. Když jsme o rok později plánovali letní dovolenou, zeptali jsme se dětí, kam by chtěly jet. Okamžitě jednohlasně prohlásily, že do Traiskirchenu.

Po měsíci jsme se přesunuli do Vídně, kde nám Jirkův přítel obstaral útulek v bývalé tělocvičně s dvěma přilehlými místnostmi. Po měsíci bez chvilky soukromí to byla oáza klidu, který jsme vychutnávali. Zcela nablízku byl vídeňský Naschmarkt, kde na velké ploše ve stáncích nabízeli každé ráno čerstvou zeleninu a ovoce za nízké ceny. Chodili jsme tam obden. Děti se tenkrát převážně živily banány a pomeranči, v Hradci nedostatkovým zbožím.

Ve Vídni jsme se mohli pomalu seznamovat s místními poměry. Na Západě jsem byla poprvé. Fascinoval mě ten nadbytek všeho a rozmanitost nabídky. Při první návštěvě velkého obchodního domu se mi udělalo špatně a musela jsem odejít. Okolí náměstí Margaretenplatz, kde jsme bydleli, mi připomínalo předválečnou Prahu. Najednou mě ovanuly ty dávné vůně, které se linuly z malých obchodů, vůně čerstvého chleba a pečiva, uzenin či ovoce.

Koncem listopadu jsme odjeli vlakem do Wuppertalu. Kdekdo nás od toho zrazoval, prý je to město někde v Porúří a pro smog tam nikdy není vidět slunce. Naštěstí jsme se přesvědčili, že to byly předsudky. I Porúří už tehdy mělo čistý vzduch. A Wuppertal vůbec není jeho součástí, je to hlavní město regionu Bergisches Land a tone v zeleni. Dvacetikilometrovým údolím probíhá hlavní tepna a centrum města, vlastně tři centra, do přilehlých strání se rozbíhají domy. Je tu hodně stromů, květin a bujné vegetace, protože ve Wuppertalu často prší. Říká se, že tu děti přicházejí na svět s deštníkem. Okolí města je podobné jako kolem Chřibské nebo Benešova, pahorky pokryté lesy a loukami, rychle jsme se v nich cítili jako doma. Zvykat si na způsob života bylo obtížnější. Německo bylo před Rakouskem ve všem dál.

Když jsme přijeli k večeru do Wuppertalu, uvítali nás dva budoucí Jirkovi kolegové na nádraží. Druhý den, v sobotu, všichni kolegové a kolegyně z příštího Jirkova oddělení zorganizovali velkou akci. Do třípokojového bytu s velkou kuchyní, který pro nás najali, přiváželi nábytek, nádobí, ložní prádlo, ručníky, utěrky, zkrátka základní bytové zařízení.

Jirka nastoupil do práce 1. prosince, rovněž dcera začala chodit do školy. Měla to těžké. V Česku se odmítala učit německy, znala Němce z válečných filmů jako zlé nacisty, a tak neuměla ani slovo. A nechtěla se učit. Museli jsme jí vysvětlit, že němčina je také jazyk velkých filozofů, spisovatelů a básníků, nehledě na to, že ji bude nadále stále potřebovat.

Ve škole naštěstí byli zvyklí na děti cizinců. Paní učitelka byla hodná, dovolila dceři psát slohy česky. Dala je přeložit své kolegyni, která vystudovala v Litoměřicích a jako mladá sudetská Němka byla odsunuta. Překlad pak paní učitelka přečetla před celou třídou. V Německu trvá základní škola jen čtyři roky a potom se děti rozcházejí do různých středních škol. Protože jsme chtěli, aby šla dcera na gymnázium, nechali jsme ji čtvrtou třídu zopakovat, aby později neměla potíže. Naštěstí se dostala do třídy paní učitelky, která předtím překládala její slohy. Velmi se jí věnovala a pomáhala jí. Na gymnáziu pak už nikdo nepoznal, že němčina není její mateřský jazyk. Malý Jiřík to měl o něco lehčí. Sice také neuměl slovo německy a nerozuměl, ale měl jít do školy až po prázdninách. Hledali jsme pro něho místo v mateřské školce. Jazyku se učil v celých větách. Po prvním dnu ve školce mi přednesl celou větu v bezvadné němčině a zeptal se, co to znamená. Řekla jsem mu, že to je otázka, smí-li na toaletu. Odvětil, že si to myslel. Do začátku školního roku se naučil německy natolik, že mohl začít první třídu bez potíží.

Myslím, že začátky profesionálního života jsem měla nejtěžší já. Přihlásila jsem se hned v lednu na pracovním úřadě. Tam velice uvítali, když slyšeli, že mám oprávnění vyučovat angličtinu na druhém stupni. Tenkrát byl totiž velký nedostatek učitelů právě na Hauptschule. Je to střední škola, kde zakotví žáci, kteří by nestačili ani na gymnázium, ani na reálku, a také hodně dětí cizinců, které ještě pořádně nezvládly němčinu a teď se k tomu měly navíc učit anglicky. Podala jsem si tedy žádost ministerstvu a mohla jsem po prázdninách nastoupit. Ve třídách jsem měla kolem čtyřiceti žáků, nepříliš nadaných. Učit je anglicky v přeplněné třídě byla práce nadlidská.

Hned od počátku našeho zakotvení ve Wuppertalu jsme hodně cestovali. Dokud s námi děti jezdily na dovolenou, pronajímali jsme si většinou chatičku nebo byt u moře. Na gymnáziu měly už od první třídy angličtinu, proto jsme je posílali o prázdninách opakovaně po druhém roce školní docházky na tři týdny do letní školy v Anglii, kde bydlely v anglické rodině. V osmnácti letech oba absolvovali čtyři týdny v letní škole v USA.

Ve Wuppertalu jsme prošli jako většina emigrantů třemi fázemi. Nejprve člověk všecko bezmezně obdivuje. V další fázi všechno kritizuje a nic ho neuspokojuje. Když potom dospěje do třetí fáze, život se normalizuje, člověk získá odstup a je vcelku spokojen.

Ze staré vlasti jsme byli zvyklí na to, že si lidé většinou nebrali servítky. Zády jsme oba zjistili, že kolegové jsou všichni nesmírně milí, zajímají se o to, jak si zvykáme, ptají se na dětičky, zkrátka pohoda. S odstupem času jsme však přišli na to, že pod tou milou fasádou se někdy skrývá jiný člověk. Jirka po čase zjistil, že jeden milý, mladý kolega, který se snažil navázat přátelské styky i mimo zaměstnání, ho u šéfa pomlouvá. Už od začátku nám bylo nápadné, že na pracovišti neexistují přátelství. Lidé jsou k sobě milí a zdvořilí, ale přátele mají mimo zaměstnání. To pro nás bylo dost nepochopitelné.

Jirka byl typ, který nerad pracoval v týmu, potřeboval k práci co nejvíce prostoru a svobody. Zpočátku se cítil dost omezovaný. Přišel z docela jiného prostředí, a tak někdy docházelo k oboustrannému nepochopení. Když mu z paralelního oddělení v Holandsku nabídli místo u nich, s radostí přijal a nelitoval. Tam už se na něho nedívali jako na čerstvého emigranta, ale jako na kreativního kolegu, který má za sebou kus dobré práce. Jirka dostal v Arnhemu služební byt, jezdili jsme tam o každých prázdninách. Ze začátku bylo to odloučení pro nás pro všechny smutné, ale denně jsme spolu telefonovali. Hlavně že jsme měli spokojeného tátu.

Brzy po našem usazení ve Wuppertalu začal Jirka navazovat styky se sociálnědemokratickou stranou v exilu. Vydáním jubilejního čísla Práva lidu v roce 1978 začal pro mého muže a pro celou rodinu úplně jiný život. Začátky byly skromné, čísla ročníku 1979 měla čtyři strany, ale práce s nimi byla veliká. Jirka musel získat nejen finance, ale také autory a adresy Čechů, jimž by noviny mohl posílat. Noviny musel připravit do tisku, sehnat tiskárnu, která by byla schopná vysázet český text, získat pár českých fotografů a výtvarníků ochotných posílat příspěvky bez honoráře. To všechno musel zvládnout mimo zaměstnání. Snažila jsem se mu pomoci, jak jsem mohla, aby se nemusel starat o nic jiného než o práci na novinách. Při expedici mu pomáhala celá rodina. Rozesílali jsme je nejen po celé Evropě, ale také do USA, Kanady, do Austrálie, Jižní Afriky.

Administrace byla čím dál náročnější. Zčásti jsem se jí ujala. Psala a rozesílala jsem účty, zapisovala platby, a hlavně odepisovala na dopisy čerstvých emigrantů z uprchlických táborů. Posílali jsme totiž vždy balík novin jak do Traiskirchenu, tak do Zirndorfu. Pokaždé se nám přihlásili Češi, kteří právě přijeli, byli bezradní a velice uvítali, že se setkali s českými exilovými novinami. Většinou chtěli různé rady, někteří jen laskavé české slovo, protože se jim stýskalo. Měla jsem stále více práce, musela jsem zvládnout zaměstnání, domácnost a stále náročnější administraci novin. Ty přitahovaly víc a víc lidí, a tak se u nás každou chvíli někdo zastavil, bylo toho čím dál víc. Nakonec jsem se na Jirkovo přání rozhodla dát výpověď v zaměstnání a pracovat pro něho.

Za celá ta léta nám ztrpčovalo život jedině to, že jsme se nemohli setkat s rodiči. Jirkova maminka dostala v roce 1972 po opakovaných žádostech povolení odstěhovat se za námi do Wuppertalu. Moji rodiče žádali každý rok o povolení k návštěvě, ale teprve v roce 1974, tedy po pěti letech, směli přijet. Najali jsme na holandském ostrově Vlieland chatičku u moře a strávili jsme tam s nimi krásné čtyři neděle. Tatínkovi se splnil celoživotní sen – jednou v životě vidět moře. Po návratu si pozvali rodiče na StB; tatínka se vyptávali, kde jsme zaměstnaní, kdo k nám chodí a s kým se stýkáme. Když stále odpovídal, že neví, začali na něho křičet, co že to má za dceru, když ho, starého člověka, opustila. Potom rodiče každý rok znovu podávali žádost o návštěvu, ale pokaždé byla zamítnuta, až v roce 1977 tatínek zemřel. Maminka pak dostala povolení k návštěvě ještě dvakrát, v roce 1978 a 1981. V lednu 1983 bohužel zemřela. Na pohřeb jsem nemohla jet ani jí, ani předtím tatínkovi, protože jsme byli odsouzeni za nedovolené opuštění republiky, Jirka na rok a já na deset měsíců, takže by mě třeba potom nepustili zpátky. To bylo kruté, vlastně jsem se s tím nikdy nesmířila.

Podzim roku 1989 mám stále ještě v živé paměti. Seděli jsme každý večer u televize, která podrobně referovala o exodu východoněmeckých turistů přes Maďarsko a Prahu. Potom přišel 17. listopad, každodenní demonstrace na Václavském náměstí, zvonění klíčů, masy lidí na Letenské pláni. S nadšením jsme to všecko sledovali a byli přešťastní.

Vzápětí však přišla rána do vazu. Jednoho večera k nám do Wuppertalu postupně zavolalo několik přátel. Radostně Jirkovi gratulovali, prý slyšeli, že už vydal Právo lidu v Praze. Jirka byl jako omráčený, o ničem nevěděl. Volal do Prahy a dověděl se, že v Praze skutečně vyšly noviny pod hlavičkou Práva lidu. Dokonce prý hned na začátku bylo uvedeno, že vydavatelé děkují zahraničnímu Právu lidu za kontinuitu a že teď budou pokračovat v dalším vydávání. Jirka z toho byl smutný. Celých těch dvanáct let věnoval vydávání Práva lidu veškerý volný čas a námahu. Celou tu dobu doufal, že se dočká konce režimu a že je bude moci předat obnovené straně a kompetentnímu redaktorovi. Bohužel, jak se brzy nato ukázalo, bylo ono pražské vydání neprofesionálním plátkem s demagogickým obsahem, což Jirku mrzelo nejvíce. Rozhodl se proto, že změní název svých novin na PÓL. Tento nezávislý čtvrtletník vydával ještě dva roky, jenže intriky a částečně také neserióznost některých domácích partnerů ho přivedly k tomu, že se rozhodl vydávání zastavit.

Po dvaceti letech jsme začátkem ledna roku 1990 přijeli do Prahy. Byla to úmorná cesta. Vyjeli jsme ráno vlakem z Wuppertalu a do Prahy jsme dorazili před desátou hodinou večerní. Wilsonovo nádraží bylo v tu hodinu opuštěné a spoře osvětlené. Dopravili jsme se taxíkem na Vinohrady, kde nám přítel propůjčil garsoniéru. Byla jsem trochu deprimovaná. A protože jsem měla ještě v živé paměti, jak bylo vždycky v pozdní hodinu na Václavském náměstí rušno – lidé se vraceli z divadel, kin nebo koncertů a ještě se rádi prošli po náměstí, po Národní třídě či Příkopech – navrhla jsem, abychom se šli projít na Václavák. Byl to pro nás hrozný šok. Václavské náměstí tonulo ve tmě a v té se pomalu a tiše pohybovaly temné postavy. Byla to smutná procházka. I v té tmě bylo vidět, že ty kdysi krásné měšťanské domy jsou poněkud sešlé a že téměř žádné domovní dveře nejsou v pořádku. Vrátili jsme se do naší garsoniéry totálně deprimovaní. Naštěstí svět vypadal příští den přece jen poněkud jinak. Byl krásný zimní den a na ulicích byli normální lidé. Naše večerní deprese zmizela.

Jirka se ráno rozhodl, že skočí pro rohlíky k snídani. Pekařství nebylo daleko, rohlíky mu prodavačka položila do košíčku na pult. Neměl tašku, a proto poprosil zdvořile o sáček. Prodavačka se na něho utrhla, že pytlíky dostane vedle v papírnictví. Po snídani jsme se vydali do města každý na svou pěst. Jirku čekalo několik setkání s politickými přáteli a já jsem se dala na nostalgickou cestu pěšky k tetě na Letnou. Byla to tatínkova sestra, u které jsem osm let bydlela. Když jsem šla po mostě a nad Vltavou se vyhouplo panorama Hradčan, pocítila jsem nesmírnou vděčnost, že jsem se toho dočkala.

Zpočátku jsem při svých návštěvách Prahy často slýchala otázku, jestli nepomýšlíme na návrat. Odpověď mi přišla zatěžko. Jezdila jsem a doposud moc ráda jezdím do staré vlasti, ale také se zase potom ráda vracím domů. Ano, domov už je pro mne tady, ve Wuppertalu. Mám tu synovu rodinu a teď už i mužův hrob. Velkou roli také hraje rozdílná mentalita, kterou jsem pociťovala hlavně při prvních návštěvách. Neuměla jsem si představit, že bych v tom prostředí žila natrvalo.

V roce 1990 měl Jirka dovršit šedesátku a chtěl ji oslavit v Praze se starými přáteli. Předtím jsme ale ještě chtěli navštívit všechna místa, ke kterým jsme měli úzký vztah. Obě děti měly jet s námi, ale syn tehdy nedostal dovolenou. Jela tedy s námi jen naše dcera. Vyrazili jsme 1. července. Byl to první den, kdy byla otevřena hranice mezi oběma německými státy. Provoz nebyl žádný, dálnice mizerná a opuštěné strážní budky na bývalém přechodu působily deprimujícím dojmem.

Ubytovali jsme se na pár dnů v Děčíně a první cesta vedla samozřejmě do Benešova nad Ploučnicí. Oznámila jsem předem naší bývalé sousedce, se kterou jsem si psala, že přijedeme. Čekalo nás velkolepé, dojemné přijetí. Byl krásný letní den, mohli jsme sedět na zahradě, kde se sešlo snad na třicet přátel, kteří nás s upřímnou radostí vítali, snášeli všelijaké dobroty a pití, i hudba byla. Dvacet let jako by se někam propadlo, nálada byla ohromná, jen bohužel pár milých přátel mezitím odešlo navždy.

Nato jsme navštívili přátele v Ústí nad Labem a tam i v Děčíně jsme byli zděšeni zchátralostí celých ulic, spousta bývalých honosných činžáků zela prázdnotou. Zajeli jsme také do Chřibské, kde žil Jirka do svých devíti let a kam jsme později často jezdili k jeho mamince. Z návštěvy tamního hřbitova, zanedbaného a z velké části zarostlého trávou, kde jsou pochováni Jirkovi prarodiče, jsme byli tak smutní, že jsme se raději hned vydali na další cestu. Po krátké zastávce v Doubici u milých přátel jsme pokračovali dále do Liberce, kde Jirka kdysi pracoval v redakci Stráže severu. Pak jsme si to namířili do Krkonoš, kde nám naši přátelé půjčili chatu, prostornou a útulnou, na paloučku nedaleko Portášových bud. Chata má ohromnou polohu s krásným rozhledem přes údolí, se Sněžkou prakticky za zády. Můj muž prohlásil, že to je to pravé místo, kde se může konečně zotavit, a že mu bude stačit, když ho vyzvedneme těsně před jeho narozeninami.

Oslava šedesátin se vydařila, přijela bývalá mužova kolegyně z Přástu s manželem a oba bývalí elévové, Zdena, která pracovala v pražském rozhlase, a Pavel, žurnalista a spisovatel, oba se svými partnery. Tím naše cesta končila. Byla namáhavá, bohatá na události radostné i smutné, ale dodnes na ni ráda vzpomínám.

Když se koncem roku 1991 můj muž rozhodl ukončit vydávání čtvrtletníku PÓL, pocítil nejdříve úlevu. Původně chtěl přenechat vydávání časopisu domácím redaktorům, ale to ztroskotalo z technických i osobních důvodů. A protože se nedokázal obejít bez psaní, uvítal nabídku vydavatele Českého deníku ke spolupráci a pravidelně do těchto novin přispíval.

Před hradeckým sjezdem ČSSD (únor 1993) se můj muž sešel s kandidátem na předsedu strany Milošem Zemanem. Ocenil jeho inteligenci, sečtělost a výbornou paměť. Zdálo se, že mu na budoucnosti sociální demokracie záleží a že je v případě zvolení připraven řídit stranu v duchu původních morálních kořenů a tradic této stranu. Po svém zvolení požádal Zeman mého muže, aby mu dělal poradce. Z počátku jejich spolupráce fungovala dobře. Můj muž se mu snažil pomáhat, opatřil mu pozvání SPD do Bonnu, kde se setkali s tehdejším kandidátem na spolkového kancléře Scharpingem, zahraničním tajemníkem SPD a několika jinými funkcionáři. Asi po třech letech Jirka pozoroval, že se Miloš Zeman začíná měnit. Sice mu vždy za jeho rady poděkoval a souhlasil, že má pravdu, ale vzápětí se zachoval úplně jinak, protichůdně. Někdy jeho jednání způsobilo dost zlé krve. Jirka nechtěl, aby se lidé divili, jaké že to ten Loewy dává Zemanovi rady, a tak svou poradenskou službu skončil. Zůstali však v dobrém přátelském poměru.

Jirka pokračoval ve své žurnalistické činnosti: psal pro Český deník (později týdeník), pro Reflex a občas i pro jiná média. V Českém deníku poznal mladého redaktora Pavla Šafra, který se stal později šéfredaktorem Lidových novin a pozval Jirku ke spolupráci. Manžel jeho nabídku rád přijal, protože jsme si oba Lidových novin velice vážili. Navíc si Jirka s Pavlem Šafrem dobře rozuměl a měl ho rád.

V létě 1993 se nám narodil první vnuk, byla to pro nás velmi radostná událost. Prožili jsme potom pět harmonických krásných let, když náhle přišla osudná rána: rakovinový nádor, který musel ven. Po operaci v listopadu 1998 se Jirka poměrně rychle zotavil a začal horečně psát. Byla to pro něj forma terapie a zřejmě tím také zaháněl obavy z recidivy. V roce 2000 se nám k velké radosti narodil druhý vnuk. Jirka chodil na pravidelné kontroly, výsledky byly uspokojivé, a tak nás vůbec nenapadlo, že by se mohlo něco změnit. V říjnu 2002 dostal Jirka od prezidenta republiky Medaili Za zásluhy o Českou republiku ve Vladislavském sále Pražského hradu. Měl z tohoto uznání velkou radost. Krátce nato, 6. února 2003, dostal novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky za rok 2002. Té si nesmírně cenil a upřímně se z ní radoval. Uspořádali jsme malou oslavu pro své pražské přátele, zúčastnily se rovněž obě naše děti. Byl to krásný večer a my jsme byli šťastni.

Jenže vzápětí přišla v létě 2003 pohroma. Objevil se nádor v ledvině, která musela být ihned odstraněna. Po operaci 22. srpna Jirkovi řekli, že se ledvinu podařilo s úspěchem vyjmout a že je zase vše v pořádku. Můj muž se po operaci rychle zotavil, brzy jsme zase mohli chodit na naše obvyklé procházky a po měsíci plavat. Byli jsme uklidněni a doufali jsme, že se náš život znormalizuje. Jenže po několika týdnech začaly potíže s dýcháním a bolesti v zádech. Jirka byl poslán do nemocnice na vyšetření, které bohužel ukázalo, že na místě odstraněné ledviny vyrostl opět agresivní nádor a že se už rozšířily metastázy do plic a do oběhu krevního. Jirkovi velice rychle ubývaly síly. Dával mi všelijaké pokyny, také nedokončená kniha mu velmi ležela na srdci. Chtěl, abych ji za něho dopsala. Namítala jsem, že to nezvládnu, on však trval na svém a já jsem mu musela slíbit, že knihu dokončím a postarám se o její vydání.

Projít znovu náš společný život byla pro mne radostná práce a dobrá terapie v mém zoufalství. Můj muž byl mimořádný člověk, opravdový gentleman – inteligentní, vzdělaný, s výbornou pamětí a rozhledem, nadaný novinář, přitom velmi citlivý člověk, který lpěl na rodině. Často se vracel z města s kyticí, jen tak, aby mi udělal radost, ze svých četných cest vždy vozil dáreček mně i dětem. Snažil se ze všech sil pomáhat lidem, dokázal vycítit, kdy mají jeho pomoci zapotřebí. Všichni sousedé v domě ho měli rádi. Chybí jim jeho veselé hvízdání, prý je teď dům prázdný a smutný. Už nikdy neuslyším tu větu, kterou rád opakoval: „To se máme, že se máme." Nejsem schopna cokoli změnit, mám stále pocit, že je tu se mnou, a nemohu se přenést přes ten definitivní konec. Když mě však přepadne beznaděj, snažím se uvědomit si, jaký to byl dar, že jsem ho poznala. Jsem vděčná, že tenkrát ten budík zazvonil ve správný den, jsem vděčná za ta rušná, ale krásná společná léta, za ty dvě báječné děti a roztomilá, nadějná vnoučata. Co bych měla chtít víc?

KONEC

Zpátky